O Naději - V.

Blížíme se do finále této poněkud psychologické povídky (takže ano, protože na to byly dotazy, znova předesílám, akci nečekejte. Tohle je značně filozofický výplod autorčiny mysli, který nějak musela dostat ze sebe). Mimochodem, už jsem někdy zmiňovala, jak nesnáším členění na kapitoly a vydávání každé kapitoly zvlášť? Docela uvažuji o tom, že jestli ještě někdy něco napíšu, budu tu dávat někam na ulož.to vcelku.

---

"Neplujeme už dlouho?" zeptal se Sam. Tato otázka mu už docela vrtala hlavou. Ne že by čekal, že se ihned po vyplutí z Přístavů vznesou na nebesa (9), ale… čekal alespoň něco. Ve skutečnosti probíhala plavba dost jednotvárně a nudně. Kolem bylo moře, všude moře, pevninu nebylo vidět na míle daleko a žádný ostrov už kolik dní v dohledu. Kdyby Sam čas od času bázlivě nenakouknul přes zábradlí a nespatřil bílou pěnu, tříštící se o mořskou příď, myslel by si, že snad stojí na místě.

Pěvec se k němu pomalu otočil. "Možná…," odtušil nakonec nejistě. "Ale…," umlknul.

Sam se zatvářil zmateně. "Myslel jsem, že se máme tak nějak vznést, ne? Tak to Bilbo vyprávěl."

"To nikdo neví jistě," elfovy odpovědi byly jednoznačně vyhýbavé.

"A ví se, kdy se dostaneme tam, kam míříme?" Pro Sama bylo stále těžké pomyšlení, že vážně odjíždí do Valinoru. On, obyčejný zahradník. Rozhodně se to bál pojmenovat přímo. Valinor, tak hrdé slovo.

"Možná nedostaneme."

Elf se obrátil a vyšel na palubu lodi. Hobit spěchal za ním, zcela zmatený. Myslel, že pan Frodo a Bilbo odešli do Přístavů a odjeli právě proto, aby se pak s tou lodí nějak vznesli (Sam si to osobně vůbec nedokázal představit, jak by mohla taková těžká loď létat, ale říkali to elfové, tak by tomu měl věřit). A dostali se do Valinoru. Sam měl v živé paměti slova, která mu Gandalf říkal, když se loučili. O tom, že i on jednou vyhledá Přístavy a odpluje na západ, do Země neumírajících. Poslední z těch, kteří nesli Prsten.

Tenkrát se divil, ptal se Gandalfa, jak je to možné. Vždyť pan Frodo i Bilbo byli o tolik lepší než on! O tolik víc se zasloužili. Nechápal, proč se čaroděj tenkrát zasmál a jeho slova ho zmátla úplně. "Frodovi zajistila cestu na západ paní Arwen. A tobě a Bilbovi neobyčejná ukázka silné vůle a dobrého srdce. Dokázal ses Prstenu vzdát. A to je naprosto výjimečné v měřítku všech ras, natož smrtelných." (10)

Postupem času už Sam dostával pocit, že chápe. Rozumí, co tím chtěl Gandalf říct. Postupně se mu do mysli začal vkládat chlad a neurčité prázdno. Dlouho to byl jen takový obláček na okraji jeho mysli, vždyť měl svou Růžu a rodinu, pro kterou musel být celý. Ale teď, když Růža odešla, ho to začalo zmáhat čím dál tím víc. Už chápal, proč chtěl Bilbo odejít. Jít pryč a už se nevrátit. Vykonat poslední cestu. Touha po tom jít pryč, pryč z Kraje i Středozemě, znovu se setkat s Frodem a zapomenout ho vyhnala až do Přístavů. A Círdan, jak to vypadalo, s tím počítal. O prázdnotě v duši a pocitu absolutní marnosti, který může být spraven jen jediným způsobem. (11)

Sama Pěvcova slova vrátila do přítomnosti.

"My ne."

"Jak nedostaneme?" hobit nechápal.

"Víš, půlčíku, je možné, je velmi pravděpodobné, že pro mě je tato cesta zavřena. Nejsem hoden toho, abych se vrátil domů. Mé činy jsou příliš zlé na to, aby mi mohlo být odpuštěno. Bojím se, že se tam nedostaneme."

"Tvé činy?"

"Vždyť jsi o nich sám slyšel. Vraždění rodných v Alqualonde, vražda Diora a vyplenění Doriathu, přístavy Sirionu, válka hněvu… Odešel jsem z Valinoru proti vůli Valar. Zpronevěřil jsem se jejich zákonům a byl proklet. Strašná přísaha mě držela a stále mě drží. Bojím se, že pro mě už cesta domů není."

"Ale tak to přece není, z každého trestu je vykoupení," tohle bylo směšné. Pěvec tu přece byl tak strašně dlouho, proč by nesměl zpátky domů kvůli tomu, co se stalo před tolika věky?

"Jaké může být vykoupení z vraždy? Mnohonásobné?"

"Litoval jsi?"

"Ani si nedovedeš představit jak," povzdechl si Pěvec. "Bloudil jsem po břehu a zpíval o svém žalu. Noldolante, pád Noldor. Ničemu to nepomohlo. Necítím odpuštění. Cítím jen svou vinu a tíhu své choré fea."

"Možná že nestačí jen litovat," zamyslel se Sam. "Musíš pro to něco udělat, snažit se. Vždycky když jsem něco provedl, když jsem mamince rozbil její květovanou čajovou konvici po babičce, nestačilo mi jen z toho být smutný a litovat, snažil jsem se to nějak spravit. Tenkrát jsem jí koupil nový ubrus." Sam zaváhal, "Pecků ho roztrhl hned další týden," dodal nakonec.

Sam si nebyl jistý, jestli by už neměl zmlknout. Aby elf zase neodešel. Přišlo mu, jako by Pěvec jen mlčky přijímal osud, nebojoval proti němu. Jen se utápěl žalem. Snažil se, když zachránil Elronda a Elrose, když se pokusil bratru vymluvit útok na Eonweho muže. Ale pokaždé, pokaždé když selhal, se jen stáhnul více do sebe. Uzavřel sebe i svůj žal a víc a víc se přesvědčoval, že nemá smysl cokoliv změnit, stejně to dojde ke zmaru.

"Má smysl se snažit, když je cesta temná a ty nevidíš hvězdy ani měsíc? Když je budoucnost a osud tak beznadějná, že téměř není šance, že by se mohla změnit?" Pěvcova slova podtrhla tok Samových myšlenek.

U srdce ho zamrazilo, když si uvědomil, že to zná. "Vím, jaké to je. Jít tmou, kdy naděje na úspěch je tak malá, že není téměř ani bláhová. Kdy svět kolem je černý a zlý. A vy byste se nejraději zastavili na místě a schoulili se do klubíčka. Ale vy víte, že to udělat nesmíte, že musíte dál. Tam v Cirith Ungolu jsem si myslel, že je vše ztraceno, pan Frodo vypadal jako mrtvý, byl jsem sám uprostřed nepřátelské země ale přesto, přesto jsem věděl, že musím dál. Že jsou věci, za které stojí za to bojovat, vzpírat se osudu i sudbě. Někdy prostě nezáleží na tom, kam jdeme, ale jak. Nezáleží na cíli, ale na cestě. A pokud dokážeme projít cestou, je to to největší, co můžeme udělat. Nezáleží na tom, jak to dopadne. Ale jak k tomu přijdeme, jak se k tomu postavíme. Na své cestě jsem měl tisíckrát chuť se prostě otočit a jít domů. Mým osudem jistě nebylo stát se hrdinou, byl jsem jen prostý zahradník, který se do víru velkých věcí dostal více náhodou než vlastním přičiněním. Stokrát jsem chtěl všeho nechat a jen se litovat. Ale neudělal jsem to a jsem za to rád. Kdybych to tenkrát vzdal, skřeti by pana Froda umučili a Prsten by nikdy nebyl zničen!" Samovi se chvěl hlas a uvědomil si, že je to poprvé, co o těch věcech s někým mluví. Frodo ani další jeho přátelé se ho nikdy nezeptali a s Růžou to probírat nechtěl. Co ho to jen popadlo? Také si až s trapností uvědomoval, že elfova situace je úplně jiná, že jeho život byl jiný, větší. A větší byla i sudba.

Pěvcova tvář byla strnulá a bledá. Když se Sam zajíkavě nadechl a skončil, pomalu se k němu otočil. "Mluvíš o tom, že všechno se dá změnit. Ale my Eldar jsme neměnní. A Sudba, tu obejít nelze. Slyšel jsi o Túrinu Turambarovi? Mnohokrát se snažil vyhnout sudbě a ta si ho vždycky našla."

"Pana Froda si také našla. Kolikrát jen byl zraněný! Ale vždycky pokračoval dál. Doufal a věřil. Měl cíl."

"A já ho nemám. Jen… přežít."

"Ale možná kdyby…," Sam už nestihl dokončit větu.

"Mluvíš pořád o Prstenu a Frodovi. Slyšel jsem o nich, ale nikdy ne o celém příběhu. Vyprávěj mi o tom."

A tak Sam začal vyprávět. Mluvil o jejich cestě i stínu, který je halil. A mluvil dlouho a bylo to poprvé, kdy o tom někomu vyprávěl. Nemluvil najednou, mluvil několik dní. Občas se vracel. Přeskakoval. Ale Pěvec naslouchal a byl trpělivý.

***

A Pěvec konečně pochopil. A začal malého hobita obdivovat. Na začátku nechápal, proč právě jemu bylo dovoleno odplout na Západ, ale teď, teď tomu rozuměl. Půlčík a jeho přítel prošli cestu, která by zlomila i největšího mezi Eldar. Prošli ji sami, ale ona je nezničila. Hobit jako by si ani neuvědomoval, jak je významný, neobyčejný. Ne, on si to opravdu neuvědomoval. Viděl to jako něco, co vykonáno být muselo, tak prostě šel a udělal to. Tečka. Nic mezi tím. Pěvce to fascinovalo. Bylo to tak jiné, způsob myšlení byl tak jiný. Sam se nepovažoval za výjimečnou postavu a svou cestu za výjimečnou také ne. Byl tak přesvědčený o tom, že jiní by to zvládli lépe a on jen prostě dělal, co bylo v jeho silách.

Kéž by takoví byli všichni, pomyslel si. Arda by byla o tolik lepší. Kdyby každý prostě šel a udělal to, co je jeho posláním. Udělal to nejlépe, jak může, ale více by se tím nezabýval, neměl by žádné předurčení. Pocit vlastního osudu. Měli to vědět, tenkrát. Mohlo být o tolik méně zla a o tolik více… života.

"Ale co když všechno, co děláš, pořád vede ke zlu? Co když máš pocit, že to pořád a pořád nejde, že tvé snažení prostě nemá smysl? Co kdyby ses pokoušel dostat do té temné věže ke svému pánu, ale pořád by ti to nešlo? Třikrát, čtyřikrát a pokaždé bys narazil?"

"Zkoušel bych to dál. To že něco nejde teď, neznamená, že je to nemožné. Poučil bych se z chyb. A snažil bych se. A i když by se to nepovedlo, měl bych alespoň pocit, že jsem pro to udělal všechno. Že jsem více udělat nemohl." Sam se tvářil odhodlaně, ale v duchu se otřásl. Mnohokrát uvažoval o tom, co by se stalo, kdyby mu tenkrát nepřálo takové štěstí.

Pěvec se zamyslel. "Ale když je tvá vina už příliš velká?"

"Vždycky má smysl snažit se. Vždycky. A žádná vina není příliš velká. Vždycky existují druhé šance. Když jsem byl malý a něco jsem někomu vyvedl, jako s tou konvicí, vždycky mi maminka říkala, že to musím nějak odčinit, odpracovat. Většinou jsem pomáhal sbírat ovoce nebo tak něco. Abych jim pomohl."

Pohled, který ho vzápětí probodl, byl strašný. "Jsem Noldorský princ a syn Feanora. Nemůžu Teleri pomáhat trhat ovoce," vzápětí se Pěvec zarazil a uvědomil si, co řekl. A rozesmál se nad absurdností těch slov.

Sam pozoroval smějícího se elfa. "Na trhání ovoce není nic špatného," dodal po chvíli, protože měl dojem, že musí tresty své matky obhájit.

"Ne, to není. Jen, já k nim nemohu přijít a prostě jim pomoct. Neočekává se to ode mě."

"A zabíjení rodných se od tebe očekávalo? Zamysli se nad tím, Pěvče."

Pěvec opět sklopil hlavu a prameny černých vlasů se mu svezly do tváře.

"Ty nejsi zlý. Z toho, co jsem o tobě poznal, nejsi špatný člověk. Nebo tedy elf. Máš naději, každý jí má. A…," Sam zaváhal. To na co se chtěl zeptat, bylo tak šílené a nepatřičné, že by si skoro raději ukousl jazyk, ale Pěvec mu v tu chvíli hrozně připomínal malé, ztracené dítě… A Sam, třináctinásobný otec, přesně věděl, co malým ztraceným dětem nejvíce pomáhá.

"Mohu tě obejmout?" zašeptal.

Tu noc nespali v kajutě ani jeden. Pěvec seděl opřed o lodní stožár, v náruči držel starého hobita a potichu mu broukal ukolébavku. A v duši měl, poprvé za dlouhou dobu, mír.

***

Když si ráno Sam uvědomil, co udělal, nejraději by ihned skočil přes palubu. On poučoval elfa! Vznešeného elfa, který prožil čtyři věky tady a mnohem více tam ve Valinoru. Který viděl zlatý a stříbrný strom!

Sam tiše zaúpěl. Poučoval ho, jako by to bylo nezvedené děcko. Radil mu a přirovnával ho k sobě samému! Měl proslovy o lítosti a odpuštění. On, zahradník. Jak hloupé to muselo Pěvcovi připadat? A proč ho vůbec nechal? Vždyť ho musel Sam strašně urazit! Sam se lekl, když ho zasáhlo plné vědomí toho, co všechno Pěvci za jejich cestu řekl. A navíc, pak ho objal. Objal ho jako sobě rovného a nakonec, aby katastrof nebylo málo, mu usnul v náručí. Jako kdysi spal v náručí Starého Kmotra.

Tohle bylo hrozné. Musí se Pěvcovi omluvit, ihned.

Když Sam Pěvce vyhledal, stál ten na přídi lodi a díval se k obzoru. Sam zakašlal. "Přišel jsem se omluvit."

Šedé oči v sobě nesly otázku.

Sam se opatrně uklonil. "Vím, mé jednání bylo neodpustitelné. Poučoval jsem elfa a choval jsem se, jako bych mu snad měl co říct. Už se to nebude opakovat."

"Proč?" Sam čekal všechno. Ne tuhle tiše vyslovenou otázku.

"No…," začal se Sam zamotávat. "Není přece správné, aby obyčejný hobit říkal vznešenému elfovi, co má dělat. Tolik jsi toho zažil, Pěvče a moje řeči ti musely připadat hloupé. Jsem jen zahradník, nepřísluší mi…"

"Já jsem za tvá slova rád. Právě zahradníci mohou mít na svět nejlepší pohled ze všech. Jsi moudrý, půlčíku. V tvém kraji musí být zahradníci velice ctění."

Sam sebou trhnul. Tohle už slyšel. A už tehdy, stejně jako teď, si nebyl jistý, jestli si náhodou dotyčný nedělá legraci.

"Tvůj pohled a tvá slova jsou… úžasná. Je zajímavé, jak myslíte vy, hobiti. Kdybych to věděl dříve, rozmlouval bych s vámi už dlouho."

Sam se zatvářil zkoprněle, když k němu Pěvec náhle přikleknul, vzal Samovy ruce do své jedné, té zdravé a zadíval se mu přímo do očí. "Tvá slova mi dala estel. Poprvé po dlouhých věcích mám znovu naději. Jsem ti hluboce zavázán. Pokud pro tebe budu moci kdy něco vykonat, síla a rozum druhorozeného Feanorova syna je ti k službám."

A Sam jen stál, neschopen slova.

***

9) Loď se měla oprostit od okovů světa, vznést a přeletět hranice Ardy.

10) V Tolkienových dopisech je řečeno, že "vstupenku" na elfí loď zajistila Frodovi Arwen, vlastně mu předala tu svoji. Ale nikde se nevysvětluje, jak je možné, že směli vyplout i Bilbo a Sam. Já si to vysvětluji takto, protože to je to jediné, co mě napadá, že mají oba společného a čím jsou tak výjimeční v měřítku všech ras.

11) V PP se zdá Sam Prstenem naprosto nepoznamenaný. Ale předpokládám, že se něco stát muselo, když vyhledal Přístavy, jen tak by tam nešel, zůstal by se svými dětmi. Růžu tedy vidím jako jakousi jeho kotvu, která ho držela nad vodou a nedovolila přestálému utrpení a zejména vlivu Prstenu, aby se nějak výrazněji projevil. A když pak Růža zemřela, stíny minulosti se začaly znovu objevovat.