Láska voní Levandulí - Sedmá kapitola

Situace se uklidnila, vše se vyjasnilo a je čas na Samovu oslavu. A tradice, které k takové oslavě patří.

---

Pipin jí zvedl. Takže to nebyl sen. Opravdu tady Diamanta byla. Opravdu se to všechno stalo! Pipin na sebe rychle natáhl své nejlepší oblečení, do knoflíkové dírky košile si zastrčil onu kytičku levandule a vyšel na chodbu. Zamířil do obývacího pokoje, kde už všichni pozvaní hosté seděli na svých místech u velkého, slavnostně nazdobeného stolu a čekali na poslední opozdilce. Ve dveřích se srazil s Diamantou.

"Můžu s tebou mluvit?" zamumlal a zatáhl jí za roh.

Diamanta už zase celá zčervenala. Pipin pomalu vytáhl levanduli a ukázal jí Diamantě. Diamantě zasvítily oči.

"Dnes se mi zdál krásný sen," řekla a podívala se mu do očí.

"Mně také," zašeptal Pipin.

Usmál se na ní tím svým širokým úsměvem, který Diamanta tolik milovala. Diamanta mu jemně vykroutila levanduli z ruky a zastrčila mu jí zpátky do knoflíkové dírky. Pak si stoupla na špičky a políbila ho. Pipin jí chtěl sevřít v náručí, ale najednou byla pryč. Diamanta se vypařila stejně rychle, jako jeho vzpomínky na Palantír. Pipin ses smutně usmál. Ještě stačil zahlédnout lem jejích šatů, když mizela ve dveřích do slavnostního pokoje. Vyšel za ní a zamířil na své místo, vedle Smíška a neklidně poposedávající Elanor.

Sam chytře nejdříve představil nově narozenou Růžu a teprve pak nechal přinést jídlo. Kdyby to udělal naopak, bylo by velmi pravděpodobné, že by si malé Růži nikdo ani nevšiml. Oslava to byla opravdu velkolepá. Stoly se prohýbaly pod mísami jídla a pivo teklo proudem. Sam zářil jako sluníčko a mohl si právem myslet, že je nešťastnější hobit pod sluncem. Ale Pipin věděl, že největší šťastlivec je on sám. Splnilo se mu jeho přání! Diamanta celou dobu seděla naproti němu a zamilovaně si navzájem hleděli do očí.

Najednou s sebou Pipin trhl, když do něho Smíšek strčil loktem.

Všichni v sále se na ně významně dívali a Elanor vedle něj poskakovala na židličce a volala: "Písničku! Písničku! Písničku!"

Pipin věděl, co se od nich čeká. Stalo se téměř tradicí, že každá oslava v celém Kraji vrcholila tím, že on se Smíškem vyskočili na stůl, tancovali a zpívali nějakou písničku.

"Zvládneš to?" zeptal se ho starostlivě Smíšek.

Pipin přikývl.

Diamanta začala tleskat a vykřikovala spolu s Elanor: "Písničku! Písničku!"

Postupně se k nim přidali všichni hobiti v sále a dychtivě se předkláněli, aby dobře viděli. Pipin mrkl na Diamantu a zmocnil se ho pocit, že by dokázal cokoliv, cokoliv na světě. Vyskočil spolu se Smíškem na stůl a ukláněl se. Sál ztichl. Pipin zvedl džbánek, ťukl si se Smíškem a zhluboka se napil. Otřel si pěnu ze rtů.

"Sbohem krbe?" zeptal se tiše.

Smíšek přikývl a začali zpívat. Byla to ona písnička, kterou zpívali tenkrát ve Studánkách, když přesvědčovali Froda, aby je vzal s sebou na svou výpravu. Složili ji sami na motiv trpasličí písně, která vylákala Bilba na výpravu za Šmakem a byla v Kraji velice oblíbená. Většinou s ní zahajovali tohle "stolové zpívání". Měla hezký nápěv a vytvářela tu správnou atmosféru.

Sbohem, krbe s komnatou!

At padá déšť a vichry řvou,

jen nasedni, než se rozední,

jsme za lesem a za horou.

Roklinka s elfy čeká nás

na louce, nad níž strmí sráz,

do pustých blat žene nás chvat,

kam pak to neví nikdo z nás.

Nepřítel za námi, před námi děs,

za lůžko postačí zelený les,

až nakonec vše zdoláme přec

a odpočineme si od svých cest.

Tak nasedni! Tak nasedni!

Musíme jet, než se rozední!

Zpívali a tancovali tak šikovně, že se vyhýbali všem mísám s jídlem i džbánů s pivem. Za ta léta tancování a zpívání už měli značnou praxi a bylo to už pěkně dlouho, co naposled něco omylem převrhli.

"Já už nemůžu, už prostě nemůžu," řekl Smíšek po asi patnácté písničce.

Džbánky už měli dávno napůl vypité a napůl rozlité po stole (a po hlavách některých bližších hobitů). A tak nebylo divu, že jim docházel dech. Smíšek zakroutil hlavou a slezl. Už skoro nemohl zpívat a příšerně ho bolely nohy. Pipin naproti tomu měl tolik energie, že by, alespoň podle svého mínění, klidně dokázal dojít do Roklinky a zpátky a ani by se moc nezadýchal.

Teď stál sám na stole a snažil se ignorovat další výkřiky: "Písničku! Písničku!"

Samozřejmě, že by mohl zpívat sám, ale to nebylo ono. Rozhlédl se po okolo sedících hobitech a zrak mu padl na Diamantu.

"Půjdeš se mnou tancovat?" zavolal a natáhl k ní ruku. Sál ztichl a všichni sledovali Diamantu.

"Já?!"

Pipin kývl. Diamanta zčervenala, ale vstala, a nechala Pipina, aby jí vytáhl na stůl. Oba se uklonili a hobiti v místnosti začali tleskat a vrhali po sobě významné pohledy. Ještě nikdy se nestalo, že by si Smíšek nebo Pipin přizvali k sobě hobitku a tak by to mohla být docela legrace. A hobiti se bavili rádi.