Dnešní den je mimo jiné i dnem, kdy Dominic Monaghan slaví své čtyřicáté narozeniny. Tímto bychom mu tedy chtěli popřát všechno nejlepší.
A tematicky nás dnes čeká povídka právě o Smíškovi. Ale možná o malinko jiném Smíškovi, než jakého ho známe. Zub času se totiž nevyhne nikomu. Přichází pomalu ale jistě a to, jak stárneme nám ukazuje především na našich dětech.
Se smíšenými pocity pohlédl na velkou hromadu dopisů, jež na stole ležely úhledně srovnané do obrovského komínku, u kterého hrozilo, že se každou chvíli zhroutí. Měl dopisy rád, to ano, jen… Když už popadesáté odpovídáte na to stejné přání prožití krásného Novoroku, také to omrzí. Občas přemýšlel nad tím, proč jen hobiti používají stále ty samé fráze dokola, jako kdyby nemohli přijít na nic originálnějšího. Bavil se tím, že hledal různé odchylky, slova navíc a opisné tvary, jimiž se dopisy navzájem lišily. A při psaní odpovědí si dával načas. Možná právě proto jich mu zbývala ještě taková hromada na vyřízení. Snažil se totiž každé přání alespoň nějak přizpůsobit adresátovi, psát přání na míru.
Těžko říct, proč mu dopisy posílalo tolik lidí. Rodina to dělala z principu, to bylo jasné. Prostě proto, že by se to tak mělo. Kamarádi psali proto, že jim na něm záleželo. Ale co ti ostatní? Z rozhovorů, kdy s nimi mluvil naživo, bylo jasné, že se po všech těch letech stále nedokáží zbavit představy, jak jako malý se svými bratranci dělá v Kraji rošťárny. A to, že se jednoho dne sebral a na rok se svými kamarády zmizel pryč, změně jejich mínění taky moc nepomohlo. Ta pověst rošťáka se na něj nalepila a ani několik let v roli Pána Rádovska ji nedokázalo pořádně vymazat.
Vždyť se za ty roky změnil, ne? Pomohl zachránit Středozem, po návratu do Kraje se podílel na vyhnání Sarumana a jeho pohlavárů. Usadil se a našel si manželku, s níž měl jednoho syna (zatím) a už několik let celkem úspěšně vedl Rádovsko… Tak proč si všichni pořád pamatují, jak kdysi v sadu chodil na jablka?
Najednou do místnosti pronikla lákavá vůně smažené slaniny a vytrhla ho z přemýšlení. "Dobrá, tak poslední dopis a hned půjdu na snídani," zamumlal si sám pro sebe a na tváři se mu rozlil široký úsměv. Dopsal poslední větu, podepsal se a nechal dopis nějakou chvíli uschnout, než ho schoval do obálky a nadepsal správnou adresu.
Jak se zvedal od svého psacího stolu, jeho pohled zavadil o malou mušličku, již měl na stole vystavenou. Říkalo se, že si ji Mirabelka přinesla ze svého výletu k moři a dědila se u nich v rodě již tři generace. A dnes byl den, kdy se Smíšek rozhodl ji předat dál.
"Pojď, už to není daleko," mrkl na svého synka uprostřed sněhových závějí. Po snídani spolu totiž vyrazili ven. Nad cílovým místem jejich procházky se nemusel nijak dlouho zamýšlet, mířili k velkému dubu, kolem kterého se točil celý jeho život. Byl to první strom, na který vylezl, a jako mladý hobit po večerech z jeho koruny sledoval západy slunce. Právě u něj se poprvé setkal se svou nynější manželkou a jeho syn před pár lety ve stínu tohoto dubu udělal své nejisté první krůčky. Z nebe se zlehka snášely velké sněhové vločky, když spolu konečně stanuli pod jeho majestátní korunou.
Zadíval se svému synovi do očí a zhluboka se nadechl. "Něco pro tebe mám, něco, co ti chci již pár let předat. A myslím, že právě dnes na to nastala ta správná chvíle. Ale nebude to tak jednoduché, budeš si to muset zasloužit," pousmál se a o krok poodstoupil. "Někde tady," rozmáchlým gestem obsáhl strom za sebou "to můžeš najít. Poznáš to snadno. Pak se za mnou zastav a něco ti k tomu něco povím."
S těmito slovy ho tam zanechal. Samotného, zmateného, ale odhodlaného tajemný předmět najít a získat. V koruně stromu se proháněl vítr a na jedné z nejvyšších větví se mírně pohupovala zavěšená mušlička.
Jen malé vysvětlení. Ta mušlička je reálie z mé povídky o Třech sestrách. Není to tedy nic kanonického a o tom, jak a kde se mušlička vzala a jaké osudy měla se dozvíte víc snad po Vánocích... každý se může na něco těšit, ne?
OdpovědětVymazat[1]: Díky za doplnění. Úplně jsem to zapomněla v předmluvě zmínit a během dne ve škole jsem se k tomu to upravit nedostala
OdpovědětVymazatTo je krásný! :) Co to chtěl asi synovi povědět?
OdpovědětVymazatA ta skutečnost, že ani po tolika letech nepřestal být v očích ostatních rošťákem, je víc než uvěřitelná.
A přece věřím, že stačilo pár let ve funkci a stal se z něj vážený občan, jakmile získal trochu vrásek.
Děkuju, tahle povídka byla krásná a potěšila :).
OdpovědětVymazat[3]: Co mu chtěl povědět? Přece příběh mušličky Ale na ten si budete muset počkat, naž tu vyjde v Irithině povídce.
OdpovědětVymazatA možná se nakonec doopravdy stal váženým občanem, pokud si to sám nezkazil Ale jak tak přemýšlím o jeho cestě do Gondoru na dožití... nevím, nevím [4]: Děkuji, jsem moc ráda, že se líbila!
Zrovna jsem chtěla říct, že mušličku poznávám, když jsem si přečetla Irithin komentář. :) Takhle se dostávají věci do kánonu... mám takový dojem, že až vyjdou Sestry, mušlička už bude nedílnou součástí Mirabelčina (a Smíškova) příběhu...
OdpovědětVymazatStrašně se mi líbí ta představa Smíška hledajícího v dopisech různé odchylky, to zní jako něco, co bych taky dělala... je to taková uklidňující, poklidná myšlenka. Tahle povídka mě donutila přemýšlet, jak asi vnímaly děti Smíška, Sama a Pipina odkaz svých otců, to, co udělali, co prožili. Jestli naslouchaly příběhu, nebo za ním vycítily nějaký větší smutek... ta mušlička vysoko na stromě to ve mně prostě vyvolává, jak tam čeká s příběhem hluboko uvnitř, až ji najde malé hobití děcko... Jsem nějaká melancholická.