Skotsko 2016 - Tani

Dlouho tu nebyla žádná reportáž... Teď jich bude celá přehršel a odstartuje to Tani se svým povídáním o tom, kterak se měla ve Skotsku. Skotsko podruhé, tentokrát z Frodova pohledu.

---

Den 1.
Vyjíždíme v půl jedné večer z parkoviště u výstaviště. Doufala jsem, že to začne alespoň trochu pohodově - ach já naivka. Učitelka nám říkala, že si máme vzít do autobusu nějakou pohodlnou obuv. Nejlépe sandále a aby nám nebyla zima, máme si do nich vzít ponožky. Při této informaci jsem se na mamku při balení podívala dosti nedůvěřivě, ona mne však uklidnila, že to budou mít všichni a nemám se čeho bát. Záležitosti módy mne vůbec nezajímají, ale vím, že ponožky v sandálech je něco opravdu nemyslitelného. Mně by to bylo jedno, ale o posměšky ostatních opravdu nestojím. Neměl je samozřejmě nikdo ani učitelka samotná. "No dobře" řekla jsem si a sundala jsem si ponožky. Vypadalo to mnohem lépe než před tím, jenže to bych nemohla být já, aby se to ještě nezkomplikovalo. Po chvíli si mne všiml učitel a ať si obleču ponožky. Myslela jsem, že se zblázním. Po této informaci jsem se na to vykašlala úplně a vzala si turistické uzavřené boty. Už bylo vše v pořádku. Poté jsem se rozloučila s rodiči a mohli jsme vyjet. V autobuse se spí hodně blbě, takže jsem celkově mohla naspat asi jenom dvě hodiny. Zbytek jsem nějak probděla. Po cca. 6 hodinách jsme měli přestávku v Německu. Chtěla jsem si jít vyčistit zuby, tak jsem si vzala kartáček a pastu, jenže jak jsem byla rozespalá, zapomněla jsem na jednu důležitou věc - peníze. Naštěstí se v tom zmatku našel kamarád, který mi půjčil, ale to bych to nemohla být já, abych to nehodila do automatu k panským záchodům. Naštěstí se opět objevil člověk, který si vzal můj lísteček a dál mi svoje peníze. Cesta utíkala poměrně rychle a brzy jsme dorazili do ploché země jménem Nizozemsko.V autobuse jsme dostali zajímavé poučení o Amsterdamu. Tolik topolů bílých po hromadě jsem v životě neviděla. Viděli jsme věrné mlýny, grachty a poldry. Z toho sezení mne už příšerně bolel zadek. Dojeli jsme do přístaviště, kde mne ovanul mořský vzduch a spatřila jsem náš obrovský trajekt. Na trajektu jsme vyfasovali malý pokojíček o dvou palandách, který byl sedm podlaží pod palubou. Pro klaustrofobii jako stvořené( štěstí že jí nemám)
Ale zato příď je něco jiného. Zamilovala jsem se do moře. Ta jeho síla, nespoutanost... Už chápu númenorejce, už chápu teleri, chápu je všechny. Na ten výhled jsem se mohla dívat hodiny a myslím, že jsem se i dívala-čas běžel úplně jinak. Vedle lodi letěl racek. Byl stejně rychlý jako loď. Zavřela jsem oči a představovala jsem si, že letím . A potom ten západ slunce, kdy vlny byly zlaté a nebe rudé. Stála jsem na přídi bičovaná chladným mořským větrem, poslouchala hučení vln, které narážely do lodi a kochala se pohledem. Bylo to neuvěřitelné.

Den 2.

Dopluli jsme do Newcastelu.

V přístavu jsme viděli loď Walta Disneyho. Miluji cihly, octové brambůrky a anglicko-skotskou krajinu. Ty obrovské anglické duby a všude přítomné ovce na vřesovištích.

Uvítací cedule. Jak v angličtině tak i v gaelštině. Skoti mají úžasný přízvuk. jenže si mu zkuste rozumět. Jak řekl můj spolužák:" Nerozuměl jsem mu ani slovo, takže jsem se smál, když se smáli ostatní a s úsměvem jsem přikivoval."

Skotských dudáků jsme po cestě viděli několik. Shodli jsme se, že nejlepší byl v Glen Coe

První zastávka byly ruiny Jedburghského opatství ( doufám, že to mám dobře napsané). Dovnitř jsme nešli, ale i tak jsem pocítila tu starodávnou atmosféru onoho místa. Navíc tam všude rostou (i ve volné přírodě) obrovské rododendrony.

Jedbughské opatství se svým obrovským rododendronem.

Další byl zřícený cisterciátský klášter v opatství Melrose. Po zříceninách nás čekal Falkirk, což jsou obrovská zdymadla, která jsou poháněna motorem se silou několika rychlovarných konvic. Techniku moc nemusím a částečně mne to nechávalo chladnou, ale jinak to bylo...zajímavé.

Loď najede dole do ramena. To se následně zvedne a vyveze loď až nahoru.

Po Falkirku jsme navštívili obrovské sochy dvou " koňských" hlav. Proč uvozovky? Protože se nejedná tak úplně o koně ale o mýtické tvory jménem celpí. Jsou opravdu moc vydařené.

Jsou velké a narušují krajinu, ale musím uznat, že jinak jsou moc hezké.

Ještě jsme se měli stavit u Stirlings, ale nakonec jsme to kvůli horšícímu se počasí museli odložit a jet do Glasgow se ubytovat.
Večer jsme hráli dračí doupě a já jsem byla hobit inženýr. Tohle povolání je vážně všestranné. Kdo by byl tušil, co všechno se dá udělat s izolepou, mazáním a lepidlem; třeba zlikvidovat půlku armády.

Den 3.

Do teď se peru se zdejším instalatérským systémem. Umyvadlo má dva kohoutky a ty ani netečou blízko sebe. A sprcha teče rovnou ze stropu (což není tak strašné) a má nepochopitelné ovládání, při kterém na sebe všichni vystříkali studenou vodu. Snídaně byla ve formě bufetu, ale zato obsahovala pravé britské snídaňové suroviny. Nejvíc jsem byla nadšená z mnoha lidí, kteří si tam dávali čaj s mlékem. Mám na něj hroznou chuť, ale stydím se si ho dát. Co když to budu dělat špatně a všichni se na mne pohoršeně budou dívat...
Po snídani jsme vyrazili směr Edinburg. Po cestě jsem viděla modrou policejni budku- doktor je tady.
20 km od Edinburgu jsme navštívili Rosslynskou kapli. Byla jednoduše nádherná. Nechápu, jal to mohl někdo vytesat. A tolik konspiracnich teorii...chrochtam blahem.

Slavná Rosslinská kaple z Šifry mistra Leonarda.

A kdo tady jako jediný blázen fotí žlutý kosatec? Ano, já- protože Kosatcová pole.

Přijeli jsme do Edinburghu a šli na kopec, kde jsme viděli výhled na celé město.
Po kopci jsme šli směrem k hradu a potom po královské míli směrem k zámku.

Edinburghský hrad

Cestou jsme viděli pouličního umělce který

vypadal jako Radagast.

Někdo prodává knoflíky, nekdo je zas pouliční umělec.

Zámek byl moc hezký a hlavně bylo neuvěřitelné být na těch samých místech jako královská rodina. Po zámku jsme šli na další kopec (ano, je to tady samý kopec).

Takové menší letní sídlo.

Z Edinburghu jsme vyrazili zpátky do Glasgow, kde jsme šli na večeři do restaurace. Tam jsme si mohli vybrat mezi hamburgrem a buritem. Hamburger nemusím, ale fazole ještě víc, takže volba byla jasná. Nakonec jsme si dali večerní procházku po městu. Viděli jsme místní katedrálu a akropoli.

Den 4.

Konečně jsem si dala čaj s mlékem a nikdo na mne nekoukal blbě - asi jsem to dělala dobře.
Po snídani jsme vyrazili do národního parku Aviemore, kde jsme měli mít túru. Vydali jsme se k úchvatnému jezeru Loch Morlich. Šli jsme z kopce dolů směrem k jezeru. Cestou jsme viděli nádherné scenérie a úžasnou floru. Byli tam staré obrovské borovice, břízy porostlé mechem, kapradiny a samozřejmě bodlák. Jezero samotné bylo úchvatné.

Pláž u Loch Morlich, kde se dá provozovat i wind surfing.

Připadala jsem si jako u moře. Sedla jsem si pod starou borovici a naslouchala zvukům větru a vln. Bylo mi krásně.
Další zastávkou měla být destilérka whiskey. Jelikož bylo zavřeno, jeli jsme místo toho na vyhlídku, kde měli být k vidění delfíni. Samozřejmě jsme nic neviděli, ale bylo tam krásně cítit moře.
Nakonec jsme se jeli ubytovat do Invernessu. Moje poznatky jsou zatím takové, že Skoti jsou velmi milí lidé, ale neumí vařit.

Den 5.

Ráno jsme měli k snídani opět bufet.
Po snídani jsme vyrazili směr ostrov Sky. Cestou jsme viděli Loch Ness, kde se později ještě zastavíme. Věděla jsem, že je velké, ale že je až tak obrovské, to jsem netušila. Po Loch Ness jsme navštívili hrad Eilean Donan, který byl moc pěkný a tajuplný. Zde jsem se také poprvé setkali s místním predátorem- muchničkou. Všichni byli příšerně zeštípaný. Jednomu spolužákovi dokonce natekla noha. Na mne naštěstí nešli( asi naznaly, že tak bledé stvoření v sobe žádnou krev mít nebude). V zálivu obklopující hrad jsme viděli malé medusy.

Vodní hrad Eilean Donan. Když je příliv je jediným spojením mezi hradem a pevninou most. Naopak když je odliv, dá se k němu dojít suchou nohou.

Pokračovali jsme dál na Skye. Je to nádherný ostrov plný vodopádů, kapradí, zátočin...prostě nádhera.
Cestou jsme se stavili u hradu Duntulm, který byl sídlem rodiny MacDonaldů. Přesvědčili jsme se, že skotské počasí je opravdu proměnlivé. Několikrát nám za cestu pršelo a několikrát svítilo slunce.

Ovcím je opravdu jedno, že leží na památníku rodu MacDonaldů.

Zpátky do Inverness jsme opět viděli Loch Ness, kde jsme si vyfotili pár lochnessek. Před odjezdem si mamka četla několik cestopisů a v jednom znich byla zmínka o nápoji Irn-bru, který je u skotů oblíbenější než Coca-cola. Jako správný dobrodruh jsem tento zářivě oranžový nápoj musela ochutnat. Čekala jsem od toho něco úžasného, hotový výbuch chuti-nic. Chutanalo to jako žvýkačka. Zato dnešní večeře byla chutnější.

Nápoj oblíbenější než Coaca-cola.

Den 6.

Asi do pětice všeho dobrého jsme navštívili jezero Loch Ness. Někteří mí blázniví spolužáci se v něm i koupali. Viděli jsme hrad Urquharth. Další zastávky byly zdymadla na Kaledonském průplavu ve Fort August a potom největší zdymadla Neptunovy schody. Jak už jsem psala, technika mne moc nebere… Ale potom přišlo největší jezero Velké Británie Loch Lomond a asi nejpůsobivější místo ze Stotska Glen Coe. Takhle přesně jsem si představovala skotskou vysočinu. Všude samé vodopády, kapradiny, vřesoviště, mlhavé tajemné počasí… nádhera.

Následoval noční přejezd do Londýna. Opět jsem moc nespala, ale naštěstí nám pustili Harryho Pottera, takže jsem se aspoň neunudila.

Cestou do Londýna jsme se stavěli v jednom malebném městěčku, kde měli park a tam tento kříž, kde byla všechna hlavní světová náboženství. V popisku jsme se dozvěděli, že na něm spolupracovali čeští studenti- svět je malý.

Den 7.

Londýnskou trasu jsme začali na Trafalgar square. Viděli jsme Nelsonův sloup. Po něm jsme pokračovali k London Eye, kolem Big Benu, Westminsteru, premiéra, parkama k Buckinghem palace a nakonec na Oxford Street, kde si všichni zalezli do pochybného obchodu s oblečením jménem Primark, který mne nechával chladnou, takže jsem se toulala po Oxfort Street.

Přímo umělecké foto London Eye.

Veverka zlodějka v St. James parku

Fish and chips z pochybného stánku na Oxfort Street.

Cestou na metro jsem šli kolem Soho, což je prý nejvykřičenější ulice v Londýně. Jestli je tomu tak, tak je Londýn nejcudnějším městem na světě. Potom jsme nasedli na metro a odjeli na Greenwich, kde byl úžasný výhled na město.

Taková typická okružní cesta městem. Co je ale mnohem důležitější, naskytli jsme se v Londýně zrovna v době, kdy si Britové odhlasovali brexit, takže nad námi létaly helikoptéry, všude kolem nás byli reportéři (dokonce s naším panem průvodcem a s jedním z učitelů dělali rozhovor), všude byli lidé s vlaječkami a byli jsme jen sto metrů od Davida Camerona, když se vzdával úřadu. Jak řekl pan průvodce: "Jsme u toho, když se píšou dějiny."

Nakonec jsem se dopravili na trajekt a vypluli jsme vstříc francouzským břehům.

Den 8.

Přes Francii, Belgii a Německo jsme to vzali domů. Velkou Británii miluji, ale jsem ráda, že jsem doma.