V čokoládě

Jak už jste se mohli dočíst v jednom z komentářů, jednou se dokonce stalo, že nefungovala Irtih. Ano, opravdu, já jsem se nacházela ve stavu přibližné funkčnosti a Irith usínala v prostředku slova - její každoroční vyčerpání na konci školního roku. Dopadlo to samozřejmě tak, že se mi ji podařilo dokopat domů a donutit ji tam alespoň dva dny zůstat (to, že to nebyly dva dny v celku, je vedlejší). Jenže jak už to tak bývá, takový hyper-hrozně-moc-a-ještě-víc-aktivní hobit to prostě nezvládal, jen tak sedět a léčit se. Proto se v pátek přihnala do školy a oznámila, že je to hrozně ošklivý a že nejede s rodiči na chatu navštívit své známé, a proto se bude nudit doma. A to že prý nezvládne. Takže už je vám asi jasné, jak to dopadlo. V sobotu jsme šli spolu ven a v neděli si zařídila nějaký program sama (já jsem musela pomáhat na zahradě).

---

A protože to mělo být něco trošku oddechovějšího, tak jsme kešky zavrhly (respektive, nevšímala jsem si jejích hlasitých protestů a pořád dokola jsem opakovala, že pobíhat po prvním kopci, který zahlédneme, rozhodně není nejlepší řešení). Nakonec nás napadlo Muzeum čokolády. Především proto, že v ceně vstupenky byla dokonalá hobití akce "tolik čokolády, co sníš". A že to bylo celkem hodně… Ale o tom až později. Takže se Irith spokojila alespoň s tím, že našla, kde se dané muzeum čokolády nachází. A protože to je v Celetné ulici, dali jsme si sraz u Husa.

Pamatujete si, jak to tehdy dopadlo, při našem pokusu o sraz s Jeremiášem? Bylo to totiž taky u Husa a totálně se to zvrtlo, proto jsem radši přijela dřív a čtvrt hodiny před srazem jsem udělala první kolečko okolo vznešené sochy. Irith tam nebyla (což nebylo divu, jen já se snažím na místa srazu přijíždět tak brzo). Tak jsem si stoupla na takové místo, aby na mě bylo vidět ze strany, ze které jsem přišla já i z té, ze které jsme přišli tehdy, ten osudný den, kdy jsme se měli sejít s Kořenem. Fajn, bylo to všechno v pořádku, bezdomovci okupovali lavičky v uctivé vzdálenosti ode mě, já si četla knížku a každých deset vteřin zvedala oči, jestli Irith nezahlédnu někde v davu.

Jenže pak se okolo mě začal motat podivný chlapík, měla jsem z něj takový ten respekt, abych si pevněji sevřela tašku s doklady a penězi i knížku a ustoupila o krok dozadu. Ten chlapík se na mě podíval, pak zhodnotil situaci, taky krok poodstoupil a rozložil si na zemi stoličku. Posadil se na ni, vytáhl harmoniku z pouzdra a začal hrát. Ze začátku to bylo pěkné, jenže potom už mi to vážně lezlo na nervy a v hlavě se mi rodily plány jako např. dát mu dvacku a přemluvit ho, ať zdrhne jinam nebo ho začít otravovat s tím, že dokud nezahraje Jezdce z Rohanu, tak mu nedám pokoj. Naštěstí ale před tím, než došlo k realizaci tohoto plánu, přišla Irith.

Oznámila mi, že je to v Celetné ulici, ale že netuší, která to je. Prý by měla vycházet rovnou z toho náměstí, kde jsme právě stály. Tak jsme se vydaly na průzkum. Intuicí jsme vybraly nějaký směr, tam jsme prohledaly cedulky s názvem ulic a pak se přemístily o kus dál. Samozřejmě, že Celetná byla až ta poslední ulice, na kterou jsme narazily. Nicméně jsme zahlédly vývěsku Chocolate museum již z dálky a hrnuly jsme se tím směrem hlava nehlava. Vstoupily jsme do obrovského obchodu, kde prodávali čokoládu snad ve všech formách a příchutích, ale nebyl čas to tam prolézat hned, tak jsme to odložily na potom. Po prohlídce.

Naštěstí již při shánění vybavení do této místnosti určitě počítali se dvojicí (trojicí) malých a ztracených hobitů, proto nám stačilo sledovat šipky s velkým nápisem Prohlídka a již brzy jsme se dostaly k pokladnám. Po oznámení, že chceme jen dvě studentské vstupenky, nám bylo důrazně vysvětleno, že to rozhodně neprovozujeme vážně. Že toužíme jedině po tom, abychom si k tomu mohli pořídit ještě tuto skvělou členskou kartičku. Jen s tou prý budeme mít slevu 50% na vstup a 30% na jakýkoliv sortiment zakoupený v obchodě. Paní byly opravdu hrozně otravné a naše úspory tenké, protože šetřit na noru opravdu není hračka. Proto jsme nakonec kývly.

Poté nám paní prodavačky mile ukázaly, kam si máme zamknout svou svačinu a také kudy se máme vydat na hon za čokoládou. Samozřejmě, že to bylo po schodech nahoru, takže jsme se snažily ten strastiplný výstup odložit, alespoň o chvilinku. Jako skvělá výmluva se naskytla potřeba toalety. A to, že jsme tuto výmluvu pronesly ve stejném okamžiku, jí jen dodalo na uvěřitelnosti. Proto jsme se musely vrátit k nám již velmi známým paním prodavačkám a zeptat se jich, kudy se dostaneme na záchod. Trochu to připomínalo pohádku o slepičce a kohoutkovi, jelikož jsme byly poslány k vedlejší pokladně, že se radši máme zeptat tam, protože by tam někde měli mít schované klíče. Po zdárném znovuoptání se na cestu se na nás pokladní jen podívala, ukázala rukou na ceduli WC a řekla, ať tedy jdeme. Klíč jsme nedostaly (netužila jsem, že je naše schopnost ztratit cokoliv poznat už z dálky). Ukázalo se, že přede dveřmi se tam vyskytoval turniket a paní ho ovládala od kasy. Stejně to nepomohlo a já jsem ho tak trochu přeskakovala, protože se vždycky zasekl v půlce a odmítal se pohnout.

Nastal čas vydat se nahoru. Naštěstí nebylo moc kam se ztratit a tak jsme úspěšně dorazily nad schody do malé místnosti připomínající jeskyni. Ale Glum tam nebyl. Bylo nám řečeno, že si pro nás přijde průvodce, proto jsme tam jen rozpačitě stály a čekaly, co se bude dít. Nic. Po chvíli to začalo být nudné, takže nám nezbylo nic jiného, než se trochu porozhlédnout kolem. Po zdech byly rozvěšené desky s různými informacemi o vzniku čokolády, o aztécích a jejich bozích, víře atp. Asi týden předtím jsme měli ve škole na rohirštinu referát, který byl čirou náhodou také o aztécích, a tudíž byly ty informace v muzeu patřičně zkritizovány a označeny za zcestné a hloupé pověry. Ale jedna část byla přece jen pěkná. Tedy, ne tak obsah textu, spíš ten velký nápis.

Jenže pak už to začalo být divné. Hrozně dlouho se nikdo další neobjevil, a tak nám nezbylo nic jiného, než opatrně vystrčit nos ven a vydat se dál expozicí. Tam zase byly vystaveny čokoládovníky (kakaovníky) ve všech stádiích růstu a rozkladu. Věděli jste například, že kakaové boby rostou přímo z kmene nebo jen na těch nejhlavnějších větvích stromu? No, my už to víme.

Poté se k nám vydal pán v zástěře a zeptal se nás, jestli jdeme na tu prohlídku. My jsme logicky odpověděly, že ano a vydaly se za ním skrz něco jako turniket. Byla to fakt divná mašinka, která skoro nefungovala. Ten pán nás zavedl do místnosti, kde se vyrábí pralinky.

Napřed nám vysvětlil, že se lisují kakaové boby a vzniká z nich kakaový prášek, kakaová hmota a kakaové máslo. Kakaový prášek je prý víceméně nanic. Říkal, že se z toho dělají nějaké cukrovinky, že se to v tom obaluje a tak, ale nebyl schopný uvést nějaký hmatatelný příklad. Zbytek se zase dá dohromady, a když se k tomu ještě přidá sušené mléko a cukr, tak vznikne mléčná čokoláda. Bez sušeného mléka je to hořká čokoláda a bez kakaové hmoty je to bílá čokoláda.

Pak se postavil za pult a začal nám ukazovat, jak se vytváří pralinky. Vysvětlil nám, že z Belgie mu přivezou malé placičky čokolády, on je dá do takového obrovského stroje, aby se roztekly a on je mohl nalít do forem. Udělá čokoládou tenounkou slupku jako podklad a tu dá na hodinu do ledničky. Později doplní náplň například z nugátu a nechá ji znovu v ledničce ztuhnout. Naposledy dá tenkou slupku čokolády jako dno, to zarovná a znovu nechá ztvrdnout. No a pak už jen stačí tu pralinku z formy vyndat. Tedy, musím uznat, že ty formy jsou opravdu bytelné, když jsem viděla, co všechno s tím dělal, aby tu čokoládu dostal ven… Mlácení hranou o stůl byl jen začátek. Naštěstí už měl ty pralinky načaté z předchozích ukázek, a tak jsme tam nestrávili pět hodin čekáním, ale viděly jsme to hezky všechno hned.

A hádejte, co se s těmi pralinkami dál dělo? Hobitci je snědli! I když každý dostal jen jednu, stejně byly hrozně dobré.

Bylo nám nabídnuto vytvořit si vlastní čokoládu tzn. natočit ji do formy a případně ještě přidat nějaké zdobení nebo příměsi. Ale protože to bylo hrozně drahé, tak jsme to odložily na jindy. Jediné, co by se totiž dalo uplatit, byla čokoláda s lentilkami, ale to nám přišlo hloupé přinášet z velemuzea.

A pak nás ten pán propustil. Což nás dost vyděsilo. Provozovaly jsme totiž, že máme tu expozici projít s průvodcem, proto jsme se tak bály vylézt na začátku z té jeskyně. A pak nás ten průvodce takhle opustí… Ale povzbudil nás zprávou, že kdesi se tam nachází čokoláda volně ke snězení, takže se nám dost ulevilo a vydaly jsme se tedy na cestu.

Neomylně jsme započaly tím, že jsme vybraly špatný směr. Snažily jsme se totiž za každou cenu vyhnout těm turniketům, takže jsme výstavu prošly od zadu. Ale zas tak moc to nevadilo.

První, co nás upoutalo, byla velká dračí hlava, která rozhodně nemohla patřit nikomu jinému, než Šmakovi. A hned potom jsme spatřily pravou podobu Rauroských vodopádů. Stupně, po nichž teče čokoláda, co víc si přát? Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak se mi ta fotka v mobilu nějak rozbila. A nemůže za to jen špatné osvětlení a špatná ruka fotografa, původně to vypadalo celkem normálně, no fakt! Ale řekla jsem si, že o tenhle výtvor vás opravdu nemohu připravit, tak tedy, kochejte se. Ale koukám, že tady na internetu nic moc, v mobilu se mi tam místo toho šedivého zobrazily zelené proužky...

Poté nás přivítala sbírka obalů od čokolád. Nechápu, proč ty dnešní vypadají tak, jak vypadají. To, co se prodávalo předtím, byly hotové skvosty, krásně malované. A ty nápisy… Ano, obaly v následujícím výčtu nejsou zas až tak propracované, ale určitě pochopíte, proč jsme sem musely dát právě toto.

Arda, jak jste asi pochopili.

Tohle je zde hlavně pro Kiwi. A taky pro ten nápis Nový Zéland.

Zase někdo nedokáže napsat Gondor…

Hroch! Vidíte to? Na čokoládě a hroch. Jen škoda, že není zelený.

Tak tuhle bych raději nejedla, kdo ví, co se v ní skrývá.

A poslední.

Jako další se na nás z vitrín šklebily kdejaké hrnečky a konvice na čokoládu. Ale protože byla většina porcelánová, tak jsme to obešly úctyhodným obloukem a vydaly se k obalům k nějaké příležitosti. Není to fér, čokoládových obalů o sportu tam bylo mraky, ale vyloženě o PP nic.

To nás tak naštvalo, že jsme se musely uklidnit u stojanu s volně distribuovanou čokoládou. Bylo tam pět druhů. Dva hořké, kde se mělo porovnat chuť (měly stejně procent kakaa, ale jedna chutnala tak nějak ošklivě po kouři) a potom jeden bílé čokolády, jeden mléčné a jeden hodně hořké. Všechny byly dobré, ale nejvíc na dračku šel ten hodně hořký (Irith vždy nabrala plnou hrst a pak se mi to snažila udat, protože se jí to začalo roztékat a ona to nestíhala sníst) a ten mléčný, který jsem konzumovala já. Ještě jsem totiž nepřišla moc na chuť hořké čokoládě, respektive, už mi chutná, ale nedokážu jí sníst kilo najednou.

Po důkladném ukojení hladu na sladké jsme si nabraly hrst do zásoby a vydaly se prozkoumat zbytek. Čekal tam na nás promítací sál, kde byl dokument o tom, jak tu čokoládu připravují. Bylo to celkem zajímavé, ale v průběhu tam nakoukl ten pán v zástěře a odvedl asi sedm lidí na ukázku výroby pralinek. To my jsme ji absolvovaly samy. Vážně je vidět, jak se nás ostatní bojí.

Po filmu následovalo další kolečko pojídání čokolády a prozkoumávání map světového vývozu čokolády. Nový Zéland tam nic nemá. Ani ťuk. A my už víme proč, čeká to přece na nás a až se tam nastěhujeme, tak se tamní produkce čokolády pořádně rozjede.

A ještě něco jsme tam našly - původní recept na výrobu čokolády. Jeden od aztéků a druhý od španělů. Takže pokud máte dané ingredience, můžete si čokoládu vyrobit i vy. Ale pozor na Lobelii, asi se jí to moc líbit nebude, když ji budete strkat do hrnce.

No a jako nakonec jsme si zkusily zvednout padesátikilový pytel, který tahají plantážníci a nosí tak kakaové boby ke zpracování. Ehm, když jsme se hodně snažily, tak se nám ho povedlo nadzvednout i do výše pasu. Hobiti nejsou stavění na nošení kakaových bobů, spíš na jejich konzumaci. A tohle to jen potvrzuje.

Jako poslední atrakce toho dne nás ještě čekal nákup čokolády pro rodinu a to se ukázalo, jako neřešitelný problém. Co u všech hobitů vybrat, aby byli spokojení jak příbuzní, tak peněženka? Nakonec to dopadlo tak, že jsme díky kartě, již nám vnutili u pokladny, měly celkem slušnou slevu (celých 30%!). Proto nákup dopadl dobře. Po půlhodinovém vybírání jsem já zakoupila čtyři pralinky, několik kytiček s různou mírou hořkosti (rostlinopis se nezapře) a čokoládu dle aztéckého receptu. Irith pořídila čokoládu dle aztéckého i španělského receptury (po jednom kusu od každého) a pro Paladina čokoládový štětec, který se jí později zlomil.

Tohle jsme sice nekoupily, ale to bude tím, že Esgarot nám přece jen není zas až tak blízký.

Takže jestli se vy někdy budete vydávat do muzea čokolády v Celetné, řekněte si, slevovou kartu můžeme zapůjčit a návštěvu vám můžeme jen a jen doporučit.

Cestou na metro jsme ještě minuly spoustu skvělých věcí. Mimo jiné například tento dům se znamením olifanta.

Lamí hospodu.

Lamamobil. Představte si, že obě tyto samolepky se nacházejí na jednom (1) autě!

A dokonce i tento plakát. Váže se k němu skvělá konzervace. Procházely jsme okolo a Irith se na něj

dlouze zadívala a pak vyhrkla: "Že vypadá jako Frodo?!"

Nevím, jak ji to mohlo napadnout, bylo to sice přes ulici, ale stejně bylo poznat, že na plakátu se nachází žena. I když, dalo by se říct, že má černé vlasy, troch modré oči, a je hrozně bílá. Jo, jasný Frodo. A ten nápis pod ní - biologa určitě odkazuje na Frodova otce.

Tužili jste, že i v Praze existují hobití stavby? My jsme objevily důkladně zamaskované hobití dveře. Sice jsou trochu divné, ale kulaté!