Pokusy zvané poetické

V jednom z minulých článků Vám byla představena Pomněnčina a Pollyina básnička o trablích starého hobita. No a teď je řada na mě a Polly, abychom ukázaly své výtvory

---

Já a poezie máme docela zvláštní vztah. Já ji nemám ráda a nečtu ji. Skoro zásadně. Za život jsem četla jen minimum básní a představa, že bych si jen tak vytáhla nějakou sbírku a začala ji louskat, je téměř nemožná. Zároveň nemám příliš ráda lyriku a nemám hudební cit, takže to tak nějak padá úplně.

Nicméně, existují lidé, kterým nějaký obor lidské činnosti hrozně nejde, ač je strašně fascinuje a oni mají touhu ho dělat, i když na to absolutně nemají. No a tohle je i můj případ. Většinu doby jsem normální, pak mě po nějakém čase chytne amok a já se vrhnu do skládání poezie. Je to takové dosti neodolatelné nutkání. Já vím že jsem v tom špatná, ale to mi v ničem nezabrání.

A tak s půlroční pravidelností vznikají má básnická díla. Teď mám ovšem problém, protože do připravované povídky bych potřebovala básně. Básně na úrovni. Takže skládám až se ze mě kouří, ale zatím mám použitelnou rovnou jednu sloku.

Nicméně za ten čas, kdy jsem skládala, jsem poskládala dvě "básně" které by se daly označit za Středozemské. Nesmějte se mi. Opravdu mi to nejde.

První z nich je mladší. Pojednává o Mordoru. Jak mě napadla netuším, myslím, že se mi prostě nějak líbil ten první řádek a pak to jelo.

Mordor

Kraj zničený tmou,

kraj bez zítřka a bez svítání.

Kraj zničená tmou,

kraj bez konce a bez nadějí.

Ostré štíty skalních vrcholů sklánějících se nad jezery nocí.

Tony smrti ve vzduchu půlnočním temně znící.

Pokroucené prsty stromů zmořené stářím a nemocí.

Ohnivé výpary ze sopky zuřící.

Bledé tváře prokletých poutníků.

Chorál hlasů, v nejistotě zítřka se zmítající,

zatímco ve včerejšku úpěnlivě dlící.

Vyhnanci před tváří světa.

A kruté hlasy, jediné heslo volající:

"Kraj zničený tmou!"

Druhá "báseň" je vlastně jen střípek. Prastarý střípek, který mě napadl v ucelené podobě, když jsem otevírala dveře a šla do školy. Považuji to za výkvět své poetické tvorby a jako vcelku se mi to líbí. Později jsem se to mockrát snažila dokončit, ale už se to nikdy nepodařilo. Takže existuje xy verzí celé básně, ale ani jedna použitelná a nakonec stejně vždy zůstalo jen to torzo.

Jestli je to Středozemské? Myslím, že to i bylo na Středozem myšlené, i když to nedává tak úplně smysl. Teoreticky to mělo pojednávat o čarodějích, ale je to vážně hrozně divné. Tahle básnička je prostě zvláštní. Napadla mě celá, najednou bez jakéhokoliv ohlášení, spíše jako by přišla zvenčí než ode mě. No a nikdy se mi s ní už nepodařilo hnout.

Byl jsem tu předtím, a budu tu i pak,

až bude člověk létat jako pták.

Až podnikne svůj první let,

já vrátím se tam, kde byl můj svět.

Kde voda padá v čirý jas,

tam, kde zastavil se čas.

Co má znamenat že bude člověk létat jako pták a jakou to má souvislost netuším, asi to, že postaví letadlo a čaroděj bude moci do Valinoru odletět...

Pokud by někdo měl zájem s tím cokoliv udělat (dokončit, kupříkladu nebo upravit aby to dávalo smysl) má mou upřímnou podporu a nadšení.

A z Pollyina neúměrně lepšího a poetičtějšího šuplíku ještě jedna báseň. Složila ji asi za pět minut, v rámci jednoho úkolu v naší "Středozemské flašce". Hrála Arwen a měla složit oslavnou odu na svého milého.

Jak temný poutník nocí kráčí
po cestách i pustinou,
přes trní i přes bodláčí,
snad jsem jeho jedinou.

Na trůn čeká, čas se krátí.
Je-li věštba pravdivá,
zas Gondoru krále vrátí
a čas míru nastává.

Poznámka autora: nemohla jsem se zbavit jednoho verše, který atmosféru dílka poněkud kazil...
"Jak temný poutník nocí kráčí
po cestách i pustinou,
občas nožku v řece smáčí..."