Irith v Ravenně aneb Když se hobitomaniak vypraví do Minas Tirith -část třetí + postřehy

Třetí díl mého vyprávění.

Tentokrát pokračujeme u srazu Ferrari. Dnes se dozvíte, jak často chodí v Itálii revizoři, co se dá najít v takové kešce, nebo jak nejlépe zastrašit zlodějku.

UPOZORNĚNÍ: Soutěž O Gondorský Semenáček má uzávěrku již 22. září. Zbývá tedy necelý měsíc!!!

---

Nastalo dohadování kde a za kolik si máme koupit jízdenky. Já jsem tvrdila, že jsme v Itálii a tady přece revizoři nechodí, tak proč to řešit. Mamka na nich trvala. Nakonec byly lístky přece jen zakoupeny. Autobus přijel, nastoupili jsme. Odjeli jsme pár kilometrů, pak řidič zaparkoval u nějaké továrny, sebral se a odešel. Chvíli jsme mlčky zírali, ale pak nastoupila nová řidička a pokračovalo se. Stejně mě ale ten přístup "nechám tu otevřený autobus a odejdu" dost překvapil.

Pasažéři jsme zbyli jen my. Pak nastoupili revizoři. Tři namakaní chlápci v uniformách. Máma začala hrabat lístky. Po pěti minutách vyplněných výhružnými pohledy je vyhrabala. Bylo nám sděleno, že ty lístky nejsou dnešního data. Zuřivé hrabání v batohu podruhé. Konečně jsme lístky odevzdali. Z výhružných úředníků se stali tři milí pánové, zamávali nám a vystoupili. V tu chvíli jsem zahlédla nápis Lido di Spina. Vyhnala jsem sestru zmáčknout knoflík na vystupování a rychle jsme vypadli z autobusu. Ukázalo se, že ten nápis byl jen ukazatel a že jsme vystoupili o zastávku dřív. Sestra vypadala, že mě praští. Optimisticky jsem prohlásila, že je to asi půl kilometru a zapnula GPS. Bylo to skoro tři kilometry vzdušnou čarou. Dali jsme se, totálně vyřízení a zmožení horkem na pochod. Jen po čuchu a pár ukazatelích, protože mapu ani nic podobného tu samozřejmě neměli. Do campu dorazili tři vysoce uvaření a vyřízení hobiti.

Protože bylo ohlášeno, že se má někdy večer uskutečnit výstava obrázků, oslovila jsem jakéhosi kluka příhodně se klackujícího kolem našeho karavanu, zda-li neví, kdy se ta výstava bude konat. Prý neví. Nakonec se ukázalo, že se konala čtvrt hodiny poté a jemu to krátce před hovorem s námi někdo výslovně zdůrazňoval… No, on byl celý nějaký divný. Když jsem se pak jeho spolužaček ptala, kdo to vlastně je, nejdřív jsem ho nebyla schopná moc popsat. Já trvala na tom, že vypadá jako veverka, někdo jiný že jak dinosaurus… tak nevím. Nakonec ho ona dívčina, co jí připomíná dinosaura, shrnula slovy: "Jo ten, to je debil." Takže nějak tak.

Sobota 25.6.2016 - Poslední den našeho pobytu v Itálii. Protože účastníci exkurze byli poněkud znechucení s organizací zájezdu, vymohli si, že místo do Bologne pojedeme poslední den do Benátek. Všichni členové mojí rodiny už tam jednou či víckrát byli a hlavně já s mámou jsme měly Benátky projité skrz naskrz. Řekli jsme si, že vzhledem k počtu turistů a teplotním hodnotám raději dámská část rodiny odjede na ostrov Murano, kde se zkusíme podívat do sklářské dílny a pak se projedeme výletní lodí po kanálu Grande. Táta se rozhodl, že půjde se studenty a ukáže jim krásy Benátek.

Zahájili jsme dvouhodinovým přejezdem. Po cestě jsem se zabavovala posloucháním písniček z Písní Středozemě a bylo to celkem fajn. V Benátkách jsme byli vyloženi na jakémsi nákladním ostrově, hromadně jsme byli vyhnání na toalety za euro (fujky) a pak trajektem pokračovali do města samotného.

Protože bylo ještě docela brzy ráno, lidí se tam moc nevyskytovalo. Tedy do té doby, než začaly jezdit obrovité nákladní lodě plné turistů. Když říkám obrovité tak myslím obrovité. Něco jako Barad-dům na vodě.

Určili jsme si, kde je místo srazu. Máma šla koupit lístky. Po chvíli odešel i táta (hledat jí) a my jsme se sestrou osaměli, přitisknuté k jakémusi památníku neb ten tvořil jediné stinné místo v okolí.

Máma se vrátila, že lístky se kupují v jakési budce na přístavišti. Šli jsme do budky. Byla prázdná. Poté, co jsme na obsluhu pět minut klepali a hulákali, nám uctivě otevřeli a po různých peripetiích konečně vydali lístky. Ale fakt, že by sestra měla jet na poloviční, nám už nikdo neřekl. Cvakli jsme si je a šli čekat na zastávku lodě. Ovšem ta loď, která měla podle jízdního řádu jet, nejela. A ten jízdní řád byl divný. Měli jsme jet 12, ale jela jen 14. Po půl hodině zmateného pobíhání sem a tam jsme zjistili, že je tady těch budek a zastávek více. Ale 12 nikde. Nakonec se ukázalo, že máme jet 7, do které jsme se také hbitě protlačili. Sedli jsme si u okénka a obdivovali panoráma Benátek.

Na Muranu jsme obráželi místní zapadlé uličky (má specialita) a dílny. Asi je zbytečné vyprávět všechny peripetie, tak jen zmíním, že jsme stihli mistra skláře v akci (byl to fofr a nechápu, jak mohl vyrobit tak krásného koníka), oběhli uličky půlky ostrova (Irith vede i bez mapy) a nakoupili nějaké sklo. A také poznali pravé benátské záchody.

(Moderní umění v praxi)

Kolem třetí jsme se vypravili zpátky na lodičku. Našli jsme si, odkud odjíždí trajekt po Kanálu Grande a jen se pak kochali krásným výhledem na fasády domků. Bylo to moc pěkné.

Skončili jsme na nádraží, kde jsme si zakoupili svačinu. A pokusili si dojít na záchod. Ovšem ten byl na jakési žetony, které nám sice byly poskytnuty, ale které neustále propadávaly. Zavolali jsme servírku, co s tím. Ta si to prohlédla, něco s tím zkusila a pak odešla bez mrknutí prodávat a nás tam nechala stát.

Bylo na čase vrátit se zpátky. Začalo se stmívat a bylo to moc pěkné. Stoupli jsme si na zastávku a čekali. Přímo za mnou se postavila nějaká dívka a mně to bylo dost nepříjemné, tak jsem se na ní otočila. Zřejmě jsem se ale dívala vyloženě výhružně, protože sklopila pohled a odešla na kraj davu. Později se ukázalo, že to byla zlodějka a pokoušela se mámě vybrat kabelku a mně batoh. Je to smutné, nemohla být starší než já. Co jí dovedlo k tomu, aby se stala kapsářkou?

Když jsme vystoupili, byl akorát tak čas najít konečně nějaké to WC. Tam kde bylo vždycky teď nebylo, ale všimla jsem si, že jsou na chodníku šipky. Následovali jsme je. Ale když šipky zabočily do úzké tmavé uličky, na jejímž konci stál chlápek s pytlem, zase jsme se rychle otočili a raději napadli nějakou restauraci.

Všichni jsme se sešli u lodičky a odjeli zpět. Ovšem to začalo pršet a vlny. Protože jsem seděla na přídi, byla jsem za chvíli úplně mokrá. Jednak deštěm ale pak i vlnami. To bylo poněkud vtipné, protože jedna profesorka si začala stěžovat, že kdykoliv tu je, tak prší. Minule prý museli ve sv. Marku chodit po kládách nad vodou…

A to je také konec mé reportáže o Minas Tirith. Večer jsme nasedli do autobusu a odjeli směr Praha a ráno v devět jsme přirazili na místo. Toť je vše. Doufám, že se vám mé líčení líbilo a třeba i Vás navnadí k návštěvě údajně rozvinutého severu Itálie. Jestli totiž průmyslový sever, ekonomický tahoun země, vypadá takhle, pak nechci vidět ten jih…

Ale bylo to nicméně opravdu hezké a na konec sem přidám ještě pár postřehů.

A slíbené postřehy:

Círdan má vor - No uznejte, ž jinak se toto dílo prostě nazvat nedá

Úlovek z kešky - A copak na mě vykouklo z místní keše? Tohle jsem tam prostě nemohla nechat... Pak jsem si jejich profil prohlížela a vážně to budou hobiti se vším všudy. Jen jím nebudu rozumět, je to neměcky :-(

A přímo v karavanu nám rostla borovice. Takový talan...

A samozřejmě známé vyobrazení škopku a spálení lodí v Losgaru :-)

(Zdroj: http://www.ravennamosaici.it/?lang=en )

A samozřejmě Bílý Strom Gondoru. Ten v Minas Tirith chybět nemůže.

Krásná mozaika s jistým hobitem -

A velice zajímavý nápis -

Mordorské osvětlení Faenzy -

Keramický obrázek, který mi strašně připomíná Theodena...

A jedna Rosana.

Dva elfí stromy. To vpravo je zábradlí, vysoké tak metr. Můžete si tedy udělat představu, jak velké byly.

Jezerní město Comacchio jste již viděli a tak to bude z fotek vše. Jen ještě dodám, že jisté holce ze zájezdu se říkalo Iri. A já se, kdykoliv na ní někdo zavolal, otáčela a divila se, odkud mě znají...

Postřehů bylo jistě víc, ale protože už uplynul více něž měsíc a má pamět není všemocná, musí stačit toto.