Letošní Radostiny probíhaly poměrně netradičně a netradiční bude též reportáž. Samotné události Radostin budou shrnuty jen v pár odstavcích a zbytek bude věnován hře, která se odehrávala celý jeden den. Na tuto hru byli pozváni i někteří naši kamarádi "zvenku" - jmenovitě Falko, Aegeri, Jožka, Daniela a Elsa. Hru vytvářela Irith. V následujících článcích budou vycházet reportáže každé jednotlivé skupinky, je to pokus, který jsme nikdy dříve nezkoušeli - popsat daný den z pohledu všech. Uvidíme, zda to vyjde a zda Vám to poskytne správně komplexní pohled.
Radostiny probíhaly od čtvrtka do neděle. První den jsme zahájili oslavou Pollyiných osmnáctin. K tomuto účelu byli pozváni i její rodiče, kteří taktéž přivezli krásný, stylový dort. Darem, na který jsme se skládali již několik měsíců předem, byla kytara. Tu si Polly byla o několik týdnů dříve vybrat pod odborným dohledem Barděte. Pollyina maminka pak onu kytaru koupila a my jsme na ní z naší "sbírky" poskytli část financí. Překvapení to tedy pro Polly nebylo, ale doufám, že i tak jsem potěšili.
Protože bylo v pátek celý den venku hnusně, trávili jsme den uvnitř, nadávali an nedostatečné osvětlení, hráli deskovky a povídali si. Oblíbeným zpestřením se stala Středozemská flaška, kdy jsme se kupříkladu konečně dozvěděli, kam odešli entky a byli jsme i svědky skvělé hádky Maglora s Elwing. Večer probíhalo grilování a pokus naučit Aredhel základy šermu, což skončilo velice rychle tím, že Tani odhodila meč a prohlásila, že tohle prostě nejde a má své končetiny příliš ráda na to, aby se snažila dál. Nutno říct, že pohled na poněkud zuřivě vypadající Bílou Noldorskou Paní, kterak snožmo poskakuje po trávě a zuřivě kolem sebe máchá mečem, vlasy vlající a v očích smrt, byl opravdu děsivý.
(To dělal zbytek osazenstva)
(Zde by stála za zmínku jedna skvělá hláška. Bylo pátek večer (ehm, spíše hluboko v noci) a Polly zalezla do pokoje, že už půjde spát. Protože já jsem spala ve stejné místnosti, chtěla jsem jít také, abych jí pak nebudila. V tom se na mě vrhla Tani a začala mě přesvědčovat, ať zůstanu s nimi. A to slovy "Nechoď tam, nepotřebuješ jí..." svůdnému našeptávání jsem nakonec neuposlechla, vydobila si svou svobodu a po špičkách zamířila do vedlejšího pokoje k Polly. Sotva jsem otevřela dveře, ozvalo se ze tmy "Tak ty mě nepotřebuješ, joooo?!" a výbuch smíchu...)
V sobotu probíhala hra, zmíněná výše, která bude detailněji popsána zase níže.
A neděle byla tradičním dnem úklidu a balení, který byl tentokrát zpestřen ochromující hrůzy z mého otce, které propadlo celé naše společenství poté, co se zde o den dříve táta zastavil a pronesl pár komentářů o stavu domu (podotýkám, že jsme NIC nerozbili, VŠECHNO uklidili a mám dojem, že výsledek byl o několik tříd výše než stav, když jsme ve čtvrtek přišli).
K samotné hře. Na úvod bude hra popsána z pohledu cp - tedy Irith a Tani, abyste získali alespoň trochu ucelený pohled o celé věci. Poté již pohledy jednotlivých družinek.
Hra z pohledu cépek - Irith a Tani
Irith: Nad přípravou hry jsem strávila tři dny. Tři dny. Ono se totiž ukázalo, že je poměrně složitější na přípravu, než jsem čekala. Nicméně se mi ale podařilo vše dodělat včas. Ne tak zkontrolovat a ověřit. Ale protože jsem neměla žádného testovacího králíka, musela jsem počkat až na den D. A tím byla sobota.
Příběh hry byl další z dobrodružství Třech sester. Skupinky, tři bralovské sestry, hledaly svého ztraceného bratříčka, který "odešel na cesty a už se nevrátil", kterému jsem celou dobu vytrvale pletla jméno. Jen jsem věděla, že je to něco na H (Hildifons, ale já mu říkala i Hildegar i Hrdomír).
Ráno jsme s Tani vyrazily si cestu projít a připravit se. Tani totiž měla se mnou cépkovat. Původně jsem chtěla o toto požádat Pomněnku, aby nemusela tolik chodit, ale pak jsem si uvědomila, že Tani nerada hraje a tohle jí bude vyhovovat. A Pomněnka se naopak odmítne vzdát možnost trávit se svým milým o několik hodin víc.
U vrat jsme se potkaly s Aredhel a Šárkou, které šly nakoupit. Slíbila jsem jim, že vchodovou branku nezamknu, aby se dostaly dovnitř. Ale nějak jsem začala něco řešit a automaticky zamkla. A z toho vzniklo mnoho problémů.
S Tani jsme se vydaly na cestu. Nejlepší okamžik asi byl, když jsem lezla na strom zavěsit nápovědy, jak najít zlobří jeskyni. Borovička se pode mnou jen třásla. Tani to zhlédla a: "Uvědomuješ si, že třeba takový Jožka je daleko těžší i vyšší než ty?" Opáčila jsem, že lepší strom tu není a že to zvládne. Až když jsem z divoce rozkymáceného stromu slezla dolů, uvědomila jsem si, že o dva metry vedle stojí strom mnohem vhodnější a hlavně kompaktnější. Tak celé znovu.
V tom mi začal zvonit mobil. Aegeri. Zněla dost zmateně. Stála na rozcestí kus od domu a nevěděla, kudy kam. Za pár minut další telefonát. Branka je zavřená. Nasměrovala jsem ji k druhým vratům, ať je zkusí otevřít kódem.
Za dalších pár minut telefonát, nesmírně nadávající Aredhel. Kód z blíže neurčeného důvodu nepoužily, ty vrata přelezly. A to i Šárka s Aredhel a nákupem.
S Tani jsme pokračovaly dál. Cesta probíhala krásně až k Roklince. Ukázalo se totiž, že se Bouřná po deštích "trochu" rozvodnila a kameny, které dříve byly vidět celé, jsou teď ponořené pod hučící hnědou záplavou. Já ladně přeskočila, Tani brodila. A uplavala jí bota. Výsledek byl, že já běžela po jednom břehu a chňapala po plující botce, Tani se bosá pajdala po břehu druhém a povzbuzovala mě. Zbytek cesty šla naboso a hrozně se smála.
V nejvzdálenějším bodě cesty telefonát. Dorazily Elsa s Danielou. Elsa přelézt může, Daniela odmítá. Znovu jsem jim nadiktovala kód a ano, dostaly se dovnitř. Proč to nešlo předtím, nevím.
Cestou jsem několikrát volala Terce s Dominikem, ale byli nedostupní.
Zpátky doma jsme ještě chystali svačiny a rychlé obědy. Daniela mě téměř ihned po vstupu zajala s tím, že chce prohlídku domu. Prý má nějaký zvláštní půdorys. Pomněnka zatím navařila oběd. Dali jsme si čínské nudle a já začala vykládat pravidla hry.
Hráče jsem rozdělila na tři skupinky, které vyrážely postupně. První šli Smíšek, Aegeri a Falko, druzí Pomněnka, Jožka a Třezalka a jako poslední Šárka, Aredhel, Elsa a Daniela. Ale jak uvidíte dále, pořadí se hodně měnilo. Každému jsem také dala číslo na "orly", kdyby bylo nejhůře. Jediné pravidlo, které je asi třeba zmínit, je to, že v případě úmrtí se skupinka mohla "oživit" napsáním básně o nějaké středozemské postavě. Jak originální.
Já a Tani jsme se připravily cépkovat. Zatímco já měla pořád stejné šaty, Tani měla na každou postavu speciální kostým a tahala tak s sebou batoh. Ale vypadalo to dobře. Jen batohu se uprostřed výpravy rozjely zipy a nešly už spravit.
Vypustily jsme první skupinku a šly se připravit. Jak tedy vypadala hra z pozice cépek?
Dovedla jsem Tani, jako první CP - Dědka Javoráka, ke stanovišti u mostku ve Starém hvozdě a stoupla si za strom, pozorovat situaci. Ještě jsem jí pomáhala zentovatět, tedy nastrkat javorové větve všude, kde to alespoň trochu drželo. Ach, ti dnešní hraničáři, k čemu se nepropůjčí.
(I: Nenávidím blog!!!)
Nikde nikdo. Podezřele dlouho. Tak jsem se šla podívat, co se děje. Narazila jsem na skrčenou první skupinku, jak něco luští. Ukázalo se, že jsem prohodila v pravidlech dvě čísla. Sdělila jsem jim tedy, kam mají jít, a vyrazila k ostatním skupinkám informovat je o chybě.
Skupinky vstoupily do Starého hvozdu. A začaly bloudit. Ano, byl cíl, aby bloudily, ale ne aby tak bloudily. Na Toma Bombadila, který jim měl v šifře poradit, jak obejít enta, nakonec narazily jen dvě skupinky. Ale šifru v Tomově řeči nepochopily a zkoušely všechny možné jiné a chybné varianty. Začala jsem jim zuřivě napovídat (náhodný hraničář ve Hvozdě vždy napovídá ubohým hobitům) a přitom si spílat, že jsem je přecenila. Nakonec slavila vítězství Jožkova skupinka. Ale jen jeho.
T: Původně jsem měla hrát dědka Vrbáka, ale dělat nasupeného huorna opravdu nešlo, když nikdo nepochopil šifru, takže se ze mne stal dědeček Javorák. První setkání s družinkami probíhalo pokaždé stejně. Sebevědomě ke mne nakráčeli a dožadovali se průchodu. Jejich výrazy byly vskutku skvělé, když zjistili, že to tak snadno nepůjde. Od naprosté sebedůvěry přešli postupem času až k naprostému zoufalství. Ze začátku jsem se ještě snažila huornovat a doufala, že na to přijdou sami. Byla jsem označena za otravnou- fňuk.
Jožka: ,, Ty stromy jsou tady nějaké otravné- zvláště pak jeden."
Já: ,, Nediv se. Jsi v lese."
Nakonec se prvním dvou družinkám podařilo vyváznout a Irith odešla hraničářit do hospody. Čekám pět minut, čekám osm minut a třetí družinka stále nikde. Když konečně dorazili, šly ještě plnit další úkoly. V tu najednou slyším z nedalekého křoví, jak Aredhel čte z materiálů ,, Skončili jste uprostře ničeho a nevíte kudy se vrátit…" v tu chvíli jsem začala být trochu nervózní. Když konečně dorazily a já zjistila, že cestou nepotkaly Toma Bombadila, takže by se musely vracet a potom ještě řešit onu ďábelskou šifru, začala jsem improvizovat a doufat, že to potom nezkomplikuje hru. Snažila jsem se je navést na to, aby mne uspaly a oni mohly pokračovat. Pochopily to překvapivě rychle, i když jsem nevystupovala jako dědek vrbák. Propustila jsem je a chvátala na stanoviště zlobr. Cestou jsem potkala Jožkovu skupinku, která byla už blízko mého stanoviště. V tu chvíli jsem si řekla, že to mám jen tak tak- v tu chvíli.
I: Já jsem se vypařila dělat hraničáře do Skákavého poníka, kam měli hráči dojít a vyptat se na další cestu. Nakráčela jsem tam s lukem a mečem a objednala si malinovku. A čekala, a čekala. Nechápu, co tam ty skupinky dělaly tak dlouho. Cesta z Hvozdu do Poníka byla dlouhá celých padesát metrů. Po chvíli jsem uviděla Jožkovu skupinku, jak rozebírá vstupní vrata. Vyvalila jsem oči a zamávala na ně. Nic. Stále odhodlaně ničili onen ubohý kus vchodu. Začala jsem pobíhat po dvoře Poníka a snažit se jim naznačit, že když je u Poníka napsané "Co tady asi najdete? Vstupte dovnitř a zjistěte to!", tak mají opravdu vstoupit dovnitř. Po chvíli mě zaregistrovali a vešli. Já šla opět hraničářit k malinovce a přitom vraždit drzou vosu. Pět minut a nic. Vážně jsem nechápala, jak se někdo může ztratit na dvorku hospody, ale oni to dokázali. Tentokrát jsem je ke svému stolu dotáhla.
Po několika zdvořilostech jsem je vyslala na cestu a jala se vyhlížet další skupinku. V té chvíli přijela svatba a zatarasila celý dvůr. Regulérní svatba. Který hraničář má takovou smůlu, že se mu do hospody nasáčkuje svatba? Vyšla jsem tedy ven a opřela se do zárubně výklenku, že budu hraničářit tam. Obsloužila jsem zbylé dvě skupinky a s tou poslední vyrazila dál. Mezitím jsem volala Tani, která už byla jako zlobr připravená u mostu, jestli tam už má Jožkovu družinku. Prý ne. Začala jsem větřit problém. Vyběhla jsem napřed, ale nikde po cestě nebyli. Opravdu, opravdu nechápu, kam šli. Přišli až za hodnou chvíli a vážně nevím, jak jsme se minuli, když cesta vedla rovně a všechny odbočky jsem prošla.
Tani jako zlobr byla výborná. Když jsme se jí zeptala, proč mluví s francouzským přízvukem, suverénně prohlásila, že Tolkien byl Angličan, a tedy zlobr musí mluvit s francouzským přízvukem. To je logické. Ještě mi zapletla vlasy do elfího účesu a já se touto jednoduchou proměnou stala elfím služebníkem z Roklinky. Chvíli jsme ještě kecaly a Tani mi na zkoušku dávala hádanky, které měla pro skupinky připravené. Odsouhlasila jsem jí, že nejsou příliš náročné a nezdrží je více než tři minuty. Pak konečně přišla Jožkova skupina. Já zalezla za strom a pozorovala jsem. A výborně se bavila.
T: Pro upřesnění: V Tolkienově životopisu od Humphreyho Carpentera je uvedeno, že byl Tolkien galofob a francouzština se mu už od mala nelíbila. Už od začátku bylo jasné, že to není postava typického středozemského zlobra, proto jsem se rozhodla trochu si s tím pohrát.
I: Stáli tam a hádali deset minut. Když odešli, Tani se zatvářila zoufale a prohlásila, že tohle měla být nejjednodušší hádanka. Pak přišla Danielina skupinka. Ti svou hádanku uhádli dříve, než ji Tani dopověděla, a pokračovali. Já se v tu chvíli už odebrala k Roklince.
Ale došla jsem jen na půl cesty a viděla Aegeřinu skupinu, jak pořád ještě bloudí u zlobří jeskyně. Po telefonátu jsem je dokázala donavigovat ke zlobrovi (bály jsme se, že by se Tani nestihla přesunout do Roklinky, kdyby se u nich moc zdržela).
Mezitím jsem přistihla Danielinu skupinku, jak se ráchá v potoce. Po dotaze, jestli to dělají za nějakým účelem, odpověděli, že je přece napsané, že mají hledat penízky. Ano, bylo to napsané, jen je prostě nenapadlo otočit stránku.
Sedla jsem si na zábradlí potoka u jedné staré vrby a pozorovala. Ještě se mě pokusil napadnout jeden pes, který šel s paničkou okolo. Zuřivě štěkal a sápal se na mě. Chvíli jsem uvažovala, že mu pohrozím šípem, ale pak jsem to raději nechala být. Dorazila Tani a přesunuly jsme se k Roklince.
Tani se převlékla jako Arwen a vystoupala do údolí a já se ukryla ve stínu a začala si trénovat sindarský proslov. Chtěla jsem totiž, aby to bylo trošku epické, a tak mi Tani napsala zvolání v sindarštině. Po Skypu mě pak ještě učila výslovnost a já to teď dopilovávala. Nakonec jsem byla pochválena, jak skvělou výslovnost mám, a na svou "Imladris" jsem fakt hrdá.
První skupinka, Jožkova. Když byli skoro u mě, vyrazila jsem ze stínů, mířila na ně lukem a řvala: "Daro! Ma nagir? Man cerigir? Pedregir erin dor Elrond o Imladris!" Lekli se pořádně. Pomněnka začala dávat správně po elfím způsobu ruce dolů a mumlat něco o obecné řeči, ale to už jsem přešla do západštiny a začala vyzvídat, proč překročili hranice Roklinky. Ukázalo se, že jsou to hobiti na výpravě za nalezením svého ztraceného bratra. Oznámila jsem, že je má paní už očekává, a vyzvala je, ať překročí rozvodněnou Bouřnou. Protáhli obličeje. V tu chvíli jsem se vytasila s náhradními sandály a prohlásila o nich, že jsou to Glorfindelovy mokasíny a ať v nich přebrodí.
Pomněnce, stejně jako Tani, spadla botka do vody. Jak se celou dobu snažila hrát, bylo to obzvláště vtipné. Takový výkřik jsem ještě neslyšela. "Jožko, Jožko!" To tam bylo oslovení "Isengare", to tam bylo hraní si na malého bratříčka a starší sestru. A Jožka se statečně vrhl do rozbouřeného proudu pro botičku své milované. Ale všichni překročili a já je vedla do údolí Imladris po schodech zhotovených elfími řemeslníky. Nevěřící Jožka celou dobu, co jsme stoupali, mrmlal, že Roklinka má být údolí. Také že bylo. Sledovat jejich tváře, když vystoupali až nahoru a shlédli do údolí Imladris, bylo neskutečné. To nečekali. Údolí opravdu skryté uprostřed skal, kam vedou jen tajné stezky a nikdo nepovolaný tam nevstoupí.
Cestou jsme minuli několik horolezců. Prohlásila jsem, že jsme my, elfové, přišli na tento zajímavý nový sport a že se tito mí přátelé snaží vymyslet, jak střílet lukem z lana, aby si přitom nepřestřelili lano samotné.
"Má paní, vedu vám hosty," zahlásila jsem a vyslala hobity dolů do údolí k Arwen a vrátila se hlídkovat.
T: Já už jsem seděla připravená na co možná nejvyšším viditelném místě. Vyslechla jsem si první skupinku a zadala jim úkol (nakreslit Imladris), za jehož splnění jim povím, kudy se vydal jejich bratr. Nedivte se- zadarmo ani olifant netroubí. Kreslení se ujal Jožka. Bylo mi hodně podezřelé, když se přitom poťouchle usmívat, ale jako správná elfí dáma jsem zachovala dekorum. No, vyšlo z toho zajímavé dílo.
I: Další skupinka byla Danielina. Opět můj výstup. Daniela začala něco ukazovat znakovou řečí, když jsem přešla do obecné řeči. "Kdo jste?"
"Donamira!" prohlásila Šárka.
"Nene, ty nejsi Donamira," oponovala Aredhel.
"Ona je Donamira," ukázala Elsa na Danielu.
"Já jsem ten jejich bratr!" prohlásila Daniela pevně.
Nechala jsem je překročit řeku (což bylo obzvláště vtipné, protože Daniela měla na noze otevřenou ránu a nesměla se jí do toho dostat voda). Ve chvíli, kdy byly na druhém břehu, se ukázala Smíškova skupinka. Vyřítila jsem se na ně. Aegeri na mě chvíli zírala.
"Na to, že jsem Sinda, vůbec nic nerozumím."
Nakonec i oni překročili řeku a já je vedla po schodech do údolí. Po poněkud strastiplné cestě jsme dorazili dolů a já je předvedla před Tani. Poklekla jsem. "Vedu vám hosty, má paní." Paní vypadala poněkud potěšeně.
Hosté měli za úkol nakreslit Roklinku. A strašně jim to trvalo. Já s mou paní Arwen jsme zatím konverzovali. A pak začala Aredhel Arwen z neznámého důvodu svádět. Tani, když všichni odešli, to komentovala: "Viděla jsi, jak po mně Aredhel vyjela? Proč?" Proč, to jsme netušili nikdo. Aredhel potom poněkud záhadně prohlásila, že paní Arwen chytila její vzdušný polibek. Dvakrát. Ale stále se nebyla schopná rozhodnout, jestli je hobit, nebo hobitka, a ani nevysvětlila, proč vlastně ten polibek posílala. Chvíli jsem si říkala, jestli nemám hájit čest své paní, nebo tak něco, ale pak jsem to raději nechala být.
První skupinka byla hotová, Arwen jim poradila, kudy jít, a já je vyvedla na hranice Roklinky, k Mlžným horám. Vystoupali jsme na vyhlídku a Jožka prohlásil - "Támhle je Kraj!" Začala jsem vyzvídat, co je to Kraj. Vysvětloval, že je to jeho domovina u třech bílých elfích věží. Povzdechla jsem si, že tam jsou Přístavy, kam se já i má paní také odebereme. Zajímavé bylo, že ač jsem tohle říkala každé skupince, jen ta Jožkova se toho chytila a zareagovala. "Tím bych si nebyl tak jistý," prohlásil Jožka a vydali se na další cestu. Ani Daniela si toho nevšimla, ani Aredhel.
T: Co si budeme povídat. Šarm a krása paní z Imladris dostanou každého.
I: Obě skupinky byly za delší dobu hotové a já je opět vyvedla k Mlžným horám. Daniela cestou reptala na neschůdnost elfích cest. Pronesla jsem něco v tom smyslu, že to je proto, aby se sem nedostal nikdo nepovolaný. Daniela se na mě temně zadívala a řekla, že uvidím, až mi bude o třicet let více. Povzdechla jsem si: "Co je třicet let v životě elfa? Jen peříčko." Daniela zahučela něco ve smyslu: "No jo, vy elfové." Ale už neprotestovala.
Zpátky u Arwen jsem byla pochválená, jak jsem byla krásně pokorný elf a jak bylo skvělé, když jsem před ní klečela a říkala jí "má paní". Tak nevím jaké z toho mám vyvozovat důsledky.
T: Protože s pokleknutím a oslovením ,,Má paní" u mne nikdy nic nezkazíte… muhehehe
I: Zatímco vždycky předtím jsem řeku ladně přeskakovala, teď na poslední cestě jsem do ní regulérně spadla a pokračovala celá mokrá.
Přesunuly jsme se k dalšímu cépkovacímu úseku, tunelu. Tam měla Tani dělat strážce tunelu, který odrazoval lidi od vstupu, a já byla blíže neurčená bytost z podzemí. Co to bylo za bytost, nevím, Glum to nebyl. Rozhodně to byla ženská postava a kompletně šílená. Účelem bylo vytvořit co nejvíc psycho prostředí. A to se prý povedlo. Když jsme se pak bavili, říkali hráči, že tohle nečekali a že se vážně báli, že jsem byla dost… šílená. Prostě další má vymyšlená bytost, stejně jako skřetí babička nebo hraničář na penzi - obchodník z předchozích částí hry.
Posadily jsme se před tunel, že máme dost času, a vytáhly si svačiny. V tom telefonát, neznámé číslo. "Ano?" "Tady poštolka, tady poštolka, volám orly!" Jožka. Nevytiskla se jim část cesty. Poradila jsem.
Po pár minutách další telefonát. Poučena z předchozího jsem hbitě zahlásila: "Tady Gwaihir!" Chvíli ticho a pak se ozvalo: "No… tady Terka."
Terka a Dominik. U nás za vraty a netuší, kam jít. Nasměrovala jsem je za námi dolů. V tu chvíli vidím, jak se blíží Smíškova skupinka. Nechápu, doteď nechápu, jak to zvládly tak rychle. Zalezla jsem do tunelu.
Tani měla svůj výstup u vchodu a pak odvážlivci vstoupili dovnitř.
"Cink, kap, cink, kap kap. Cililinink… KAP!" zpívala jsem a házela kamínky. A pak na ně vyskočila.
"Kdo jsi?"
"Ty víš, kdo jsem? Víš? Řekni mi to! Prosíííííím!" vrhla jsem se na Smíška. Pak jsem jim předala šifru, kterou měly vyluštit, a začala je znervózňovat a ztěžovat luštění. "Tohle vypadlo jednomu, co tady také šel. Nechtěl být můj kamarád…. Už nikdy nevyšel. Chceš být můj kamarád?" Aegeri atmosféru dost kazila, protože něco dělala na mobilu. A Falko byla strachy bez sebe.
Druhá skupinka. V tu chvíli přišla Aegeri, že se potřebuje vrátit pro věci a už jít. Neměla jsem čas to řešit, ostatní se blížili. Rychle jsem s ní tedy vyslala Falka s tím, že Polly na ně počká.
Druhá skupinka byla Jožkova. Celou dobu, co šli ke mně, se ozývalo ječení a Pomněnčin hlas, jak někoho uklidňuje. Bála jsem se, že se Třezalce něco stalo. Ukázalo se, že je to Jožka, který se vžil do hry. Kdykoliv jsem se přiblížila, začala řvát strachy a znervózňovat tak luštící ještě víc. No paráda! Začala jsem aplikovat absurdní humor: "Pesy? Oni jsou venku pesové?" Případně si nemohli vzpomenout, jak je v morsovce L, a já pak na ně po zbytek luštění v nestřežených chvílích ječela: "Lupínečci a pesové!" S Jožkou jsme zavedli filozofickou debatu na téma, že když jsou všichni lupínečci zelení a žádný lupíneček není pes, jestli mohou být někteří pesové zelení. Propustila jsem je.
Vrátil se Jožka s tím, že na druhé straně sedí Polly a tváří se zoufale. Tady v tunelu se dveře netrhnou a každý se sem vrátí. Nakonec ji ale nechali sedět a šli.
Tani prohlásila, že nutně musí na záchod. Ve chvíli, kdy odešla, se na obzoru objevila poslední skupinka. Vyrazila jsem k nim zdržovat. A začaly mi pípat došlé esemesky a zmeškaná volání, jak jsem v tunelu neměla signál. Terka a Dominik netrefili, vyzvedne je Falko a přivede, až vyprovodí Aegeri.
Zdržovala jsem, až přišla Tani a já se vyřítila do svého tunelu. V tu chvíli mi už bylo jasné, že příští den budu chraptět. Ale hra je hra. Výstup začal. Aredhel a Šárka se snažily luštit a Daniela se mě pokoušela držet mečem od nich dál. Elsa stála opodál, fotila a tvářila se zoufale. Po pár minutách se Daniela (po mém tvrzení, že ne všichni pesové jsou zelení a cože jsou ty kočeky a jestli jsou jako lupínečci) rozchechtala a prohlásila, že tu se mnou zůstane. Nakonec nezůstala, fňuk.
Vypustily jsme je a jaly se s Tani jít na naše poslední místo - cépkovat Hildifonse a jeho ženu. To mělo být u jezírka, k němuž měli hráči dojít po šipkách. Došli. Ale z úplně jiné strany. Vážně nevím, kde byla chyba. Provedli jsme rodinné setkání, pozdravili se i s dorazivší Terkou a Dominikem a obrátili se zpátky k domovu.
T: Ještě předtím než dorazili ostatní, seděly u jezírka nějaké dvě holky, které pochvíli hlasitého povídání začaly házet kamínky do vody. S Irith jsme se na sebe podívaly a jedna z nás řekla ,,Čekám, kdy se z vody vynoří chapadla."
I: Tam jsme se bavili, grilovali večeři a kecali. A potom hráli a zpívali, zejména nenahrané písničky z Berena a Lúthien (a celou dobu byl zapnutý diktafon, juchůůůů!). Někdy v půl dvanácté nás Elsa s Danielou opustily. Já jsem je šla vyprovodit, a když jsem se vrátila, v domě tančily Polly a Tani dešťový tanec a řvaly: "Zpívaly jsme s Elsou, zpívaly jsme s Elsou!"
Kdo nečeká, není cépko! Gratuluji k zajímavé a pro organizátory náročné hře (je výborné dělat takhle věci srdcem), jakož i e zpívání s Elsou...
OdpovědětVymazat