Poslední plamínek ještě nezhasl

Následující povídka od Moniky je velmi, velmi silná. A o čem si v ní můžete přečíst? O naději, naději, která v tomto kouzelném čase přichází i na ta nejméně očekávaná místa.

---

Obrázek nakreslila Gold-Seven

Poznámka autorky: Makalaurë - jméno, které dala matka Maglorovi, znamená "zlatý sekáček", což má mít spojitost s jeho "zlatozvukým" hraním na harfu.

Byl pozdní večer zimního slunovratu a odcházející Arien rozprostřela krvavé cáry svého závoje po lesklé hladině moře, připodobnivši tím neustálé dorážení vlnek jazykům ohně. Nikým nepozvána se ze stínů hor a rozeklaných skalisek vyplazila tma. Krajina postupně ztratila své barvy - z odstínů palety věčně zeleného lesa zbyly jen vzdálené praskřeky jeho obyvatelů jako připomínka, že ve věčném souboji souše a vody neřekl hvozd své poslední slovo.

To ale osamělá postava stojící po kotníky ve vodě nevnímala. Možná, že vůbec neslyšela nic - muž podobný mramorovému sloupu Padlé říše, vzpomínka na něco, co dříve bylo hrdé a krásné, než to semlel čas a pýcha vlastní všem velikým z Ilúvatarových dětí. Matka ho kdysi nazvala Makalaurë, ale na chraplavém, téměř nepoužívaném hlasu nezůstalo nic zlatého. Byl sám, sám v temnotě.

Pak avšak pootočil hlavou, mírně, jakoby snad už zapomněl, jak se to dělá, a v očích se mu odrazilo světlo Eärendila. Trhl sebou, ale pohled na vlny pradávnému Noldovi klid nepřinesl - zdálo se mu, že na něj výsměšně pod hladinou zamrkalo druhé světélko, jen aby se připojilo vzdálené volání třetího z rozpálených hlubin Ardy. Silmarily. Hlasy klenotů, jež mu osud přiřkl jako naději a zkázu zároveň, neustávaly. Krutý žert připravili Valar ztracenému na půli cesty mezi Prázdnem a Mandosovými síněmi. Zasloužil si to?

V nenadálém výbuchu vzteku nabral hrst kamenů a hodil je do moře. Objevila je kola na vodě…

…Objevila se kola na vodě. Fëanor mírně zavrtěl hlavou a vytáhl ruku svého mladšího syna z granitové mísy plné průzračné tekutiny, ve které se v úplné temnotě zrcadlila jen světla drahokamů mistrně poskládaných do tvarů hvězd zářících nad vzdáleným Beleriandem. Kovotepec se zahleděl do vody. Eldovy oči díky sporému osvětlení získaly stejný odstín jako ona a to společně s tlumeným zvukem hlasu jeho otce vzbudilo v Makalaurëm pocit, že je součástí něčeho prastarého a posvátného: "Za dob, kdy se náš lid ještě toulal po březích sladkého Cuivienénu jsme temnotu ctili. To ona byla naší matkou - mocnou, vlídnou milosrdnou. Navíc, a to si mnozí našeho věku neuvědomují, bez temnoty není světla. Možná, že to neplatí ve Valinoru, ale považ, synu můj, za jakou cenu: největší poklad Valar se nám stal samozřejmostí v této jasné zemi bez noci, kde nezáří hvězdy. Zapomínáme, že jedině v temnotě vzplály poprvé mocné plameny našich duší, jedině v temnotě jsme zažehli poprvé oheň znamenající život. Znamenající naději."

Fëanor vtiskl synovi do dlaně malý předmět. Chlapec udiveně rozevřel ruku, aby v ní objevil půlku skořápky od vlašského oříšku s připevněným zbytkem svíčky vevnitř. Nechápavě se zadíval na otce. "To je tvá bárka plná ohně - rozsvítíme ji a necháme, ať odpluje k jasným zítřkům." Pak uchopil křesadlo a nechal naplnit jeho radostným zpěvem i odlesky jiskřiček připomínajících trsy zlatých květin ztemnělou místnost. Ve chvíli, kdy mladý Makalaurë pouštěl lodičku na hladinu, světlo zaplálo nejen na vodě, ale i v očích jeho otce. Znamení lepších zítřků…

…v temnotě vzplály poprvé mocné plameny našich duší…

Tma. Strach. Zmatek. Touha jako můra následovat jediné světlo. Fëanor. Osm postav přísahajících ve svitu pochodní.

…v temnotě jsme zažehli poprvé oheň znamenající život…

Ta prazvláštní euforie, kdy jasná čepel prořízla tenké pouto pojící duši k tělu. Žár. Rozsypané korály z perel. Bílé plachty zbrocené krví. Těla postupně chladla.

…znamenající naději…

Plameny na vodě. Lodička ze skořápky? Poslední výkřik bratra. Pak vše utichlo. Temnota…

Temnota. Makalaurë cítil, jak mu po tváři kanou stříbrné slzy. Stál sám na břehu jako každý den, ale přesto byla ta noc něčím zvláštní. Vážně mu nenechali ani jedinou vzpomínku, vážně vše muselo zhořknout?

Znamení lepších zítřků?

Prastarý Elda se obrátil zády k Valinoru a doběhl do ztemnělé jeskyně. Chvíli hrabal v hromadě poházených věcí. Pak strnul, jakoby snad chtěl malý předmět v ruce zahodit. Najednou se vše zastavilo a on cítil, že je ten okamžik něčím výjimečný. Jako tehdy. Narovnal záda, v očích se mu zračilo odhodlání. Ořechová lodička vyplula na moře, zářivější než světlo Silmarilů.

…to je tvá bárka plná ohně - rozsvítíme ji a necháme, ať odpluje k jasným zítřkům…

Pro jeden den v roce si dovolil tomu uvěřit.