Ouvodem: Byl jsem vyzván, abych napsal pár slov ke své postavě. Je to trochu kulišárna, neb kelvar není ve skutečnosti žádná konkrétní postava. Jedná se o výraz pro zvířata obecně a zvolil jsem si jej proto, že mě zrovna v tu chvíli nenapadlo nic konkrétního. Pak ale inspirace přišla. Ve filmovém hobitovi je plno podivných zvířat, ale všimli jste si té obludy, na které jezdí kořen Thranduil?
Autor obrázku - ArtElleth87
Hlad máme všichni, tak proč se ostatní tváří jako bych za to mohl já. Ano, mohli jsme zůstat na úpatí hor, kde ještě nějaká pastva byla, ale byli tam také vrrci a skřeti. Tady nejsou, ale není tady ani co žrát.
Pomyslel si veledaněk, vedoucí malou tlupu - žalostný zbyteček předchozího stáda. Vyhlídky zvěře nebyly vůbec dobré. Při posledním útoku skřetích lovců zbývala jediná zoufalá možnost. Temný hvozd.
Ne, to nebyla možnost zoufalá, byla šílená.
V podstatě se jednalo o past, protože ve volné krajině měli alespoň nějakou šanci utíkat, kdežto stromy a jejich široké paroží šly sice do sebe, ale od sebe už podstatně hůř. Z neznámého důvodu je však skřeti dále nepronásledovali. Nevstoupili ani pod převis korun. Něco bylo špatně, ale co, to v tu chvíli netušili. A ať to bylo cokoli, bylo to lepší, než hnít ve skřetím žaludku.
Jenže co dál? V lese nebylo čím ukojit hlad, který ochotně vystřídal předchozí strach. Tráva žádná, pupeny a kůra černé a hořké tak, že se žaludek obracel a několik kusů se přiotrávilo.
Stát a přešlapovat na místě k ničemu nevede. Teda jo, leda zdechnem. Zpátky nemůžem. Musíme jít dopředu. Třeba se odsud nějak vymotáme. Letos přišla zima nějak brzy. Zákeřně brzy. Slunovrat v nedohlednu. Kdo ví, jestli bychom dožili jara. Nakonec bychom tak jako tak museli k jihu.
Dumal vůdce stáda do rytmu kručících žaludků.
Pomalu se proplétali podrostem a mlčeli. I ti nejmladší pochopili, že šance je jediná. Jít. Sníh křupal pod spárky a staří lopatáči vyrývali svými parohy nebeská znamení. Hvozd díky opadlému listí a sněhu nebyl tak temný jako většinu roku, ale i tak jen stěží rozeznávali střídání krátkých dnů a stále delších nocí.
"Tady si chvíli odpočineme. Zalehnout a šetřit síly!"
Ještě nedořekl a už většina kusů ležela. Byl to smutný pohled. Tlupa byla na pokraji sil a konec lesa ani v náznaku nevidět. Než sám ulehl zkontroloval ještě bedlivě okolí, pak zahrabal spárky a uložil se k odpočinku.
S takovou začnou zhasínat první zítra nebo pozítří. Kdyby bylo alespoň pár stébel trávy… pupeny, nebo kůra… jablíčko…
Chtěl zůstat vzhůru, ale spánek jej zalehl jako čerstvý prašan.
Sen o jablkách byl tak věrný, že.
Vůně jablek a mrkve byla opravdová.
Úlekem vyskočil na všechny běhy. Les kolem zářil a přetékal nejvybranějšími pochoutkami, jaké si dokázal představit. I zbytek stáda stál jako zkoprnělý. Nedůvěřivě podupávali a nasávali vzduch do větrníků a čekali zradu. Čekali by asi dlouho, nebýt veledaňčat, která jako první přistoupila k dobrotami ověšeným větvím.
Tohle už nebyl sen. Lahůdky byly opravdové a šťavnaté. A byli by se přežrali k smrti, kdyby je byli elfové nezradili svým bujarým smíchem a nezhasli v mžiku všechna světla.
Zvěř vyrazila bezhlavě na úprk, ale nezdálo se, že by ji někdo pronásledoval. Proto po chvíli zastavila a ostražitě naslouchala. Ke slechům nedonesl vítr nic, zato do větrníků přinášel neodolatelnou vůni sena.
Komentovat jako první vlastní příspěvek je asi fail, ale: Díky za ten obrázek. (Pro nezasvěcené, nebyl součástí originálního strojopisu.) (A ještě hnidopišská: na obrázku je ve skutečnosti sob) ale pro názornost: jo, takhle nějak to bylo. Požehnaný advent!
OdpovědětVymazatTen nápad, že ta rohatá věc, kterou sedlá Thranduil, přistála v jeho službách stejným způsobem, jakým se později dostali do problémů trpaslíci, je skvělý. Stejně jako ten detail, že je vůně vzbudí ze spánku.
OdpovědětVymazat...a staří lopatáči vyrývali do sněhu nebeská znamení. Jak na zemi tak i v nebi, dalo by se říct. Moc se mi ten obraz líbí. A jinak ta představa že kdysi král elfů jezdil na megalocerovi mě přišla jako docela dobrý nápad - proč by ne, když i olifanti jsou vlastně pravěká zvířata (jen jsme je zatím nevykopali).
OdpovědětVymazatJe náročné psát z pohledu zvířat a moc se Ti to povedlo!
[2]: Tak zaprvé - ta věc je parohatá, ne rohatá, to jen, aby bylo věcnosti učiněno zadost.Nápad byl z nouze ctnost - neb nebyl čas - nová práce a stěhování... nic moc. Taky to podle toho vypadá a i ten konec je otevřený proto, že. Prostě proč to psát znovu, když to všichni znají. Asi tam byly drobné rozdíly v tom, že veledaňci šli nakonec za kus žvance dobrovolně, ale to už ať si domyslí každý po svém. No prostě když už to páni filmaři takhle vymysleli, že Kořen nemůže sedět na něčem obyč, mají to mít. Ta povídka je de facto pomsta.[3]: Nebeská znamení je myslivecký terminus technicus pro pobytová znamení (stopy) způsobené parožím na vegetaci - typicky sníh sražený z větví...
OdpovědětVymazatTa představa není moje a ani mi moc nechutná (viz výše) ale alespoň bylo o čem psát.Dík, nevím, jestli to je, nebo není náročné - do hlavy nevidím ani vlastním dětem, natož zvěři, ale někdy by mě fakt zajímalo, jak ta jejich psychika funguje. (A to u obého - jak u nemluvňat tak u němých tváří.)
Ten myslivecký název jsem neznal, jen mně to přišlo krásně poetické - představil jsem si jak stopy po paroží ve sněhu vypadají jak souhvězdí na nebi.
OdpovědětVymazatČichám, čichám nějakou inspiraci z obory? :) No jo, ne všichni můžou být krmeni banány...
OdpovědětVymazatMusím říct - skvělé! Z povídky táhne zoufalství beznadějné situace veledaňčího stáda, skoro jsem pro ně zaplakala. A že si mysleli, že Temný hvozd jen tak projdou z jednoho konce na druhý! Psát z pohledu zvířat ti jde, ta odbornost je znát. :) (Nebeská znamení se mi taky moc líbila, ač jsem netušila, o co jde.) Navíc je povídka dobrým dokladem toho, že všichni elfové, které potkáme v Hobitovi, jsou vlastně pěkně zlomyslné mrchy. ;)
[6]: Sem nepochopil. Nevím, z čeho vyvozuješ zlomyslnou mrchovitost lesních elfů?Jinak s tou inspirací máš pravdu. Kelvar jsem si vzal proto, že jsem věděl, že momentálně nemám šanci přijít na nic, co by se netýkalo mojí práce.
OdpovědětVymazat