Irith, Polly a občas i Delfi za školou aneb Když hobitomaniaci nematurují

Tento článek bychom chtěly věnovat Aredhel a Jeremiášovi, protože tohle celé bylo vlastně na jejich účet. Nebo, mluvím-li příliš zmateně (nebojte, lepší už to nebude), jelikož nás matura čeká až za tři roky (nechci, nechci, nechci) jsme si teď mohli dovolit ten luxus maturitního volna a někam vyrazit. Ovšem nevyrážely jsme najednou, naše akce byly rozdistribuované do celkem tří týdnů, protože občas jsme do té školy přeci jen musely.

---

Pondělí 20.4 - Měli jsme s Polly a Delfi jít na Ovečku Shaun do kina. Drahý sedlák Červík nám ovšem v pátek oznámil, že přesouvá kytičkovou exkurzi na toto pondělí a tudíž máme, co se kina týče, vyhlídky fakt chabé. Už z principu jsme ale na kytičky jít museli (minimálně Polly) a tak to nešlo moc zrušit. Falko rovněž nutně chtěl jít s námi na tu Ovečku. Takže co s tím? Nakonec bylo dohodnuto, že já s Polly hned po skončení exkurze vyrazíme na autobus a co nejrychleji se dopravíme na Anděla, kde zkusíme odchytit tramvaj, ve které má sedět Falko s mým mobilem pro případ katastrofy. Dobře. Exkurze do hlubin Cholupického potoka mohla započít.

Červík si nejvíce zakládala na tom, že jdeme do lesa. Asi podlehla názoru, že jsme v životě les neviděli a tudíž nám ho musí zevrubně ukázat a hlavně co větu upozorňovat na to, že je to fakt les. Jo, jako že vážně les. Ten les byl ovšem dost pochybný. I za barákem máme lepší. Tady to byl samý akát a pejskař.

Uprostřed exkurze mi Polly najednou oznámila, že jí psala nějaká kamarádka, že máme ve škole bombu a prý ji celou evakuují (jako tu školu). Fajn. Hlavně že se nemusíme evakuovat my. Exkurze odběhla v klidu a pohodě a já s Polly jsme vyrazily na autobus. S námi jel ještě třídní Ganadalf a Balrog, který má totálně stejně rozpláclý nos jako Monaghan (ale nemá šouplou bradu). Na Andělu jsme vyzvedli Falka a zamířili do kina. Fakt se divím, že nám prodali lístky (i když to pořád nemá na to, když jsem je kupovala naposled - také na Ovečku Shaun). Byl celkem čas, ale my jsme se přesunuli dovnitř, vlezli si doprostřed prostřední řady a vytáhli to, co je v našem podání vhodná strava do kina. Tedy čaj, mošt, linecké cukroví, chleba a sušenky. Vedle nás seděly asi dvě rodiny. Ta jedna to po chvíli vzdala a přesunula se o patro níž.

Film byl totálně skvělý. Nechápu, jak můžete jít na Avengers a podobné a přitom vynechat Ovečku Shaun. Nejlepší scéna byla s krávou, která přeskočila Měsíc (jako že fakt. Kráva, co přeskočila Měsíc). Po konci jela Polly domů a já umístit Falka na kroužek. Pozdě jsme přijeli fakt jen o trochu!

Večer mě čekal nadšený meil od Delfi, že nám kvůli bombě zrušili úterní vyučování a přidal se nám třetí volný den (středa a čtvrtek byly přijímačky a tedy ředitelské volno).

Úterý 21.4. - Rozhodly jsem se s Polly, že navážeme na včerejší činnost a půjdeme do botanické. Jednak do Faty Morgany a jednak kreslit kytky. Už jsme byly kreslit zvířenu do zoo, tak proč ne kytky v botanické? Sraz byl někdy v deset na Holešovických. Kupodivu jsme se neztratily a do zahrady trefily. Při vstupu ovšem nastal menší problém s tím, jak se vyznat ve všech těch slevách, co tam nabízejí a co teda vlastně vybrat. Nakonec zvolena varianta Morgana + zahrada a šlo se. Zahájily jsme tím, že jsme (alespoň v mém případě) totálně zdemolovaly své čichové buňky u takového umělého stromu, co má každý květ vonět jinak. Já inteligentně vrazila nos do toho nejintenzivnějšího a nejodpudivějšího květu a pak jsem to měla v nose celý zbytek dne.

Přes vinice sv. Kláry jsme došly do zahrady a vrhly se na jednu kešku tam. Po zdárném odlovu jsme si řekly, že by to možná chtělo ty motýly. Našly jsme nápis Fata Morgana a vydaly se po jeho stopách. Byl tam turniket a cedule, že máme vyjít ven. Řekly jsme si, že vlastně vůbec není jisté, že se sem dostaneme zpátky a že zkusíme najít nějaký vchod do skleníku, aniž bychom před tím musely opustit zahradu. Vydaly jsme se tedy nahoru, do kopce. Po vyfunění jsme na vrchol se rozhodly udělat experimentální ponor směr les (jo, jako že fakt les, opravdický les). Našly jsme i plot, který kolem toho lesa vedl. Ovšem branka nikde. Následovala krátká diskuze, jestli se vrátit, nebo jít podél a spoléhat, že ho někde přelezeme :-). Nakonec jsme se vydaly po jeho obvodu. Dorazily jsme až na hřiště, kde nás nějaké maminky laskavě nasměrovaly k východu. Ovšem opět ze zahrady. Podařilo se nám tam odchytnout přátelského sekuriťáka (to je v Praze originál), který nám laskavě vysvětlil, že na jeden lístek můžeme do té zahrady až třikrát. Fajn, vyklopýtaly jsme ven a zamířily do skleníku.

Motýli skvělí. Já už tam byla na nich asi třikrát, ale pokaždé až na konci, kdy tam zbyla jen rozkládající se torza. Teď to tam hezky létalo a žilo. Bohužel ale žily i školní exkurze. Po hodině jsem měla chuť ty děti zaškrtit a zabránila mi v tom jen Polly, která mě chytla a vyvedla ven. Nesnáším smečky malých, uřvaných a drzých fracků!

Po této mírumilovné návštěvě skleníku jsme se vrátily do zahrady, znovu se vyškrábaly na úpatí toho kopce a obsadili jednu houpací síť z těch deseti. Ta síť byla jen tak tak pro jednoho a my jsme tam byly obě a ještě jsme přitom obědvali. I když, objevila jsem tak spoustu nových a netušených možností, jak se dá na takovou houpací síť lehnout.

Oběd dojeden, na zbylé sítě se nahrnula rozjívená mládež a tak byl čas šoupnout se dál. Šoupli jsme se k nejbližší kytce (narcis), sedly si na zem a začali kreslit. Takhle jsme obrazily ještě tulipán, sasanku, magnolii, tulipán, modřenec, sedmikrásku hyacint a svazek konikleců, což jsem hbitě překřtila na koniklí (super název, ne?). Ukázalo se, že to moje vypadá jako to, co máme před sebou ovšem ne jako to, co to má být a Pollyino zase vypadá tak jak to má vypadat, ale dost se to liší od toho, na co koukáme. Prostě kreslí fotogeničtěji. Pak jsme se natáhly na trávu, Polly se vybarvovala se sedmikráskou a já po ní všelijak lezla a otravovala jí. Pak byl ale čas odejít, neb jsem se musela dostavit na svou hodinu angličtiny. Rozloučily jsme se a rozešly každá svou cestou.

Středa 22.4. - Dnes byla na programu dne Modřanská rokle (asi půl kilometru od Cholupického potoka). Sraz byl v půl desáté na zastávce autobusu a vyrazily jsme. Zahájily jsme zjištěním, že moje příprava opět byla nanic, neb jsem zapomněla u jedné kešky cosi zjistit. Pollyin mobil to napravil. Pokračování představovalo zjištění, že tato keška vede vlastně úplně jinudy a tedy je nepodstatná. Postupovaly jsme po okraji rokle. Šly jsme tedy na další kešku. Naštěstí jsme si vybraly tento směr a nemusely jsme se na ni škrábat zezdola. Akátový les hezký, u kešky pejskaři a pes, který se nás rozhodl ožužlat na všech dostupných částech těla. Opatrně jsme se jim vyvlékly, počkali, až zmizí a odlovily. Vrátily jsme se zpátky a po stageiích jedné mutiny dorazily až k jediné stromové keši, kterou jsem (s obtížností 1) luštila asi půl hodiny. Holt mi včera už nefungovala šedá kůra vakuová.

Samotný odlov taky hezký. Při došinutí se na geomísto jsme zjistili, že nedosáhneme ani na tu nejnižší větev. Tak se mě Polly pokusila vysadit. Pokusila. První pokus skončil potom, co mě chytla brutální křeč do lýtka a druhý potom, co jsem na Polly prostě nedokázala udržet rovnováhu a málem jsme obě hlavou narazily do toho stromu. V zoufalství, co máme sakra dělat, jsme pátraly po okolí a našly rozbořený posed. Hbitě jsme z něj odmontovaly žebřík a přinesly ho na místo M. Po zjištění, že první čtyři laťky z deseti by mě snad mohly unést a že ty fakt velké rezavé hřeby trčí ven až od páté laťky, jsme ho opřely a já vylezla. Výš než na ty čtyři laťky jsem si netroufla, ale to stačilo a pak jsem se prostě vytáhla na větev rukama. Samotný odlov víceméně v pohodě. Víceméně. Já byla zelená strach, když jsem si uvědomila, že ještě musím nějak dolů a Polly byla zelená strachy, když si uvědomila, že to je klidně také naposledy, co mě vidí z jednoho kusu. Spustila jsem se na žebřík. Laťka praskla. Naštěstí jsem se udržela rukama, takže jsem se prostě jen spustila o příčku níž a pak slezla. Žebřík jsme opět vrátily na místo. Polly pak se mnou nějakou dobu odmítala mluvit a tvářila se děsně sveřepě.

Spočítaly jsme souřadnice té multiny. Jedna varianta mi vyšla 2,5 kilometru daleko do centra vsi a druhá 0,5 km doprostřed pole. Tak jsme šly na to pole. Při cestě jsem si uvědomila, že vlastně neumím číst, takže souřadnice přepočítány a opraveny. Cestou odloveno pár dalších keší, z čehož jsme si jednou udělaly zacházku do blízké vsi. Následovala cesta pět k jakémusi jezírku, dopočítání další multiny a zjištění, že finálovka je v té vsi, kde jsme právě byly. Polly jsme usadila na místě a já vyrazila. Nalezeno v pohodě, ovšem Polly mi to stejně neodpustila.

Konečně jsme vlezly do rokle a postupovaly roklí. Tam se snad nic zvláštního nestalo, snad kromě našeho nenápadného odlovu jedné keše na skále, pod níž parkovala cyklistka. Došly jsme na konec rokle, odlovily, co se dalo, a zjistily, že další keš je přes ulici. Ovšem přes ulici bylo v jakémsi oploceném pozemku. Plot jsme pečlivě obešly, ale vchod nikde. Přepočítání souřadnic. Druhá varianta ve vilové čtvrti. Tu jsme také prošly a opět nic. Kde jsme měly chybu, ovšem netuším. Tak jsme se vydaly do hluku velkoměsta na zbývajících pár keší.

(reprezentační foto)

Ty doloveny (až na jednu, která zůstala v rozloveném stavu) a byl pomalu čas jít domů. Polly se mi totálně zhroutila na zastávce autobusu. Vykřikovala nesmysly, chechtala se a pořád padala. Nabídla jsem se, že ji doprovodím na skauta, O tom nechtěla ani slyšet a raději nám na mobilu pustila Pojďte pane, půjdeme si hrát (znáte? Geniální pohádka!) a čekaly jsme. Nechaly jsme ujet asi tři autobusy, a když pohádka skončila, jela jsem domů a Polly hned potom. Jak se nakonec ukázalo, brutálně zabloudila, nasedla na špatný autobus a málem se úplně ztratila… já věděla, že jí nemám pouštět.

Večer byl rodičák. Rosana tam nebyla, neb byla na rodičáku u Falka. Události toho večera tak mám pouze z druhé ruky od Polly, jak jí je vyprávěla Esmeralda. Rodiče se usadili v lavicích, když propuklo hlášení rozhlasů, že je ve škole bomba a nechť se tedy shromáždí před školou pod smrky. Rodiče se tedy za stálého nadávání přesunuli. Tam byly řečeny základní věci (jako že kdo se neučí, ten se učit má). Vzápětí přijela policie a nařídila těm 800 rodičů, ať se přesunou přes ulici na chodník (kdyby to bouchlo). Tam se zvedla vlna protestů a třídní schůzky byly ukončeny. Ještě že se tam Rosana netáhla.

Čtvrtek 23.4. - Dnes byla na programu dne výstava Gateway to Space. A pak jsme měli jít za Pollyinou babičkou, která bydlela asi tři ulice od Výstaviště. Sejít jsme se s Polly měly na Výstavišti, ovšem Polly vystoupila už o stanici dřív, takže jsme se pak složitě hledaly a volaly si. Díky příteli na telefonu (Palladin) jsme dokonce našly i tu obří halu, kde se výstava nacházela a zbylo už jen vyhandlovat lístky. Nakonec jsme obě šly na dětské vstupné, i když na něj teoreticky měla nárok (diskutabilní) jen Polly. Výstava super! Sice interaktivní část byla přeplněná a navíc jsme si nevzaly peníze, ale i tak to bylo dokonalé. Vážně jsem netušila, jak zajímavé může být takové dobývání kosmu.

Byl tam jeden dokonalý exponát. Skafandr dislektika. O fous totiž nedokázal napsat Gondor.

(omluvám se za kvalitu, jednak neumím fotit a jednak tam byla docela tma)

Po výstavě jsem ještě lovily blízkou Egyptskou kešku (ta byla fakt postižená). Pak Polly prohlásila, že půjdeme na Kampu na jedno wherigo. Fajn, vyrazili jsme. Wigo dobré, prošli jsme si Kampu, to už mi ale Polly začala odpadat. Tak jsme se rozhodly, že pojedeme na Barrandov do cukrárny na vafle. Fajn, jeli jsme tam, odkud jsem ráno vyjela. Kupodivu ty vafle fakt udělali (minule jim zplesnivělo těsto) a tak si Polly konečně pochutnala na pravých vaflích.

Byl už čas jet za babičkou. Nastoupily jsme do tramvaje a opět se vydaly do Holešovic. V tramvaji jsme za fakt postiženého stavu skládali písničky (jako recept na výrobu hermelínu na Battalion - Mlíko máš a živé kultury, nebo Anděla na Kozka a Haldira). Vystoupili jsme a ještě nám zbyl čas na pár kešek. Vlezla jsem na uzavřenou rampu nad silnicí, odkud mě po chvíli vyhnali (no co no, ukazovalo to tam), sledovali jsme jednoho bezdomovce a snažili se najít babiččinu ulici. Mimochodem, Pollyina babička je fakt skvělá. Nejdřív nám dala nějaké logické kvízy, pak jsme hráli Scrabble (vyhrála jsem) a Země město (to jsem totálně projela). Ovšem podařil se mi rekord naštvat babičku během pěti vteřin, kdy jsem jí vysvětlovala, že příští rok nebudu pokračovat v tanečních (ač jsem původně měla).

Pak jsme ještě šli do Billy koupit nějaký sýr protože Bralům došel a jela jsem domů.

Pondělí 27.4 - Měli jsme od 16:30 jít na hru MindMaze, což je něco jako únik z místnosti. My měli vyzkoumat tajemství Kamene mudrců v alchymistově laboratoři a dostat se s jeho pomocí ven.

Ráno ve škole mi Delfi oznámila, že tam nebude moct. Poté, co jsem ji seřvala na druhou, slevila, že tak jo, ale nemá peníze. S Polly jsme zjistily, že dohromady máme na korunu přesně na ty tři lístky. Takže fajn. Po škole měla Delfi laborky a my 4 hodiny času. Sedly jsme si do parku a začaly luštit nějaké kešky. Jako fajn, sice jsme nic moc nezjistili, ale čas se zabil pěkně. Když byl pomalu čas jít, přesunuly jsme se do bytu mé babičky dojít si na záchod (bydlí u mé školy). To proběhlo v pohodě. Problém nastal až, když jsme se snažili z toho paneláku odejít. Polly vyšla na chodbu, načež začalo blikat světlo, až úplně zhaslo (doteď se tím vychloubá - pokud nevíte, o co jde, podívejte se na prvních 20 minut X-Men Volverine). Zkusila zavolat výtah. Tlačítko svítilo, ale neobjevovala se tam taková ta číslice, v jakém patře výtah je. Po chvíli se z něj začaly ozývat fakt divné zvuky (jako by tam někdo chodil po schodech). Tak jsme zkusili zavolat druhý. Situace se opět opakovala. Začali jsme se docela bát a rozhodli se, že to slezeme po schodech. V jednom patře na nás najednou vybafla nějaká paní a já se tam totálně složila. Dolů mě Polly musela téměř snést. Dole už jsme ze dveří téměř běžely. Blokovala je velká černá dodávka se zatemněnými skly. Protáhly jsme se škvírou a zdrhly.

Sraz s ostatními (Delfi a dvě Hůrecké hobitky z paralelní třídy) byl na I.P.Pavlova. Přišly jsme tam a téměř ihned zaregistrovaly Delfi. Jaly jsme se čekat. Sraz byl na celou. V za pět celá jsem začala fakt vyšilovat (nepřejte si mě zažít, když na někoho čekám). Naštěstí obě Hůrecké přišly tak nějak včas, takže se vyrazilo. Kde to je, jsme věděly jen zhruba a trefily jsme tam jen díky tomu, že jsme si děsně předtím zašly s Polly do knihkupectví a tam si našly mapu Prahy (jo, vždy máme vše dopředu a pečlivě připravené). Na místě jsme chvilku čekaly a dívaly se na velkou mapu, kde bylo vyznačeno, odkud sem lidé přijíždějí (byl tam i někdo z Nového Zélandu!). Potom jsme byly uvedeny do místnosti. Nečekaly jsme ani vteřinu a jaly se jí pečlivě rozebírat. Popsat všechno by bylo asi fakt složité, takže jen pár nejlepších bodů. První, co jsem sundala, byl obraz, pod nímž byla díra, kudy se dalo pohlédnout do vedlejší místnosti (do které vedly dveře zpoza skříně - Narnie!). A dole byla díra číslo 2, přímo u země.

Polly po mém vzoru sundala druhý obraz, pod nímž ovšem nic nebylo a pak jsme ho tam obě dvě minuty dávaly zpátky, načež nám stejně spadl.

Jedna Hůrecká otevřela zámek na truhle prostě jen tak, že se do něj strčila a on se odklopil (byl na číselný kod) a pak mi to šla hrozně vyděšeně oznámit.

Když jsme odemkly skříň, byla tam dlouhá hůl a věděly jsme, že potřebujeme ještě jeden klíč, abychom odemkly východ z ní. Ten byl ovšem v té vedlejší místnosti. Takže nakonec jsem si lehla na zem, ruku i sholí prostrčila otvorem a Polly si stoupla nade mně a navigovala mě, co mám jak shodit, abychom ho dostaly (já tam neviděla). Fakt super!

U kamene mudrců, který byl pod zamčeným poklopem, ležel papír s napsaným kodem. Tak ho tam Polly naťukala a ono se to otevřelo. Ovšem ten kod tam nechala minulá skupina, takže to bylo dost nanic. Protože uplynulo sotva čtvrt hodiny, oznámily jsme, že tam hodláme zůstat a ven nejdeme a zkusíme na ten kod zpětně přijít sami. Což se nám v pohodě povedlo. Asi jsme moc inteligentní. Ta minulá skupina tam byla hodinu a půl. My, od chvíle kdy jsme tam vešly do chvíle, kdy jsme zjistily kod tím správným způsobem, půl hodiny.

Rozloučily jsme se, já se vydala na tramvaj a ostatní na metro. Tedy až potom, co stihly negativně ohodnotit moje Bralské nářečí.

Čtvrtek 30.4. - Dnes bylo poslední zvonění, takže jsme měli tři hodiny volna. Ráno jsme se sešly s Polly s tím, že školu obejdeme a tradičně přijdeme zezadu, aby nás maturanti chtiví zlata nechytli. Byli tam. Začali jsme se chechtat, takže na to zareagovali tím, že mi nastříkali ocet do oka (super pocit). U vchodu z nás mámili peníze. Omylem jsme jim tam hodila cent. No to jste měli vidět. Ta holka ho zvedla do výšky a zařvala "Koukejte co mi tady ta dala!". Mezitím nám druhá rtěnkou napsala na obličej 4.D. Mně na tvář a Polly na čelo. Začali jsme ji prosit, ať tam napíše B (jako Bral a Brandorád). Dívala se na nás dost divně, ale když jsme prohlásily, že jí budeme pronásledovat tak dlouho, dokud tam nenapíše B, tak změnila tu 4 na béčko (proč 4 netuším). Proklouzli jsme dovnitř, našli prázdnou učebnu a jaly se skládat. Za ty tři hodiny jsme složily dvě písničky, což je rekord. Rtěnku jsme si smyly až na Polly v pohodě. Té to nateklo do obočí a měla je pak úplně rudé. A do večera to nesmyla.

Na chvíli jsme přitáhly i Froda, aby nám jednu písničku nazpíval, ale pak už bylo vyučování a konec zvonec.

Úterý 5.4. - Neoficiální volno z důvodu maturit. Naše třída měla mít piknik. My jsme se rozhodly, že jídlo sice fajn, ale naše třída už nikoliv a tedy se trhneme a půjdeme na kešky. Delfi nás opět zradila a zůstala s našimi spolužáky.

Měli jsme jít do parku Kamýk (u Modřanské rokle) dolovit, co nám zbylo od minula. Já jsem chtěla jít napřed do rokle a konečně zvládnout tu multinu, co nám minule nevyšla, ale Palladin mi to zatrhl s tím, že nemám nikam chodit sama. Fajn, sraz v půl desáté s Polly na zastávce Písková. Ovšem sešly jsme se už čtvrt hodiny předtím na Lihovaru, neb náhodou jela podobnou trasou jako já. V autobuse jsem jí nadšeně prezentovala písničku, kterou jsem ráno v náhlém hnutí provozovny stvořila. Polly ji přijala s podstatně menším nadšením a tak jsem si raději začala znovu zadávat do GPS.

Vystoupili jsme správně jen díky Polly, která mě z toho autobusu v podstatě vystrčila. Protože jsme nevěděli kudy dál, šly jsme podchodem, což se nakonec ukázalo jako dobrá volba a tak jsme po pár metrech chodníku zapadly za šipkou do lesa a jaly se hledat. Místo to bylo dosti hnusné. Pak jsme se konečně vydaly do parku. Šly jsme podél potoka a postupně lovily kešky, co byly v okolí. Jednou jsme vylezly z parku nahoru na dětské hřiště, ale jinak jsme se víceméně držely dole. Bylo fakt hrozné dusno a občas jsme měly co dělat, abychom se tam nesložily. Ovšem zlaté hřeby dnešního dne byla dvě wheriga. Jedno Jak kačírek ke geocachingu přišel, které bylo fakt dobré a onen kačírek (normální kachně) byl úplně jako hobit. Taky snědl, na co se podíval. Druhé bylo na motivy Zaklínače. To bylo také moc dobré, když tam bylo na výběr co udělat dál, drželi jsme se podle toho, co se tak většinou dělá v pohádkách. Ale je fakt, že by mě zajímalo, co by se stalo, kdyby hlavní postava tu hádanku od trolla fakt hádala a nervala mu moudra, nebo kdyby se s tou dcerou fojta vážně vyspala… no nic.

S průběhem wherig jsme se tak různě toulali po parku a nakonec jsme dorazili ke keši, na kterou jsme se těšili úplně nejvíc - kozí keš. Krabička věnovaná kozám. Ovšem odlov byl dost znechucen jednak tím smradem (vůbec nechápu, jak to ve společenstvu mohli přežít) a jednak faktem, že jsme na místě hledali půl hodiny (nakonec byla o 20 metrů dál). No co to je???

Kolem parku jsme si ještě dali vítězné kolečko po jedné multině a byl konec. Tedy, konec parku Kamýk. Potom jsme totiž ještě zamířili do ulic, na další poklady. Z důvodu vedra byla zakoupena zmrzlina. Asi by bylo záhodno zmínit kešku u Gymplu Písnická, kde se dělal test z češtiny a pak z toho vylezla fakt divná čísla, se kterými se mělo na místě něco dělat. To něco byla číselným zámkem uzavřená krabice, do níž byl ovšem seshora vražen logbook, který byl bez problémů vytažen i bez kodu. Tak nic… Pak jsme se motaly kolem Tesly a vyprovozovávaly takové překvapení na Hobití víkend (bojte se). Když už byl čas jet dom, zabalily jsme to, já nasedla na autobus a Polly se pokusila najít jakýkoliv spoj, který by k ní jezdil (tuším, že neúspěšně).

Středa 6.5. - Na pořadu dne byla ZOO se třídou. Polly tam chtěla jít, tak jsme slevila ze své nechuti ke spolužactvu a šlo se. Cesta na Nádraží Holešovice v pohodě. Najednou esemeska od Polly, přijde pozdě. Fajn, pokusím se najít hlouček 26 lidí bez ní. Čekání jsem si zkrátila povídáním s Delfi, která nám přinesla z pikniku listové šnečky (vážně dobré). Polly dorazila a mohlo se jít. Zoo byla… no prostě zoo. Ovšem bylo tam téměř prázdno, neb byla zima a lilo. Ale my jsme otužilí. Byli jsme u hrochů, u lam, u žiraf a u slonů. Něco jsme namalovali, jen hrochy se nám nakreslit fakt nepodařilo, protože se zřejmě pářili a hrozně s sebou mleli. Také jsme si stihli zadiskutovat o maturitě s naší profesorkou, takže pohoda. Delfi to táhla s námi (i když většinou se drží dál). Snad jsme jí moc nezklamali. Na místo srazu jsme ale pak museli doklusat, protože jsme měli zpoždění.

Většina třídy odešla, ale já s Polly jsme ještě zůstaly a šly si prohlédnout i pavilony v dolní půlce zahrady. Pak jsme si řekli, že je čas k návratu. A teď bacha! K východu se jde kolem lachtanů a já si všimla, že lachtani jsou venku a někdo je tam cvičí. Tak jsme honem zapluli do toho amfiteátru se na ně podívat. A najednou.

"Hele, to je Kořen, ne?"

Byl to on! Točily se tam zrovna zázraky přírody a byl tam KOŘEN! Okamžitě nám bylo jasné, že autogram musíme získat stůj co stůj. Rozhodly jsme se, že počkáme, až skončí a až budou odcházet, tak je přepadneme a poprosíme o podpis. Takže jsme si sedly a čekaly a čekaly. Moc jsme toho neslyšely, ale rozhodně víme, že správná odpověď je za a). Takže až se budete dívat na příští Zázraky přírody a bude tam reportáž od lachtanů, áčko je sázka na jistotu :-).

Pak už se dotočilo a oni zašli do budovy. Zvedly jsme se a sprintovaly k východu. Nic. Takticky jsme si rozdělily zápisníky a tužky a Polly se vydala na průzkum, zatímco já jsem hlídala únikové východy. Po chvíli se přiřítila Polly, že to, u čeho jsme pět minut stály je pavilon tučňáků a že východ od těch lachtanů je jinde. Vyrazily jsme tam. Já si tam opět stoupla a Polly se vydala mapovat terén. Stála jsem před obrovskými šedými vraty. Tak mě napadlo se podívat dovnitř a světe div se. Bylo tam auto ČT. Zavolala jsem na Polly a začaly jsme hlídkovat před vraty. U toho auta stál nějaký chlápek a pořád tam cosi štrachal. Když začalo být jasné, že bude štrachat ještě dlouho a tedy že jen tak nevyjdou, napadlo mě, že bychom na něj mohly zavolat. Polly se na mě skepticky podívala, než prohlásila "A ty bys na něj zavolal?" Nakonec ano. Fakt jsem na něj zavolal a poprosil ho, jestli nemůže přivést Kořena, že bychom od něj potřebovaly autogram. Chlápek řekl, že jo a odešel.

Po chvíli se vrátil i s Kořenem, který vyšel k nám ven a s úsměvem si od nás vzal blok a tužku. Zeptal se nás, komu má napsat věnování. Prohlásily jsme, že nám stačí jen, když se podepíše příjmením. Úsměv mu ztuhl na rtech. Tak jsme prohlásily, že by bylo fajn, kdyby napsal "pro Mittalmar". Nechal si to vyhláskovat a fakt to napsal. Ptal se, co to mittalmar je, tak jsme řekli, že náš blog a jinak to znamená Středozem. Následoval dotaz, jestli je věnovaný přírodě. Prohlásili jsme, že vlastně jo, protože jsme hobiti. Asi to nepochopil. Pak prohlásil, že se mu to nepovedlo a podepsal se znovu. Takže máme ty podpisy s věnováním dva. Rozloučili jsme se, on odešel a my ještě čtvrt hodiny rozdýchávali, že fakt máme podpis Kořena.

Ten blok, kde oba podpisy byly, jsem dostala na starost já a celou cestu domů jsem ho pečlivě držela a střežila.

Velmi vydařený den.