A poslední část táborové reportáže! Ale nebojte, o reportáže nebudete ochueni ani nadále, chystá se toho ještě dost.
5. srpna, sobota
Předposlední den tábora se nesl v odpočinkovějším duchu workshopů, dodělávání lampiónků a denní verze Pavoučice. Odula pro dnešek své doupě přesunula pod pergolu, a protože jí v noci doupětem pořád někdo pochodoval, nevyspala se a byla taková trochu zpomalená. Čehož využili mladší účastníci tábora, kteří se skrz její sítě snažili proplížit do jejího doupěte a okrást ji o nějaké cennosti. Přitom museli prolézat pokaždé jinou skulinou mezi vlákny a nesměli se jich dotknout.
Jelikož bylo denní světlo a pavoučice Aldor byla rozespalá, mohli jsme si všichni dosyta prohlédnout jeho skvělý kostým a vychutnat si jeho hlášky.
Malé děti kradly pavoukovi zlatky a měďáky, starší mu braly artefakty - staré přívěsky meče, jež je opravňovaly pokračovat příští tábor v dobrodružství.
(I: Hláška dne: K Pavoučici Aldorovi vleze Mojmírek, pavoučice ho popadne a nadšeně zvedne nad hlavu "hele, kokonek!")
Dopoledne se nám ještě podařilo přemluvit Quena, aby nám zahrál na klávesy, takže jsme se všichni brzy srotili v hudební síni a užívali si krásné hudby. Napřed to byly Quenovky a pak to přešlo do bojových písní a skončili jsme irskými písničkami. A musím říct, že Yomara nildar v podání mnoha, mnoha hlasů zní opravdu skvěle!
A pak se již všichni rozběhli do všech možných stran, česací workshop, vedený Luckou a Zuzankou, byl v plném proudu a zajištoval všem krásné účesy na večerní slavnost Bran léta. Kuchařský workshop měl také na pilno, pekl jednu buchtu za druhou a také samostatně připravenou nádivku, považovanou za jakési závěrečné dílo, které mě a Falkovi přineslo kuchařský glejt.
Irith a Falko již dostaly ujištění, že mají možnost obdržet štít, proto po vymyšlení jejich erbů a vybrání správných barev se Irith vydala na misi za jejich získáním. A ačkoliv o nich nevěděla skoro nic, vybrala je moc dobře. Díky, že jsi pro ně zajela!
(I: A já s Oremirem a jeho dětmi, se kterými jsem se za tu dobu stačila vážně spřátelit (dělali jsme třeba soukromý ws karate) odjela do Berouna do Bauhausu sehnat vhodné barvy. Čímž jsem dost naštvala všechny okolo, kteří mě potřebovali na nějaké ws a ostatní věci, ale když se k tomu odjezdu nikdo jiný neměl…)
S barvami už jsme se mohly pustit do malování štítů, což také nějaký čas zabralo. No a nejenom malování, ale také mytí rukou a dalších částí těla, na kterých zůstala barva. Zjistily jsme totiž, že to nejde zas až tak dobře umýt. Falko tedy přešla na metodu ředidla, zatímco já s Irith jsme to nechaly na to, aby se to odrolilo samo.
Na slavnost již přijela spousta hostů, mezi nimi třeba i Aredhel, kterou jsme tentokrát šli vyzvednout jen k vrátkům. Brzy již zavládla atmosféra slavnosti, začalo se hrát a lidé se oblékli do svých nejlepších kostýmů. A do šatů, ano, já jsem si vzala sukni. Irith na to prvně vyvalila oči, ale o pár minut později jsem ji zahlédla v Pomněnčiných šatech. Když se to Nina dozvěděla, zareagovala poněkud čekaně nečekaným "Irith v šatech?! To musím vidět!"
(I: A nejenom Nina. Podívat se na mě přišli snad všichni, někteří se se mnou i fotili… Tani chodila po táboře s Aredhel a říkala naprosto zničeně "To je tak divný, podívej se, jak se jí to vlní kolem nohou, to přece není ona…". Toho, že má Polly sukni si nikdo nevšiml. Nevím, jak to komentovat.)
Hrálo se opravdu dlouho a ze svého pohledu můžu říct, že jsem si to moc užila. Zapojila jsem se a zahrála si po boku Yanweho, Melie a chvilku i Pavla a Oremira. Měli jsme tam potom velmi zajímavou diskuzi o akordech, která ale byla po chvíli přerušena lidmi z venku s tím, jestli bychom nemohli pokračovat v hraní. Tak snad někdy příště! Yanwe v nestřeženém okamžiku nabídl ws o akordech, takže možná se objeví taje významu všech těch záhadných značek u jeho písní.
Již se začalo stmívat, proto jsme všichni došli pro své lampionky, které jsme s pár hezkými slovy předali těm nejbližším. Jako vždy se to neslo v krásné atmosféře a moc ráda na podobné chvíle vždy vzpomínám. A dostala jsem od Jožky skvostný lampionek, jako omluvu a možná i jako připomínku věcí minulých a rychle spravených.
Mimo jiné jsem také zjistila, že si budu muset někdy víc promluvit s Tinóme a že si mě s Irith velká část lidí ještě pořád plete. Korunoval to Viki, když při loučení se mnou pronesl, že si nás neplete a poté zakončil oznámením, že možná sežene na Pellenorská pole nějakého velkého zlobra, který by mě mohl správně zalehnout. Tak jsem mu taktně připomněla, že Smíšek měl spíš co do činění s Černokněžným králem Angmaru…
Ale čas neúprosně ubíhal a již nastala chvíle buď zalézt do stanů a spacáků, nebo se vydat na louku pod les za čekáním na úsvit. Uznávám, vypravování se na cestu bylo v našem podání poněkud zdlouhavé a hlasitější, než mohlo být, ale bylo to způsobené i tím, že jsme se ve shonu večera nestihli pořádně navečeřet. No a vidina probdělé noci nám tuto smutnou novinu velmi rychle připomněla, proto jsme museli alespoň něco zakousnout.
Cestou nahoru jsme si různě přebírali věci, abychom nahoru donesli vše potřebné, a chtěla bych poděkovat všem, kteří tam přiložili ruku k dílu a pomohli mi se tam vyštrachat.
Marek s malým Markem a Gabčou již byli uložení ve spacácích, když jsme došli nahoru a pomalu usínali, proto jsme u nich zanechali Pomněnku s Jožkou a vydali jsme se pár metrů od nich, abychom je nerušili. Tani s bdícími začali probírat otázku psychologických profilů sillmarillionských postav a místy do toho zapletly všechny ještě nespící. Ale ačkoliv jsem opravdu chtěla zůstat vzhůru co nejdéle (i když v celou noc jsem se ani neodvažovala doufat), brzy mě jejich povídání z neznalosti ukolébalo ke spánku.
6. srpna, neděle
Aredhel s Tani nás vzbudily asi nějakých deset minut před svítáním. Za tu dobu jsme se stihli pořádně probudit, zalitovat, že jsme opravdu tak brzy usnuli a přesunout se ke zbytku. Nebe bylo nádherné, zabarvené do oranžova a na polích se ještě vznášela těžká ranní mlha, když Slunce začalo pomalu vycházet. Přivítali jsme ho písní Brány léta, vlaštovčí verzí a poté i ze zpěvníků Písní ze Středozemě. A pak ještě nějakými písničkami, na přání zúčastněných, které prošly výběrem. Ta přírodní scenerie byla úchvatná a všechny nás okouzlil pruh slunečního světla, který putoval po poli a barvil ho do jasně zlata. Z cesty byl na východ Slunce lepší výhled a navíc jako bonus přišel i hřejivý pocit, jak nás sluneční paprsky lechtaly po obličeji.
A takovou chvíli si holky vybraly k tomu, aby mi popřály k dnešním narozeninám. Ano, nemohla jsem si vybrat lépe, mít osmnáctiny v tento den a jít pod les sledovat vycházející Slunce, to tomu dodalo úplně novou jiskru. A dostala jsem symbolicky i velmi dobrou čokoládu až z daleké Prahy (podle slov Aredhel).
Ještě jsme nějakou dobu nahoře pobyli, abychom v táboře nerušili spící, povídali jsme si, hráli Středozemské kvarteto a poté taky hru Co by byla, kdyby byla. Je sice psychologická, ale docela nás poslední dobou nadchla. Jde o to, že se lid dohodnou na jedné osobě a poté ji jeden vybraný člověk má uhodnout podle toho, co mu ostatní odpoví na otázku, co by byl, kdyby byl… a jakákoliv věc - počasí, kniha, kus oblečení, zvíře… prostě cokoliv. Dá se u toho zjistit mnoho zajímavých věcí, ať už to, jakým způsobem na ostatní působíte či jak mají lidé sklony přemýšlet o ostatních.
V tábořišti jsme pak dostali získané glejty a pamětní listy za převedení Gluma na dobrou stranu a přišla na řadu Slavnost předávání štítů. Nakonec nás tedy bylo více. Hvězdu dostala Lucka a štít já, Falko a Irith. Jako loni, i letos jsme si měli vybrat nějakého patrona, což byla Stříberka pro Irith, Melie pro mě, Pomněnka pro Falka a Anaurea pro Lucku.
Slavnost začala hraním, kde jsme si každá mohla vybrat, jakou písničku si chceme nechat zahrát a pak se hlavní dění přesunulo do sklepa. Tam se simulovaly chvíle, kdy se nám zas až tak úplně nedaří a ztvárnilo se to zamotáním do Odulina svitku, kdy nás naši patroni měli odvázat a předat nám onen lampionek. Poslední část byla pouštění lodiček. Ale ne jen tak obyčejné, měli jsme lodičky v bazénku, každý si vyrobil nějakou svojí, ať už to bylo z listů, kůry, anebo třeba jenom čajová svíčka? Laisi vypustila na vodu velkou loď Dobrodružství a kdo chtěl se vydat na cestu dobrodružství se všemi jejími úskalími, mohl na vodu dát i svou loďku. A že se ta úskalí myslí vážně, jsme zjistili hned o pár vteřin později, když Irithina čajová svíčka začala honit ostatní lodičky a snažila se je všechny podpálit.
Pak již patroni předali štíty, pro letošek beze slibů. Letos jsme je měli hezky prolnuté, já zlatou kotvu na černém poli, Irith stříbrnou věž na zeleném kopci a černém pozadí a Falko stříbrný strom na modrém poli.
(Nesnáším blog.cz ...)
No a potom? Potom už se muselo začít balit. Ta nejsmutnější část každé akce. Ale ještě jsme si ji zpříjemnili v domě obědem ve svátečním stylu, s dortem pro Gluma, za jeho obrácení na dobrou stranu. Dort jsme pekli na kuchařském ws a Monika se při zdobení nechala trochu unést atmosférou, takže mu nahoře z polevy udělala jezírko s kyselými rybičkami, což vypadalo moc hezky. A vevnitř byla stará známá tombola!
Otevřel se i závěrečný trh, takže bylo možné vidět zástup lidí, cinkajících zlatkami a měďáky a usilovně přemýšlejících, za jaké skvosty své vydělané peníze proměnit. A že bylo z čeho vybírat.
Jenže všechno časem končí, takže jeden za druhým již lidé odjížděli a den se nesl v duchu loučení. Až tam zůstala jen Silwiniel s Quenem, Anaurea, Jožka s Pomněnkou a já.
Ještě jsem byla domluvená, že si u Quena zkusím splnit písařskou zkoušku. Loni jsem měla udělanou dočasnou a myslela jsem si, že to bude něco podobného. Ale ukázalo se, že nebudu jen psát, ale také číst a psát v quenijském módu. Docela mě to překvapilo, ale Quen mi s tím pomohl, vysvětlil mi, jaké jsou změny mezi quenijským a českým módem a tak se mi to nakonec podařilo.
Takže jsem jen stihla získat glejt a již si pro mě přijeli rodiče.
(I: Já, Falko a Aredhel jsme odjely mezi prvními. Když mamka přijela, s úsměvem mi ukízala můj řidičský průkaz s tím, že cestou zpátky řídím já. Aredhel se mně snažila uklidnit slovy, že v nejhorším zabiju svou sestru, matku a přítelkyni… Připadala jsem si jak Túrin. Z Domu Vlaštovky do Prahy jsme se tak řítili ďábělskou rychlostí třicet kilometrů v hodině.)
Pozvala jsem je na zbytek nádivky k Laisi do kuchyně, trochu si popovídali s dalšími lidmi a už jsem musela jet domů. Zpátky do nelarpového života.
Mám dojem, že je ten tábor rok od roku lepší, moc jsem si ho užila a jsem nesmírně vděčná, že jsem tam mohla být. Už se těším na další rok. A co vy, budete tam také?
Žádné komentáře:
Okomentovat