Vánoční úsměv

Dnes tu máme povídku od Mexafell, ke které vám něco poví ona sama:

Chci vám poděkovat, všem. Bylo krésné tuhle povídku psát. Nostalgie. Jen mi je trochu líto že jsem se už tolik nechytla v charakteru postav. Přesto jsem vám moc vděčná, že jsem se díky vám vrátila do starých dobrých časů. Že jsem si znovu mohla prožít Vánoce ve Středozemi. Sice už nejsem pánoprstenofil, ale tohle mě tahá za srdíčko. Děkuju všem za ty dva roky! Děkuju za tu podporu, zábavu, vzpomínky, srazy. Děkuju za tu komunitu, kterou jsem měla tu čest tvořit. Děkuju za to vám všem (některým asi víc než jiným). Lidičky, hobitci, trpaslíci, elfové, valar, maiové, zlobři, skřeti i vy ostatní národy, pronárody, bytůstky, podivnůstky a osobičky... DĚKUJU! A krásné Vánoce :,)

---

Byl hvozd. Hvozdem protékala řeka. A u řeky rostla vrba.

Dědek Vrbák stál. Majestátný ve své trpké samotě a shlížel do vody. Kořeny nakvašeně rozrážel vodní hladinu, až ledová tříšť cákala. Byl nešťastný. Byl zachmuřený. A jako vždy rozzlobený a nevrlý.

Nesnášel tuto roční dobu, nesnášel tento den. Vánoce. Den kdy Bombadil hopsá po lese ve svých žlutých botkách ještě bujařeji než po celý rok (i přesto že je taková zima a mráz), rozdává zvířatům jablka a stromům ozdoby a vypadá u toho nááááramě spokojeně. Dnes už kolem něj prohopsal alespoň poosmé. Tak neskutečně ho to iritovalo.

Ha! Teď běží podeváté! Vrbák už to nevydržel. "Bombadile!" zaskřípěl větvemi. "Bombadile!" Mrštil Dědek Vrbák po Tomu Bombadilovi jednou ze svých sukovitých větví. Obmotala se mu kolem paže.

"Pusť mě, Dědku Vrbáku. Co si myslíš, hlupáku? Jez hlínu ryj…"

"...zem, pij vodu, usni snem." povzdechl si Vrbák. "Tuhle písničku už znám." Zkroušeně pustil Bombadilovu paži.

"Co tak smutně, Dědkouši?" zachechtal se Bobadil a capl sebou na zasněžený břeh vedle Vrbáka. "Vždyť není proč být smutní! Je krásně zasněženo a Zlatěnka doma čeká se zlatým medovým cukrovím, bílým mlékem a úsměvem na tváři! Tak jaké pak rampouchy? Vždyť jsou Vánoce! Raduj se, Dědku hloupá!" plácl rozjařeně Vrbáka po kmeni a vyskočil na nohy. "Teď mě omluv, musím ještě oběhat notný kus lesa, naplnil jsem teprve patnáct krmelců." Oprášil si zadek od sněhu, narazil klobouk hlouběji do čela a už chtěl udělat první skok, když v tom se otočil. Zašátral v kapse a něco pověsil na konec větve, usmál se, zamával a odtančil.

Dědek Vrbák dlouho hleděl za mizející rozjuchanou postavičkou velkého malého pána Toma Bombadila, než se konečně podíval na konec větve. Pousmál se. On. Starý Dědek Vrbák se po mnoha letech usmál.

Zahoupal větví.

A po lese se rozlehl stříbrný cinkot zvonící rolničky.