Tábor Družina Prstenu - 1. část

Protože tábor probíhal 17 dní a doopravdy není v našich silách zapsat (a zapamatovat si) všechny události, bude pro tentokrát náš deník maličko zvláštní a kratší. První týden píšu já (Irith) druhý Polly. S tím ale, že tam máme vždycky vsuvky podle toho, kde jsme my byly a ta druhá ne.

---

Na úvod malá galerie toho, co se mezi fotkami také může. Aneb profilovky do každé rodiny!

(Pomněnka)

(Vznešený Finrod Felagund)

(Tani)

(Frodík)

(Arwen)

(Polly)

(Irith)

(Melie)

(Kiki)

(Terka)

Pátek 22.7.2016 - Den příjezdu. Neomylně jsem dorazila půl hodiny před všemi ostatními (kteří dojeli zaráz, ač hlásili, že budou přijíždět různě). Tak jsme šli na kafe k Laisi. Rosana nás opustila po krátkém vyřízení všech formalit a důrazném připomenutí, ať mě Falko hlídá. Hmmm… to se může postavit do fronty, už mě mají hlídat i Polly s Pomněnkou. Asi v ostatních vzbuzuji nějaké ochranitelské sklony (nebo pud sebe- a hlavně okolí- záchovy). Ostatní dorazili. Bylo nás pět. Já, Falko, Pomněnka, Polly a Frodo. Ukázalo se, že bude třeba vůbec tábor připravit a dovést k funkčnosti. Za tímto účelem šli všichni ostatní hobiti chystat kuchyň a já čistit bazén. Laisi totiž prohlásila, že mě to bude bavit (což mě bavilo) ale hlavně jsem snad jediná, kdo se je schopen dostat zpátky bez pomoci (bazén byl sice malý, ale opravdu hluboký).

Proběhly sice nějaké peripetie typu "hon na hadici" (nikdo nevěděl, kde se nachází zahradní hadice, a jakoukoliv jsme našli, ta byla špatná) apod., ale úspěšně se nám povedlo úkol zvládnout. Byla vysoce oceněna hobití vynalézavost, Pollyin klid a můj postoj "než se zbytečně ptát, to radši zaimprovizuji". Hobití úderná rota útočí…

(P: náš úkol - uklizení kuchyně do použitelného stavu- byl zajímavý. Pomněnka nám pomohla vyskládat nepotřebné věci ven, dala nám za úkol ustřihnout ubrusy (což se kupodivu přibližně přesně podařilo) a nakonec jsme já a Tani pořádaly hon na pavučiny a prach. Šlo nám to dobře, ale v půlce nás už z kuchyně vyhnali, že to stačí a ať se jdeme radši vykoupat. Tss… a to jsme to jen chtěly uklidit pořádně.)

A dodám, opravdu jsme my hobiti (já a Polly) měli dva stany. Jeden, kde jsme spali a jeden stan na věci. Lidi to nepřestávalo udivovat do konce tábora. Ale uznejte, když máte spát ve stejném stanu, kde máte uložené všechny ty tašky s věcmi, není tam příliš místa na praní. Přiměla jsem Šárku, aby přijela už zítra a ne až v pondělí. Byla to chyba, měli jsme tak o Černého jezdce navíc. Ale na druhou stranu, Šárčina nečerná společnost byla více než vítaná.

Noc byla temná, plná hrůz a mrouskajících koček.

Sobota 23.7.2016 - V půl osmé nás Laisi vyhnala na ws plížení a maskování. To spočívalo v tom, že jsme si všichni půjčili Pomněnčino oblečení (protože byla jediná, kdo něco takového měl. Na konci tábora chudák přišla snad o veškerou garderobu, protože ji rozdala zoufalým hobitům) a šli jsme do rokle kousek za táborem. Laisi stála na můstku nad roklí a my jsme se měli plížit okolo. No, moc nám to nešlo. Ale když ono se v hromadě skla plazí fakt špatně.

Pak přijela Svatka a Aldawin (její dcera). Byl čas na taneční ws. Pomněnka šílela, protože si na ten den vzala kuchyňskou službu a vypadalo to, že se nebude moci účastnit. Vyřešili jsme to tím, že jsem si ji vzala já, dala vařit brambory, postavila k nim Tani a řekla jí, aby je hlídala a já se šla normálně účastnit programu. Můj kulinářský výtvor totiž měly být brambory s tvarohem a Tani tančit odmítla.

Motto vystoupení - "čtyři roční období". Idea byla v tom, že každý z nás bude představovat jedno roční období, bude mít šátek a bude ve svém partu tančit volným stylem. Pak tam ještě bylo Sluníčko (Svatka), která to korigovala, odváděla a přiváděla jednotlivá roční období a tak nějak tomu dávala řád. Tedy, tohle byla idea. A skutečnost? Kategoricky jsem odmítla vzít si na sebe šaty a mávat šátkem. Takže se kvůli mně musela celá choreografie měnit. Výsledek byl, že zatímco Polly tančila v šatech a s šátkem léto (a vypadala jak Estella), Pomněnka v šatech a s šátkem podzim, Falko v šatech a s šátkem zimu a Svatka v šatech a s šátkem Sluníčko, tak já v kalhotech, košili a vestě jaro s tím, že jsem sbírala květiny.

(Ochutnávka na úvod)

(Cvičíme)

(Já taky cvičím)

(Smíšek alias Estella v akci)

(Skupinové foto)

(Sbírat skoro neviditelné kytky v tanci a nevypadat přitom zas tak moc jako úplný idiot...)

(Ten obvaz byl kouzelný)

(Polly v letu)

(Pomněnka v letu)

(Zaručeně nejlepší fotka tábora)

(Točíme se)

(Lítám)

(Rozkošné jarní já)

(Podzim to rozjel)

(V zákulisí)

(Porobení plyšáčci)

(Tani vaří bandory)

(Vymýšlíme hlášky na huorny)

(To mi tuším Polly domlouvala rande s Frodem)

Vystoupení se zdařilo skvěle, květiny jsem posbírala a neztratila, zvládla jsem je předat Laisi a má sestra jako zima byla prostě úchvatná.

Po obědě byl ws tengwar. Laisi totiž prohlásila, že to nutně musíme umět. A ona to uměla snad jen Tani a i ta sporadicky. Polly s Pomněnkou sice kdysi vykřikovaly, že se to naučí a pak si v tom budou psát dopisy (o dopisu pro mě řeč nebyla, fňuk), ale jaksi se k tomu ještě nedostaly. Ukázalo se, že princip je celkem jednoduchý, a i když mi některé niance stále unikají, celkem jsem to zvládla i já. Jo a neskutečně mě šoklo, že hobiti zřejmě také psali v tengwách…

Byl čas na Dlouho očekávaný dýchánek. Strýček Bilbo (Aldawin) měl velice zajímavý proslov (zejména proto, že při něm neustále padal ze židle, na které měl stát) a pak… pak zmizel! Jen tak. Jako ano, Smíšek mi říkal něco o tom zlatém Prstýnku, co prý činí ostatní neviditelnými, ale takové podlé zmizení… co na to musel říkat chudák Frodo…

Ale protože jídlo tu naštěstí zůstalo, brzy jsme na tu podivnost zapomněli a šli se občerstvit. A tančit irské tance s Frodem a hrát a zpívat. Aldawin pak zazpívala i super písničku o Glumovi na Tři citronky. Už vůbec nevím, jak byla, ale byla skvělá.

S Polly jsme spaly v domě, protože to bylo jediné místo, kde bylo celkem ticho (ve vesnici se totiž rozjela tancovačka).

Neděle 24.7.2016 - Dorazila Arwen s Frodem pro mladší Družinku (říkejme mu Frodík), Terka Trpaslík, Finrod a Třezalka. To jen tak na úvod, aby bylo jasno, že nás zase bylo o několik víc.

Ráno nás přišla navštívit tetička Lobelie s tím, že tedy přebírá Dno Pytle. Byli jsme z toho poněkud šoklí. To je tak, když uděláte skok v čase dvacet let. Ještě víc nás ale dostala prosbou o zlepšení vzájemných vztahů s tím, že přece nevěříme, že by byla tak zlá a pokud přece jen ano, tak nás snad dar košíku hub přesvědčí o opaku. Jako jo, ty houby náš úsudek značně nahlodaly a musím říct, že možná bude Lobelie nakonec přeci jen fajn. Jen ten její synáček se mi moc nezdá.

Pak nám bylo oznámeno, že protože Gandalf nestihl odrazit, musel se Bilbo vypravit na cestu sám. A Prsten sice ve Dnu Pytle nechal, ale ve svém vnitřním boji ho umístil na nějaké úplně zvláštní místo. A že tam navíc jsou ty Prsteny tři a my máme podle indicií zjistit, který je ten pravý. A nesmíme si ho nasadit (což byla naše první myšlenka - každý si nasadíme jeden a uvidíme, kdo zmizí).

Zahájili jsme tím, že jsme našli tři Prsteny (jeden v doze, druhý v čajové konvici a třetí na uschlé kytici růží) a málem je pomíchali. Naštěstí má Falko dobrou paměť. Pro jistotu jsme tedy Prsteny umístili zpátky tam, kde jsme je vzali a začali luštit nápisy. Zněly:

Snubní prsten po prababičce je u ostatních jejich věcí.

Památky na Tantu Troubilovou jsou v její fialkové doze.

Nejdůležitější věc nechám na obvyklém místě.

Nevyhazovat žádné staré listiny!

Mezitím si ovšem tetička Lobelie odnesla svůj porcelán domů a tak jsme málem o jeden prstýnek přišli. Ale Smíšek má naštěstí rychlé reflexy a stačil ji zadržet. Pořád nám ovšem zprávy nevycházely. Až pak se ukázalo, že je ještě jeden vzkaz u té růže, který jsem předtím přehlédl. Smíšek vypadal, že mě kousne. Vzkaz zněl:

Ringare 2889

Zbývalo tedy vyřešit tři věci. Kdo je ta prababička a co je to za rok a za slovo. Smíšek obětavě vytáhl hobití rodokmeny, a zatímco já se to snažil dát z hlavy, on se podíval. Mně to nevyšlo, protože jsem si neuvědomil, že Frodo není Bilbův syn, ale nakonec se ukázalo, že je to jedno, protože jejich matka i babička byly obě dcery starého Brala. Chápete, ne? Ještě že se tohohle Gerontius nedožil. Ten by mi dal, kdyby zjistit že jeho vlastní pravnuk neví, kdo byly jeho dcery… Ukázalo se, že prababička je opravdu Tanta. Takže Prsten ve fialkové doze vyškrtnut. Teď ten rok. Protože jsme neměli Návrat krále, snažili jsme se to spočítat. Po delší hádce se Smíškem se ukázalo, že ty výpočty nevychází nikoliv proto, že to špatně přepočítal, ale proto, že já mu uvedl špatný rok zničení Prstenu. Sekl jsem se o rovných 1000 let. To je tak, když se jeden snaží nahlížet do budoucnosti. Ukázalo se, že ten rok je rok před Bilbovým narozením. A to slovo je prý elfský měsíc. Když jsme protestovali, že hobiti mají vlastní kalendář, řekl nám PJ, že je to prosinec, devět měsíců před Bilbovým narozením. Takže ten Prstýnek bude snubní prstýnek jeho rodičů.

Záhada vyřešena, Prsten objeven. Pak jsme ho, tuším, někde ztratili. Ale nakonec se objevil. Tyhle věci se holt vždycky nakonec někde objeví.

Takhle jsme se bavili skoro celý den. Nastal večer, oslava na rozloučenou a Frodo seznal, že musí odejít z Kraje (aniž by mu bylo odhaleno tajemství tří prstenů). Rozhodli jsme se jít s ním. Nastoupili jsme cestu do Studánek. Smíšek šel s námi také, i když jsem ho posílal, ať jede napřed na poníku a připraví nám horkou vanu. No nic.

Cestou nás pronásledovaly tři temné postavy čenichající okolo. Ale protože jsme hobiti, tiší jako myšky, neslyšely nás a my bezpečně prošli až k našemu nocovišti. Frodo tvrdil, že to byli nějací Černí jezdci, jak mu říkal Gandalf. Mně zatím tedy přišli spíše jako Černí pěšáci. Efektu ani moc nepomohla skutečnost, že jsem jednomu z nich musel před cestou půjčit černé kalhoty.

(Pubertální Nazgúlové)

(Sam vzal svoje věci a i spoustu věcí Frodových, které si jeho pán zapomněl)

(Hle! Hobiti jdou.)

Hraničářka Šárka netušila, kde má seník (nocoviště) být. Proto jsme družinku opustili a sami dva se vydali hledat stavbičku se senem. Nakonec jsme ji objevili a zavolali ostatní. Šárka mi zatím postavila vedle seníku domeček (odmítl jsem spát na seně s ostatními, jednak mám astma a jednak klaustrofobii). Pak odešla na záchod. To byla chyba. V tu chvíli se na nás Černí jezdci vrhli. V rychlosti jsme vymysleli plán, přesunuli jsme Frody do seníku a naskládali na ně batohy tak, aby se k nim stvůry nedostaly. Proti tomuto jsem ale protestoval s tím, že když se k nim dostanou, jsou Frodové bezbranní. Tak jsme z těch batohů postavili hradbu u vstupu do seníku, stěny obložili plášti a my ostatní si stoupli do obrany okolo. Černí jezdci útočili zaklínáním jako paralýza, strach apod. Zakletí platilo, pokud nás trefili míčkem. Stejně tak jsme my mohli zaklínat je, ovšem biblickým veršíkem. Já měl vlastní veršíky z Pána Prstenů. Ale bylo mi to nanic, protož v tom stresu jsem si nebyl schopen na nic vzpomenout. Bitva začala. Hrdinně jsme jejich útoky odráželi a Černí jezdci začali být velice frustrovaní a překvapení naší seníkovou strategií. Asi nejvtipnější moment byl, když proti mně stál Černý jezdec, on za stromem já před seníkem a navzájem jsme se pozorovali. Pak jsme se začali provokovat a dopadlo to tím, že jsme si posílali vzdušné pusinky, mávali na sebe…Velice vtipný pohled. Nakonec mě ale jiný jezdec zaklel kompletní paralýzou. Já musel zůstat ležet na zemi a sledovat, jak se jezdci plíží zadem k seníku. Tu zadní stěnu jsem totiž měl bránit já a nikdo z ostatních si nevšiml, že jsem zakletý. Jediné co jsem mohl dělat, bylo dýchat přerývaně a nahlas a doufat, že mě někdo uslyší. Neuslyšel. Jezdci prohodili plaňkami několik míčků a až pak si ostatní všimli, že tam nejsem a zahnali je. Útok skončil.

Odnesli mě k jinému stromu a zabalili do vysvobozovací deky. To bylo vtipné, protože mě při tom přenášení pustili do toho největšího bahna. Pak se o mě začali starat a starali se moc fajn. Ale jezdci podnikli druhý útok. Ale toho si nikdo nevšiml, protože Smíšek se mě pokoušel krmit rohlíkem, pár lidí ho v tom povzbuzovalo a ostatní si chystali spaní. Jezdci sebrali Frodovi jeden bvž (má jich 12, když mu zbydou 3, nasazuje si prsten, když 0, dává ho ČJ) a pak odtáhli, znechucení tím, že si jich nikdo nevšímá. Trochu totiž změnili image a my mysleli, že to nejsou oni, ale hodní elfové. Ti se později také objevili a přespali s námi. Tady se dveře vážně netrhnou.

Pondělí 25.7.2016 - Ráno elfové odběhli hned za svítání a asi v sedm se přišli Černí jezdci zeptat, kdy tedy konečně vstaneme, že na nás čekají už dvě hodiny… To jsou ale starostliví. Cestou nás přepadli a sebrali Frodům pár bvž. Byl to ošklivý přepad. Zrádný. Ale stejně jsme došli do tábora celkem v pořádku a kolem deváté ráno.

Byl čas na dopolední ws, protože přijela Aldariel, Bagr a koně. Měli jsme první trénink šermu, pro jednou s Aldariel. Celkem to šlo, jen jsme si vedle ní připadali extrémně nemotorně. Vypadala, jako by tančila. Pak jsme šli na koně a lukostřelbu. Koně mě poněkud dostali, protože jsem měla jet jenom na dece a dělat takové věci typu "dotknout se kořene ocasu, dotknout se čumáku, zatočit ho doleva apod."

(OOOOOOMMMMM)

(Hobiti cvičí... Ano, cvičí!)

(I Falko pilně cvičí)

(A tak zkřížili meče na život a na smrt)

(Až do poslední kapky krve... ovšem v tom případě má Tani docela smůlu, že :-) )

(Tak malí a už se řežou)

(Ti co jim řeč chladné oceli nic neříká... Terku prosím nepočítejme)

Pak jsem zkoušela střílet. Falko později přiběhla z ws elfí hygieny s tím, že si vyrobili kartáček z vrby. Já měla vždycky dojem, že je vrba jedovatá…No, to by byl dopolední program. Odpoledne se opět hrálo.

(P: Já s Pomněnkou jsme měly první kolo pěveckého ws, ale protože se hodně řešilo, jestli už můžeme začít, kde začneme atd. a nakonec se Melie vzbudil Mojka, bylo to jen na chvilku… Ale přidal se k nám i Kiki a všichni společně jsme obdivovali hypnomisku - jakousi kovovou věc, která když se rozezněla, tak se její zvuk nesl hodně, hodně daleko)

Tentokrát jsme šli do lesa a měli tři velké úkoly. Dávat si pozor na Jezdce, pozorovat a zaznamenávat (psát jsme nesměli) krásy přírody a připravit si řeč ke Gildorovi. Smíšek s Frodem zůstali v táboře, takže nás bylo ještě o dva méně. Jako náhradní Frodo byla zvolena Třezalka. Černí jezdci nás napadli až u jednoho průřezu v lese, do té doby se nám šlo i dobře. Vždycky to holt musí někdo zkazit.

Bojovali jsme, co se dalo, ale stejně Frodové ztratili každý asi 4 bvž. Vypadalo to zle. Sam byl zakletý opilostí, a jak hulákal, nebyli jsme se schopní soustředit na hlášky. Ajaj. Míčky jsme Nazgúlům nechali na místě, což se ukázalo jako chyba. Oni si je nevzali.

Vydali jsme se dále po určené trase. Uprostřed ze Sama, hlavního vedoucího, vypadlo, že neví kudy. Naštěstí z lesa vyklopýtal totálně ožralý jezdec. A pak další dva. Konsternovaně jsme na ně zůstali zírat, jak se motají po cestě, prozpěvují a kradou si flašku s čímsi. Opatrně jsme se zeptali, kudy máme jít. Otráveně se na nás podívali, jestli si vážně myslíme, že ožralý nazgúl uprostřed cesty je jen na ozdobu. Vyrazili jsme za nimi. Neházeli jsme po nich míčky, ale snažili jsme se k nim moc nepřibližovat, až se nějak stalo, že jsme vklopýtali do lesa a odbočili tak z cesty. Po dvě stě metrech se Sam zeptal, jestli jdeme správně. Bylo nám řečeno, že v žádném případě, že musíme zpátky na cestu. To to nemohli říct dřív? Pak se jezdci vypařili a my pokračovali sami.

Dva z nich na nás číhali na svahu na břehu potoka. Zahájili tím, že ve snaze trefit nás hodili svůj jediný míček do potoka. Tak jsme se vrhli do vody. Míček zachráněn, ale jezdci bez munice. A jejich past jim nevyšla. Třetí z nich na nás měl totiž vyrazit vzápětí, ale on tak nějak nepochopil pokyny a zaútočil pozdě. Pak se pokusil sbírat míčky, co jsme po něm házeli. To byla chyba, protože my rozhodně v palbě neustávali. Nakonec mu zbyly už asi jenom dva životy (bylo nutno ho zasáhnout sedmkrát, pokaždé s jiným veršíkem, pak byl osvobozen). Nastal hon na černého jezdce. Sam ho zasáhl, ale vzápětí byl sám zasažen hladem či čím. Jezdci zbýval poslední bod. Falko hodila a pronesla veršík. Netrefila se. Ale tím mi dala inspiraci, co můžu říct (veršíky se mohly používat opakovaně, pokud nezasáhly). Začala honička. Vyrazil jsem za jezdcem a těsně na kraji lesa ho dohnal a trefil. Temná síla byla osvobozena a pokračovala s námi dál.

Na cestě jsme pak potkali elfy. Pozdravili jsme je a já pronesl improvizovanou řeč. Měl jsem v ní použít slovo přítel a to ke třem různým osobám, ale já to nepochopil a použil ho třikrát, pokaždé v jiné souvislosti. Ale zadařilo se, Gildor nás přijal a dal nám miruvor a lembas. Hobiti pro dnešek slavili úspěch.

(P: A jak bylo mně a Tani v táboře? Těšily jsme se, že budeme mít chvíli volna a stihneme dodělat pár věcí, dočerpáme ztracenou energii, došijeme naše pláště… cha, cha, nakonec to dopadlo tak, že jsme ovládly umění péct lembas více, než elfská princezna. A pak jsme pomáhaly s aranžováním obložených mís. Byla u toho taková legrace, že jsme se pak bály si něco z toho dát, jelikož jsme viděly ten příběh, s jakým každý kousek zeleniny nebo uzeniny vznikal a jak se dostával na své místo na talíři…

Pak jsme uviděly, že přijel Kiki. Šel rovnou s námi na akci, kde jsme se měli nenápadně zezadu přimotat ke skupince a přijít na setkání s Gildorem. Kiki byl přesvědčený, že mě odněkud zná, pak se ukázalo, že si mě spletl s Aredhel. Jo a bojí se našeho hobitího blogerského gangu :-) )

Večer jsem ještě slavila úspěch já, když jsem líčila zážitky z naší cesty. Všichni byli smíchy pod stolem a pak vyžadovali vyprávění každý den.

Přijel další hobit, Kiki. Finrod pro změnu odjel. Ale jen na den.

Úterý 26.7.2016 - Opět koňský ws, tentokrát tam se mnou byla Polly. Nejdřív jsme měly za úkol ty koně vyhřebelcovat. Bylo to vtipné, ten můj kůň neustále pobíhal kolem, trhal se a mlel sebou. Pollyin flegmaticky stál, Polly se opírala zády o stěnu stáje, rozplétala mu hřívu a pobaveně mě sledovala. Pak jsme vyjely. Já tentokrát bez sedla i bez deky, což mě poměrně šoklo. Ale kupodivu to šlo. A zkoušely jsme boj za jízdy s klackama. Ten můj "meč" skončil z původního půl metru na slabých deseti centimetrech. Hezká projížďka.

Další úkol. Měli jsme se dostat do lesa a v kořenech jistého buku nalézt artefakt. S tím, že když ho nenajdeme, Frodové ztrácejí 5 bvž. Ale nemohli jsme jít přímo, museli jsme se plazit podél cesty, nejdříve roklí a pak remízkem a vysokou travou. Jezdci hlídkovali na cestě s tím, že když nás uvidí, musí nahlásit naše jméno a tím nás zaklít. A měli jsme asi hodinu a půl.

Rozdělili jsme se na dvě skupinky. V první byl Smíšek, Falko, Arwen a Frodík a v druhé já, Sam a Třezalka - zastupující Frodo. To se ukázalo jako super strategie, protože jsme Nazgúly pořádně zmátli, jak se nás nemohli dopočítat. Začali jsme se plazit vyschlým korytem potoka. Cestou jsme potkali tři exkrementy a několikrát se museli dost zajímavě drápat vzhůru a oblézat padlé stromy. Když na začátku tábora Sam prohlašoval, ať se připravíme na to, že se budeme válet v bahně ve snaze zakrýt si kůži, nevěřil jsem mu to. Jak rád jsem se teď vrhnul do té tůňky a pokryl se nánosem jílu!

(P: Naše skupinka se na hodně dlouhou dobu zasekla na velmi hlídaném mstě. A mně se potom zbytek nepodařilo nijak přesvědčit, že už se mohou pohnout. Falko se mnou sice obezřetně komunikovala, ale Frodík a Arwen zvolili takovou taktiku, že se naprosto zabalili do klubíčka, odmítali kdykoliv zvednout hlavu a když do nich Falko šťouchala, ani se nepohnuli…)

V posledním úseku cesty roklí jsme dostihli Smíškovu skupinku. Snažili se dostat skrz nějaké trnkové roští, protože Jezdci hlídali dost obezřetně. Pak je ale Smíšek odvolal. Opatrně se narovnal, udělal pár kroků - nic. Jezdci byli pryč. Rychle jsme se vyškrábali z rokle na cestu, odpočinkové místo. Tam jsme se rozhodli, že si pro zmatení nepřítele prohodíme oblečení. V tu chvíli přišel nazgúl s tím, jestli jsme všichni v pořádku. Takže výměna číslo dvě. Opět přišel nazgúl, že nám zbývá asi třičtvrtě hodiny. Tak jsme se na další změnu vykašlali (ale i tak jsme je slušně zmátli) a šli. Já byl první, ostatní za mnou. To se ukázal jako fajn tah, protože vedle mě na cestě neustále hlídkoval nazgúl Kiki, který si mě pletl se Smíškem a nevěděl, jak se jmenuji, takže mě nemohl zaklít. A Smíška si pletli se Samem… no krása.

Takže vždycky kousek popoběhnout, ve chvíli kdy uvidím černou postavu se vrhnout na obličej do trávy a plazit se. V půlce jsem myslel, že vypustím duši. První velký zádrhel nastal, když před námi byla cesta. Nešlo ji přejít nepozorovaně a tak jsme byli všichni zakletí. A to i zpěvem, aby nás mohli lépe sledovat. Hnusáci. Prý nám ale nakonec byly nejvíce vidět zadky s tím, že ale nedokázali poznat, který je čí. Chi chi chi.

Falko se rozbrečela, že si lehla do mraveniště a má poštípané celé břicho. Byla odvedena napospas jezdcům, kteří ji omyli vodou a ošetřili a my ostatní zatím využili příležitosti a uběhli další kus. Vynořili jsme se z trávy, další cesta, odpočinkový čas. K lesu ještě dvě stě metrů a podél té cesty už nebyla ani ta tráva. Prohlásil jsem, že tohle nejde. Tak nám řekli, ať prostě jdeme rovnou, že se nebudou dívat. A že nám zbývá čtvrt hodiny. Nechali nám náskok a pak se rozeběhli za námi. Dorazili jsme k lesu. Jeden nazgúl mi ukázal, kde se onen buk nachází. Měli jsme asi deset minut, ani ne. Nechali jsme zavazadla na místě a rychle vymysleli strategii. Počítal jsem s tím, že jezdci budou hlídat ten buk. Rozdělil jsem tedy družinku napůl. Sam s Frody se šli ukrýt co nejdál, ostatní získat artefakt. Hra začala. Ale jezdci se k buku nesměli přiblížit (což nám nikdo neřekl) a ihned se vrhli za Frody. Začal jsem sprintovat ke stromu. V tu chvíli ze mě spadl jakýkoliv strach z temných míst a já sahal do kořenů, kam se dalo, i do tůňky. Artefakt nalezen, byla to malá figurka hobita. Našel jsem ho pouhé tři minuty před koncem časového limitu. Zavolal jsem, že je konec. V tu ke mně vběhl nazgúl s tím, že není, že se ještě musíme dostat na cestu a ať pohnu, že moje kámoše právě vraždí Černí jezdci. Začal jsem sprintovat zpátky a hystericky ječet, ať jdou všichni na cestu. Vběhl jsem na ní, v tom mě předhonil Smíšek, brutální rychlostí kutálející sudy po té rozbahněné a kamenité cestě. Vyvalil jsem oči. (P: A divíte se? Když jste zakleti paralýzou nohou a najednou slyšíte svého bratránka, kterak z hlubin lesa hystericky ječí "na cestu, všichni běžte okamžitě na cestu, hned!". Tak jak jinak se tam hobit má dopravit…) V tu chvíli mě napětí pohltilo a já se rozbrečel. Smíšek se mě snažil uklidnit, ale to jsem zahlédl Arwen, jak stojí vedle Falka a má zavřené oči. Hrozně jsem se lekl, že se jí něco stalo, veškeré moje vyčerpání šlo pryč a běžel jsem k ní. Ukázalo se, že je zakletá slepotou. Osvobodit ji může písnička o světle a Smíška když ho čtyři lidi obejmou. Nahnal jsem je ke Smíškovi a objali jsme ho, takže mohl vstát, pak jsme zazpívali Červená se line záře. Nic jiného mě nenapadlo. A pak jsme tam stáli na cestě, my a Jezdci, a hádali se, kdy je konec hry. Frodové se Samem byli někde v lese. Pak tedy jezdci uznali, že je konec a zavolali Frody. Jen mi doteď není jasné, kdy to vlastně mělo skončit…

Frodové skončili oba na třech bvž. A Sam s malým dítětem na zádech. No super.

Bylo třeba, abychom šli pro ty míčky ze včerejška, co jsme je nechali na cestě. Šla jsem já, Pomněnka, Šárka a Terka. Ostatní se vrátili do tábora a měli setkání s Červíkem. Smíška Červík označil za mladého pana Brala. Tss… (P: Jak tsss, to bych měl dělat spíš já…). Cestou mě Terka uklidňovala a já vysvětlovala, že mi nic není, jen přepjetí.