Láska voní Levandulí - První kapitola

První kapitola. Peregrin Bral se moc a moc trápí. A dalo by se říct, že má proč. Bude si muset vybrat. Volit mezi láskou a přátelstvím. A to vždycky bolí.

---

Ten on, o kterém Sam se Smíškem mluvili, byl samozřejmě Peregrin Bral. Pipin teď seděl u stolu, ruce měl složené pod hlavou a vypadalo to, že spí. Oči se mu však pod zavřenými víčky jen míhaly. Najednou s sebou zazmítal a vykřiknul. Otevřel oči. Zračil se mu v nich strach. Vymrštil se od stolu a zacouval k rohu místnosti. Uklidnil se, až když zády narazil na dřevěné obložení stěn.

"Byl to jen sen, jen sen…," zamumlal a svezl se na podlahu.

Hlavu si dal do dlaní. Pipin se strašlivě trápil. Ano, ten malý, bezstarostný hobit, kterému dřív nedělalo problém smát se kdekoliv a kdykoliv a který nikdy neměl daleko pro nějakou lumpárnu, nebo písničku, se trápil. A všechny jeho problémy vyplývaly z nešťastné lásky. Peregrin Bral, syn Palladinův, budoucí vladyka Bralova, Gondorský rytíř a osobní přítel mocného Ellesara byl nešťastně zamilovaný. Pipin se zachvěl a zavřel oči. Vzpomínal, kdy to jeho trápení vlastně začalo.

Když se před pěti lety vrátil spolu se Smíškem, Samem a Frodem zpátky do Kraje, myslel si, že bude všechno v pořádku jako dřív. A také to tak dlouhou dobu bylo. Vzpomínal, jak spolu se Smíškem vyhnal z Kraje Sarumana i s jeho kumpány. Trvalo pěkný čas, než napravili všechny škody, způsobené mstivým Sarumanem, ale nakonec se to celé tak nějak udobřilo. Byl klid. Pendloval se Smíškem mezi jednotlivými osadami Kraje, tančil na stole, smál se a zpíval. Pak přišel rok 1422. Frodo odjel spolu s elfy a Gandalfem za moře a Sam si vzal Růžu Chaloupkovou. Tam, na jejich svatbě Ji poprvé uviděl. Pipin si znovu vybavil ten večer. Svatba, hudba, veselí. Zase se Smíškem tancoval na stole. Zpívali veselé písničky a pili pivo. Pipin se sice moc snadno neopíjel a měl velkou výdrž, ale těžké pivo a bláznivá atmosféra udělala své. Když dozpívali poslední písničku, musel si jít sednout, protože si nebyl jistý, jestli se vůbec udrží na nohou. Smíšek se mezitím ztratil v davu, pravděpodobně šel najít někoho, kdo by mu načepoval další pivo. Pipin se zhroutil na židličku a vděčně se opřel o stěnu. Smíšek se však dlouho neukazoval. Pipin se zvedl, aby se po něm podíval, když ho konečně zahlédl. Tancoval s mladou hobitkou. Hobitka zvedla oči a pohledem se setkala s Pipinovýma očima. V tu chvíli Pipin prudce zrudl a musel se vypotácet ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.

Když se na ni potom Smíška ptal, řekl mu, že je to Diamanta z Dlouhé stráně. Byla to Smíškova sestřenice. Pipin věděl, že je vlastně i jeho příbuzná, pocházela z větve Severních Bralů. Smíšek tvrdil, že její matka byla sestřenice Saramíra Brandoráda, Smíškova otce. Pipin si matně vzpomínal, že o tom něco slyšel, ale protože Dlouhá Stráň byla daleko, nikdy se o Severní Braly moc nezajímal. Až doposud.

Pipin ji už dále neviděl. Zdálo se, že se mu Diamanta vyhýbá. Za celý večer ji už ani nezahlédl. Potom oslava skončila a on odjel domů. Nějakou dobu bylo vše dobré. Dál se Smíškem jezdil mezi osadami, zpíval, smál se. Ale už nikdy se nemohl zbavit vtíravých myšlenek na hobitčiny oči, na její sladký úsměv. V kraji se vždy říkalo, že ta nejkrásnější hobitka je Růža Chaloupková. Ale pro Pipina bude nejkrásnější už navždy Diamanta. Miloval její oči, tak jasně modré, že v jejím stínu by i ty Frodovy bledly, zbožňoval její čokoládově hnědé vlasy, bledou plet a lehký, jemně ironický úsměv. Naprosto mu učarovala. Pak se ale věci začaly prudce horšit. Diamanta se se Smíškem scházela čím dál tím častěji a Pipin se jim zásadně vyhýbal. Postupně začal na svého staršího bratrance žárlit. Obdivoval Smíška, jak moc je v Kraji oblíbený. Samozřejmě, bitvu vybojovali spolu a Pipina všichni obdivovali také, ale Smíška více. Pipin totiž působil spíš problémy. Už ve válce o Prsten se Smíšek vyznamenal daleko víc než on. Pipin všechno ještě komplikoval. Ale hlavní problém byl v tom, že Smíšek byl prostě hezčí a hlavně vyšší. Také o tom docela svědčilo to, že už byl v celém Kraji známý spíš pod přezdívkou Smělmír Nádherný. Každá hobitka toužila po tom, aby si zrovna ji vybral a oženil se s ní, ale zdálo se, že Smíšek má oči jen pro Diamantu. Pak Pipina i žárlení přešlo a možná by se všechno vrátilo k normálu, kdyby nebylo té události před měsícem.

Léto bylo v plném proudu a Pipin se procházel po lese. Dobře, Pipin běžel, co nejrychleji mohl, aby utekl strašlivým psům sedláka Červíka. K hrudi si tiskl drahocennou kořist. Sice už byl plnoletý, ale pořád se choval trochu jako dítě. Před chvíli se například vloupal do stodoly sedláka Červíka a ukradl odtamtud několik jablek a pár hrušek. Měl ale smůlu. Neuvědomil si, jak moc je oproti Červíkovi vysoký a při odchodu se bolestivě čelem uhodil o zárubeň dveří. Zavrávoral a nohou shodil koště, které spadlo na plechový kbelík, který se po dlouhém váhání s obrovským hlukem vykutálel ze stodoly ven. Pipin nezaváhal ani vteřinu a vzal nohy na ramena. Stihl to jen tak tak. Po chvíli se do stodoly nahrnul rozzuřený Červík a vypustil na něj psy. Pipin zamířil do lesa, protože nepředpokládal, že by se psi odvážili až sem. Zřejmě se ale mýlil. Pipin v běhu zavrtěl hlavou. To bylo divné. Že by Červík chtěl jeho kůži dostat za každou cenu? Je sice pravda, že mu předevčírem ukradl dva pytle hub, před týdnem zase koš jablek a předtím ještě několik mrkví, ale stejně… Pipin upaloval, co mu hobití nohy stačily. V běhu byl vždycky nejlepší. To bylo také snad jediné, v čem byl lepší, než Smíšek. Nakonec psy setřásl. Zastavil se na lesní pěšince, chytil se za bok a namáhavě oddechoval. Položil svůj lup opatrně na zem a pokoušel se chytit dech. Tváře měl zčervenalé od dlouhého běhu, dlouhé, kudrnaté vlasy zacuchané, ale v jasně zelených očích mu vesele tančila čertovská světýlka. Najednou uslyšel hlasy. Okamžitě se napjal jak struna, připravený dát se znovu na útěk. Tvář se mu zkřivila bolestí, jak ho pořád ještě píchalo v boku a Pipin nastražil své špičaté, hobití uši. Slyšel jenom hlasy. Dva mladé hlasy. Pipinovi poskočilo srdce, když poznal Smíška. Sice se mu poslední dobou spíš vyhýbal, ale už se mu po něm dost stýskalo. Byl to jeho nejlepší kamarád. Co si Pipin pamatoval, vždy si hrál jenom se Smíškem. Smíšek ho utěšoval, když mu bylo smutno, Smíšek ho vždy dokázal rozveselit, když se nudil, Smíšek mu byl nablízku, když mu bylo nejhůř a Smíšek ho, samozřejmě po svém, vychovával jako mladšího bratra. Pipin se usmál a rozběhl se po cestě, vstříc Smíškovi a usmířit se s ním.

Vyběhl za zákrut a strnul. Najednou si totiž uvědomil, čí je ten druhý hlas. Patřil Diamantě. Pipin se nemusel dlouho rozmýšlet. Nesnesl by, kdyby ho Diamanta takhle viděla. Byl rozcuchaný, košili měl špinavou a na koleně obrovskou záplatu. Když v noci nemohl usnout, občas si představoval, že se jednoho dne vypraví k Diamantě domů, v krásných šatech a s kyticí růží a vyzná se jí ze své lásky. Rozhodně si však nikdy neplánoval, že by se s ní měl setkat takhle. Pipin nezaváhal ani vteřinu a v mžiku zapadl do křoví. Lehl si za keř maliníku, a snažil se splynout s okolím. Za chvíli se na cestě objevila i mladá dvojice hobitů. Smíšek poskakoval po cestě a zpíval veselou písničku. Pár kroků za ním tancovala Diamanta, dlouhé vlasy kolem ní vlály a v ruce držela kytičku levandule. Pipin si pomyslel, že nic krásnějšího ještě nikdy neviděl. Smíšek se najednou zastavil a natáhl ruku. Diamanta mu svou malou dlaň vložila do jeho a spolu zpívali a poskakovali dál. Pak se zastavili a Smíšek se pro něco sklonil. Když se znovu zvedl, Pipin viděl, že v ruce drží jednu hrušku. Jednu krásnou, žlutou hrušku, kterou před chvílí Pipin ukradl sedláku Červíkovi.

"Kde se to tady vzalo?" zeptala se Diamanta a Pipinův žaludek při zvuku jejího hlasu udělal kotrmelec.

"Asi to pro nás spadlo z nebe," se smíchem odpověděl Smíšek.

Diamanta se zasmála a … políbila ho. Smíšek jí přitiskl k sobě a dal jí pusu na čelo. Pak jí podal hrušku a odtančili dál. V Pipinovi hrklo. Měl pocit, že se mu snad zhroutil celý svět. Poprvé teď doopravdy viděl to, čeho se celou dobu tak bál. Smíšek a Diamanta… Jeho nejlepší kamarád a jeho láska spolu… Schoulil se do klubíčka. Nechtěl, aby Smíšek s Diamantou věděli, že je viděl.

Pak to bylo čím dál horší. Pipin na Smíška už dávno nežárlil, ale už s ním také nepromluvil ani slovo. Kdykoliv Smíška jen zahlédl, okamžitě se otočil a odešel. Jeho rodiče ho přemluvili, aby se odstěhoval do jejich starého domova v Bílé Studni. Zřejmě doufali, že když už Pipin nebude mít za zády rodiče, konečně se naučí hospodařit a chovat se jako budoucí vladyka Kraje. Ale byla to chyba. Pipin už doma neměl nikoho, kdo by ho alespoň občas donutil jít do společnosti a on se úplně uzavřel sám do sebe. V hospodě ho neviděli ani nepamatují a ven ostatně vycházel jen v případě, že si potřeboval dokoupit jídlo. Pipin celé dny seděl u stolu a vzpomínal na Diamantu. Na vítr v jejích vlasech, na úsměv na její tváři a na její sladké rty, kterými políbila Smíška. Pak přišly Sny. Čím dál tím častěji se mu zdálo o jeho příšerných zážitcích z Války o Prsten. Vypadalo to, jako by úplně zapomněl na to hezké, co se za rok jejich putování stalo. Úplně zapomněl na své zásluhy ve vymetení Kraje, zapomněl na Stromovouse, Elronda i Galadriel, zapomněl na své hrdinství v bitvách, a zůstaly mu jen vzpomínky na ty zlé, strašidelné a příšerné zážitky. Ve všech stínech viděl Černé jezdce, když venku řádila vichřice, ležel Pipin schoulený pod peřinou a snažil se zahnat hrůzné vzpomínky na šíleného správce Denethora, na smrt jeho syna Boromira a na Faramira, jehož bezvládné tělo už už zachvacují plameny. Opět se v něm probudil starý pocit viny. Vinil se za to, že Boromir umřel, vinil se za to, že nestihl k Faramirovi dovést pomoc včas a Denethor uhořel a vinil se, že všechny vystavil strašlivému nebezpečí a málem způsobil selhání Frodovy cesty, když ukradl Palantír a neprozřetelně se do něj podíval. Ostatně sny o Palantíru byly úplně nejhorší. Pipin znovu zakusil touhu podívat se do něj, zahledět se do těch smolně černých hlubin, jen ještě jednou… Bál se, že ho pohlcuje temnota a strach vše ještě horšil. Pipin nevěděl, co má dělat. Toužil po Palantíru, ale zároveň věděl, že jeho touha je špatná. Chtěl se s někým poradit, ale nevěděl s kým. Gandalf byl pryč a Aragorn daleko. Ale nejvíc ze všeho se Pipin bál, že dopadne stejně jako Frodo. Že ho Palantír celého ovládne. Že ho tma úplně prostoupí.

Pipin si hlavu opřel o stěnu. Palantír…. Do mysli se mu opět vkradla velká, smolně černá koule s tajemným vnitřním žhnutím. Palantír… Už jenom to jméno ho naprosto fascinovalo. Ale byly i další Sny. Ne tak vtíravé, ale děsivější. A na konci, těsně před probuzením, se mu před zavřenými víčky vždycky promítla Diamanta a její modré oči. Dohánělo ho to k šílenství. Pipin si přitáhl kolena po bradu. Věděl, že si bude muset vybrat. Bude si muset vybrat mezi láskou a přátelstvím. Bude muset volit mezi Smíškem a Diamantou. Jednoho z nich se bude muset vzdát, aby mohl být s tím druhým. Koho si jen vybrat?