Otrok Prstenu - Král

Kapitola, ve které výjimečně není o druhé dějové linii ani slovo. A o co tady půjde? Theoden se konečně rozhodne bránit svou zem. Je k tomu přiměn ne moc hezkými událostmi přímo na jeho dvoře. Gandalf a elfové porazí Sarumana a potrestají ho jedním z těch nejhorších způsobů. Hobiti se konečně setkají se svými přáteli a mohou být, alespoň na chvíli, v bezpečí. A na konec, jako takový bonus, vás čeká malé můří memento. Tak ať se líbí!

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola osmá - Král

"Můj pane! Co uděláte? Budeme bránit Edoras?!" vykřikl vášnivě Eomer a probodl Grímu Červivce pohledem. Vrátil se do Edorasu, přesvědčit svého strýce, aby ho vyslechl. A teď do něj už dvě hodiny naprosto bezvýsledně hučel, aby ho přiměl bránit svou zem. Vše mu samozřejmě kazil Červivec, který se snažil Theodena přesvědčit, že se vlastně nic tak hrozného neděje. Eomer už začínal ztrácet trpělivost.

"Můj pane. Tohle jsem našel v Červivcově pokoji," ozval se vyděšený hlas a do síně vešel starý sluha. Před sebou držel v látce zavinutý dlouhý meč a svazek dopisů.

"Co to je?" zeptal se Theoden slabým, skřípavým hlasem.

"Nic můj pane. Váš sluha už je starý a pomatený. Měl byste ho vyhodit. Neoprávněně se přehrabuje v mých věcech!" zasyčel Gríma Červivec.

"Můj pane…," zakoktal se sluha.

"Stráže! Odveďte ho!" rozkázal Gríma a ze stínů se vynořily neochotné siluety stráží.

"Ne!" přikázal čísi hlas.

Stráže se zastavily.

"Tady se už žádné bezpráví páchat nebude!" vykřikla Eowyn a vyklouzla zpod závěsu.

"Má paní?!" podlézavě se jí Červivec přikrčil k nohám.

"Nech mě, Červe!" odsekla zhnuseně Eowyn. "Albrysi, ukaž králi, co neseš," otočila se směrem ke sluhovi. Sluha poklekl před Theodenovým trůnem.

"Pane, váš meč. Červivec ho měl schovaný ve své truhle."

"Chtěl jsem ho jen ochránit!" vykřikl Červivec.

Eomer se na něj zhnuseně díval.

"A tady. Pod skrytým víkem byly tyhle dopisy. Psal je Červivcovi Saruman. Popisuje v nich vaše tajné plány a vaši chorobu, kterou, jak se zdá, způsobil právě pán Železného pasu," pokračoval sluha.

Theoden se unaveným zrakem podíval na dopisy. "Je to pravda?" zasípal.

"Ne, je to sprostá lež!" vyhrkl Červivec a schoulil se u jeho trůnu. "Můj pane, oni vám lžou. Usilují o váš život a chtějí…"

"Jak se opovažuješ?!" vykřikla Eowyn. Nemohla takové lži poslouchat, už prostě nemohla stát v pozadí a hrát si na poslušnou neteř. Její pohár trpělivosti přetekl.

"Dej mi to!" vytrhla svému vyděšenému bratrovi meč z ruky, chytla Červivce za krk a smýkla jím na zem. Podržela si ho před sebou a pod krk mu přiložila meč. Přitáhla si ho blíž k sobě, aby se mu mohla podívat do očí. "Lháři! Slizký, proradný lháři! Jak dlouho budeš mému strýčkovi znechucovat život a postrkovat ho blíž k smrti. A o co ti vlastně jde? Proč to děláš? Kvůli Sarumanovým slibům? Přece mu nevěříš. Je zrádný," křičela na něj.

Červivec se zachvěl. Měla pravdu. Proč to vlastně dělal? Sarumanovi nevěřil tak… pak si to ale uvědomil. Když se díval zblízka do Eowyniny krásné tváře, uvědomil si, proč to všechno podnikal. Vyrazil dopředu, chytil ji za ramena a hladově ji políbil. Celý sál zalapal po dechu.

Eowyn vykřikla a napřáhla meč, ale Gríma jí ho vyrazil z ruky.

"Moje sestra!" vzpamatoval se Eomer jako první, vytáhl dýku a hodil ji po Červivcovi. Červivec zachrčel a sesul se k zemi. Dýka hotupým koncem bolestivě udeřila do ramene. Eowyn ho od sebe zhnuseně odstrčila.

"Ty hade! Jak se opovažuješ," zasyčel Eomer. A vykročil k Červivcovi.

Červivec se schoulil do klubíčka. "Můj pane, on mě chce zabít!" zakňoural a obrátil se k Theodenovi. Ale Theoden na něj shlížel tvrdě, neústupně a s nenávistí.

"Zavřete ho do hladomorny!" rozkázal silným hlasem. "Nestojí za to, abychom si špinili čepel jeho krví!"

Stráže ho s radostí poslechly a odvlekly kvílejícího Červivce do hladomorny.

"Och bratře," zašeptala Eowyn, zoufale si utírala pusu rukávem bílých šatů. V očích se jí, poprvé po deseti letech, leskly slzy. Byla hluboce otřesená.

Theoden vstal z trůnu a uchopil ze sluhových roztřesených rukou meč. Najednou se zdálo, jako kdyby král omládl o dvacet, třicet let. Byl zase ve středním věku a plný síly. Vyhnal ze svého srdce Sarumana i jeho přisluhovače a zrak se mu projasnil. Paradoxně to však nezpůsobil fakt, že ho Červivec zradil a s pomocí Sarumana zaklel, ale fakt, že se odvážil políbit jeho milovanou neteř. Někdy dokáží maličkosti víc, než velké věci.

Král Theoden pozvedl svůj meč.

Byl připraven bránit svou zem.

Gandalf jel na Stínovlasovi vedle paní Galadriel. Ta seděla v bílých, jednoduchých šatech na své klisně a zamyšleně hleděla dopředu. Spolu vedli armádu elfů, mířící k Rohanu. Většina elfů byla pěších, ale víc než tisíc jich jelo na koních. Mezi nimi samozřejmě Celeborn na černém hřebci se stříbrným postrojem, mírně kysele se tvářící Elrond a Círdan. Za nimi se táhlo moře stříbrných korouhví a nablýskaných brnění. Bylo to až neuvěřitelné. Elfové, titíž chladní, neosobní elfové, pro které bylo sto let pouhý okamžik, se během pěti hodin vypravili na cestu. Na pomoc lidem, na cestu za záchranou světa.

Gandalf trochu předjel a rozhlédl se po obzoru. To co viděl, mu vyrazilo dech. Daleko od nich, směrem od Železného pasu táhlo na Rohan obrovské, deseti, ba i stotisícové vojsko skřetů. Byli to Železní, ale i Mordorští skuruti a nižší skřeti. Bylo jich strašně moc. Gandalf věděl, že dorazí k Rohanu tak zítra. Musí je přepadnout zezadu a dát Rohanu čas na obranu. A i tak to bude hodně nevyrovnané. Sice mohli do Rohanu dorazit už dnes, ale nejdříve se museli stavit v Železném pasu. Doufal, že Stromovous poslechl jeho rady a vytáhl s enty na Orthank. Ale museli se přesvědčit. Museli mít jistotu, že jim do zad nevpadne Saruman se svými kouzly. A také si dělal starosti o Froda a Sama, doufal, že jsou hobiti v pořádku. Zvlášť Frodo. Ztráta Prstenu ho musela krutě poznamenat.

"Zastavte, zde se utáboříme!" rozhodla Galadriel o pár hodin později.

Elfové vděčně polehali do trávy. Galadriel k sobě svolala Gandalfa a ostatní.

"Nemá smysl, abychom do Železného pasu šli všichni. Stačí, když tam půjdou členové Bílé rady," přikázala Galadriel a nikdo se jí neodvážil odporovat.

Tajně opustili tábor a za chvíli se Galadriel, Gandalf, Círdan i Elrond ztratili v houstnoucí tmě nadcházejícího večera.

Boromir se s obavou podíval pod sebe na to, na čem jel. Byl to poloprůsvitný, zelený a nepochybně mrtvý kůň. Vůbec se mu nelíbilo, že musel jet na něčem takovém, ale, co mu zbývalo? Také mohl jít pěšky a to by bylo nepochybně horší. Jeli strašlivým tempem. Pokud pojedou takhle rychle, mohli by zítra v poledne dorazit k Edorasu. Boromir pevně doufal, že to bude stačit. Znovu se znechuceně podíval na tu …věc pod sebou a ohlédl se. Kousek za ním jel Aragorn, na stejném, poloprůsvitném koni a na tváři měl zasněný výraz. Boromir nepochyboval, že vzpomíná na Arwen. Ohlédl se ještě dál, ten pohled ho velice znervozňoval. Věděl, že za nimi táhne obrovské vojsko, ale nic neviděl. Jen někdy, v přímých slunečních paprscích se zaleskla neviditelná korouhev, nebo zařinčela nepřítomná zbroj, ale jinak nic. Přitom ale cítil, že tam mrtví jsou. Věděl o nich, ale neviděl je. Otřásl se. Čím dříve tohle všechno skončí, tím lépe. Už se těšil na bitvu. Boj mu chyběl.

Samovi se bitva docela líbila. Tedy, jestli se to vůbec dalo nazvat bitvou. Těch pár set skřetů, co v Železném pasu zůstalo, nemělo proti armádě entů šanci. Zvlášť, když enti rozbořili hráz a do Orthanku se vylilo celé jezero, které předtím Saruman držel zlými kouzly nad Železným pasem. Skřeti se topili a dusili, ale přesto se pokoušeli bojovat. Stříleli proti entům zapálené šípy a nejeden ent tak úplně shořel dřív, než se mohl uhasit v divoké vodě. Stromovouse jeden takový šíp minul jen o pár centimetrů. Také se po nich skřeti pokoušeli házet kameny, ale enti po nich na oplátku začali házet skály. Stromovous dal pár kamenů i Frodovi se Samem a Sam si také hodil, jen Frodo se tvářil zničeně a vypadal, že je mu tahle všechna zbytečná smrt strašlivě líto.

Ale to bylo předtím. Teď oba hobiti seděli na nízké zídce, sledovali potopu a zuřícího Sarumana na Orthanku a spokojeně kouřili zásoby Dolanského listí, které Sam objevil v jednom vytopeném skladu.

"Same, podívej!" vykřikl vzrušeně Frodo a ukazoval k obzoru.

Sam si zaclonil oči. Viděl tam nějaké postavy, ale nepoznal, kdo to je.

"Víte, kdo to je?" zeptal se a otočil se na Froda.

Oči mu jiskřily, ale Frodo vypadal maličko nepřítomně. "Ano," řekl po chvíli. "Je to paní Galadriel, elf Círdan, Elrond a…." Frodo zalapal po dechu a obrátil se k Samovi. "Same, Gandalf!"

"Ale pane Frodo, Gandalf je přece mrtvý, padl v Morii," odpověděl zmateně Sam.

"Ne, určitě sem jede Gandalf. Já…ta hudba," odporoval mu Frodo a zavřel oči, jako by poslouchal něco, normálním smrtelníkům příliš vzdálené a vznešené.

"Hudba?!" chtěl se pochybovačně zeptat Sam, ale pak to uslyšel také.

Divukrásnou, tajemnou a divokou hudbu. Hudbu, která vycházela odevšad a odnikud. Sam si však byl jistý, že ji neslyší. Nezněla. Prostě tam byla. Rovnou se mu odvíjela v hlavě, aniž by musela projít ušima. Píseň zpívala o míru a o jiných nádherných věcech. O čtyřech jezdcích, kteří jedou vymýtit zlo. Sam ale instinktivně tušil, že ta hudba není určená pro ně, byla určena pro Sarumana. Najednou se ozval jiný zvuk, drásavý, kvílivý a hrozný. Vypadalo to, že se Saruman nezalekl a rozhodl se bojovat. Ale pak se onen druhý, příšerný zvuk změnil v obyčejné praskání. Orthanská věž pukla a majestátně se sesula k zemi. To, co se nepodařilo Entům celé dva dny, totiž rozbořit, nebo alespoň trošičku narušit černolitou jednotu věže, se Galadrielině hudbě podařilo za necelé dvě minuty.

Z trosek věže povstala jediná, malá postava oblečena v bílém rouchu. Saruman.

"Zradil jsi nás, Sarumane. Tímto tě vylučuji z Bílé rady!" rozlehl se silný hlas. Gandalf dospěl k troskám Orthanku.

"Myslíte si, že porazit mě je tak jednoduché? Že na to stačí elfská zaříkadla?" ušklíbl se Saruman.

Gandalf pomalu přikývl. "Ano, stačí," natáhl ruku, Sarumanovi se vykroutila jeho hůl z ruky a vletěla do ruky Gandalfovi. Ten ji zarazil hluboko do země. Hůl pukla. Okolí se také změnilo. Vypadalo jako předtím, než Saruman propadl zlu a nechal všechno zničit. Najednou se tu objevily vzrostlé stromy. Trosky věže začaly bleskurychle obrůstat travou a za chvíli z nich nezbylo nic, než malý kopeček mechu a dvě pampelišky. Sam s Frodem s údivem zjistili, že stojí po kolena ve svěží, zelené trávě. Metr od Gandalfa vyrašil mladý buk a srazil Elrondovi kápi z hlavy.

Saruman se na to v hrůze díval, pak ale zbledl ještě víc. Ozval se hluk a zem se pod jeho nohama začala hýbat.

"Ne to ne!" vykřikl, když pochopil, co mu chce Gandalf udělat.

Gandalf ale jen přimhouřil oči. Ještě měl v živé paměti, jak ho Saruman mučil, když byl jeho vězněm. Ale tázavě se podíval na Galadriel. Přeci jenom, tohle byl dost krutý trest. Galadriel přikývla. Saruman zasténal. Zpod jeho nohou vyrašil obrovitý dub, ovinul se kolem něj a pohltil ho. Ještě byly pár vteřin vidět Sarumanovy zděšené, černé oči, ale pak se mezera zatáhla kůrou a po Sarumanovi nebylo ani stopy. Byl uvězněn uprostřed obrovitého dubu, bez možnosti úniku.

Tak skončil Saruman, bílý čaroděj, hlava Bílé rady a pán Orthanku.

Frodo a Sam se přivítali s Gandalfem i elfy a odjeli s nimi do jejich tábora. Frodo s Galadriel a Sam s Gandalfem. Nebylo jasné, kdo měl ze setkání větší radost, ale Sam byl rozhodně ze všech nejvyjukanější. Tohle vůbec nečekal. Už odmalička měl rád elfy a v Roklince i Lorienu jich také mnoho viděl, ale ještě nikdy jich neviděl tolik. A v tak vyhraněné situaci.

Zůstali na noc v tábořišti. Elfové se stihli ještě trochu prospat, Galadriel, Elrond a Círdan plánovali zítřejší útok a Gandalf rozmlouval s Frodem a Samem. Frodo se ale choval hodně roztržitě a jeho první otázka byla, kde je Prsten. Gandalf mu popravdě vyprávěl všechno, co se dozvěděl od Aragorna. A řekl jim i o tom, jak vyslal orly, aby Smíška a Pipina s Prstenem našli a přinesli sem, aby Frodo mohl Prsten zase převzít. Frodo ale nevypadal ani trochu klidnější. Neuměl to vysvětlit, ale měl pocit, že Prsten není v bezpečných rukou. Cítil, že ho má někdo, kdo je jím ovládnutý a nedovolí, aby byl zničen. Nakonec ale vyčerpáním usnul, poprvé od svého odchodu z Lorienu v čistých přikrývkách. Alespoň jedna starost mu ale ubyla. Galadriel mu kouzly vyléčila zraněný kotník. Sam se schoulil vedle něj, šťastný, že je jeho pán konečně v bezpečí.

Můra mávala křidélky, co nejrychleji mohla. Musela svou zprávu doručit včas. Záleželo na tom možná všechno. Gwahir se musel o Gandalfově prosbě dozvědět co možná nejrychleji. Najednou můra cítila, jak ji něco zachytilo do pařátů a v zorném poli se jí objevil ostrý zobák. Zoufale s sebou začala mrskat. Krebaina! Nesmí dopustit, aby ji Krebaina sežrala. Mrskla s sebou a uviděla svou šanci. Jen musí vránu zaměstnat natolik, aby nekontrolovala, kam letí. Mávala křidélky co nejvíc, bzučela a obratně se vyhýbala ošklivému zobáku. Její taktika zafungovala. Ozval se praskavý zvuk a velice překvapená vrána narazila v plné rychlosti do skály. Na poslední chvíli se srážce pokusila vyhnout a můru pustila. Ale bylo jí to k ničemu. Po kdysi silné a krvežíznivé vráně zůstalo jen pár černých peříček, pomalu se snášejících k zemi. Můra usedla do trávy. Věděla, že je zle. Měla potrhaná křídla a věděla, že v tomto stavu neuletí ani metr. Zalezla do malé jeskyňky a lehla si na zem. Musela počkat, až se trochu uzdraví. Ale tím pádem zpráva dojde později. Kdoví, třeba to bude spíš k užitku.

Následující kapitola