Tolkienův dopis č. 214

Na tak významný den jako je 22. září to chce nějaký speciální článek. Předloni to byly Samovy trable, loni Conan Meriadoc a letos... Letos Vás bude čekat můj překlad Tolkienova dopisu č.214, dopisu pojednávajícím o hobitích zvycích a právu. Ať žije Den všeho hobistva!!!

---

Dopis č. 214 1858 -59

Tento dopis je odpovědí čtenáři, který poukázal na zjevný rozpor v Pánovi Prstenů. V kapitole "Dlouho očekávaný dýchánek" se totiž vypráví o tom, že: "Hobiti dávali o narozeninách dárky druhým," zatímco Glum mluví o Prstenu jako o "Dárešku k naroženinám,". Navíc způsob, kterým Glum Prsten získal (kap. Stíny minulosti) jasně ukazuje, že Smeagolův lid dárky k narozeninám dostával. Nikoliv dával.

Dopis pana Nunna dále pokračuje: "A proto musí být pravdivá jedna z následující možností:

1) Gandalf se mýlí a Sméagolův lid nebyl jedním z druhů hobitů

2) Hobití zvyk dávat dárky se objevil teprve nedávno

3) Zvyky Statů (Sméagolových lidí) se odlišují od zvyků ostatních hobitů

5) Jedná se o chybu v textu

Budu rád, pokud si najdete čas, abyste mi pomohl tuto důležitou otázku zodpovědět."

***

Vážený pane Nunne,

Nepovažuji se v záležitosti Třetího věku za velkou kapacitu (1), ale za "zapisovatele". Chyby tedy v žádném případě nepocházejí z toho, že bych zaznamenal vyjádření, která nejsou pravdivá. Spíše vznikly přehlédnutím či neúplností informace. Toho jsem se většinou dopustil kvůli potřebě zkrácení textu či kvůli tomu, že jsem prostě musel vynechat (pro přehlednost) věci, které s příběhem přímo nesouvisí.

V záležitostech narozeninových zvyků a různých nesrovnalostí, které jste zaznamenal, můžeme pustit z hlavy vaši možnost č. 1) a 5). Ovšem zapomněl jste na další alternativu - 4).

Co se týká návrhu 1) - musíme si uvědomit, že Gandalf sice řekl, že "odhaduje"(str. 58), ale toto vyjádření lze přičíst jen jeho povaze a moudrosti. V dnešní době by tedy mohl úplně stejně říct "vyvodil jsem", což odkazuje na fakt, že toto tvrzení nebylo založeno na přímém pozorování, ale na úsudku vycházejícím ze studie. Jak se můžete dočíst v dodatku B, čarodějové přišli jen chviličku před tím, než se v lidských záznamech objevily první zmínky o hobitech a tím pádem až poté, co se hobiti rozdělili na tři větve. Gandalf ale své tvrzení nikdy nezpochybnil a trval na tom, že Sméagolův lid a hobiti z Kraje jsou toho samého rodu.

Vaše alternativa č. 2) může být pravděpodobná, ale dost jí zpochybňují vypravěčova slova z předmluvy Společenstva Prstenu (str.34), kde říká "hobiti". Povšimněte si, že doopravdy řekl hobiti, nikoliv hobiti z Kraje či Krajový lid. Musíme tedy předpokládat, že měl na mysli skutečnost, že zvyk dávání dárků byl v určité formě společný všem rasám hobitů, včetně Statů. Vzhledem k tomu, že váš návrh č. 3) se zdá pravdivý, lze očekávat, že i tak zakořeněný zvyk jakým je dávání dárků, se bude u různých větví hobitů projevovat různě. Tím že se Statové roku 1356 Třetího věku vrátili do Divočiny, došlo k přerušení veškerých kontaktů mezi touto upadající skupinkou a Krajovým lidem. Od Déaglo-Sméagolevského incidentu uplynulo více než 1100 let (asi rok 2463). V době Dýchánku (kde se o zvycích lidu z Kraje mluví, protože to významně zasahuje do příběhu), roku 3001 Třetího věku, dělal časový rozdíl téměř 1650 let.

Hobiti se sice mění jen pomalu, ale Statové, kteří se přestěhovali zpátky do Divočiny, se postupně vrátili k divočejšímu a primitivnějšímu způsobu života v malých a mizejících komunitách (2). Lid z Kraje, oproti tomu, si za 1400 let života v Kraji vytvořil mnohem usazenější a složitější společenský život. V něm byla důležitost příbuzenských vztahů v hobitích zvycích a cítění podporována podrobnou tradicí, psanou i ústní.

I když jsem zmínky o tomto zajímavém, charakteristickém rysu hobitího chování vypustil, myslím, že věci týkající se Kraje mohou být zrekonstruovány a popsány detailněji. O Statech, žijících na břehu Velké řeky, se ovšem musíme dohadovat mnohem více.

"Narozeniny" měly u hobitů značný společenský význam. Osobě slavící narozeniny se říkalo ribadyan (což lze, dle popsaného systému (3) považovat za totéž co byrding (4)). Zvyky spojené s narozeninami začaly být, i přes svou hlubokou zakořeněnost, řízeny přísnou etiketou. V důsledku toho byly dárky v mnoha případech omezeny jen na formality. To naznačuje věta "Zpravidla ne tak drahé" (str. 34 a 44). Na své narozeniny byrding dárky jednak dával, ale i přijímal - tyto dva zvyky se ovšem lišily původem, smyslem i etiketou. V knize Společenstvo Prstenu zvyk Přijímání darů vypravěč zcela vynechal (neměl žádný vztah k Dýchánku).

Tento zvyk byl přitom mnohem starší než zvyk Dávání darů, a proto i mnohem formálnější. Týká se sice události ohledně Smeágola a Deágola, ale vypravěč, nucen omezit Gandalfův proslov k Frodovi na nejnutnější a nejpodstatnější záležitosti, tento zvyk už nijak déle nekomentoval. Možná i proto, že hobiti na něj (stejně jako my) nahlíželi jako na tradici přirozeně spojenou s narozeninami.

Přijímaní dárků bylo prastarým rituálem, spojeným s příbuzenstvím. Původně šlo o uznání byrdingova členství v rodině a připomenutí jeho formálního "přijetí" (5). Rodiče dětem k narozeninám žádné dárky nedávali (výjimkou byl pouze výjimečný případ adopce). Ovšem od hlavy klanu se tak nějak očekávalo, že něco daruje, i kdyby to měla být jen pamětina.

Dávání darů na své vlastní narozeniny bylo osobní záležitostí, která se neomezovala jen na příbuzné. Šlo o určité "poděkování", které se bralo jako uznání za prokázané služby, pomoc či přátelství. Obzvláště za ty nedávné.

Můžeme říct, že hobiti, jakmile se stali "faunty" (6) (když začali chodit a mluvit, hobiťata za ně byla považována od svých třetích narozenin), dávali dárky svým rodičům. Měly to být věci, které dárce vlastnoručně vyrobil, nalezl či vypěstoval. Kupříkladu malé děti začínaly dávat kytici divokých květin. Tohle mohl být původ "děkovacích" darů a rovněž důvod, proč se v Kraji považovalo za správné, aby šlo o dary patřící dárci, či jím vyrobené. Ukázky sklizně ze zahrad či polí nebo výrobky z dílen byly obvyklými dary zejména od chudších hobitů.

Podle Krajové etikety byly v den oslavy narozeniny vyhlídky na obdržení dárku omezeny po bratrance a sestřenice z druhého kolene a na bydliště do 12 mil od nory oslavence (7). Od blízkých přátel nepatřících do rodiny se neočekávalo, že by vám něco dali, i když samozřejmě mohli. Krajové omezení týkající se bydliště bylo očividně způsobeno poměrně nedávným postupným rozpadem příbuzenských komunit a rodin a tedy i rozptýlenosti příbuzných. To vzniklo na základě dlouho se utvářejících svazků a podmínek. Přijímané dárky k narozeninám (což byl přežitek zvyků dávných malých rodin) totiž musely být předány osobně. Nejlépe v předvečer Dne a nejpozději před obědem v Den narozenin. "Byrding" dárky převzal v soukromí a nehodilo se, aby je ukazoval či vystavoval. Ať už samostatně nebo pohromadě. To proto, aby se předešlo zahanbujícím událostem, jaké se běžně dějí při našich svatebních výstavách dárků (které by Krajový lid dost děsily (8)). Dárce tak mohl přizpůsobit cenu daru své peněžence a citům k obdarovávanému bez toho, aby byl vystaven veřejným poznámkám či urazil někoho jiného (byl-li tam někdo takový) než samotného příjemce. Tradice však žádné drahé dary nevyžadovala a hobit se častěji cítil polichocen a potěšen nečekaně dobrým a vytouženým dárkem, než uražen důkazem rodinné dobré vůle.

Náznak tohoto jednání je dobře vidět ve vyprávění o Sméagolovi a Déaglovi, i když tam to bylo hodně pokřivené jejich osobnostmi a opovrženíhodným přístupem k věci. Déagol, Sméagolův příbuzný (jako ostatně všichni příslušníci této malé komunity), už Sméagolovi svůj dárek předal, i když se na ryby vydali velice brzy ráno. Protože byl lakotná duše, moc mu ho nepřál. Smeágol, ještě chamtivější a dychtivější zkusil použít práva narozenin jako omluvu pro svou tyranii. "Protože my to chceme," bylo jeho nejupřímnějším vyjádřením a nejpádnějším argumentem. Mimo jiné ale i naznačil, že Déagolův dárek byl ubohý a nedostačující a proto mu Déagol odsekl, že ho stál více, než si mohl dovolit.

Věnování dárků byrdingem - s výjimkou rodičů (9) o nichž se mluvilo dříve - se jako věc velmi osobní, jako způsob poděkování, lišilo v dobách i místech a též podle věku a postavení byrdinga. Pán a paní domu (či nory) dávali dárky všem, kdo žili pod jejich střechou nebo byli v jejich službách, a většinou obdarovávali též sousedy. Tento seznam obdarovaných mohli podle vůle jakkoliv rozšířit a poděkovat tak těm, kteří jim v minulých letech prokázali nějakou zvláštní službu. Darování žádná pravidla nesvazovala, ale akt nedání obvyklého daru (dítěti, služebníkovi, sousedovi odvedle…) se považoval za výtku a znamení obzvláštní nelibosti. Mladí hobité a ti, kteří neměli vlastní dům a žili pod cizí střechou, nebyli svázáni takovými povinnostmi jako majitelé domu. Obvykle dávali dárky podle svých prostředků a přání. "Zpravidla ne tak drahé" - to se vztahovalo na všechny dary. Bilbo byl v tomto (jako i v každém jiném) ohledu naprosto výjimečný a jeho oslava byla rozmařilým hýřením i na poměrně bohatého hobita.

Večerní oslava byla ostatně jednou z nejobvyklejších narozeninových ceremonií. Všichni pozvaní dostali od hostitele dárek, který považovali za součást obvyklé narozeninové zábavy (samozřejmě až po jídle). Pozvaní s sebou ovšem žádné dárky nebrali. Opak by byl považován za obzvláštní nezdvořilost. Jestliže hosté (ti, od kterých se to v rámci příbuzenské svázanosti očekávalo) svůj dar ještě pořád nepředali, už bylo pozdě. Co se ostatních hostů týče, byla to prostě věc, která se nedělá. Vypadalo by to jako placení za oslavu, nebo snaha vyrovnat se dárku na oslavě, což by bylo velice zahanbující. V případě, že velmi drahý přítel nemohl přijít (kvůli přílišné vzdálenosti nebo z jiných důvodů), posílala se upomínková pozvánka spolu s dárkem. Tím v tomto případě zpravidla bylo něco k jídlu nebo pití jako ukázka pohoštění na oslavě.

Myslím, že už vám začíná být jasné, jak jednotlivá fakta zapadají do celkového obrazu hobitích zvyků a tradic. A to i přes to, jak strohá fakta to jsou. Mohl bych je samozřejmě uvést v Prologu, někde na straně 12, ale Prolog je pořád příliš dlouhý (a to i po pečlivém proškrtání) a informací je tam víc, než je zdrávo. A to i podle těch kritiků, kteří připouští, že má možná nějaký význam a nenabádají čtenáře, aby na Prolog zapomněli nebo ho přeskočili.

Ačkoliv je toto vysvětlení neúplné, pravděpodobně se vám zdá až příliš dlouhé. Ač jste si to přál, dostal jste nakonec více, než jste nechtěl, že? Já ovšem tak nějak nevím, jak bych Vám mohl na Vaše dotazy odpovědět kratší formou. Zvlášť když přihlédnu k pokloně, jakou jste mi složil tím, že se zajímáte o hobity tak hluboce, že jste si všiml zdánlivé chyby v textu.

Prosté sdělení dané informace zákonitě otevírá další obzory a tak stručné povídání o dárcích navozuje další, složitě antropologická fakta skrytá v pojmech jakými jsou příbuzenství, rodina, klan a tak dále. Dokonce zajdu až tak daleko, že se odvážím přidat další vysvětlení. A to ze strachu, abyste díky mé odpovědi nepocítil touhu dozvědět se více také o Sméagolově bábě, kterou Gandalf popisuje jako vládkyni velké a bohaté rodiny, pravděpodobně největší a nejváženější, a kterou dokonce nazývá matriarchou.

Nakolik mohu soudit, hobiti byli zcela monogamní (a dokonce zřídka uzavírali sňatek podruhé a to i když jejich partner zemřel jako mladý). Jejich rodinné uspořádání pak bylo spíše patrilineární než patriarchální. Což jednak znamená, že rodové jméno se dědilo v mužské linii (a ženy přejímaly jméno svého manžela). Ale pak to také značí, že oficiální hlavou rodiny byl obvykle nejstarší muž. V případě velmi mocných, rozvětvených rodin žijících pospolu, jakýchsi klanů (například Bralové), měl v čele rodu stát nejstarší muž z nejpřímější rodové linie. To se ovšem netýkalo rodiny, domácnosti, jako takové. Ta nebyla "monarchií" (až na výjimky) ale "diarchií". Pán a paní domu v ní měli rovnocenné postavení, a to i přes dosti odlišné role. Kterýkoliv z nich byl považován za vhodného zástupce v případě nepřítomnosti toho druhého. A v případě smrti dokonce nástupce. Neexistovaly "královny matky". Když pán domu zemřel, místo zaujala jeho manželka a to zahrnovalo (pokud byl) i titul hlavy klanu či rodiny. Dokud tedy žila, titul nemohl přejít na jejího syna ani žádného jiného dědice. S výjimkou případů, kdy se postavení vzdala dobrovolně (10). Mohlo se klidně stát, že žena vysokého věku, pokud byla opravdu silnou osobností, zůstávala hlavou rodiny, ačkoliv už měla dospělá vnoučata.

Laura Pytlíková (rozená Ponravová) tak zůstávala hlavou rodiny Pytlíků až do svých 102 let. Byla o sedm let mladší než její manžel, který zemřel ve věku 93 let v roce 1300. Postavení si udržela celých 16 let do roku 1316 KL a její syn Bungo se tak stal hlavou rodu až ve svých 70 letech, deset let před svou předčasnou smrtí. Bilbo přišel na řadu ve svých 44 letech, po smrti své matky Beladony Bralové v roce 1334.

Nárok na titul hlavy rodiny Pytlíků byl pak vzhledem k podivným okolnostem zpochybněn. Oto Pytlík ze Sáčkova (11) zdědil titul po předpokládaném úmrtí pana Bilba Pytlíka. Ovšem pouze titul, ne majetek. Ten by mohl dostat v případě, že by Bilbo zemřel bez závěti. Tedy, zdědil je přehnané. Mohl zdědit. Pokud by se nestalo ono právní fiasko v roce 1342, kdy se Bilbo vrátil živý poté, co byl prohlášen za mrtvého. Nikdo se ho pak neodvážil znovu za mrtvého prohlásit a z toho vznikaly další problémy. Oto nicméně zemřel r. 1412, jeho syn Loto byl zavražděn 1419 a Lobelie, Otova žena, zemřela 1420. A pak, i když v roce 1421 Mistr Samvěd prohlásil, že Frodo a Bilbo "odpluli přes moře", stále ještě nebylo možné považovat Bilba za mrtvého a nějak s jeho majetkem a titulem naložit. Změnilo to až rozhodnutí starosty Samvěda v roce 1427:

Jestliže kterýkoliv obyvatel Kraje odpluje přes Moře v přítomnosti důvěryhodného svědka a to se zjevným úmyslem nevrátit se zpět, případně odpluje-li za okolností, z nichž takovýto úmysl jasně vyplývá, je třeba předpokládat, že se vzdal všech svých titulů, práv a majetků, které mu náležely, a tyto tituly, práva a majetky bez odkladu přejdou na jeho dědice, jak to vyžadují vžité zvyklosti, případně vzhledem k okolnostem každého jednotlivého případu přejdou na někoho jiného podle vůle a nařízení odjíždějícího.

Lze tak předpokládat, že titul hlavy rodu přešel na potomky Ponta Pytlíka - snad na Ponta II (12).

Dalším známým případem byla Lalia Velká (nebo hanlivěji Tlustá). Fortinbras II (13), vladyka a hlava rodiny Bralů se oženil s Laliou Hlinosrázovou (14) v roce 1314, kdy jemu bylo 34 a jí 31 let. Fortnibras zemřel roku 1380 ve věku 102 let. Lalia ho ovšem o mnoho let přežila a zahynula až nešťastnou náhodou v roce 1402, v požehnaném věku 119 let. Řídila tak Velké Pelouchy a celou rodinu Bralů po 22 let jako významná a nepřehlédnutelná (i když vesměs nepříliš oblíbená) "matka rodu".

Lalia nebyla na slavném Bilbově Dýchánku (1401KL), ale v účasti jí zabránily spíše velké rozměry a nepohyblivost než pokročilý věk. Její syn Ferumbras se neoženil, protože nebyl schopen (alespoň jak se v Kraji říkalo) najít nikoho, kdo by byl ochoten bydlet v jedné domácnosti s Laliou. Lalia se ve svých posledních a nejtlustších letech nechávala vozit před Velké Dveře, aby se nadýchala čerstvého ranního vzduchu. Na jaře roku 1402 KL se ovšem stala nehoda. Její nešikovný doprovod nechal Laliino těžké křeslo sklouznout přes práh. Lalia se z křesla vyklopila a spadla ze schodů do zahrady. Tak skončila vláda a život té, která mohla soupeřit s Velkým Bralem.

Široko daleko se povídalo, že ten doprovod nebyl nikdo jiný než Pipinova sestra Perla, ačkoliv se Bralové snažili celou záležitost ututlat. Nelibost a lítost rodiny byla Perle oficiálně dána najevo tím, že byla hobitka vyloučena z účasti na obřadu a slavnosti Ferumbrasova nástupu do úřadu. Ale pozornosti neušlo, že se Perla později (po určitém vhodném časovém odstupu) objevila na veřejnosti s honosným perlovým náhrdelníkem, který předtím velmi dlouho ležel v pokladnici vladyků.

Zvyky se lišily v případě, že hlava rodu zemřela, aniž po sobě nechala syna. V rodě Bralů se titul hlavy rodu dědil pouze v mužské linii, protože se původně pojil s titulem (a vojenským úřadem) vladyky (15). V jiných rodinách mohl titul přejít přes dceru zesnulého na jeho nejstaršího vnuka (bez ohledu na věk dcery). Tento zvyk byl obvyklý v rodinách mladšího původu, bez starobylých záznamů nebo rodového sídla. V takových případech dědic (když přijal čestný titul) převzal rodové jméno svojí matky a jako druhé v pořadí si podržel rodové jméno svého otce. To byl případ Oty Sáčkovského-Pytlíka, který oficiální titul hlavy rodiny Sáčkovských získal přes svou matku Kamélii. Jeho dosti přehnaná ctižádost nakonec způsobila, že chtěl dosáhnout výjimečné pocty a být hlavou dvou rodů zároveň (snad by si pak začal říkat Pytlík - Sáčkovský - Pytlík). To vysvětluje jeho nespokojenost vztahující se k Bilbově dobrodružství a zejména návratu, nehledě na vyhlídku ztráty možného Bilbova majetku v důsledku Bilbovy adopce Froda.

Věřím, že právě tohle byl neujasněný bod hobitích nauk (který se nestal předmětem sporu jen díky nařízení Mistra Samvěda). Šlo o to, zda může bezdětná hlava rodu adoptovat dědice a tím založit novou posloupnost držitelů titulu. Všeobecně se mělo za to, že adopce člena jiné rodiny nemůže takovou posloupnost založit, protože posloupnost je záležitostí pokrevního příbuzenství. Ale vládl také názor, že adopce blízkého příbuzného stejného jména (potomka společného praděda) před dosažením dospělosti, mu dává všechna práva skutečného syna. Proti tomuto názoru (který zastával Bilbo) samozřejmě Oto protestoval.

Není důvod domnívat se, že Statové z Divočiny vyvinuli přísně matriarchální systém. U Statů ve Východní Čtvrtce ani v Rádovsku nenalezneme ani stopy po něčem podobném, a to i přes to, že si jinak zachovali od zbytku hobitů dost odlišné zvyklosti a právo. Gandalf nepoužívá (lépe řečeno tak nečiní jeho překladatel a zapisovatel) slovo "matriarcha". Antropologicky má prostě na mysli ženu, která klanu vládla. Bezpochyby protože přežila svého manžela a byla dámou dominantní povahy.

Je dosti pravděpodobné, že v zaostalé a upadající Statovské zemi kdesi v Divočině si ženy (jak to tak často bývá) uchovávaly to lepší z fyzických i duševních kvalit z minulosti a dosahovaly tak zvláštního významu. Nemělo by se však (alespoň myslím) předpokládat, že se odehrála nějaká významná změna jejich manželských zvyklostí. Nebo že se dokonce vyvinul nějaký druh matriarchální nebo polyandrické společnosti. I když je pravda, že by opak mohl vysvětlovat absenci jakékoliv zmínky o Smeágolově otci. V té době se na západu prakticky všude praktikovala monogamie a na ostatní systémy se pohlíželo s odporem jako na věci, které se provozují jen "pod Stínem".

Tady dopis končí. Nikdy nedopsán, nikdy nedokončen. Z důvodů zranění Tolkienovy ženy a později práci na Silmarillionu.

Poznámky:

1) pozn. editora - Pan Nunn nazval ve svém dopise Tolkiena jako "kapacitu" či "badatele".

2) pozn. autora - Zdá se, že mezi rokem 2463 a počátkem Gandalfova pátrání po Prstenu (snad o 500 let později) Statové u Velké řeky úplně vymřeli (kromě Smeagola) nebo utekli před stínem Dol Gulduru.

3) pozn. editora - viz. PP III Dodatek F (3a)

3a) pozn. překl. - V tomto oddíle Dodatků se mluví o jazycích a především o starých hobitích slovech, jako jsou kupříkladu pamětina, či pelouch. Tento původní hobití jazyk byl dost podobný rohanskému a dá se tedy předpokládat, že byrding může mít základ ve staré rohirštině.

4) pozn. editora - Odvozené od anglosaského byrd - narození (4a)

4a) pozn. překl. - To je pro změnu odvozené od staronorského byrð, což znamená opět narození

(5) pozn. autora - Původně se tak dělo krátce po narození dítěte. A to tím, že bylo jméno novorozeňátka oznámeno shromážděné rodině. Pokud byla rodina hodně rozvětvená, oznamovalo se jméno tomu, kdo měl titul "hlavy" rodu nebo rodiny. Viz. poznámka na konci.

6) pozn. překl. - Toto slovíčko se dá najít téměř jen v The Century Dictionary and Cyclopedia. Jedná se o staroanglické slovo převzaté ze starofrancouzštiny - enfant, infant, s významem malé dítě. Vtipné na tom je, že toto slovo se původně používalo pro děti ještě nemluvící. Zatímco Tolkien (velký odpůrce Francie, jen tak mimochodem) ho používá už pro děti mluvící.

7) pozn. autora - Z tohoto pochází hobití výraz "dvanáctimílový bratranec". Jednalo se o osobu, která se striktně držela práva a neuznávala žádné jiné závazky. Je to ten hobit, který by vám nedal vůbec žádný dárek, kdyby vzdálenost od jeho vstupních dveří k vašim byla více než 12 mil (dle jeho vlastního měření).

8) pozn. autora - Na hobitích svatbách se s výjimkou květin (svatby se odehrávaly povětšinou na jaře nebo na začátku léta) žádné dary nedávaly. Pomoc při vybavení domácnosti (měl-li mít mladý pár vlastní noru či soukromý pokoj v pelouchu) byla poskytnuta rodiči z jedné či druhé strany už dlouho před samotnou svatbou.

9) pozn. autora - V primitivnějších společenstvích jako byla ta stále žijící v rodových norách, byrding dával dárek rovněž hlavě rodiny. O Sméagolových dárcích se ovšem vůbec nemluví. Myslím si, že byl sirotek a nepředpokládám, že by na své narozeniny vůbec někomu něco dával. S výjimkou (a i to dost lakomě) daru své "bábě" - hlavě rodiny. Asi by tím darem byly ryby. Možná že právě to byl jeden z důvodů oné rybářské výpravy. Moc by se to Sméagolovi podobalo, darovat rybu, kterou ve skutečnosti ulovil Déagol.

10) pozn. autora - Jde pouze o oficiální titul hlavy rodiny ne o nárok na majetek a jeho spravování. To byly dvě rozdílné záležitosti, které se ovšem v případě velkých domácností, jako byly Velké Pelouchy nebo Brandov, mohly krýt. V ostatních případech bylo označení "hlava rodu" čistě formálním titulem a výrazem zdvořilosti a jako takové samozřejmě zřídkakdy přetrvalo.

11) pozn. překl. - Jeho jméno je ukázkou jednoho z mála pochybení v jinak dobrém překladu paní Pošustové. Nebo, pochybením… Spíše jde o nešťastně zvolený způsob překladu, protože Oto Pytlík ze Sáčkova spíše naznačuje, že jde o větev Pytlíků bydlících ve vesnici Sáčkov (nebo že jde o větev Pytlíků, která si dala vznešený přídomek). Tak to ovšem (jak bude řečeno dále v textu) vůbec není. Asi nejsprávnější varianta by byla Oto Sáček Pytlík, ale to je poněkud… vtipná představa. Možná ještě Oto Sáčkovský Pytlík, což je takový kompromis mezi oběma extrémy. Jedním zavádějícím a druhým hrozně podivným.

12) pozn. editora - Tito dva Pontové jsou zmiňováni v rodokmenu Pytlíků z Hobitína (PPIII/353). První z Pontů je předkem Peregrina Brala a Smělmíra Brandoráda.

13) pozn. editora - Lalia Velká není zmiňována v PP, ale její manžel Fortinbras II se objevuje v rodokmenu Bralů z Velkých Pelouchů.

14) pozn. překl. - Její anglické jméno Clayhanger není nikde v PP zmiňováno a tím pádem ani překládáno. Jméno Hlinosrázová je tak nějak napůl můj a Danielin vlastní překlad. Jsou možné ale i jiné varianty. Jako třeba Srázová, Jílová… Hlinosrázová nakonec vybrána proto, že to nejvíc odpovídá skladbě anglického sousloví (Clay-hanger) a také to má (vzhledem k Lailině smrti) dosti zvláštní nádech černého lingvistického humoru.

15) pozn. autora - Tento titul a úřad přecházel na dědice ihned a vdova na něj neměla nárok. Ale Ferumbras, ač se stal po smrti svého otce vladykou Ferumbrasem III, obýval od roku 1380 až do smrti své matky 1402 jen malý staromládenecký byteček ve Velkých Pelouších.