Za dnešní kratší povídku o Sauronovi děkujeme Ithilwen. :-)
Autorem fotky je Jun Nakamura
Zimní slunovrat. Jak Oko ten čas nesnášelo! Byly to svátky věcí, které byly Maironovi cizí. Láska, pohoda, naděje. Co to bylo za slova? Co znamenala? Sauron je slyšel naposledy ve Valinoru, v dobách, na které si nevzpomínal. Už jen kvůli tomu si připadal jako zlobr na slunci, které se nějak nemá k tomu, aby ho konečně proměnilo v kámen.
Ještě horší bylo, že cítil pohyb Prstenu. Poslal Přízraky už dávno, ale podle všeho je zdržely nějaké problémy někde u Bruinen. Zvědové hlásili, že u Větrova už Jeden málem měli. Ale nositel jim unikl, skoro smrtelně raněn, i s Prstenem. Podle toho, co říkal ten tvor, trčel Jeden osmasedmdesát let v Kraji, v rukou kdovíjakého Pytlíka! Ale teď už ne. Hýbal se někde u Roklinky. Co se děje, Sauron vážně nevěděl.
Nevěděl ani, že roklinští elfové (protože ostatní o tom ještě nevěděli, ač Elrond již dal vyslat posly jak do Lórienu, tak do Temného hvozdu) oslavovali tentokrát slunovrat, svátek naděje, s větší nadějí pro Středozem než kdy jindy. A už vůbec netušil, že jeho osud je zpečetěn.
Zatímco Oko přemítalo o bezúčelnosti, beznadějnosti a bezútěšnosti svátků, vyráželo z Imladris devět společníků s posláním zničit Prsten a zachránit Středozem. Tato výprava nesla naději, k níž se upínaly zraky celé Středozemě.
Žádné komentáře:
Okomentovat