Baldo Zákrsek píše dopis

Slovo autora: Tento mikulášský příspěvek je svého druhu crossfandom, ale zatímco v jedné říši je fikcí, v druhé je to přímo plagiát. K plagiátu se přiznávám, ale pokud jde o plagované dílo a autora, nechám čtenáře hádat. Významnou indicií je jméno hlavního hrdiny. Pouze dvě věty, z toho jedna jednočlenná, jsou citovány doslova.

---

Předrahá paní Knoflíčková!

Když jsem před lety neuváženě opustil Vaše služby, zlákán vidinou úžasné mzdy, kterou mi nabídl můj stávající zaměstnavatel, neměl jsem nejmenšího ponětí, jaké nepředloženosti se dopouštím a jaké otřesné zážitky mne v důsledku toho čekají. Našinec si přece zakládá na tom, čestně splnit povinnosti ke Kraji i k rodině a prožít život klidně a ve vší vážnosti, jako spořádaný hobit.

Pevně doufám, že se nenecháte přemoci dojmem, že snad přeháním, řeknu-li, že mne život za tuto pošetilost mnohem více nežli po zásluze vytrestal. Nechci o nikom hovořit neuctivě, a musím také připustit, že jsem mohl tušit, do čeho se řítím, nastoupím-li jako komorník k panu Brandorádovi. Je přece známo, že panstvo z tak vznešených rodů si svatého pokoje zdaleka necení tolik jako ostatní lepší hobiti, a všichni vědí, že o Brandorádech to platí zvlášť. Nicméně nápady páně Smělmírovy nepochybně daleko předčí i měřítka jeho vlastní rodiny. Posuďte sama jeden příklad za všechny: myslíte, že je v silách sebeschopnějšího komorníka zajistit, aby se na sváteční oslavy dostavil sám Duch slunovratu?

Když jsem panu Smělmírovi zdvořile vysvětlil, proč to nepovažuji za možné, zdálo se, že mou námitku uznal; dokonce mne vyzval, ať na to tedy zapomenu. Zapomněl bych, ale události příštího týdne mi to ani v nejmenším nedovolily.

Přesně vzato jsem nebyl přímo svědkem těchto událostí, a nevím ani o nikom jiném - nepočítám-li ovšem samotného pana Smělmíra - kdo by mohl potvrdit, že se seběhly tak, jak se Vám je chystám vylíčit. Rádovská chasa má ovšem toto vyprávění za zcela nepochybné, a já mohu jen hádat (byť velmi nerad), odkud svou jistotu čerpá. Snad Vám ale, vzácná paní, nemusím připomínat, že nepatřím mezi lehkověrné duše, které jsou ochotny přísahat na báchorky chův a kuchařek. Jestliže vám předkládám příběh, který jako takový zdaleka nepovažují za pravděpodobný, mám k tomu, jak se ještě dozvíte, své důvody.

Tak tedy, jak zní jedním dechem z kuchyně, stáje i zahrad, seběhlo se to takto: Pozdě v noci seděl pan Smělmír u krbu, popíjel brandy a kouřil - údajně dýmkové koření z nejlepší sklizně za posledních deset let. Úderem půlnoci vstoupilo do síně zjevení. Pravím-li vstoupilo, nesmíte si představovat, že otevřelo dveře jako slušný hobit, nebo snad prošlo zdí, jak by se čekalo od ducha. Návštěvník vystoupil z krbu, který již mezitím vyhasl. Byl oděn do červeného kostýmu lemovaného bílou kožešinou, měl hustý sněhobílý plnovous a hřívu vlasů téhož odstínu, na botách hromady popela a přes rameno obrovský pytel. Popřál panu Smělmírovi šťastné svátky a přisedl k němu na pohovku.

Můj pán nabídl chladnokrevně přízraku koření ze své tabatěrky a jal se mu vyprávět jakási dobrodružství z velkého světa. Jeho vyprávění nebylo zcela souvislé, snad vinou nápoje, snad proto, že ho cizinec opakovaně žádal, aby mu ukázal, kde má, s prominutím, punčochy, což pana Smělmíra poněkud vyvádělo z míry. Pochopitelně. Nicméně vyprávěl dále celou hodinu, nevšímaje si toho, že vousáč, patrně pro jeho neochotu k debatě o oděvních doplňcích, vstal, vytáhl z pytle pomenší jehličnan zasazený v krajáči na mléko, pod který z pytle vysypal hromadu balíčků všemožných tvarů, barev a velikostí, převázaných nejrůznějšími stuhami či provázky.

Když se ale veškerá starcova snaha pana Smělmíra jakkoli zaujmout ukázala marnou, a náš pán si v ospalosti už jen mdlým hlasem jakoby jen tak pro sebe broukal, strašidlo ve své frustraci podniklo poslední pokus jej oslnit. Lusklo prsty a na stromečku vzplálo množství svic. Pan Smělmír se skutečně probral a vytřeštil oči, neboť postřehl, že plameny jedné svíce jsou nebezpečně blízko větve nad ní. Instinktivně na ně vychrstl první tekutinu, která mu přišla pod ruku. Naneštěstí to byla vysoce jakostní brandy.

Hořící stromeček pana Smělmíra dokonale probral. Vrhl se ke stěně, strhl roh, který tam visel jako pamětina, vyklonil se z okna a začal troubit na poplach. Znáte přece Volání Rádovských? Netrvalo dlouho a do místnosti si podávala oknem vědra s vodou všechna rádovská čeleď. Když jsme požár uhasili, musil jsem vzít na vědomí následující fakta:

Tak předně, celá síň byla plna štiplavého kouře, ve kterém jsme sotva viděli sebe navzájem, natož nějakého ducha, který se beztak mezitím nejspíš vypařil, pokud tam kdy jaký byl. Pan Smělmír měl obličej celý začouzený a tvářil se trochu jako dítě nachytané na hruškách. Krásný starožitný koberec byl doslova zaneřáděn popelem a sazemi, jednak při krbu, jednak v okolí hromady prsti mezi hliněnými střepy, z níž ještě trčela jakási ohořelá větev. Kolem byly poházeny balíčky a obálky, víceméně nepoškozené, opatřené jmenovkami, které, jak se později ukázalo, obsahovaly všelijaké pochutiny, ošacení, nástroje, hračky, dokonce knihy! Podle jmenovek se dalo soudit, že jsou určeny přítomným. Všem, neboť mezitím přispěchaly i všechny děti a starší služebnictvo. Pro každého tam byl nějaký dárek a všichni svorně tvrdili, že dostali právě to, o čem již dávno tajně (a někteří ne tak tajně) snili.

Já jsem obdržel obálku, v níž byl stručný vzkaz, který by asi býval krasopisný, kdyby se pisateli netřásla ruka. Snad věkem. Stálo tam: "Co takhle změnit působiště, starý brachu? Duch slunovratu."

Tážete se teď asi, madam, proč Vám vlastně toto všechno píši, když - jak jsem řekl - nemohu ručit za to, že k požáru vedly právě popsané události. Inu, mám hluboký smysl pro důstojnost a nemám rád, když si ze mne někdo tropí žerty, ať je to Duch slunovratu nebo výstřední zaměstnavatel. A tak bych rád, ctěná paní, abyste si udělala obrázek o tom, za jakých poměrů zde sloužím, a abyste mne ráčila, bude-li to možné, přijmout opět do služeb své domácnosti. Myslím, že Vás nemusím ujišťovat, jak bych si toho považoval.

V dokonalé úctě,

Váš oddaný Baldo Zákrsek