Zákeřná sázka

Krásný a poklidný advent! Pokud vás na Mikuláše neodnesli čerti (Schválně, kdo z vás byl tak hodný, že dostal něco od Mikuláše a dokonce třeba viděl i anděla?), můžete si dnes přečíst povídku o králi lesních elfů Thranduilovi - Kořenovi, která rozhodně poklidná nebude! :D Máte se na co těšit a to nejen proto, že Legolas je nezdárný synáček, který má občas pěkně poťouchlé nápady...Povídku pro vás napsala a humorem obdařila Vendy.

---

Elfí král posedával u dlouhého jídelního stolu. Hluboce ponořen do příprav na letošní Vánoce, ani si nevšiml, že se mu za zády vyloupl jeho vlastní synek. Princ Legolas se čepýřil jako koroptev při domněnkách, že by snad svého královského otce mohl poněkud vystrašit. Marně.

"Já vím, že jsi tady," ani nezvedl hlavu od dokumentů.

Legolas si pohrdavě odfrkl. "Jak to vždycky poznáš?"

Thranduil se na moment odtáhl od svazků papírů a pohlédl synovi pěkně do očí. "Jsi můj syn, znám tě lépe než kdokoli jiný. na prosím příště to ponech bez takovýchto stupidních otázek,"

Než se stačil král lesní říše otočit zpět k práci, Legolas neochotně zamečel. (Tedy, abyste tomu správně rozuměli, on doopravdy nezamečel, ale ten zvuk až nápadně mečení koz připomínal. Čím to bude…?)

"Ano?"

"Mám návrh…"

Thranduil povytáhl obočí.

"Uděláme sázku," pokračoval princ.

"Ano?" Thranduil tímto nápadem očividně nijak příliš nadšený nebyl.

"Neudělám letos o oslavách žádnou ostudu… Když ale-" Legolas se záměrně zasekl, aby mohl v otci vyvolat provokaterské myšlenky.

"Když letos vánoční stromeček seženeš ty a to přímo v posledním lese před Mordorem."

Král elfů vykulil na svého synka oči. Až mu málem jeho půvabně modrá očka z důlků vyletěla jako lučištnický šíp. "To si ze mě děláš…"

"Ani omylem." usmál se princ lesní říše.

"Proč bych takovou nesmyslnost dělal?" ptal se král dál. Byl z toho tak rozrušený, že málem převrhl sklenici s vínem, již měl mimochodem těsně před sebou.

"Protože jestli to nedokážeš, nejenže za prvé udělám zase ostudu lesní říši na slavnosti, ale taky budeš muset až do konce života žít s vědomím, že tě syn považuje za srabíka."

Thranduil málem vybouchl, ale sklenice s vínem ho na moment zklidnila.

"Tak co? Je to férový…" dotíral Legolas se šibalským úsměvem na tváři.

V králi elfů se v tu chvíli probudil malinký titěrný plamínek a tento plamínek se rozhořel do takové velikosti, až z králových úst vypadlo dobře, aniž by si to stačil sám nějak uvědomit.

Legolas zavýskal a v raně byl pryč.

Thranduil tam jenom zůstal sedět na židli stále usrkávajíc víno a přemýšlel, jak k tomuhle vůbec došlo.

Vánoční stromeček…

Následujícho rána osedlal král svého nejlepšího losa, natáhl na sebe svou jezdeckou róbu, nabalil s sebou své nejlepší meče a vybavil se řádnou dávkou elfího chlebu lembasu. Samozřejmě si nezapomněl pročísnou svou bujnou hřívu, aby alespoň útočícím skřetům ukázal, kdo je tu nejkrásnější.

Slunce hřálo, dokonce i zde v hlubokém temném hvozdu bylo poněkud pěkné počasí. Lehký větřík, teplota ve stínu 20 stupňů. Ideální.

Jakmile se před palácem vyhoupl král na losí hřbet, ozval se za ním dusot kopyt.

"Legolas…" zabučel Thranduil.

"Mohlo mi být jasné, že pojedeš se mnou…"

"Kontrola musí být, drahý otče." pronesl vážně princ, jehož odění se téměř rovnalo tomu královu. Na hlavě si upletl nádherný copánek.

Král se synem po několika dlouhých okamžicích dorazili na smluvené místo. Místo to bylo zatuchlé, temné, velice chladné a ve vzduchu byli cítit skřeti. Ideální místo pro sehnání vánočního stromečku!

král i syn seskočili z koně.

"Co teď?" zajímal se Thranduil.

Legolas pouze krčil rameny. "Tohle je tvůj úkol, já tu jsem pouze jako dozorčí. Abys se svého drahého synka náhodou nepokusil podvést."

Král elfů si pohrdavě odfrkl. Následovně vytáhl z pochvy meč a rozhlédl se kolem. Vyrazil směrem, který se mu zdál nejpříhodnější - lehce zarostlý lesík s obstojně vypadajícím porostem. Při cestě se mu jen honilo hlavou, jak bude doma muset potom čuchat ten skřetí smrad, který ulpí na vánočním stromečku.

"Nazdar, krasavice." přibližně po deseti minutách pátrání po stromu hodném elfího paláce, stanul Thranduil nad poměrně vysokou borovičkou. Tvar tak akorát, jak si představoval. A jelikož v těchto skřetích končinách už nemínil zůstat ani minutu, zaútočil na nebohou borovičku mečem. Aby ji uřízl, samozřejmě.

Tak řezal, řezal. Ale zvuk řezání a králova hekání vzbudil jakousi nemilou pozornost.

"Tati, bacha!" vykřikl z poza Legolas. Ovšem to už bylo pozdě…

"Snaaghburz!"

Elfí král blesku rychle zareagoval. Do jedné ruky meč, do druhé ubohou borovičku. jednou se tedy pokoušel co nejvíce ochránit borovičku a druhou zase usekat co nejvíc skřetích hlav, či nějakých jiných jejich částí.

Legolas se do boje samozřejmě také přidal. Ten ale na rozdíl od tatíčka po skřetech poskakoval, dupal jim na hlavy a podobně. Silný vítr jim boj poněkud znesnadňoval, ale elfové si vždy umí poradit dokonce i s přírodními zákony, jak všichni ví.

Výprava pro vánoční stromeček neskočila pro elfy špatně. Jediné, co při zpáteční cestě postrádali, byla pravá strana Thranduilových blonďatých loken a pár jehliček z borovičky. (Tato ztráta vlasů byla ovšem pro jeho elfí výsost poměrně značný problém. Vypadal jako kdyby si jednu část hlavy oholil. Nakonec to ale vyřešil fikaným způsobem! Na hlavu si posadil obří jehličnan a bylo. Už mu ani nebyly vidět vlastní vlasy.)

Oba elfové i borovička úspěšně dorazili do temného hvozdu. Stačilo ji už jenom ozdobit a Vánoce ve hvozdě mohly začít!