Láska voní Levandulí - Epilog

Epilog, ve kterém se mihne i Estella, ovšem v trošičku jiné podobě, než jak je vylíčena později. Původně měl být jiný a Smíšek měl zůstat navždy sám, protože jsem netušila, že Estella je skutečně Tolkienovo postava.

---

Pipin seděl na trávě za Dnem pytle, v klíně měl položenu Diamantinu hlavu a jemně jí laskal ve vlasech. Diamanta jednou rukou nepřítomně vytrhávala trávu i s kořínky, druhou držela kytičku levandule a sledovala ohňostroje nad jejich hlavami. Kousek od nich, pod Oslavovým stromem totiž probíhala "veřejná" oslava Růžiných a Frodových narozenin, ale oni dva se z ní vypařili už před nějakou dobou. Všiml si jich jen Smíšek, který na ně ale významně mrkl a nechal je odejít.

"Já mám nejradši ty zelené, které vypadají jako stromy," řekla po chvíli a ukázala nahoru, na zelené kytice právě vybuchujících ohňostrojů. "Co ty?"

"Já? Já mám asi nejradši ty modrofialové, vypadají jako levandule, vypadají jako ty," odpověděl jí Pipin.

"Tss-tss. Lichotníku!" našpulila pusu Diamanta a šťouchla do něj.

Pipin se zasmál a políbil jí. Chvíli jen tiše sledovali světelné představení a poslouchali hudbu z oslavy. "Měl bys tam jít tancovat," připomenula mu Diamanta.

"Hmmm, ale já budu radši tady s tebou. On to beze mě Smíšek nějak zvládne," odpověděl přesvědčeně Pipin a pohladil jí po tváři. "Miluju tě," dodal celkem zbytečně po chvíli. Diamanta vážně přikývla.

"Slíbíš mi něco?" zeptala se tiše.

Odpověď si mohla přečíst v jeho očích. Slíbil by jí cokoliv, cokoliv.

"Slib mi, že už nikdy nebudeš krást sedláku Červíkovi hrušky….,"

Pipin maličko posmutněl. Už nikdy? Samozřejmě, že jí to slíbí, ale je to škoda. Byla to legrace. Ale samozřejmě chápal, že Diamanta bude raději chtít, aby byl s ní, než aby se honil v lese s Červíkovými psy.

Ale Diamanta s úsměvem pokračovala,"…beze mě."

Smíšek seděl sám u jednoho stolku pod Oslavovým stromem a sledoval tancující hobity na "veřejné oslavě". Od "soukromé oslavy" oslavy ve Dnu pytle uplynul už týden. Uplynul už týden od té doby, co se jeho kamarádi políbili na stole, všem hobitům na očích. Před chvílí viděl Pipina s Diamantou, jak tajně spolu někam jdou. Chápal to. Pipinovi Diamantina přítomnost evidentně prospívala. Už vypadal skoro jako dřív a podle toho co říkal, ošklivé sny se mu už neopakovaly a touha po Palantíru ho úplně opustila. Smíšek byl rád, že mu Diamanta pomohla. S ní byl konečně šťastný. A Diamanta taky byla veselejší, než kdy pamatoval. Smíšek posmutněl a mrkáním zahnal slzy. Lhal by, kdyby tvrdil, že mu to nevadí. Měl Diamantu opravdu moc rád, ale nebyla to tak úplně láska. Byl to spíš obdiv. Obdivoval ji, protože to byla jediná hobitka, která v něm vzbudila nějaký cit. K žádné jiné hobitce nemohl cítit to, co k ní. Miloval Diamantu, ale miloval i Pipina a nevěděl, koho si má vybrat. Byl ale daleko moudřejší než Pipin a tak věděl, že si mezi nimi nemusí volit. Může se kamarádit s oběma. Bude s nimi tancovat, zpívat a smát se. Pomůže jim se zařizováním nory a bude jim pomáhat vychovávat děti. Může přece být s nimi oběma. Svět se nezhroutil, život jde dál, mrkev dál roste na hobitích záhonech a jabloně pořád plodí krásná, červená jablka. Jen je prostě na světě o pár zamilovaných hobitů víc. Smíšek se zhluboka napil. On byl hobit a takovéto filozofické myšlenky na něj byly moc. Řídil se raději srdcem, než hlavou. Vnitřně se rozhodl, že si nikdy nikoho nevezme. Nikdo mu nemůže nahradit Pipina a Diamantu. Bude už navždycky sám. Ale jemu to nevadilo. Věděl, že má dva dobré kamarády a byl za to rád.

"Promiňte, máte tady místo?" zeptal se nesmělý hlásek a Smíšek cítil, jak mu někdo poklepal na rameno.

Trhnul s sebou a otočil se. Před ním stála mladá hobitka se zlatavě hnědými vlasy a měkkýma, oříškově hnědýma očima. V rukou svírala džbánek a nesměle se na Smíška usmívala.

"A-ano," zakoktal Smíšek a cítil, jak se mu srdce prudce rozbušilo.

Hobitka si sedla naproti němu a stydlivě sklopila oči na stůl. "Hodně jsem o vás slyšela," špitla nakonec.

"A-ano?" zakoktal Smíšek podruhé a lehce zrůžověl, protože si uvědomil, že by měl říct něco inteligentnějšího. Ale v hlavě měl úplně vygumováno.

Hobitka se rozesmála jasným, zvonivým smíchem a stoupla si. "Měli bychom se pozdravit. Vždyť víte- tradice."

"Ano?" vyhrkl Smíšek, ale vzpamatoval se a vstal. Přistoupil k hobitce a obejmul jí. Cítil, jak se v jeho náručí chvěje. Neochotně ji pustil, aby jí mohl dát pusu na tvář. Hobitka se usmála, políbila ho také a odtáhla se od něho.

"Ráda vás poznávám."

"Tykejte mi, prosím," zmohl se Smíšekna zamumlání a napřáhl k hobitce ruku. "Smělmír Brandorád, ale vy mi prosím říkejte Smíšek."

Hobitka se krátce nadechla a nesměle mu stiskla ruku. "Estella Bulvová. Jsem sestra Cvaliho, vašeho…tvého kamaráda."

"Oh ano?" zeptal se Smíšek a svíral hobitčinu ruku. Až trapně si uvědomoval, že jeho poslední konverzace je opravdu strašná.

Estella přikývla. "Asi vám o mně neříkal."

"Ne," zašeptal Smíšek a zíral na ni.

Estella se plaše usmála a sevřela Smíškovu ruku. Druhou rukou si nepřítomně pohrávala se svým džbánkem a hltala Smíška pohledem.

"Víš, chtěla jsem se zeptat…je pravda, co mi Cvali vyprávěl? Opravdu jsi byl tak statečný a skolil černokněžného krále? Toho nejstrašlivějšího čaroděje?" zeptala se a naklonila se k němu přes stůl.

Smíšek se rozzářil. Cítil, že tenhle večer bude ještě hodně zajímavý.

Tak jsme skončili. A protože se ozývaly dotazy po další povídce, mám na vás malý dotaz. Co vydat jako první? Mám nejdříve vydat Vyděděnou, či Láska chutná po jablkách (pokračování Levandule). Nebo si chcete dát od kapitolovek načas pokoj a máme vydat pár jednorázovek, co se za tu dobu nakupily?