Láska voní Levandulí - Láska voní Levandulí - Třetí kapitola

To je tak, když se do toho všeho ještě zamotá palantír. A navíc má Smíšek dosti ošklivé podezření, co se Pipinovy "nemoci" týče. A vypadá to, že ho jen tak nerozdýchá.

A mimochodem, Polly nakreslila skvělý obrázek k první kapitole, takže se tam koukejte kouknout :-) !

A také nakreslila takový ten "úvodník".

---

"Já jdu připravit poníky," objevil se o pár minut později Smíšek znovu. "Zatím si sbal věci a možná by sis měl vzít něco čistého na sebe," dodal a prohlížel si Pipinovu košili, s velkou dírou na lokti. Pipin okamžitě zbledl a rychle vstal z postele. Trochu se zakymácel a Smíšek ho podepřel. Pipin na něj kývl a opřel se o zeď. Sice ještě trochu vrávoral, ale už alespoň dokázal stát na nohou. Smíšek na něj povzbudivě mrkl a vyšel ven, aby připravil poníky.

Když se o pár minut později vrátil, klečel Pipin uprostřed hromady oblečení. Na sobě měl jenom kalhoty s modrými kšandami a ponožky.

"Ehm…, Pipine?" zaklepal Smíšek na dveře, a kdyby nebyl šokovaný z toho, že si jeho kamarád dělá starosti s oblečením, pravděpodobně by vyprskl smíchy.

Pipin se otočil a prudce zrudl. "Promiň, já…nemůžu najít nic…"

Smíšek se s pobaveným výrazem opřel o stěnu a sledoval, jak si jeho bratranec s pro něj zcela netypickým úzkostlivým zápalem vybírá košili.

"Co myslíš, tuhle, nebo tuhle?" zeptal se po chvíli Pipin a se soustředěným výrazem ukazoval Smíškovi dvě košile.

"Není to jedno?" zeptal se Smíšek a měl co dělat, aby si udržel vážný ton. Košile byly, alespoň podle jeho soudu, úplně stejné.

Pipin se na něj zamračil a kritickým výrazem obě zhodnotil. Pak si konečně, po dlouhém váhání, natáhl přes hlavu jednu z nich.

"Mám si vzít hnědou, žlutou, nebo zelenou vestu?" zeptal se a přešel k prádelníku.

Smíšek protočil oči v sloup. Pipin si nakonec váhavě oblékl zelenou vestičku.

"Nemyslíš, že je to moc…usedlé?" zeptal se nervozně Smíška a zapínal si lorienský plášt. "Ne! Jde ti k očím. Diamantě se budeš líbit," prohlásil Smíšek a vyšel ven, než si to Pipin stačí rozmyslet. Svou poslední poznámku myslel jako vtip a tak by ho jistě velmi překvapilo, že Pipin zrudl až ke kořínkům kudrnatých vlasů.

Smíšek seděl u stolu v Pipinově obývacím pokoji a zpytavě Pipina sledoval.

"Sedni si," řekl a ukázal na protější židli. Pipin se posadil. Smíškův nevyzpytatelný výraz ho znervozňoval.

"Můžeš mi, prosím tě říct, co se děje?" zeptal se Smíšek potichu a propaloval Pipina pohledem.

Pipin uhnul očima. Už od malička měl problémy dívat se lidem do očí, když něco provedl. Vzpomínal, jak jeho maminka vždycky podle toho spolehlivě poznala, že zase něco vyvedl. Ani teď se nedokázal dívat Smíškovi do očí. Styděl se, že se Smíšek kvůli němu tak zdržel, styděl se, že Smíška nechává, aby se o něj staral a styděl se, že mu nedokáže říct pravdu. "N-nic," zakoktal a snažil se nevidět Smíškovy jasně modré oči.

Smíšek si těžce povzdychl. "Ale, Pipe, nesnaž se zapírat. Prosím. Mně to snad můžeš říct," Pipin se zachvěl. "Ale…já ti to nemůžu říct. Tobě ne. Nepochopil bys to. Nechci ti ublížit," Pipin plaše zvedl hlavu. Smíšek bez hnutí seděl a zíral na něj. Oči se mu zúžily a Smíšek najednou prudce vstal a rázně vyrazil ke dveřím. Pipin s sebou vylekaně trhl a okamžitě se rozběhl za ním. Dostihl ho ve dveřích a vyděšeně ho chytil za rameno

"Smíšku?!" zeptal se zmateně

Smíšek se mu však vytrhl. "Promiň, Pipine. Odpusť mi, ať už jsem ti udělal cokoliv," prohlásil upjatě, odstrčil Pipina a trhnutím otevřel dveře.

Pipin mu je před nosem znovu zabouchl a opřel se o ně zády. Vytřeštil oči na Smíška, který zrychleně dýchal, rty měl stisknuté v tenkou čárku a vypadal velice naštvaně a zároveň velice, velice smutně.

"Cože?" nechápal Pipin.

Smíšek se smutně pousmál. "Zřejmě jsem ti musel udělat něco strašného. Omlouvám se. Pojedu domů. Já…jestli chceš, omluvím tě ze Samovy slavnosti," řekl a pokusil se znovu otevřít dveře.

Pipin ho ale zarazil a položil mu ruku na rameno. "Ale Smíšku…co?" Pipin byl naprosto zmatený a vůbec nic nechápal. Co to Smíšek blábolí?

Smíšek smutně pokýval hlavou a znovu smetl Pipinovu ruku ze svého ramene "Já to chápu. Jsem rád, že jsi mi to nechtěl říct, abys mi neublížil. Ale to je jedno. Já vím, co se děje. Už prostě nejsem tvůj kamarád, že? Nevím, co jsem ti udělal, ale už se mnou nechceš kamarádit. Proto jsi se tak uzavřel. Proto ses mi vyhýbal. Ale neboj, já to chápu. A…"

Smíšek to nestihl doříct. Pipin se totiž hlasitě rozesmál a prudce ho objal. "Ale Smíšku, jak sis vůbec mohl něco takového myslet?"

Pipin zabořil hlavu do Smíškova ramene. Cítil, jak ho překvapený Smíšek pohladil po zádech. Pipin si povzdychl. Už se rozhodl. Vybere si Smíška a vzdá se Diamanty. Zvolí si přátelství a ne lásku. Protože Smíšek byl pro něj vším. Byl to jeho nejlepší kamarád, bratranec a spolucestovatel. Nemohl by dál žít bez Smíška. Nezvládl by to, nepřežil by to. Po chvíli od sebe odstoupili.

Smíšek se tvářil, jako že se mu velice ulevilo. "Takže to není ono? Ale co ti tedy je?"

Pipin se s povzdechem svezl po dveřích na zem. Co mu má jen říct? Rozhodně ne pravdu. To by ho zničilo. Musí mu říct lež, nebo, vlastně ne lež, jen neúplnou pravdu. "Já…mám teď špatné sny. Vracejí se mi vzpomínky," zašeptal a upřeně se zadíval několik palců nad Smíškovo rameno.

Smíšek pomalu přikývl. "Mně se také občas zdá o naší cestě."

"Ale ne, ty to nechápeš," potřásl hlavou Pipin. "V noci nemůžu spát, pořád se mi zdá o bitvě. O tom, jak jsem tě hledal na Pellenorských polích, ale tyhle sny končí jinak, většinou jsi mrtvý. Také se mi zdá o skřetech, jak nás zajali, ale v těch snech nás vždy nakonec předají Sarumanovi. Ale to není všechno. Občas mě ty vzpomínky pronásledují i ve dne. V každém stínu vidím Denethora a v každém závanu větru Černé jezdce."

Smíšek se zamračil a sedl si na bobek, aby měl oči v jedné úrovni s Pipinem.

Pipin šeptem pokračoval. "Ale to není to nejhorší, víš Smíšku, nejhorší je Palantír."

Smíšek se zděšeně nadechl.

"Pořád ho vidím v mysli, pořád na něj musím myslet, nenechá mě spát, nenechá mě najíst, pořád jen toužím po Palantíru. Ach, Smíšku, udělal bych cokoliv, cokoliv, abych ho mohl ještě jednou spatřit, ještě jednou ho držet v ruce…" Pipin se zachvěl a v očích se mu objevilo šílenství. "Nevíš jaké to je, nikdo to neví, toužím po něm úplně vším, ale zároveň vím, že je to špatné. Já se bojím, bojím se, že propadám zlu. Palantír mě čím dál tím víc strhává za sebou do temnoty. Smíšku, já se bojím, že skončím jako Frodo!" Pipin se roztřásl a zaťal pěsti.

Smíšek mu položil ruku na rameno. Tvář měl staženou v starosti o Pipina. Jestli byla pravda to, co jeho bratranec říkal, bylo to s ním doopravdy moc špatné

"Měli bychom už jet, ať tam Diamanta moc dlouho nečeká."

Pipin přikývl a spolu se Smíškem vyšli ven k přichystaným poníkům. Pipin se neohrabaně vyškrábal do sedla. Bylo na něm vidět, že se z dvoutýdenní hladovky ještě úplně nevzpamatoval. Smíšek na něj počkal a společně vyjeli do Brodku.