Skomírající plamen

Dnes tu máme konečně také zástupce rodu trpasličího. Emotivní povídku o Balinovi nám napsal náš tradiční přispěvatel Jeremiáš, který je s námi od samého začátku nejen tohoto projektu, ale i celého blogu. Děkujeme.

---

Nad Krajem se smrákalo. Za okny Dna pytle vířily vzduchem vločky a bělostná zář měsíce se odrážela od sněhu. Starý hobit občas zamyšleně pohlédl na vánici ze své lenošky u krbu, zatímco plnil list papíru pečlivým pavoučím písmem.

Čajová konvice začala pískat. Pan Pytlík se až překvapivě čile zvedl a namířil si to přímo k ní. Tu se ale ozvalo trojí rázné zabušení na dveře.

"Někdo se zase vrací od Draka tak podnapilý, že nepozná ani dveře vlastní nory," zabručel si pro sebe Bilbo a nalil horkou vodu do nachystaného šálku. "Ani o slunovratu si nedají pokoj."

Bum! Bum! Bum!

Tenrokrát hobit leknutím málem vyskočil z kůže. Tak silně nemohl tlouci žádný půlčík. Bilbův pohled letmo zalétl k Žihadlu, které viselo nad krbem. Nakonec se ale pan Pytlík spokojil s tím, že strčil levou ruku do kapsy a takto se vydal ke dveřím. "Už běžím!" zavolal, zjevně ve snaze odradit neznámého návštěvníka od dalších útoků na lakované dřevo.

"Baline!" vydechl hobit překvapením.

Trpaslík se hluboce uklonil. "K vašim službám," řekl se šibalskou jiskrou v oku.

"Pojďte dovnitř! Přece nebudete stát na mraze," pobídl hosta Bilbo a pomohl mu sundat z ramen červený cestovní plášť s kapucí. "Tolik let jsem vás neviděl!"

"Vypadáte ale stěží o den starší," usmál se Balin, na kterém se také poslední léta zjevně příliš nepodepsala. "Málem bych věřil, že byste se mnou zase bez kapesníku vyrazil na další dobrodružství."

"Někdy bych rád," přiznal hobit. "Dáte si bylinkový čaj? Zrovna jsem uvařil."

Pan Pytlík počkal, až se trpaslík zahřeje a napije, pak už mu ale zvědavost nedala. "Mluvil jste o dobrodružství, jako kdyby se nějaké chystalo," řekl.

"Taky že ano," prozradil Balin. "Chystá se nová výprava, opět za osvobozením dávno ztraceného domova. Spolu s Óinem, Orim a několika dalšími chystáme expedici do Khazad-dûm."

"Khazad-dûm?" zamrkal Bilbo. "Ale proč? Erebor je obnovený, v říši trpaslíků vládne mír. Durinovými síněmi se jistě stále ještě plíží skřeti a další odporná stvoření. Bude to nebezpečné."

"Já vím, pane Pytlíku," usmál se Balin znaveně. "Ale právě tam naši praotcové hodovali. Právě tam se rozléhal kovový hlas našich krumpáčů a kladiv. Právě tam se Durin Nesmrtelný pětkrát vrátil mezi své potomky, aby jim vládl. Srdce žádného trpaslíka zcela nespočine, dokud nebudou poslední zbytky skřetí špíny smyty z těch dávných kamenů."

Bilbo obrátil tvář k oknu. Sněhové vločky zhoustly a mraky zakryly měsíc, ale on se na ně nedíval. Ze stěn jako by se k jeho uším odrážela vzpomínka na dlouhou noc před mnoha a mnoha lety, na trpasličí zpěv a jiskry z chladnoucího krbu, na harfu a vůni neznáma, která visela ve vzduchu.

"Bývaly časy, kdy bych se hned vydal s vámi," řekl hobit nakonec. "Ale mé roky mě snad už konečně začaly dohánět. Cítím se unavený, víc myslí než tělem, jestli mi rozumíte. Rád bych ještě jednou viděl bílý vrcholek Osamělé hory zářit na obzoru, ale už netoužím po žádné patálii se zlobry nebo se skřety."

"Nepřišel jsem vás žádat, abyste nás doprovodil," řekl Balin. "Sám to mám úplně stejně. Ale Óin, Ori a mnozí další trpaslíci z Modrých hor... nikdy se nesmířili s tím, že na Dáinově dvoře už nemají tak silné slovo, jako za Thorinových časů. Král vládne moudře a spravedlivě, ale má mnoho vlastních rádců, kteří ho znají mnohem déle a mnohem lépe."

"Ale vy mezi ně přece nepatříte?" svraštil hobit obočí.

"Ne," přiznal Balin. "Sní o tom, že mě udělají Pánem Trpasluje. Že najdeme mithril a třeba i poslední ze Sedmi prstenů, který se ztratil s králem Thráinem. Že sláva Khazad-dûm znovu zazáří a bude větší, než krása Ereboru i všech našich dalších říší, které jsme zbudovali ve vyhnanství."

Trpaslík dopil čaj a odložil šálek na stolek. Nevšiml si proto, že Bilbova ruka na okamžik nevědomky zabloudila ke kapse.

"A nikdo krom samotného krále a jeho syna nemá na trůn Khazad-dûm větší právo, než já. Óin mi to opakoval pořád dokola, když se mě snažil přesvědčit. Ale to nebyl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl jít."

Dřevo dohořívalo. Místnost se nořila do šera a přestože byla dobře vytopená, náhle se zdálo, že něco z ledového chladu venku proniklo dovnitř. Stíny zvýraznily vrásky na Balinově tváři a prozradily, že se čas na trpaslíkovi přeci jen podepsal víc, než ukázal první pohled.

"Dvalin se oženil, pane Pytlíku. A já jsem moc šťastný, že to udělal. Ale náš otec Fundin je mrtvý. Thorin je mrtvý a Fili a Kili leží po jeho boku. Dvalin byl poslední, kdo pochopil... všechno."

Balin se zhluboka nadechl.

"Nemůžu po něm chtít, aby se staral o rodinu a ještě o jednoho unaveného starce. Vrátím se ke svým předkům, pane Pytlíku, a ti dlí v síních Khazad-dûm. Můj otec byl spálen na břehu jezera Kheled-zâram. Znovu pohlédnu na jeho hladinu. A možná konečně naleznu klid, který mi tak dlouho unikal."

Dlouho bylo ticho.

"Rozumím," řekl Bilbo nakonec a položil ruku zpola popsaný list papíru. "V Rádovsku žije mladý hobit. Můj synovec, Frodo se jmenuje. Má v sobě něco zvláštního, připomíná mi mě, když jsem byl v jeho věku. Často se ukáže a ptá se na elfy, na drahokamy, které uvízly mezi Šmakovými šupinami, na sluje pod Mlžnými horami, kde nás pronásledovali skřeti. Zkrátka na všechno, co žádného usedlého hobita, který dbá své pověsti, nikdy nemůže zajímat.

Na tváři pana Pytlíka se objevil šibalský úsměv. "Chystám se ho adoptovat."

"Škoda, že jsme se nepotkali," řekl Balin. "Moc rád bych ho poznal."

"Budete mít možnost," řekl Bilbo. "Ukáže se hned zítra ráno."

Poslední plamínek vyhasl. Místnost se ponořila do tmy a jenom matné světlo měsíce skrze závoj vloček dopadalo na dřevěnou podlahu.

"Mockrát děkuji za vaši pohostinnost," řekl Balin. "Ale ještě dnes se musím vydat na cestu. To proto jsem tady. Přišel jsem vám dát poslední sbohem."

Hobit se nadechl, ale neřekl nic. Zdi nory se v odrazu jeho očí náhle zdály jako tísnivé, dusivé sevření temné sluje.

"Dáin mě zapřísahal, abych nechodil. Mluvil o stínu a plameni, který čeká za branami. O hrůze beze jména, o Durinově zhoubě. Nedokázal mě přesvědčit. Nezkoušejte to také, pane Pytlíku. Prosím."

Pomalu vstal a Bilbo jej následoval. Mlčky došli do předsíně, kde trpaslík sáhl po svém červeném plášti s kapucí. Jeho pohled na okamžik spočinul na podobném plášti v zelené barvě, který visel hned vedle. Kůže okolo jeho očí se napnula. Pak sáhl po klice, ale zaváhal.

"Chtěl bych, abyste si pamatoval, že vždycky budu k vašim službám," řekl chraplavě.

"Já vím," řekl Bilbo.

Trpaslík otevřel dveře a vykročil do vánice. Stačilo pár kroků a stříbrem protkaná černota jej zcela pohltila.

"Baline!" vykřikl hobit.

Skobovitý nos vykoukl z poletujícího sněhu a oči ho následovaly.

"Vzpomeňte si na mě, až budete hledět do Zrcadlového jezera."

"Vzpomenu. Vždycky," řekl Balin.

A byl pryč.

(2988 Tř. v.)