Zde mi bylo vyčítáno, že jsem onu písničku přepsala a nevyprovozovala jsem si nějakou vlastní. Ale to by fakt nešlo. Ani ťuk. Nedokážu vymýšlet texty básní, natož písní, pokud nemám za zády Polly, která by radila. A po přečtení mých dětských básniček jsem se rozhodla, že něco takového jednak nikdy, nikdy nespatří světlo hroší a jednak se své snahy v tomto oboru nadobro vzdám.
"A co máme zazpívat?" vykřikl Pipin.
"Ent a Entka!" zavolala malá Elanor.
Myslela samozřejmě písničku, kterou Smíškovi s Pipinem zpíval Stromovous, když jim vyprávěl o Entkách. Pipin se tázavě podíval na Diamantu a ta přikývla. Smíšek ji tuhle písničku naučil, když jí vyprávěl o Fanghornu.
Pipin začal zpívat a chytil Diamantu za obě ruce, aby s ní mohl lépe tancovat.
Když zjara buky vyraší a míza stoupá kmenem,
když svítí lesní potůček a k větru stojíš čelem,
když dlouhým krokem, plným dechem zdravým
vzduchem jdem,
přijd ke mně zpět, přijd ke mně zpět, vždyt já mám
krásnou zem!
Pipin se odmlčel a Diamanta zazpívala jako entka.
Když jarem raší zahrada a roste obilí,
když květy jako lesklý sníh nám sady obílí,
když zem i vzduch se rozvoní deštěm se sluncem,
já zůstanu, já nepůjdu, vždyt já mám krásnou zem!
Krok stranou, poskočit, krok. Pipin zase zazpíval.
Když léto zemi zalehne svým zlatým polednem,
pod listovou spavou střechou stromy sní svůj sen,
když lesní síně chladivé ve větru ševelí,
přijd ke mně zpět, přijd ke mně zpět, má zem je nejlepší!
Diamanta se protočila pod Pipinovou rukou. Ted byla řada na ní.
Když slunce hřeje, jablka a hrušky vypéká,
když sláma zlátne, bělá klas a žen už nečeká,
když kane med a zraje plod a hnědne ořeší,
já na slunci tu zůstanu, má zem je nejlepší!
Pipinovi se z její levandulové vůně točila hlava. Byl rád, že jí protáčí a nemusí se jí dívat pořád do očí, jinak by zcela určitě zapomněl slova.
Když přijde zima divoká a stromy zahubí,
když padne les a černá noc den bledý pohltí,
když od východu pofičí a liják bude lít,
budu tě volat, budu tě hledat, za tebou chci jít!
Poslední slova Pipin zazpíval s takovým zápalem a láskou, že se pod Diamantou skoro podlomila kolena, ale statečně zpívala dál.
Když zima píseň umoří a padne černá tma,
zlomí se větev neplodná a skončí práce má,
vyhlížet budu, čekat budu, až mi přijdeš vstříc,
pak nelítostným děsem spolu odejdeme pryč.
Odejít s Pipinem pryč bylo to jediné, co si ted Diamanta přála. Odejít daleko, daleko, někam kde by byl jen on a jeho zelené oči. Snažila se dívat jinam, ale ty oči jí k sobě přitahovaly jako magnet. Zadívala se mu tedy do nich a čekala, poslední část musí zazpívat spolu. Pipin najednou úplně zapomněl slova, zapomněl kroky. Jednou nohou stoupl do poloprázdného džbánku od piva a druhou do mísy, plné šťouchaných bandor. Diamanta naštěstí vycítila jeho rozpaky, začala zpívat jako první a Pipin se k ní honem přidal.
Společně půjdeme na západ studenou končinou
Diamanta se k němu přitulila. Už netancovala, jen se mu dívala do očí a zoufale se snažila zpívat.
a daleko snad najdem zem, kde srdce spočinou.
Pipin posledních pár slov zašeptal. Diamantiny oči ho uchvacovaly. Sklonil se a velice pomalu se začal svými rty přibližovat k těm jejím. Všichni hobiti v sále zatajili dech. Tam, na stole před nimi se dělo něco zvláštního a oni vůbec nevěděli, co si o tom mají myslet.
Diamantiny rty se zachvěly, když je Pipin konečně políbil. Líbal ji jemně a oči měl doširoka rozevřené. Diamanta mu obmotala ruce kolem krku a Pipin si jí přitáhl blíž k sobě. Bylo mu jedno, že se na ně všichni dívají s pootevřenými ústy. Bylo mu jedno, že stojí v šťouchaných bandorách a džbánku od piva, který patřil nyní velice rozzuřenému Vilíkovi Chaloupkovi. Bylo mu jedno, že Smíšek na ně s nevěřícným výrazem zírá a lapá po dechu. Doopravdy mu záleželo jen na Diamantě a na poslední sloce entí písně.
V místnosti by byl slyšet i špendlík, spadlý na zem, jaké tam bylo ticho. Najednou se Smíšek zvedl a začal hlasitě tleskat. Tleskal a široce se usmíval. Pipin vyhledal jeho pohled a ještě prohloubil sladký polibek. Spadl mu poslední kámen ze srdce. Smíškovi nevadilo, že se s Diamantou líbá na stole.
Smíšek svým příkladem strhl i ostatní hobity. Některým trvalo trochu déle, než se vzpamatovali, ale nakonec tleskali všichni. Sam objímal Růžu kolem ramen a pobaveně Pipina s Diamantou sledoval.
Jen Elanor poskakovala na židli, tahala Smíška za rukáv a velice znělým šepotem se ho pořád ptala: "A co to tam Pipin s Diamantou dělají? A proč všichni tleskají? A co se to vlastně děje?" a byla velice rozzlobená, že jí Smíšek neodpovídá.
Jéé...jediná škoda, že většinu kapitoly zabírá písnička a nemáme tu trochu víc Tvého textu. Ale výjimečně se to snad dá odpustit. 8. kapitolka mi přijde prima, skoro jsi mě rozbrečela (i když je fakt, že posledních pár dnů brečím skoro pořád ), ta Tvoje hobití romantika je opravdu moc milá a působivá, použití oblíbené písničky nad to skutečně potěšilo, musela jsme si ji čtení zazpívat. Jen mi neladí dvě drobnosti. Jak může hobit stoupnout do džbánu od piva? Do něj s emu přece nevleze noha. A kdyby stoupl na něj, tak moc dlouho stát nebude, bud hobit nebo ten džbán nebo obojí. Tak to je jedna. a pak ty brambory. Což je vlastně skoro to stejné, až na to, že stát v talíři brambor jde, ale je to stání značně nejisté a nepříjemné...myslím, že by tam Pipin neměl moc dobrou rovnováhu a riskoval, že na Diamantu spadne (nebo ze stolu), navíc mít pod bosou nohou vařené brambory fakt není nic moc - opravdu by tu nohu nepřesunul mimo talíř, hned, jak by zjistil, kde stojí? Nebo byl už v té chvíli tak moc mimo z Diamanty, že si to opravdu vůbec neuvědomil a i nějaká rovnováha mu byla fuk? Tak to jen takové dvě poznámky, doufám, že moc nerýpu. Jinak jsme byla vážně nadšená! A Elanor...byla moc malá a neviděla, co dělají nebo nechápala a nevěděla, co je líbání? K té scéně na stole by se tak moc hodil obrázek...A vážně by mě po té poznámce v úvody zajímaly ty Tvé básnické pokusy. Když to někdo tak kritizuje, většinou to nebývá tak zlé. Já se i dneska občas děsím toho, co vyplodím, ale jde o to zkoušet a cvikem se zlepšovat, ne? Nebo nezlepšovat.(mám pocit, že já píšu pořád stejně) Ale nevzdávat to. Ovšem chápu, že někdo zkrátka zcela upřednostní prozaickou tvorbu. Ale když máte tak parádní písničkové texty, tak to nemůže být úplně marné...Ještě jednou velký dík za celou povídku a speciálně tuhle kapitolu, která mi hned po ránu zpříjemnila zkouškový den. Nějak se netěším, až bude konec. Jediné, co mě utěšuje, je vyhlídka na pokračování nebo Estellu. Tak doufám, že až ukončíš Levanduli, nenecháš nás dlouho čekat.
OdpovědětVymazatOjoj Ve džbánku a ve šťouchaných bramborách, ale proč ne?
OdpovědětVymazatNadšená! Jsem nadšená!
Jo, zvládl jsem to. Ačkoli jsem svou denní dávku romantiky přepálil asi tak o 1200 %, nějak to šlo. Podezřívám některé zapadlé, cynismem dosud nenakažené části mé osobnosti, se to dokonce docela líbilo. Ale to bych nikdy nepřiznal. Ne do komentářů... moment.
OdpovědětVymazatNo, asi chápeš, že jsem spíš na ty drsnější části Otroka Prstenu. Levandule si ale taky určitě najde své publikum
Použít takhle Stromovousovu píseň mě nikdy nenapadlo- to je docela dost originální! Líbí se mi, jak je tahle povídka nekonfliktní... prostě zamilovaní hobiti.
OdpovědětVymazatElanor na konci mě dostala.
[1]: Díky moc!
OdpovědětVymazatJestli je Pip stejně šikovný jako já, určitě dokázal stoupnout do džbánu i do těch brambor, já mu věřím
Elanor to spíš nechápala...
Tak, fajn, někdy ukážu, možná[2]: Děkuji![3]: Až tak? Fakt obdivuju, žes to přečetl.
Tak to jsme dva [4]: Vážně moc a moc děkuji.