Už jsme prakticky na konci. Konec, ke kterému příběh celou dobu spěl a směřoval, prameny, které se definitivně spletly a utáhly. A Maglor konečně pochopí. A prameny se utahují pořád více a více až začnou škrtit.
Ten den jim začalo docházet jídlo.
"Nezbylo nic než pár balíčků lembasu. A vody také už moc není," oznámil hobit, když nakouknul do lodní spíže, předtím tak uspokojivě plné.
Pěvec se za ním otočil. "Kolik dní?"
Sam odborným pohledem zvážil jejich zásoby. "Pět."
"Tím pádem devět," řekl Pěvec tvrdě. Samovi trvalo, než pochopil. "Ale…"
"Jsem elf, prvorozený. Nepotřebuji tolik jíst a pít. Elfové nejsou tolik vázání na hmotný svět."
Sam se chtěl hádat, kdyby pro nic jiného tak prostě z principu, protože tohle nebylo správné. Ale pak si vzpomněl na jejich cestu a na Legolase, který toho také nikdy moc nesnědl a pusu zase váhavě zavřel. Nemá smysl se hádat, to když tak vyřeší časem. Ale jisté je, že si bude muset utáhnout opasek. Vzpomněl si, že na jejich cestě to byl on, kdo dával panu Frodovi své porce jídla. Bylo to směšné a Sam se zasmál.
Když se po něm Pěvec tázavě podíval, jen neurčitě pokrčil rameny a šel si dát do svého oblíbeného křesla (jak mu Sam říkal, i když to bylo jediné křeslo na palubě) krátkého odpoledního šlofíka. Jako posledních pár dnů skoro pořád. Upřímně, doufal, že neskončí jako Bilbo, který na konci prakticky usínal uprostřed řeči. Jisté ale bylo, že spánek prostě potřeboval. Kdo by to byl řekl, že když bude starý, bude tak ospalý? Byl si skoro jistý, že Starý Komtr tolik nespal. Možná… Sam se otřásl, když se šedá mlha na okraji vědomí zase o něco přiblížila… mohl za to Prsten?
Sam se probudil o pár hodin později a zjistil, že ho ve spaní někdo přikryl dekou.
***
A pak se Pěvec otevřel, vyprávěl. Jako by roztála ledová zeď a vyrašily první sněženky. Mluvili spolu dlouho, celé dny. A Sam měl dojem, že našel přítele. Mezi Prvorozenými, uvědomil si s úlekem. Ale co, za svůj život zažil mnoho zvláštních věcí.
"Proč jsi vlastně přesvědčený, že tě Valar do Valinoru nepřijmou?" tahle věc vrtala Samovi hlavou už dlouho.
"Jsem prokletý. Mandos vyřkl svůj soud. Utekl jsem proti jejich vůli a vykonal zlé činy."
"Ale vždyť Noldor se bylo dovoleno vrátit. Po té velké válce," tímhle si byl Sam relativně jistý. Byl si jistý, že slyšel o nějakém odpuštění a návratu.
"Ale mně ne."
"Jak to víš?"
"Jsem si tím jist, kdokoliv by mohl, ne však já."
"Ale vždyť Valar jsou milosrdní. Tvé prokletí nebude trvat věčně. Jistě už odpustili. Když jsem…," Sam se zarazil. Už už chtěl vyprávět další historku z dětství. Zase bude znít tak hloupě jako ty předchozí a…
"Pokračuj," vybídl ho Pěvec.
"Pan Frodo kdysi kradl houby u sedláka Červíka a ten na něj posílal své psy. Pan Frodo se pak začal sedláka bát a bál se ho mnoho let, až jednou omylem dostal na jeho pole. Myslel si, že ho sedlák zase vyžene, že na něj poštve Vlka a Tesáka. Ale Červík ho radostně uvítal a ukázalo se, že všechny ty krádeže už dávno odpustil. Kdyby se Frodo tak nebál, mohl mít dávno dobrého přítele. Valar se určitě nebudou zlobit pořád. Odpustí. Možná že tohle je znamení," Sam mávnul rukou kolem sebe. "Círdan tě vyslal na tuhle cestu, protože třeba věděl, že je ti již odpuštěno. Dají ti druhou šanci, určitě. Všem jí dají."
Pěvci se v srdci zanítila jiskřička. V tom měl Sam pravdu. Proč by ho Círdan pouštěl, kdyby nevěřil? Někdy je třeba prostě věřit. A doufat.
***
Pěvec si uvědomil, že Sam už dlouho nevydrží. Elf sám nejedl a téměř nepil, ale hobit jídlo a pití potřeboval, zvlášť ve svém věku. A teď ho měl zoufale málo.
Mnoho času teď Pěvec trávil na přídi a sledoval obzor. Nic. Pořád nic, jen jednotvárno. Jak hladový, kterému někdo podá kousek chleba, se zoufale držel Samových slov. Doufal.
"Elbereth, prosím, pomoz nám vrátit se. Ulmo, pane vod, nech nás vyklouznout ze své náruče. Ať se dostanu domů, ať se dostaneme do Valinoru," jeho slova zněla jako zpěvavá mantra.
Pěvec si nepřál nic jiného, než se vrátit domů. Bál se, co se stane, když se loď nevznese. Půlčík brzy zemře, hladem a žízní. A ani on nedokáže žít bez vody a jídla. Zemře. Pěvec se prudce otřásl. Temnota, jako by ho pohladila svými dlouhými prsty. Upřel pohled na spálenou ruku. Ne! Tam se dostat nesmí! Nesmí zemřít.
"Ať pohltí nás Temnota, když porušíme Přísahu."
A on ji porušil. Zahodil silmaril do moře, nedokázal to. V noci Pěvec upíral zrak na světlo Earendil, na světlo silmarilu. Světlo stejně vzdálené jako nedostupné. Trvalá připomínka toho, že Temnota na něj čeká. Nesmí umřít. Přežil toho tolik. Ne, nesmí zemřít teď, na konci cesty.
***
Noci začaly být mrazivé. Jestli se změnilo počasí, nebo se přiblížili k ledovým krajům, nevěděli. Ale chlad se dlouhými prsty vkrádal na palubu bílé loďi a do jejích kajut.
Pěvec nejdříve nechápal, co je špatně. Sam chodil po palubě s kruhy pod očima a usínal v křesílku častěji, než obvykle. A jeho ruce byly ledové.
Až když Pěvec jednou v noci vstoupil do kajuty, našel třesoucího se hobita, jak leží pod přikrývkou a cvaká zuby. Jako každý starý člověk, i Sam byl zimomřivý. A Pěvec si uvědomil, že hobitovi je v noci zoufalá zima. Položil mu ruku na čelo. Hobit měl kůži ledovou. Byl zázrak, že ještě nezmrzl, ale nebude to trvat dlouho. Sam otevřel oči a vytřeštil je na Pěvce. Třásl se jako osika, ale dokázal se usmát.
"N..n..nemůžžžžeššš spát..t..t?"
"Elfové nepotřebují tolik spánku," usmál se Pěvec a zaváhal. Sam se roztřásl ještě víc. Elf si povzdechl, vlezl do postele k Samovi a zabalil hobita do své náruče, v zoufalé snaze ho alespoň trochu zahřát. Po chvíli cítil, jak se drobnější tělo starého hobita uvolnilo a Sam konečně usnul.
Sam pak každou noc spal zabalen v Pěvcově náručí, zatímco elf tiše ležel, oči upíral do dřevěné zdi a kráčel podivnými stezkami elfích snů.
***
"Prosím, do Valinoru, potřebujeme se dostat do Valinoru," mumlal Pěvec a zoufale se ohlédl na Sama.
"Jinak umře," dodal téměř neslyšně. Blízkou smrt si uvědomil až dnes, až dnes mu došlo, jak moc skutečná je. Byl ve spíži, zkontrolovat zásoby. Když se pak vrátil, nic neřekl. Ani Sam nic neřekl. Nebylo co říct.
"Nemůže přece umřít, ne další. Další ne." Pěvec měl přátele, měl rodinu. Všichni byli mrtví nebo daleko. Nemohl dopustit, aby zemřel i hobit. Za jejich cestu si k němu vytvořil pouto. Měl rád jeho zmatené řeči i vyprávění o životě v Kraji. Obdivoval ho pro jeho moudrost a rozum, tolik nepodobný rozumu elfů a přitom tak vzácný, jedinečný a výjimečný. Pěvec ztratil otce, bratry i přátele. Ztratil svou ženu, matku i Elronda a Elrose. Po dlouhé věky neměl vůbec nikoho. Sám bloudil a sám měl svůj žal. U Círdana našel přístřeší, ano. Ale nic víc. Nebyl tam nikdo, na kom by mu záleželo a komu by záleželo na něm. Pěvec už vlastně ani nevěděl, jaké to je, mít někoho rád. A pak přišla tahle cesta a tenhle hobit. A Pěvec pocítil něco, co už dávno zapomněl. Ten pocit štěstí, když se druhý usmál, pocit bezpečí, když s ním byl a pocit domova, když s ním mluvil. Hobit přišel a s výjimečnou netaktností rozvrátil všechny zdi, které Pěvec kolem sebe tak dlouho budoval. Přišel jako uragán, vytáhl Pěvce z jeho ulity a ukázal mu, že ještě má smysl žít. Dal mu největší dar. Naději. A teď, teď ho měl ztratit.
"Je to můj přítel," zašeptal Pěvec. "Prosím, nechte mi ho. Nesmí zemřít. Nesnesl bych další ztrátu."
Ale nebe i voda byly tiché.
***
"Pěvče?"
Ten den Sam dojedl poslední oplatku lembasu.
Pěvec k němu přistoupil. Hobit se zvedl ze svého křesla a opatrně k němu přešel. "Chci se rozloučit."
Pěvci se zadrhl dech. Pomalu poklekl, aby měl tvář v jedné úrovni s hobitovou. "Ale…"
"Žádné ale," Sam se ušklíbl. "Pro mě tahle cesta prostě není. Nebude trvat dlouho a odejdu. No a? Růža také zemřela, třeba se s ní shledám. Jen je mi líto, že se nepotkám s panem Frodem. Vyřiď mu prosím za mě pozdravy," hlas měl bezstarostný. Vrozený sklon k žertování v těžkých chvílích se nezapřel.
"A Pěvče? Moc rád jsem tě poznal," Samův hlas najednou zvážněl.
"Půlčíku…"
"Nikdy bych neřekl, že najdu přítele mezi elfy. Jsem hrozně rád, že jsem se mohl vydat na tuhle cestu s tebou. Nikoho lepšího Círdan poslat nemohl. Možná jsi vykonal zlé činy, ale ty všechny jsi odčinil nebo je odčiníš. Možná jsi byl sám a všichni tebou opovrhovali a proklínali tě, ale…," Sam zaváhal.
Opatrně zvedl Pěvcovu pravou ruku a přitiskl k ní vlastní dlaň. Dlouhé, štíhlé a spálené prsty se propletly s hobitovýma mnohem menšíma. Hobit opatrně tiskl zčernalou ruku.
"Já tě mám opravdu rád. Je mi líto, že naše cesta takhle končí, ale pamatuj, Maglore, Feanorův synu, že ač jsi byl celé věky sám a proklínaný, já tě považuji za svého přítele. Věřím, že milosrdnost Valar je velká a ty se vrátíš domů. Odčiníš svou vinu a znovu se shledáš s manželkou i maminkou. Ony na tebe už čekají."
"Samvěde…," Pěvec zaváhal. "Jsi nejlepší hobit, jakého jsem poznal."
"A také jediný, kterého jsi poznal," neodpustil si Sam a lehce se pousmál.
"Nikdy jsem nevěřil, že ještě někdy najdu přátelství. A naději. Já… děkuji."
"To já děkuji. Nemohl jsem si vybrat nikoho lepšího, s kým strávit doslova zbytek života."
Pěvec se ušklíbl a zavrtěl hlavou. "Doslova."
Hobit se k Pěvci naklonil a políbil ho na čelo. "Namárie, jak říkáte vy, elfové."
"Namárie," zašeptal elf.
***
Samovi se zamlžily oči a bez jediného dalšího pohledu se pomalu, pomaličku vrátil do svého křesílka. Vypadalo to, že znovu usnul. Čím méně jídla měl, tím více spal.
Pěvci se vyhrnuly z očí slzy. Vyběhl na příď a zahrozil vodě pěstí.
"Proč? Proč? Vždyť nic neudělal, zaslouží si tam dostat. Neměl by umřít tady!" Pěvec křičel a bylo mu to jedno. Přes slzy viděl jen rozmazaně.
"To není správné!" vykřikl. Ne, není. Proč musí hobit umřít? "I když je smrtelný, ty druhé dva hobity jste přeci pustili!" Už dávno se měli vznést, už dávno… V tom to Pěvec pochopil.
Opatrně se zvedl a otočil se. Viděl malou postavičku, schoulenou v křesílku. A Pěvec najednou věděl, proč. Nešlo o to, že by se do Zemí Neumírajících nemohl dostat hobit. Šlo o něj. Círdan i Sam se mýlili, když si mysleli, že je jeho vina již odpuštěna. Nebyla. Jemu byla Západní říše zapovězena. Loď, na které pluje, se nikdy nevznese.
Pěvec přešel k zábradlí a opřel se o ně. Tak to tedy je. Tušil to celou dobu. Jen Sam tvrdil opak. A on si mu dovolil věřit. Další chyba.
Nechtěl umřít. Ne. Ale… má vyměnit sebe za život hobita? Sam byl nevinný, byl jeho přítel. A teď bude kvůli němu trpět. Kvůli němu zemře bez blaženosti, bez toho, co si tak moc zasloužil.
Zadíval se na hladinu pod sebou.
Pěvec si uvědomil, jak to je. Loď, která ho veze, nikdy nedosáhne břehů Amanu. A proto v ní být nesmí.
Vlny byly modré a Pěvcovy oči uviděly pár rybek.
Za svůj život napáchal mnoho zla. Ale možná bylo jedno zlo, kterému mohl zabránit. Mohl zařídit, aby hobit Valinoru dosáhl.
Bílá pěna stříkala vysoko a vítr lehce svištěl.
Tak to tedy je? Tak nakonec zemře? Vždycky ho to táhlo k moři. Miloval ho a nenáviděl, přesně jak říkal půlčík. Když bloudil po jeho břehu, mnohokrát uvažoval, že svůj život ukončí sám. Ale Temnota tam vždy čekala. A on jí teď půjde vstříc.
Hloubky přitahovaly jeho pohled.
Ale co je Věčná Temnota, oproti životu, který by následoval, když by musel sledovat, jak hobit umírá a věděl by, že to zavinil jen on sám, svým strachem? Co by to bylo za život, kdyby věděl, že díky své chybě zatratil posledního přítele? Že kvůli němu zase někdo další trpěl?
Pěvec opatrně překročil zábradlí. Uslyšel výkřik. Neodpovídal.
Ano, jestli tohle je cena za to, aby půlčík dosáhl Valinoru, zaplatí ji. I když hobit zemře tam, stojí to za to. Bude šťastný.
Vždycky to stojí za to.
A Pěvec se vrhl vstříc vlnám.
Žádné komentáře:
Okomentovat