(Ne)šťastné a (ne)veselé

Přátelé a kamarádi, druhý týden našeho adventního kalendáře se nám chýlí ke konci. Ale nebojte, ještě máme před sebou více než polovinu! :-) Dnešní povídka je mimořádná tím, že je od Třezalky. Pokud vím, je to vůbec první její povídka, zveřejněná na blogu (nebo možá i kdekoliv jinde). Tak si to pořádně užijte a náležitě si toho važte. Třezalko, děkujeme velmi za účast! A kterou postavu že si vybrala pro svou povídku? Necháme se překvapit, milášku... ;-)

---

Obrázek nakreslila Navanna

Přiblížil se konec roku a s ním nastal čas Vánoc. Doba dárků, vánoček a návštěv příbuzných do pátého kolene. Obvyklý shon se nevyhnul ani hobití osadě na březích velké řeky. Už týdny předem hobiti sháněli stromky, jejich ženy chystaly cukroví a děti zdobily nory chvojím a stuhami, takže v ten dlouho očekávaný den bylo všechno perfektní.

Když se pak setmělo, usedla bába v kruhu svých příbuzných ke slavnostně prostřenému stolu. Matka rodu se šťastně rozhlédla. Ze všech stran se na ni usmívaly tváře jejích synů, dcer, vnoučat a pravnoučat. Jen dvě židle na konci stolu zůstaly prázdné. Tak jako mnoho let předtím. Stále ještě je nenechala odnést na půdu. Jako by doufala, že se ti, kdo na nich sedávali, jednou vrátí.

***

O mnoho mil dále se přibližně v téže chvíli v malé jeskyni u úpatí hor probudil její obyvatel. V tom tvorovi by dnes málokdo poznal toho veselého, kulatého hobita, jímž kdysi býval. Nyní byl na kost vyzáblý, vlasy mu zplihle visely do obličeje a bledé oči nervózně těkaly po okolí.

Glum skoro ulehčeně vydechl, když zjistil, že jeskyně je prázdná. Zrovna se mu totiž zdálo, že kolem slídily stíny a chtěly mu vzít…honem vsunul ruku do váčku u pasu. Prsty téměř okamžitě nahmataly drobný zlatý kroužek. Jeho milášek byl tedy prozatím v bezpečí.

Obvykle mu nezáleželo na tom, jaký je den. Tady v horách byly všechny stejné. Přesto ten dnešní poznal i bez kalendáře. Bylo to prostě ve vzduchu. "Jšou Vánoče, milášku," řekl stejným dílem prstýnku jako sám sobě.

Svého miláška taky získal o Vánocích. Vlastně ne, to nebyly Vánoce, ale narozeniny. A Deagol, ten ošklivý hobit, mu ho nechtěl dát. "Tak jšme ši ho vžali šami, milášku, glum."

Z hromady kostí vytáhl skoro půlku ryby, kterou se mu včera podařilo ulovit, a pustil se do jídla. Při tom jeho vypoulené oči zabloudily směrem, kde tušil řeku a příbytky svých příbuzných. Na krátký okamžik zatoužil být zase s nimi v teple rodinného krbu.

"Ale oni náš vyhnali, milášku," připomněl sám sobě, "jšou žlí. Říkali, že jšme vrah. A chtěli nám vzít našeho miláška."

Ale Smeagol byl taky zlý, ozval se v jeho hlavě šeptavý hlas, o kterém si myslel, že už dávno utichl. Kradl a slídil. A svého nejdražšího bratrance zabil pro obyčejnou cetku.

"jdi pryč!" Tvor se ošil a schoulil se do klubíčka, jako by se tak mohl před hlasem ukrýt. "Nechčeme tě!" Jsi zloděj a zrádce, pokračoval šepot, nemáš žádné přátele. Jsi úplně sám.

Glum zasyčel a mrštil do tmy zbytkem ryby. Najednou ho na ni přešla chuť. Schoulil se u ústí jeskyně, a zatímco mu hlas šeptal o dalších jeho proviněních, rozeštkal se.

Za ta léta si už stačil zvyknout na to, že je stále sám. Přesto se dnes, na Štědrý večer cítil opuštěnější než jindy.

***

Všichni už odešli. Hobiťata, ještě rozradostněná z nadílky, byla asi svými rodiči přinucena jít spát a dospělí se nejspíš odebrali do slavnostně vyzdobeného hostince na tradiční půlpintu piva. Bába v pokoji osaměla.

Smutně pohlédla na lenošku blízko krbu, kde kdysi tak rád sedával. "ani letos nepřišel," posteskla si tiše. A ani nikdy nepřijde. Vždyť ho sama vyhnala. A toho rozhodnutí nelitovala. Ale přes to přese všechno jí někdy tolik chyběl.