Profesorovy svátky na úsvitu Středozemě

Rok se s rokem sešel a máme tu opět 1. prosincový den :-) A s ním jako obvykle přichází náš speciální adventní kalendář, kdy se můžete každý den těšit na jeden článek. Především přijdou povídky pojednívající o nejznámějších i méně známých postavách z dějin Středozemě. A jelikož nám prosinec teprve začal, podíváme se na osobu, která všechno tohle šílenství zahájila. Na osobu, díky které jsme získali možnost se poznat. Na samotného Pana Profesora Tolkiena, jehož příběh sepsala a kresbou doplnila Šárka.

---

V policích honosně stály desítky knih, které toužil přečíst ještě alespoň desetkrát, aby si mohl být jist, že nic nepřehlédnul a může v klidu jít spát. Jeho vlastní poznámky a sešity ležely rozházené všude okolo právě tak, aby těsně nepůsobily dojmem nepořádku. Jeden takový sešit právě držel v rukou, když seděl u stolu z černého dřeva a přemýšlel. Občas zavrtěl hlavou a něco si k tomu zamumlal. Nejspíš potřeboval vyzkoušet, jak ten či onen jím právě vymyšlený název zní a jestli by neprospělo ho jaksi pozměnit. Někdy, když se po dlouhém dni vrátil domů, měl hlavu neklidnou a plnou myšlenek, z nichž vždycky polovinu zapomněl, ale něco si stihnul poznamenat, něco z toho rozvést a uplatnit. Pořád cítil, že je v podstatě na začátku. Že nápady, jichž si cenil ze všeho nejvíc, teprve čekají na svou příležitost.

V tom do okna prudce narazil malý pták. To vytrhlo spisovatele z jeho věčných úvah a on se vydal s přirozenou zvědavostí prozkoumat, jestli je opeřenec ještě naživu. Hned za dveřmi se k němu přidala jeho malá dcerka. Tahala ho za kalhoty tak dlouho, až ji tatínek chtě nechtě musel vzít do náruče. Předstíral, že se při tom neuvěřitelně namáhá, aby Priscille dokázal, že už je to velká slečna. A už jí vyprávěl o ptačích hnízdech v horách a větvích třepotajících se ve větru. Když vyšli před dům, neobjevili zhola nic. Ptáček, který havaroval, se už nejspíš vzpamatoval a poté odletěl uložit se ke spánku, neboť se stmívalo a ochlazovalo.

Dívenka pak zase seskočila na zem a bleskurychle přiběhla za maminkou do kuchyně, aby jí pomohla s večeří. Z jejích bratrů byl dnes doma jen Christopher, zrovinka pilně loupající brambory. Spisovatel se šel ještě na chvilku posadit ke svým poznámkám, ačkoliv ho vůně bramborové polévky nenechávala zcela klidným. Na něco ve svém životě přeci jen pyšný být mohl. Nebo alespoň jeho přátelé byli. Onoho roku se totiž v knihkupectvích v celé Británii počala objevovat jistá kniha se zeleno-modro-černo-bílým přebalem a názvem "Hobbit".

Svět tehdy čekal na mnoho velkých změn, z nichž některé z nich bolely stejně, jako rána Morgulské dýky. V Německu se čím dál tím větší oblibě těšil muž schopný svým patetickým a nenapodobitelným projevem zburcovat davy. A přesto ty scenérie za okenními tabulkami působily tak mírumilovně, jak jen to bylo možné. Nastával totiž čas Vánoc - prvních Vánoc, které mnoho dětí smělo prožít ve Středozemi. Přesto se jejich Středozemě - Středozemě Bilba Pytlíka, draka Šmaka , osamělé hory a černokněžníka z jihu Temného hvozdu, zatím velmi lišila od té Středozemě, již nosil v myšlenkách sám Spisovatel. Jeho nejskvostnější nápady totiž měly ještě dlouho, předlouho čekat, než se o nich doslechne někdo další kromě jeho nejbližších. S pokorným pocitem, že nemůže všechno stihnout za jeden večer, na chvíli odložil pero a pustil se do zvláštního druhu bádání v sedě, při němž se kousek po kousku rodil - nebo byl nalézán - jeden z nejmocnějších příběhů vůbec...Tedy alespoň do chvíle, než musel Spisovatel nastoupit k večeři.