Je nám ctí vám přinést další rozhovor. Dnes si popovídáme s Lemmingem. Zjistíte něco o jeho písničkách, koníčkích či o tom, čím je specifická hra na whistle.
Odkaz na nahrávku zde: https://youtu.be/aidagYoTcSM
Irith: Dobrý den, vážení posluchači Rádia Středozem, vítáme vás u rozhovoru s Lemmingem. Ahoj Lemmingu!
Lemming: Ahoj.
I: Naše první otázka je již tradiční, jaké bylo tvé první setkání s Tolkienem?
L: No, to je zrovna otázka s docela dlouhou odpovědí… Ale já myslím, že paměti na kartě máte dost J. Všechno to začalo někdy začátkem devadesátých let, kdy jsem byl na střední škole a s kamarády jsme objevili dračí doupě. Tenkrát to byla docela pecka, Dračí doupě pro pokročilé. Pravidla byla horká novinka. Mimochodem, dělal na nich Michael Bronec. A tak jsme hráli s kamarády Dračí doupě. Pak jsem přibližně v druhé půlce devadesátých let zjistil, že nějací kamarádi dělají Dračí doupě naživo. Šlo o družinkový larp v partě asi deseti kamarádů. Hrály dvě družinky o pěti lidech, z čehož v té mojí družince si jeden parťák první den vymknul kotník a já jsem si uhnal puchýře, takže to dopadlo dost neslavně. Pak jsem s těmi lidmi dělal nějaké další larpy a nějak se to rozjelo. Byl jsem jednou i na Pánu Prstenů a vůbec jsem se motal kolem larpů. Tam jsem se také potkal s Janou Syrovátkovou (pozn. redakce - Jixipen). Tedy, abych mluvil přesně, s tou jsem se potkal už dříve, asi na jaře v roce 1993 na nějaké programátorské nebo programátorsko-matematické soutěži. Ale jen jsme se potkali, poznali, nijak jsme se spolu nezačali příliš kamarádit. Až pak jsem se s Janou začal potkávat právě na larpech. A stejně tak v té mé larpové skupině byla i Markéta Kyloušková, která byla v té době dost aktivní v Brněnské tolkienové společnosti. Sečteno a podtrženo, znal jsem lidi, kteří byli aktivní tolkienisti, ale já jsem se tolkienismu neúčastnil, já jsem byl tenkrát přes larpy.
Co se týče Tolkiena, někdy v devadesátých letech vyšel Pán Prstenů česky. Avšak první, co jsem od Tolkiena četl, byla Kniha ztracených pověstí. Přečetl jsem ji, ale nijak extrémně mě kniha nezaujala. Ovšem nějakou základní kostru příběhů jsem jakž takž znal, protože larpy tím koneckonců byly inspirované. Ale nebyl jsem nějaký aktivní tolkienista nebo něco podobného. Zlom přišel až v roce 2001, kdy se stalo několik věcí. Jednak mě Jana Syrovátková pozvala na její (alespoň myslím) narozeninovou oslavu u ní na chatě v zahrádkářské kolonii, kde jsem poznal Jirku Grunta a Danielu Binderovou. Příliš jsme se k Tolkienovi nedostali, jen jsme navázali vztahy, navzájem o sobě věděli a byli si sympatičtí. Myslím, že to bylo chvíli předtím, než bylo založené Falešné Společenstvo. Potom také musím zmínit, že v roce 2001, ještě před onou oslavou, jsem od nějakého kamaráda Pavla Vondřičky dostal nahrávky Poetického Společenstva. Kazetu. A ta mě hrozně zaujala, zejména se mi líbila píseň U Břečťanu (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=24), a říkal jsem si, to je přesně to ono, to je správná písnička, kterou bychom měli zpívat na larpech u ohně. To je ta atmosféra, která tam je. A tím jsem se o to začal zajímat. Tenkrát jsem hrál asi rok a půl na kytaru, a protože jsem hudebně hrozně hluchý, tak jsem to podle nahrávky nedokázal zahrát, ale potřeboval jsem k tomu noty a akordy. Kontaktoval jsem Pavla Vondřičku, jestli to náhodou nemá. On říkal, že ne, ale že uvažuje o tom, že by se to zapsalo. Domluvili jsme se, že se sejdeme na Bilbovkách v Dobřeni, kde budou lidé okolo Pavla, které jsem já neznal, jen jsem si s nimi po meilu psal, a tam se nějak domluvíme. To byly ty slavné Bilbovky v roce 2001, kdy jsem tam přijel a účastnil jsem se hry o Bilba. Hru naše skupinka vyhrála, já jsem se pak stal Bilbem, protože jsem pronesl nejlepší řeč. Takový velký vstup, jen co jsem se dostal k tolkienistům, už jsem byl Bilbo. Domluvili jsme se na nahrávání a hlavně jsem se také už stihl účastnit prvního veřejného vystoupení Falešného společenstva s Bulvou Cvalimírem. A to po celodenní hře, kdy jsme ráno vyrazili s tím, že jdeme na dvě hodiny a nevzali jsme si žádné jídlo. Dorazili jsme až večer, byla tam vonící hostina, všichni po celém dni hladoví a my jsme hráli dvacet minut Bulvu Cvalimíra. Takže tímhle způsobem jsem se vlastně dostal k Tolkienovi a FS trochu víc. Je to dlouhá historie, ale je to celé zamotané do sebe a těžko by se to rozdělovalo na jednotlivé otázky.
I: Takže larpům se věnuješ nějak víc?
L: No, ano. Vlastně, neřekl bych, že víc, protože já nemám až tolik času, takže hraji jen několik málo larpů do roka. Popravdě řečeno jich více fotím, než hraju. Ale ano, vlastně se larpů od té půlky devadesátých let, kdy mě chytly, držím. Přes všechny vývoje. Protože ta naše družinovka byla opravdu ve stylu "pár lidí v obarvených prostěradlech běhá s hokejkami po lese". Dneska je to dost někde jinde. Takže ano, larpům se věnuji pořád a myslím, že se jim ještě dlouho věnovat budu.
I: A máš nějaký oblíbený larp? Nebo nějaký, který bys doporučil?
L: To je takhle těžko říct. Já si larpy dost vybírám a samozřejmě od bitev jsem se přesunul k nějakým komornějším a velkoprodukčním larpům. Kupříkladu jsem byl fotit na larpu Pomezí (http://pomezi.larpy.cz/), který se hraje v kulisách experimentální divadelní hry Pomezí (https://pomezi.com/), kdy parta dobrovolníků z jednoho starého domu v Karlíně udělala v různých místnostech interiéry domů jedné vesnice v Sudetech po druhé světové válce. Někteří z těch, kteří udělali tuhle inscenaci, dělají i larpy, takže se domluvili a udělali na motivy té hry v kulisách larp. Je to atmosférický až trochu hororový larp, kde současně hrají postavy současných obyvatel a postavy týchž obyvatel z předchozího běhu, kteří hrají jakési duchy a tak tam vzájemně jednotlivé generace těch postav interagují. Že si třeba nějaký hráč myslí, že by se tenhle konflikt měl hrát jemně a naopak ta jeho starší verze má dojem, že by se mělo hrotit. Je to hrozně zajímavý experiment a já tomu strašně fandím. Akorát je škoda, že je to asi neopakovatelné. A je to dost specifické. Ale je to vážně zajímavá věc od lidí jako Lischai, Pirosh a spol.
Polly: A jak jsi říkal, že na Bilbovkách už ses zapojil do vystoupení s Bulvou Cvalimírem, to byla ta věc, co tě přivedla ke středozemské hudební tvorbě?
L: No vlastně ano, koneckonců prvním posláním Falešného Společenstva nebylo vytvářet něco nového, ale věc, kterou jsme dělali první rok, dva, bylo vzít to, co zbylo po Poetickém Společenstvu, které se v té době de facto rozpadlo, a nějak to zapsat, aby to bylo uchované dál. Naše vlastní tvorba přišla později, takže to byl postupný vývoj.
I: A která byla tvoje první písnička?
L: To kdybych věděl… Myslím, že první, co jsem napsal, byl překlad Větrova od Alexe Lewise. To asi neznáte, tuhle písničku. Já už nějakou dobu totiž ve Falešném Společenstvu prosazuji, že bychom se měli pro jeden rok vykašlat na divadelní představení a udělat koncert nebo představení, kde by se hrály právě tyhle písničky, které se nikam úplně nehodí. Ale přesně takovou písničkou je Wind Blows Over the Weathertop od Alexe Lewise, kterou já jsem přetextoval na Větrov.
P: A ta se někde hrála?
L: Možná ano. Ale nehraje se moc často. Ale existuje a myslím, že je ve zpěvníku Falešného Společenstva. A našel bych i nahrávku od Alexe Lewise, podle které jsem to dělal. Ale oficiální nahrávka v rámci Písní Středozemě není.
I: Kterou svou písničku nejraději hraješ?
L: To se asi takhle nedá říct.
I: Nemáš žádnou oblíbenou…
L: Ne. My hrajeme hlavně představení, takže v rámci představení si člověk najde nějaké favority. Ale že bych měl nějakou dlouhodobou stálici, to asi těžko. Ono je to i podle nálady.
P: A co třeba byl favorit posledního představení?
L: Kupříkladu z pásma od Aredhel ta písnička, jak Maeglin obdivuje krásy Gondolinu, ta byla moc pěkná. I když já jsem tam moc nic nedělal, protože jsem nebyl v tu dobu na scéně. Dále třeba Smrákání (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=102) tu mám rád. Ta se nám, myslím, v muzikálu relativně povedla, včetně sexu za oponou, za plentou. A stejně tak je dobrá písnička Radosti manželské - ta hádka s Eliškou (pozn. redakce - s Elsou) - ta myslím, že je taky docela pěkná, ta vyšla. A další věc, kterou mám rád, je Eolovo putování (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=104). To ale bohužel kvůli zdravotním problémům nebylo v té verzi, jak jsme chtěli, s harmonikou. Ale co se dá dělat.
I: A nahráli byste ji s harmonikou?
L: Ta je nahraná. Je nahraná s jinou harmonikou, kterou hraje Jana Jabloňová a je nahraná s houslemi a ne s čelem. Ale je nahraná zhruba v této verzi. Ale já myslím, že nahrávka není úplně to ono, bez souvislostí celého představení to zkrátka nemá tu správnou atmosféru. Je to takový flashback umírajícího Eola. Koneckonců tak to říkají i úvodní slova písně "Když elf přichází do síní Mandosu, proběhne mu před očima celý život", takové je motto písně a píseň je tím pádem doopravdy flashback a funguje nejlépe právě v rámci příběhu, v rámci celé scény. Takže samostatně, myslím, nemá takovou sílu, jako když se hraje.
P: Je nějaký motiv nebo příběh, který bys chtěl v budoucnu nějak zpracovat?
L: A víš, že je? Já už taky nějakou dobu ve Falešném Společenstvu oroduji za to, abychom zpracovali příběh Galadriel. Že to myslím všichni znají z Pána Prstenů - z té scény s Frodem. Její příběh je hrozně zajímavý. Ona jako malá šla přes Helcaraxe do Středozemě. Když jí pak po Válce hněvu na konci Prvního věku, jako všem Noldor, bylo nabídnuto odejít zpátky do Valinoru, tak ona řekne, že ne, že si to svoje chce odžít a být dál vládkyní své říše. Což by ve Valinoru samozřejmě nemohla. A právě proto zůstává ve Středozemi.
Scéna, kdy jí Frodo nabídne Prsten a ona odmítá, tak má mnohem, mnohem hlubší kořeny přes několik věků. Kdy právě Prsten by jí mohl dát to, co ona chce - být vládkyně. Ale ona zjišťuje, že už si své prožila, že už vládkyní byla. Prsten odmítne a řekne "Já teď uvadnu a odjedu do Valinoru, protože už jsem si zažila všechno, co jsem tady chtěla zažít". Takže když to člověk vidí ve filmu nebo tu scénu čte v knize, tak z ní chápe jenom zlomek. Příběh se nedá pochopit v celku bez toho, aby člověk znal všechny předchozí souvislosti. To je třeba hrozně pěkné.
I: To je zajímavé!
Když jsme u těch písniček, jak vznikla, tvá mezi námi nejoblíbenější písnička Entí zahrada (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=101)?
L: Žádnou takovou písničku jsem nenapsal.
I: No tak, Nerion nás varoval, že to řekneš. Musela jsem to zkusit…
L: Tak jsi to zkusila.
I: Dobře, tak nic. A Domy smrti (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=103)? Je to taková neobvyklá píseň, žádná podobná na stránkách není.
L: Ano, to je mnohem lepší otázka. A já jsem hrozně hrdý, že ta písnička je divná. I když pořád ještě nejsem spokojený. Myslím, že se ji ještě nikdy nepodařilo interpretovat tak, jak já bych si představoval. Protože ona je strašně náročná na přesnost zpěváků. To by asi opravdu museli být nějací opravdu školení zpěváci, kteří to vážně umí a pořádně udělají sbory, aby to znělo tak, jak já si představuji.
Ale k písničce jako takové. Ta vznikla jednoho depresivního odpoledne. Myslím, že jsme právě připravovali Númenor a prostě se to nějak spojilo a vznikly Domy smrti. Proto jsou takové divné a depresivní. Ale přesně takové mají být.
I: A nemůžeme zapomenout na písničku Temný hvozd (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=187). Jak to bylo s ní?
L: No, myslím, že tam nic extra asi nebylo. To byl takový dobrý nápad v dobrou chvíli. Nevzpomínám si na žádné zvláštní okolnosti. Tedy vím, že to bylo u Elišky, kam jsem tu písničku přinesl. A měl jsem nějakou představu, jaký má být ten pocit a jak to má znít. A pak jsem z toho nějak vydoloval melodii a povedlo se mi ji doladit do stavu, kdy se mi na konci podařilo vyjádřit tu myšlenku, že prostě musíš jít vpřed, až na konci nemůžeš jít zpět a tak dále.
Písnička se mimochodem nerýmuje, jak jste si možná všimli. Vůbec, až na ty konečky jednotlivých slok, které jsou vždycky stejné.
To jsem rád, že se líbí, je pěkná. Byla napsaná v zásadě už s tím, že ji bude zpívat Fallon, ona má na ni dobrý hlas a dobrý styl zpěvu.
P: Co máš na vystupování nejraději, co ti to přináší?
L: Jednak se rád ztrapňuji na veřejnosti, ale celkově mě na tom vystupování baví příprava, ono by to ani jinak nešlo. Kdyby člověka bavilo vystupovat, tak by nehrál s Falešným Společenstvem, které rok připravuje vystoupení, pak ho zahraje jednou a pak rok připravuje další vystoupení. Ale mě právě baví ta příprava. Hodně mě baví i takový ten kvas a ten spěch před vlastním vystoupením. Než ta pomyslná opona jde nahoru. Koneckonců, já jsem se třeba občas motal i kolem nějakých irských vystoupení a tam, i když jsem třeba jenom jako fotograf, mě právě baví přijít dřív a prostě pozorovat soubor, jak se všichni připravují. Zkrátka mě baví ta atmosféra před vystoupením.
I: A když jsi mluvil o těch irských tancích, ty se jim nějak věnuješ, ne? Profesionálněji.
L: No, profesionálně rozhodně ne. Možná často, protože mám tréninky dvakrát týdně, takže se jim věnuji například mnohem víc než Tolkienovi nebo hudbě. Ale jsem na to za jednak starý a jednak nešikovný, takže rozhodně tam nedosahuji nějakých velkých výkonů nebo něčeho, co by bylo ocenitelné. Ale ono to má s Tolkienem možná i nějakou souvislost. Jestli si pamatujete, když jsme hráli Koňskou operu, Jezdec z Rohanu (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=141) je vlastně reel a tehdy jsem stepoval asi půl roku, ani ne. Tak mě napadlo, hele, to je reel, tak já na to něco zastepuji. Vzal jsem si stepky a prostě jsem tam opravdu při tom vystoupení něco zastepoval. Jestli to budeme někdy opakovat, tak to udělám znovu a třeba to bude už k něčemu trochu vypadat. Sice to tenkrát nevypadalo nic moc, ale bylo to cool.
I: Neukázal bys nám něco?
L: No, nebudu tady mučit sousedy stepováním. Možná po rozhovoru.
P: Když už jsme mluvili o irských tancích, tak prý hraješ na whistle, na irskou flétnu. Liší se to nějak od zobcovky? A čím?
L: Jsou na to trochu jiné hmaty, a pokud chcete na irskou flétnu hrát jako na irskou flétnu, aby to opravdu znělo irsky, liší se to tím, že při hře na whistle se tony váží dohromady, nerozdělují se. Hraje se to celé vlastně v legatu, abych použil správný hudební pojem. Ale jinak je to hodně podobné. Samozřejmě že whistle je vždy laděná do nějaké tóniny. Třeba ta déčková, na kterou hraju já, tak ta rozumně hraje v D-duru, v G-duru a pochopitelně v analogických tóninách. Takže když chcete whistle dát do nějaké písničky, tak prostě musíte písničku posunout tak, aby na whistle vůbec šla zahrát. To je trochu nevýhoda. Na druhou stranu se mi ale hrozně líbí, protože má vážně hezký zvuk. Má flétna je navíc poměrně dobrá, koupil jsem ji z druhé ruky od jedné hráčky, která se tomu věnovala opravdu hodně. A musím říct, že i Vlastík, náš zvukař, ji má rád. Protože když jsem ji prvně přinesl do studia a zahrál na ni, tak říkal: "No, konečně nějaká flétna, která ladí."
I: A máš k tomu Irsku nějaký vztah? Vlastně irské tance, irská flétna a tak dále. Je to jenom náhoda nebo ta země…?
L: No, země vůbec ne. Ale mně se líbí irské tance a i ta irská hudba mě nějak oslovuje, ten styl. Takže k tomu mám blízko, i když nejsem žádný velký irofil. Spíše se mezi irofily pohybuji. Já to nedělám až tak moc, ale prostě se mi to líbí a baví mě to. Je to další oblast, které se věnuji.
P: Liší se nějak výrazně hraní na normální bicí (jako na bubny) a na cajon?
L: To bych taky rád věděl, protože já jsem na bicí nikdy nehrál. Ale samozřejmě se liší. Protože, alespoň co můžu posoudit, na bicí člověk hraje v drtivé většině případů paličkami, kdežto na cajon hraje zase v drtivé většině případů rukama. K tomu se dají pořídit metličky. Což si mimochodem také chci výhledově pořídit, abych rozšířil možnosti hry, zejména pro doprovod nějakých jemnějších písní. Technika hry dlaněmi na cajon je podobná spíš hraní na bonga, třeba. Kdybyste to chtěly něčemu připodobnit. Ale na druhou stranu zvukově je ten cajon spíš jako klasické bicí než jako bonga.
P: A na bonga nebo na djembe, na to nehraješ?
L: Ne, ne, ne, na to nehraju.
I: A jak ses dostal ke hraní na cajon?
L: Jak jsem říkal, mám mizerný hudební sluch, ale smysl pro rytmus je alespoň o trochu lepší. Takže v tomhle směru je to pro mě dobrý nástroj. A dostal jsem se k tomu dost prozaicky. Zkrátka jsem viděl nějakého člověka, jak na to hraje. On měl nějaký samodomo cajon. A hrozně se mi ten nástroj zalíbil, tak jsem si ho také pořídil.
I: A jsi samouk?
L: No, skoro. Ve skutečnosti jsem chodil pár měsíců na nějaké kurzy, kde jsem se naučil alespoň základy, jak se na to hraje a co se s tím zhruba dá dělat. Ale ten člověk to táhnul hodně do latinskoamerické hudby, odkud koneckonců ten cajon pochází. Ale já ho přece jenom takhle nepoužívám. Neměl jsem čas chodit na další pravidelný kurz, takže jsem tam chodil jen pár měsíců, na jeden běh. Naučil jsem se nějaké základy a to teď využívám.
I: Čemu se věnuješ v reálném světě, v reálu? Jaké máš zaměstnání?
L: V reálu jsem programátor a programuji webové aplikace. Teď kupříkladu internetové bankovnictví jedné banky.
I: A ty programuješ nebo děláš stránky Falešného Společenstva (http://fs.ulmus.cz/index.php)?
L: No, v zásadě jsem je kdysi udělal. Teď už moc aktualizované nejsou, takže tomu přítomnému času bych se spíš vyhnul.
I: Ale je to škoda, třeba web Písní Středozemě funguje dost aktuálně…
L: Relativně ano. Ale ono těch věcí, které by se daly na našem webu aktualizovat, není až tolik. Samozřejmě, používáme ho s tím, že tam dáváme noty a občas tam aktualizujeme události nebo něco takového. Ale v principu ten web není moc aktualizovaný. A v tomhle směru prostě vládne Facebook, ve schopnosti dostat informace k našim fanouškům, takže prostě používáme ten. Je to marný, je to marný, ale je to tak.
P: Facebook spravuješ ty nebo někdo jiný?
L: Ten dělám hlavně já, ale samozřejmě správce tam mají i nějací další lidé z Falešného Společenstva. Kupodivu mezi Falešným Společenstvem Facebook není tak moc oblíbený, akce organizujeme postaru po emailu, což má nějaké výhody, ale má to i nějaké nevýhody. Přes Facebook se to organizuje líp
I: Jaké máš koníčky, kromě irských tanců?
L: Kromě irských tanců, kromě larpů, o kterých jsme už mluvili a kromě fotografování, které už jsem taky trochu zmínil? Tak kupříkladu, a já vím, že vy to tam máte v těch otázkách, protože jste mi to poslali, ještě mě baví lodě a plachtění, takže jednou, dvakrát za rok vyrazím na pár dní na plachetnici plachtit.
I: Daniela říkala, že jste byli někde v Chorvatsku a pojedete na Balaton, ne?
L: No, v Chorvatsku jsme byli, i když tam jsem nedělal kapitána já. A ano, teď pojedeme na Balaton, máme takovou jachtu Falešného Společenstva.
I: Pojede celé FS…
L: Ne, celé FS ne, jenom pět lidí. Malý, malý výběr. Pojedeme na Balaton, což má tu výhodu, že Daniela mluví vzhledem ke svým maďarským kořenům maďarsky. Takže důstojník pro styk s domorodci je už jasný.
I: To je důležité. V Maďarsku se jinak moc nedomluvíte…
L: Maďarsky samozřejmě, německy ano, anglicky trochu. My jsme tam byli minulý rok s rodinou, takže vím, jak to tam vypadá.
I: Já jsem tam byla kdysi dávno. A Maďarsko nemám ráda, mám k němu silnou averzi, takže nebudu úplně objektivní, ale nějak mě to úplně…
L: Rodiče tam byli ještě za socialismu, ČKD tam mělo nějaké rekreační středisko u Balatonu. A právě tam jsme teď přijeli a ten chlapík, co nám půjčoval jachtu, se mě ptal: "A byl jste už někdy u Balatonu?" A já říkám "No, byl. Naposledy v roce tuším 1992". A on na to, "No, tak od té doby se tady asi hodně změnilo…"
I: Když jsme u toho plachtění, máš rád Ransomovky?
L: Ano, tak vlastně vznikla moje láska k plachetnicím. V šedesátých letech vycházely Ransomovky v edici KOD (pozn. redakce - knihy odvahy a dobrodružství). Táta měl některé doma, a když jsem přišel do toho správného věku, půjčil mi je, abych si je přečetl. Pak jsem si i popůjčoval některé, které jsme doma neměli. Zkrátka mě to hrozně bavilo. Takže tak nějak vzniklo "Mám rád plachetnice. Plachetnice jsou hrozně cool." Ale nikdy jsem neměl možnost plachtění realizovat. Já jsem chtěl jet už před delší dobou do Chorvatska, ale nikdy to nevyšlo. Až před pěti roky jsem se na moře dostal poprvé. Pak jsme jeli ještě s Danielou na moře. Moře dobré, ale to Chorvatsko je daleko a přece jenom už je to docela náročné. Udělal jsem si takový menší průkaz, který stačí jenom na vnitrozemskou plavbu. Na jezerech a řekách si můžu plachtit, jak chci.
Žádné komentáře:
Okomentovat