Sedm hvězd

Občas se stane, že při procházení blogů narazím na něco, co jsme rozhodně neměla minout, avšak stalo se. Objevím nějakou skrytou senzační věc, kterou vůbec nečekám. (A kterou, když se o ní zmíním, všichmi mí kamarádi komentují slovy "vždyť to je starý, já měl za to, že to zná každý").

A tak tomu bylo i u Aegeřina obrázku níže.

Aegeri k němu taktéž napsala, že pokud bychom se ho rozhodli přiřadit k nějaké povídce, bude jí ctí. A já zajásala natolik, že mě téměř ihned osvítila můza a povídka tak vskutku vznikla.

Na obrázku si prosím povšimněte nápadného uskupení sedmi hvězd, u nás známých jako Velký vůz.

---

Sedm hvězd

Když Varda vystoupala na Taniquetil, nabrala světla ze stříbrné kádě a stvořila hvězdy. Plné nebe planoucích ohňů. A poté je seskupila v souhvězdích. Tak vznikl mocný Menelmacar, předzvěst poslední bitvy, hvězdy Carnil a Luinil, drahokamy noci, modrý Heluin a mnohé další. A nakonec, na výstrahu Morgothovi a ke zkáze jeho úradků zavěsila Varda na severu korunu sedmi mocných hvězd, Valacircu, srp Valar. A Valacirca mocně zazářila, tehdy na počátku věků, když Quendi poprvé promnuli oči a pohlédli na nebe. Stříbrný srp se nad nimi vznášel, žhnul a prorokoval zkázu, která Temnému pánu přijde.

Cerch i-Mbelain, tak říkali hvězdné koruně Sindar ve Středozemi a tak jí říkala i princezna Tinúviel, jediná dcera krále Thingola a vznešené paní Melian. Lúthien mnohokrát stála pod hvězdnou oblohou a tančila, či jen tak pozorovala hvězdy. Ale až teď si všimla, jak mocně září. Když se s Berenem Beorovcem, převlečeným do Dargluinovy kůže jak přízrak hnala k Morgothovu trůnu, její cestu i zrak halila tma. A tma byla všudypřítomná a jejich mysl se nořila do stínů beznaděje a úpadku. Tehdy elfí princezna ve svém temném hávu vzhlédla a spatřila Cerch i-Mbelain, jak stříbrně žhne nad severní stranou a věští pád, který Morgothovi skrze píseň slavíka a elfí dýku přijde.

Otselen pak sedm hvězd nazýval Earendil, dle učení své matky Idril. A Earendil stál na přídi Vingilotu, bílého plamene, na čele mu jasně zářil silmaril a on hleděl vstříc neznámým vodám Amanu. Na cestu mu přitom svítilo sedm hvězd, které se, stejně jako pro elfí dívku Luthien, rozžhnuly světlem jasnějším než kdy dříve. Pod hvězdami Otselen pak pochodovaly armády ve Válce hněvu a jasný Earendil poprvé vystoupal na oblohu, aby přinesl naději všem, kdo kráčí tmou.

Sedm hvězd, nebo také Edegil, jak jim říkali, vzýval Elendil ten den, kdy v čele svých vojsk pochodoval ve válce posledního spojenectví vstříc Sauronovi. A srp, zářící více než kdy předtím viděl i Isildur. Upíral k němu zrak ve chvíli, kdy se rozmáchl otcovým zlomeným mečem, aby uťal vládnoucí prsten z ruky toho, kdo jim přinesl tolik zla. A Edegil zvěstoval Sauronův pád a žhnul a stříbrně se lesknul, když se Sauron, poražený a zmrzačený, jak Temný stín zvedl, a odlétl z bojiště.

Ten večer bylo v Hobitíně ticho. Bylo po žních a spoustu spořádaných půlčíků trávilo večery v hospodě v Povodí. Jen v jediné noře se svítilo a svítilo se tam dlouho do noci. Dno Pytle tu noc mělo dva obyvatele. Půlčíka, nepatrnou, nedůležitou bytůstku a čaroděje, který se tu zastavil jakoby na kus řeči. Povídali si dlouho do noci, vyprávěli staré příběhy o ztracených dědicích, o vyřčených proroctvích a věcech, které měly být navždy ztraceny. O Prstenu moci a Temném pánu, který jím vládne. A o ohnivé hoře v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. Ostatní hobiti to nevěděli, netušili, o čem se dva staří přátelé baví, a i kdyby to věděli, nevěřili by jim. Seděli na svých židličkách, pili z korbelů a jen občas někdo poznamenal, že bude pršet, protože hvězdy nějak "divně svítí". A nad Kopcem, který je za Vodou, neobvykle stříbrně žhnulo sedm hvězd, které hobiti nazývají Kosa