Pátá část pravidelné dodávky reportáže z tábora.
31. července, pondělí
Dnes nás čekal velký úkol, společně uvařit králíka. Ehm, lépe řečeno kuře. A to pokud možno nějak tematicky. Takže se začalo rozděláváním ohně pomocí křesadla, což se ukázalo jako velmi zajímavý úkon. Křesadla byla dohromady dvě, jedno tematické Šimonovo a jedno funkční moje. Což o to, Šimonovo křesadlo také fungovalo, jen bylo mnohem náročnější na zvládnutí techniky. Oremir nám ještě vysvětlil, jak to máme správně udělat a pak už jsme se do toho mohli pustit.
Vytvořili jsme si z jemného a velmi hořlavého materiálu "hnízdo" a do něj jsme dali čtvereček troudu. Pak už stačilo jen na troud chytit jiskru, zabalit to, zvednout a pořádně do toho foukat, aby se jiskra rozšířila. Na začátku se zdálo, že bude nejtěžší chytit jiskru, ale v mém případě byl nejtěžší úkol to rozfoukat. Na tom jsem vždycky pohořela, až jsem poprosila Pomněnku o pomoc, neb mě z toho rozbolela hlava.
Za chvíli však pár ohníčků vesele praskalo, mám dojem, že byly od Šimona a Irith, takže jsme je sesuli dohromady a byl čas na druhý úkol. Zatímco někteří udržovali ohýnek tak, aby nekouřil, další část se vydala do kuchyně.
Když před nás bylo doneseno kuře vcelku se slovy "opečte ho na ohni", docela nás to vyděsilo. Bylo krásně vidět, jak se úkol porcování kuřete pomalu přesunoval z osoby na osobu jako horký brambor. Já jsem se k němu také nakonec nějak dostala, neb se to ukázalo jako místo, u kterého můžu sedět a motající se hlava mě u toho nebude omezovat.
Kosti křupaly, kuře neprotestovalo a já z toho měla takový nepříjemný pocit. Skoro jsem si až říkala, jestli to kuře má zapotřebí a jestli já mám zapotřebí ho potom jíst. Rohlíků přece ještě zbylo dost…
Až se nakonec stalo, že jsem se malinko řízla, krev mi skoro netekla, ale Pomněnka mě vyhnala pryč, abych nekontaminovala jídlo. Tak jsem si to zalepila a šla se podívat, co se dělo venku. Přikládala už spousta lidí, přinesla jsem tedy pár vinných listů, do kterých se kuře balilo před vařením.
Pomněnka měla na starost ochucování a musím říct, že se jí to povedlo. Dělali jsme to kuře se solí a bylinkami "ithilienské" zahrady - tedy těmi, které jsme v okolí našli. Takže pak jen ochutit kuře, vinný list omýt a trochu potřít olejem, zabalit to do něj a opatrně přenést na rošt u ohně, aby se to tam mohlo dobře opéct. Vypadalo to překrásně, jen byl problém, že kolem druhého otočení masa se už vinné listy začaly rozvazovat a maso z nich vypadávalo.
Sice nám ohýnek moc nekouřil, zato topil jak pominutý, což by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby nebylo příšerné vedro i bez toho. Nina se ukázala jako prvotřídní kuchař, kdy s trpasličí odolností hlídala kuřata nejdéle ze všech a dokonce i s úsměvem na rtech, zatímco z ní pot jen lil.
Nakonec jsme se však přece dočkali hotového oběda, a ačkoliv byl na několik vln, kdy se vždy dodělaly čtyři kousky masa, najedli se snad všichni. A světe div se, ono to bylo opravdu dobré! Mistr Samvěd se hezky předvedl.
Odpoledne bylo trochu volnější, nějaké workshopy a já s Tani jsme dodělávaly obrázky na Projekt ilustrace (děsivé, jak člověk vždycky zjistí, že už uběhl zase další měsíc).
Po večeři nás čekal ještě druhý zlatý hřeb dne. Po uvařeném králíku mělo následovat setkání s Faramirovými hraničáři. Oremir, jako představitel Faramira (prý proto, že má nejpodobnější jméno), se toho zhostil z čistě hereckého hlediska a celé odpoledne s kluky trénoval.
Bylo krásně vidět, jak je před samotným happeningem Šimon nervózní. A není divu, věnovali tomu tolik času a potom se tak dlouho čekalo, než konečně mohli začít. Družina hraničářů totiž pořád nebyla schopná sehnat dostatečně hraničářský úbor. A tak si Sam sedl k ohni a dumal nad tím, co se jim cestou přihodilo, zatímco čekal na příchod svého pána.
Konečně se začalo a musím přiznat, že happening byl velmi působivý. Hraničáři byli velmi dobře schovaní v okolní vegetaci a Faramir s Frodem a Samem nám předvedli příběh podle toho, jak byl napsán v knize. Zapamatovali si úctyhodnou délku textu a nějaká nervozita je nerozhodila natolik, že by z toho něco zapomněli. Diváci snad nejnapjatěji čekali na Samovo odhalení - tedy chvíli, kdy se omylem zmíní o Prstenu, a to herci zvládli bravurně.
Faramir je však nakonec stejně vzal do jakéhosi "zajetí" a oni odešli s ním do úkrytu Faramirových mužů. Pak již nastal čas jít spát.
1. Srpna, úterý
Dnes byl na programu výlet po krásách Ithilienu. Ale ještě předtím, než jsme se vydali na cestu, nás čekalo velmi příjemné překvapení - přijely Monika a Illian!
Po nezbytné kontrole vybavení, vydatné snídani a přípravě věcí na výlet jsme se konečně mohli vydat vstříc dobrodružství. Zbývalo jen spočítat, kolik nás pojede a nějak to rozdistribuovat do co nejmenšího počtu aut.
První várka vyrazila a menší polovina táborníků zůstala ještě chvilku v tábořišti a čekala na druhou vlnu odvozů. Přesunuli jsme se do domu a vyslali kuchyňskou službu ještě pro výrobu svačiny pro Laisi. Když jsme se sešli všichni v kuchyni, rozhodli jsme se, že si čekání trochu zkrátíme a tak jsem se já s Třezalkou střídala ve čtení pohádky na dveřích do kuchyně. Ale ke smutku všech zúčastněných auto přijelo dříve, než jsme se dozvěděli, jak napínavý příběh skončil.
Cestou v autě s Pavlem jsme si krásně popovídali, problém nastal až tam, kdy nám došlo, že vlastně ani nevíme, kudy se máme dopravit na místo, kde na nás čekala předchozí skupinka. Nakonec jsme se však řídili starou dobrou radou - když nevíš kudy, jdi do kopce, nebo tou horší cestou. A opravdu, zanedlouho na obzoru kdosi z nás spatřil postavu. Ale když jsme přišli blíž, vítala nás jen cedule oznamující začátek přírodní rezervace. Mysleli jsme si, že náš zvěd již nemá tak jasné oči jako dříve, ale k záchraně jeho reputace musím přiznat, že na nás po několika vteřinách vykoukla z roští Nina se zprávou, že nás doprovodí na místo.
Pak již stačilo projít přes louku a zarostlé mlází a našli jsme tu slibovanou nádhernou stráň plnou kozích bobků. Ale kozy žádné, naštěstí. Svačin jsme měli opravdu málo.
Zábava již byla v plném proudu, Irith v obklopení mladší generace hrála Dračí hru od Agnes (I: Já říkala, že děti prostě vždycky skončí u mě), Pomněnka si hrála s flétnou a zbytek kontroloval, jestli si náhodou nesedl do nějaké snůšky. Což bylo opravdu na místě, netuším, kde se tam toho tolik vzalo. Naštěstí pak měla Falko spásný nápad, že si můžeme sednout na pláštěnku, a tak eliminovat rizika.
Dozvěděli jsme se, že Laisi s Lyri a dětmi se šli podívat dolů, dokud je tam ještě dost volných dospěláků, kteří by na ně mohli dávat pozor. Tak jsme se zatím usadili a čekali, než se vrátí. Pokochali jsme se krásnou vyhlídkou a pochopili jsme, proč je tohle místo považované za Ithilienskou zahradu.
Nicméně když se Laisi vrátila a nastal čas, abychom se i my, všichni táborníci, podívali dolů, viděla jsem, jakým terénem cesta vede. A když mi bylo oznámeno, že tohle je jen začátek a že dál je to stejné, ne-li horší, bylo jasné, že počkám nahoře. Stejně se rozhodla i Pomněnka s Falkem, tak jsme se usadily na pláštěnky, vytáhly ruční práci a pustily se do pletení náramků.
Čas nám hezky ubíhal, povídali jsme si, zpívaly, obdivovaly další vyhlídku a čekaly na rychlou spojku zezdola s klíči od auta, jež nás mělo zavézt zpět do tábora. Až jsme se zalekly, jestli jsme se snad neminuly, naštěstí rychlý telefonát nás uklidnil a pak jsme s překvapením zjistily, že zpátky autem nás pojede víc. Ukázalo se totiž, že cesta byla opravdu náročná a teplé počasí k tomu hodně táborníků zmohlo. Jenže, pak už nás bylo na jedno auto moc!
Tak jsme se domluvili, kdo pojede první várkou a kdo druhou, druhou várku jsme dali na starost Nině a my se vydali k autu. Cestou jsme zahlédli z druhé strany přicházet Oremira s dětmi a dali jsme si takový neohlášený závod, kdo bude u aut dřív. A vyhráli jsme!
Pak ještě kohosi napadlo, že Pavlovo auto má přece sedm míst, a tak se tam všichni vejdeme, když se rozdistribuujeme do všech přítomných aut. Tak jsme zavolali Nině, jestli by mohli přijít, zatím jsme se natlačili do jediného malého stínu v okolí a čekali. Bylo to těsně, ale vešli jsme se, a tak jsme již brzy byli v tábořišti, kde jsme mohli pomáhat připravovat jídlo pro tu část dobrodruhů, jež se procházky nezalekli, ona je nezmohla, a tak šli celou cestu. Myslím, že jsme pak s překvapením zjistili, že to byly jen Laisi, Irith, Šimon, Monika a Ilian.
(I: Imladris byla nádherná. Tam jsme prošli kolem klokotajících potůčků a jezírek. U hrany skály jsme se rozdělili. Část se vrátila a část se jala šplhat nahoru. Já byla ve šlhající části Vždycky jsme na sebe čekali a tu jsem i s nejmladším Oremirovcem - Kubou, zjistila, že svah je plný ulit drobných hlemýžďů. Jak malí jsme se tedy začali spolu hrabat v hlíně a hledat ulity.
Nahoře se s námi rozloučil Oremir s dětmi a odešel. V tu chvíli Laisi prohlásila, že jsme ztratili Gluma a že netuší, kudy dál. Naštěstí se za velmi schopného Gluma prokázala Monika, která měla chytrý telefon a cestu nám ukázala. Navštívili jsme vodopády a pár dalších jezírek.
Nejvtipnější okamžik byl, když jsme se snažili dostat k jednomu potoku. Všichni k němu sestoupili v pohodě, jen mě to ujelo a sjela jsem přímo do něj. Zastavila jsem se jen pár centimetrů nad hladinou a bylo jasné, že se sama nahoru nevyškrábu. Nezbylo než si opatrně zout boty a pokračovat korytem potoka naboso.)
Večer se stala věc, kterou Pomněnka již určitě velmi dlouho vyhlížela - přijel Jožka! A tak mohl večer být už šifrovací ws, na který se všichni tak těšili.
Otázku, zdali je vhodné, aby spolu Jožka s Pomněnkou spali ve stanu, rozřešila Irith tak, že Jožku přemluvila, aby si mezi sebe dali meč. Pro což se on tak nadchl, že to chvíli vypadalo, že Pomněnka s Irith do konce tábora nepromluví. Těžko říct, jak to dopadlo, zdali Jožka ten meč, se kterým pobíhal po tábořišti, opravdu na to inkriminované místo umístil. Jisté však je, že nikdo nebyl zabit a Pomněnka za chvíli znovu vesele brebentila se všemi okolo.
2. srpna, středa
Dnes byl na programu velký úkol - skolit olifanta. Rovnou se to spojilo s možností splnit si lukostřeleckou zkoušku. A hned první úkol byl takový, že polovina osazenstva si řekla, že nemá šanci to splnit. Ale za pokus se přece nic nedá, že?
Na talanové brigádě před táborem jsme pletli síť, která se navázala z klubovničky na velký ořešák. A první úkol byl ten, že se muselo vylézt po té síti na ořešák (takže ano, dostat se nějak i na půdu klubovničky), a z koruny ořešáku se trefit do klouzačky, stojící někde u bazénu. Byly na to tři pokusy, stačilo se trefit jednou. A to celé stihnout do dvou minut. Každý druhý si začal myslet, že snad ani není možné do dvou minut se vyškrábat na ten ořech, ale řeknu vám, adrenalin dělá divy.
Zkoušeli to snad všichni, a ukázalo se, že není takový problém se tam vyškrábat, ale spíše se trefit. Nakonec jsme zjistili, že na skolení olifanta se potřebujeme trefit sedmkrát, což se nakonec i povedlo. Ale velmi kuriózním způsobem, trefila se totiž třikrát Monika, třikrát Marek a jednou Šimon. My ostatní nic…
Ale společnými silami byl první úkol splněn a mohli jsme se vydat dál. Nahoře u lesa pokračovaly další zkoušky. Normální střílení do procházejícího olifanta, kterého bravurně předvedly Tinóme s Rioli, a ostřelování Haraďanů.
A to jednak ze stoje, a pak také z kleku na procházející procesí. A poslední úkol byl boj. Měli jsme s sebou i jeden meč a spoustu luků, když se na nás z lesa vyřítila celá velká skupina Haraďanů. Bylo to opravdu náročné, šípy létaly, výkřiky zaznívaly tu z jedné, tu z druhé strany a vládl nesmírný zmatek. Až jsem viděla, jak na nás z jedné strany vybíhá Haraďan Jožka a nebezpečně se šklebí. Luk měl opravdu obří, poskakoval okolo, ale naši se do něj ne a ne trefit. Všimla jsem si, že Irith nechala svůj meč ležet na zemi, tak jsem se pro ně natáhla s tím, že zkusím Jožku zneškodnit z blízka. Ale bohužel se mi to moc nedařilo, alespoň jsem ho tedy zahnala na útěk a začala jsem se vracet k našim.
Jenže v tu chvíli se Haraďan rozhodl, že na mě naběhne znovu, začala jsem se bránit, ale pochopila jsem, že je to nad mé síly, tak jsem pomalu ustupovala. A v tu chvíli lup, a jeden šíp mě zasáhl do obličeje, přímo do pusy. Instinktivně jsem sevřela ruku a přišla jsem na to, že v ní mám kus zubu…
Doteď netuším, jak se to mohlo povést, vyrazit mi zub měkčenou larpovou hlavicí. Ale hra se přerušila a Irith s Jožkou mě začali nějak uklidňovat s tím, že mě doprovázeli dolů do tábora.
(I: Jožka byl černý od sazí od hlavy až k patě, vyslala jsem ho tedy dopředu, ať se nějak zcivilizuje, protože tu měl jako skoro jediný řidičák a mohl tedy Polly odvézt do nemocnice. A já s Polly jsme šly pomalu za ním. Zjistila jsem, že mi pomáhá zvládat krizové situace neustálé mluvení. A tak jsme mlela celou cestu dolů, dělala blbé vtipy a snažila se uklidnit sebe i Polly. Docela by mě zajímalo, koho nakonec bolela pusa víc :-)
Pak se zbylí lukostřelci vrhli na Haraďani s o to větší vervou. Nakonec úspěšně lukostřeleckou zkoušku splnili Marek a Monika, ale společnými silami jsme se nějak ubránili.
Zatím v táboře se na mě lidi chodili dívat a Stříberka mi domluvila na další den zubařku, jestli to půjde nějak spravit. Což sice bylo na jednu stranu uklidňující, ale na druhou stranu ne zas až tolik, protože mám ze zubařů trochu strach.
Zjistila jsem, že to mám hodně citlivé, takže mi dělá trochu problém pít, a občas i, když při mluvení pusou prochází vzduch okolo té ulomené části, ale jinak to bylo dobré. Naštěstí z toho krev netekla a ani to moc nebolelo. A vyhrála jsem tím skvělé kaše od Stříberky! Vzhledem k tomu, že měla nedávno problémy s osmičkou, tak si to hezky natrénovala a měla jsem vynikající speciality - zeleninu s tuňákem, nějaké zrní s ovocem a dokonce i namixovanou krmnou směs, která chutnala jako takové ty energetické tyčinky.
Odpoledne bylo ve znamení vyrábění lampionků na slavnost a vylouplo se nám tu několik opravdických skvostů. Ať už to bylo pomocí barev na sklo nebo odrátkování.
Večer se mi Irith s Tani smály, že když se snažím mluvit tak, aby mě to nebolelo, tak vypadám jak dědek. Což mělo samozřejmě za následek to, že mě přemluvily, ať jim zatancuji na Dědka od Laega a měly z toho strašnou srandu.
Žádné komentáře:
Okomentovat