Otrok Prstenu - Rukojmí

Lidé a elfové sice vyhráli bitvu, ale ne válku. Válka se totiž nepozorovaně přesunula jinam. A Minas Tirith volá o pomoc. Splní Theoden své slovo a vytáhne? Ale i kdyby se Rohiové rozhodli bojovat, rozhodně nemají dost času. Útok na Bílé město přijde brzy. A Rohirové nemohou tak rychle překonat vzdálenost mezi Rohanem a Gondorem...

A ostatní? Pipinovi se podaří uniknout. Podruhé. Ale tentokrát za mnohem drastičtějších okolností. Kdyby totiž nebylo Gimliho, možná že by svého drahého bratrance musel zabít...

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola desátá - Rukojmí

Kolem stolu ve Zlaté síni zasedlo shromáždění velitelů lidí a elfů, aby jednali o tom, co podniknou dál. Bitvu vyhráli. Ale se strašlivými ztrátami. Slyšeli nářek žen a dětí, kteří přišli o své nejbližší. Všichni vojáci, lidští i elfští byli venku, v Edorasu, ošetřovali zraněné a pohřbívali mrtvé. Zde, kde se jednalo o dalším osudu Rohanu, zůstali jen Gandalf, Elrond, Círdan, který byl vážně raněný, ale odmítal se nechat léčit, Galadriel, Aragorn, Boromir Theoden, Eomer, král mrtvých a Frodo. Sam tam pozvaný nebyl, ale všichni věděli, že se schovává za tím velkým gobelínem v rohu.

"Vyhráli jsme," začal Theoden. "Ale co uděláme teď?"

"Sarumana jsme porazili, ale Saurona ne. Za horami Mordoru šikuje obrovské vojsko a táhne na Gondor. Pozítří Gondor padne. Není to totiž jen armáda skřetů. Pomůže mu i armáda zlých lidí, jižanů na olifantech a korzárů v černých lodích. Ti všichni se stahují ke Gondoru," řekla Galadriel vážným tonem.

"Musíme vyjet mé zemi na pomoc!" vykřikl Boromir.

"Je nás moc málo," namítl Eomer. "Zmasakrují nás."

"Ale musíme Gondoru pomoct. Vyšleme posly. Ostatní Rohirové přijdou. Z Roklinky sem táhne vojsko elfů. Když se spojíme, můžeme zvítězit. Porážka u Edorasu ukázala nepříteli jednu věc: že se objevil Elendilův dědic. Lidé nejsou tak slabí, jak myslel. Ještě existuje odvaha. A možná dost síly vyzvat ho k boji. Toho se Sauron bojí. Nebude riskovat, že se národy Středozemě spojí. Srovná Minas Tirith se zemí, než se na trůn vrátí král. Rozsvítí-li se Gondorské majáky, Rohan musí být připraven k válce. Elfové sami nestačí," řekl Gandalf a podíval se na Aragorna.

Ale Theoden zavrtěl hlavou. "Pověz mi…Proč bychom měli jet na pomoc těm, kdo nám na pomoc nepřijeli. Co jsme Gondoru dlužní?"

"Nemůžeme ho nechat stát proti nepříteli samotného. Když padne Gondor, bude konec," namítl Gandalf.

"Ale Gondor nám také nepomohl. Kde byl Gondor, když na naše vesnice útočili skřeti? Kde byl Gondor, když nazgůlové unášeli naše koně? Kde byl…"

Eowyn stála sama, na strážní věži Edorasu. Bílé roucho kolem ní vlálo ve větru. Dívala se na město pod sebou. Ztráty byly strašné. Tolik mrtvých! Kdyby Červivec neotravoval královu mysl, mohli se stihnout přesunout do Helmova Žlebu a mnoho mužů mohlo žít. Ale v této beznaději přeci jen zasvitl paprsek naděje. Hraničář Aragorn, dědic Gondorského trůnu. Přišel na poslední chvíli a zachránil je. Doufala, že je ochrání i později. Ale…paprsek světla. Světlo… Oheň! Eowyn si zastínila rukou oči a zadívala se na obzor. Nemohla se mýlit. Gondorské majáky vzplály! Otočila se na patě a vyrazila dolů, do Zlaté síně. Roucho jí vlálo kolem těla, když běžela přes nádvoří. Brána byla zavřená. Opřela se do ní celou vahou těla a zatlačila. Brána se otevřela. Eowyn vběhla dovnitř, zastavila se a těžce dýchala. Viděla, jak na ni všichni v místnosti upřeli oči. Pohledem vyhledala Theodena, svého strýce.

"Majáky Minas Tirith! Majáky vzplály!" vykřikla. "Gondor volá o pomoc!" zašeptala a přiběhla k Theodenovi.

Theoden se na ní chvíli mlčky díval a vypadalo to, že váhá. "A Rohan odpoví!" řekl nakonec.

"Svolej Rohiry!" obrátil se k Eomerovi.

"Ne, vyšlu elfí posly. Budou mnohem rychlejší," odvětila Galadriel. O pár minut později se ozvalo dunění kopyt elfských koní. Poslové vyjeli.

"Ale nikdy nedojedeme včas. Město padne," dal si Boromir hlavu do dlaní.

"Možná… Za jak dlouho se tady Rohirové shromáždí?" zeptal se Elrond a podíval se na Gandalfa a Galadriel.

"To bude trvat dlouho," odpověděl Eomer.

"Pokud se poselství dozvědí hned teď. Mohli by dorazit do zítřejší půlnoci?" zeptala se Galadriel. Elfové totiž jezdili daleko rychleji, než lidé a pokud se jim pomohlo kouzly, mohli brzy zpravovat Rohanské jezdce o blížícím se útoku na skřety.

"Ano," přikývl Theoden mírně nejistě.

Gandalf přikývl. Galadriel si vzala slovo. "Potom, protože útok na Gondor má být pozítří…. Asi bychom dokázali přesunout celou armádu do Gondoru."

Theoden se rozkašlal. A i Círdan znejistěl.

"Ano. Myslím, že bychom to dokázali," potvrdil Elrond.

"Dobře tedy. Zítra o půlnoci budeme v Gondoru," zajásal Boromir. Možná byla ještě naděje.

"A co my?" ozvalo se zasípaní, když král mrtvých promluvil. "Propusť nás. Dal jsi nám své slovo," obrátil se k Aragornovi.

Aragorn přikývl. "Ano. Chci po vás ale poslední službu. Vydejte se k černým přístavům a pobijte korzáry, kteří chystají tajný útok na Gondor. Pak budu mít vaši přísahu za splněnou. Můžete odpočívat v pokoji."

Král mrtvých přikývl a rozplynul se.

O pár hodin později byl v přístavech slyšet křik a třeskot zbraní. Nezůstala tam ani živá duše. A když se to tak vezme, tak ani mrtvá, protože mrtví konečně splnili přísahu a mohli odejít.

Pipin věděl, že má jen jednu šanci. Přikrčil se ještě víc a snažil se ani nedýchat. Konečně sem doběhli i Gimli se Smíškem. Legolas stál uprostřed mýtiny, luk měl natažený a pečlivě pohledem projížděl nízké keříky a odhadoval, kde se Pipin schovává. Pipin viděl, jak se Smíšek otáčí kolem dokola a hledá ho. Teď byl zády k němu. Pipin zareagoval rychleji, než měl kdokoliv šanci postřehnout. Zvedl se a skočil po Smíškovi. Smíšek se zapotácel, když mu na záda dopadla váha skoro dospělého hobita a chtěl se z Pipinova sevření vymanit. Začal s sebou zmítat a hrozilo, že ztratí rovnováhu a spadne. Pipin ho však chytl za vlasy a krutě s ním škubl zpátky, aby mu zabránil spadnout dopředu. Smíšek zavrávoral a vykřikl bolestí, ale stál pevně. Pipin se k němu zezadu přitiskl, jednou rukou ho pevně obejmul kolem hrudníku a druhou vytáhl meč, který mu přiložil ke krku. Legolas namířil, ale uvědomil si, že nemá šanci Pipina zasáhnout, aniž by netrefil Smíška. Pipin si ho před sebe nastrčil jako štít, zatímco ho pevně svíral, aby se nemohl ani pohnout, a mečem mu přejížděl po krku.

"Co to děláš?" vyjekl zděšeně Smíšek.

"Bud zticha!" okřikl ho Pipin a zvrátil mu hlavu napůl dozadu, aby mečem lépe dosáhl na jeho krk.

Legolas si navlékl luk na rameno, sáhl dozadu za toulec a vytáhl dva menší, úzké meče. Pomalu se k Pipinovi blížil.

"Stát!" vykřikl Pipin. Sám se divil, jak krutě a odhodlaně jeho hlas zněl.

Legolas se zastavil a měřil si ho přimhouřenýma očima. "Jak jsi utekl?" zeptal se.

Pipin věděl, že Legolas hraje o čas. Zavrtěl hlavou. "To je jedno. Důležitější je, že už nechci, abych musel utíkat znovu."

"Tak mi dej Prsten. Dej mi Prsten a necháme tě na pokoji," ušklíbl se Legolas a natáhl ruku.

Pipin o pár kroků couvl a Smíška vlekl s sebou. "Víte, že to neudělám."

"Tak mi nezbývá jiná možnost," pokrčil rameny Legolas a znovu začal pomalu kráčet k němu.

"Stůjte!" vykřikl Pipin.

"Nebo co?" zeptal se Legolas.

"Zabiju ho," odpověděl Pipin a zatřásl Smíškem.

Smíškovi se rozšířily zornice hrůzou. Je Pipin schopný ho zabít? Na svém krku cítil Pipinův zrychlený, vyděšený dech, ale ruka, jíž mu pod krkem svíral meč, se ani nezachvěla.

"To bys neudělal. Je to tvůj bratranec. Nikdy bys mu neublížil. Máš ho rád," klidně odsekl Legolas s nebezpečným úsměvem.

Pipin neřekl ani slovo. Ale Smíšek vyjekl. Pipin ho pomalu, s rozvahou, řízl do tváře. Začal těsně pod levým okem a skončil pod čelistí. Rána byla hluboká a okamžitě začala krvácet. Pipin si toho ale nevšímal. Dokončil řez a znovu mu meč přiložil pod krk. Smíšek se už neodvažoval ani pohnout. Uvědomil si, že tohohle Pipina nezná. Ten starý Pipin by mu nikdy neublížil. Ale Pipin ovládnutý Prstenem… Kdo ví, čeho je schopný?

"Myslíte?" zašeptal Pipin.

Gimli s sebou škubl, když viděl, jak Pipin Smíška řízl.

"Legolasi…!" začal.

Legolas zavrtěl hlavou a dál postupoval k Pipinovi.

"Stůjte!" zaječel Pipin zoufale. "Přísahám, že to udělám. Zabiju ho!"

"Legolasi, prosím," zašeptal Smíšek. Cítil, jak s sebou Pipin při zvuku jeho hlasu škubl a meč se mu zaryl do kůže. Smíšek slyšel, jak mu Pipin vyděšeně dýchá do ucha. Nesměl ho nechat, aby ho zabil. Musel Legolase přesvědčit, aby nechal Pipina jít. Věděl, že Pipin je mladý a nevinný a vražda by na jeho duši vytvořila nesmazatelné jizvy. Pipin ještě nebyl pod vůlí Prstenu tak, aby mu bylo jedno, kolik lidí zabije, jako Glum, jen když dosáhne svého. Ale byl ovládnutý natolik, že pokud ho k tomu Legolas donutí, je schopen, jeho, Smíška podříznout. Věděl, že vražda nejlepšího přítele a bratrance by Pipina poznamenala do konce života. A to nemohl dopustit.

"Legolasi. Prosím," šeptal a oči se mu pomalu začaly plnit slzami. "Prosím."

Cítil, jak se Pipinovi roztřásla ruka, kterou ho držel.

Legolas se zastavil. Vypadal, že váhá.

"Legolasi, nemůžeme dopustit, aby Smíšek zemřel. Ten druhý hobit není sám sebou a byl by ho schopný zabít. A kvůli Prstenu už bylo prolito dost krve. Nemá smysl, abychom způsobili další zbytečnou smrt," řekl Gimli.

Legolas přikývl a ruce svěsil volně podél těla. "Co chceš?" zeptal se Pipina.

Smíšek zhluboka vydechl. Bezprostřední smrt mu nehrozila. Ted záleželo jen na Pipinových podmínkách.

"Nejsem úplně hloupý. Vím, že mě budete pronásledovat," začal Pipin. "Chci, abyste složili zbraně. Vy Gimli, abyste rozbil svou sekeru a vy Legolasi, abyste mi dal oba své meče a zlomil svůj luk a šípy."

"Zbláznil ses?" vyprskl Legolas. "To neuděláme."

"Potom…" zasyčel Pipin. "Máte minutu. Pokud mě neposlechnete, můžete se se Smíškem rozloučit." Smíškovi se slzy přelily z očí a začaly mu téct po obličeji.

"Pipine, přece to doopravdy nechceš udělat? Pipe, prosím, nezabíjej mě!" zašeptal.

Pipin mu ale ještě víc trhl hlavou dozadu. "Řekl jsem, že máš být zticha."

"Legolasi. Musíme to udělat," prohlásil Gimli. Lítostivě se podíval na svou sekyru. "Mám svou sekyrku rád, ale Smíšek je důležitější."

"Ne. Ten luk mi dala Galadriel. Nemohu ho zlomit," protestoval Legolas.

"Ale nemůžeme nechat půlčíka zemřít," zoufale ho přesvědčoval Gimli.

"Tak co?" vyzval je Pipin po chvíli.

Oba se k němu otočili.

"Já souhlasím," prohlásil Gimli. Lítostivě zvedl svou sekyru, načež s ní udeřil do kamene. Nic, v kameni se objevila hluboká rýha, ale sekera zůstala neporušená. Udeřil podruhé a sekyra praskla. Udeřil potřetí a sekera se rozlétla na několik úlomků.

"Já svůj luk nezlomím. Nikdy!" prohlásil Legolas a pohrdavě si změřil Gimliho pohledem.

Smíšek se kousl do rtu a cítil, jak se mu meč znovu jemně zařízl do krku.

"Gimli, omračte elfa," řekl Pipin.

"Cože?!" vykřikl Legolas.

"Udělejte to!" zaječel hobit.

Gimli ho poslechl. Bál se o Smíška. Pokud tím zabrání tomu, aby Smíšek zemřel, klidně to udělá. Vzal topůrko své sekery, rozehnal se s ním a udeřil elfa z boku do hlavy.

Legolas překvapeně zamrkal a svezl se v bezvědomí do trávy.

"Dobře. Ted zlomte jeho luk a šípy," přikazoval dál Pipin a sledoval, jak trpaslík plní jeho pokyny.

Smíšek se stále neodvažoval ani dýchat, aby se nakonec nepodřízl sám o meč, který se mu bolestivě tiskl ke krku

"Vezměte Smíškův batoh. Naskládejte do něj všechno jídlo z vašeho a Legolasova batohu a i oba Legolasovy meče."

Gimli to udělal.

"Přidejte tam i oba vaše měchy s vodou."

Batoh už byl naplněný k prasknutí.

"Výborně. Teď vysypte svůj i Legolasův batoh na zem."

Trpaslík tak provedl a Pipin si prohlédl hromádku na zemi. Nebylo tam nic, co by Legolas mohl použít proti němu. Jen Gimliho krabička s Galadrielinými vlasy, dva papíry s básní a pár dalších drobností.

"Přineste Smíškův batoh sem. Položte ho metr od nás a okamžitě se vraťte zpátky," přikazoval dál Pipin a jeho sevření trochu povolilo.

Gimli vzal Smíškův batoh, dal ho, kam Pipin ukázal a pozadu se vracel zpátky, aby ukázal, že nechce bojovat.

"My teď půjdeme. Vím, že nás budete pronásledovat, ale pamatujte si, že pokud budu muset, doopravdy Smíškovi ublížím. Nevím, jak vám zabránit, abyste nás sledovali, ale tohle by vás mělo zdržet," řekl Pipin a mečem ukázal na bezvědomého Legolase.

"Smíšku. Poslouchej mě," zašeptal do ucha Smíškovi. "Ted tě pustím. Navlékneš si svůj batoh na záda. Celou dobu ke mně budeš otočený čelem. O nic se nepokoušej. Nesnaž se mě porazit, nebo tě zabiju. Vezmeš si batoh a půjdeš pomalu támhle, mezi těmi dvěma borovicemi. Já půjdu za tebou. Pak se vydáme na cestu. Půjdeme tak dlouho, dokud budeme moct. Nesnaž se mi sebrat Prstýnek a všechno bude v pořádku. Ano?"

"Pipe…my? Jak to myslíš?" zakoktal se Smíšek. "Ty mě tady nenecháš?"

"S Legolasem a Gimlim? Ne. Vezmu tě s sebou. Budeš moje záruka, že se elf o nic nepokusí," klidně mu odpověděl Pipin.

Smíšek nemohl uvěřit vlastním uším. Měl být rukojmí svého vlastního bratrance!

"Tak. Teď udělej to, co jsem ti řekl," pobídl ho Pipin a povolil své sevření.

Smíšek si navlékl batoh na záda a pomalu odcházel směrem, který Pipin určil.

Ještě se naposledy ohlédl na Gimliho, který stál uprostřed mýtiny vedle Legolase a díval se za ním.

"Děkuji, Gimli. Za všechno!" rozloučil se a vykročil dřív, než ho Pipin mohl popohnat.

Následující kapitola