Když máme ten Haloween... tradiční podzimní depresivní povídka.
Říkalo se, že ještě před počátkem času procházel Melkor věčností, vytvořenou Iluvátarem a hledal Věčný plamen, v touze vytvořit život. Nechtěl totiž čekat, chtěl tvořit a zaplnit prostor bytím. Ale nenašel ho, neboť Věčný plamen je u Iluvátara.
První píseň
Zlatý bloudil a hledal. V nezhmotnělém srdci mu planula myšlenka na život, smích a barvy, které přijdou. Nechápal Stříbrného, bratra, a nechápal ani další. Proč vyčkávají, proč marní čas v nicnedělání, když to, proč byli stvořeni, je na dosah ruky (kdyby tedy ruce měli, stejně jako kdyby existoval čas). On byl jiný. Toužil hledat, tvořit. Nebavila ho temnota a jen prostá, chabá existence v prázdnu. Snil o těch, kteří přijdou, o dětech, které budou obývat svět, jenž jim stvoří a které budou žít, tvořit a rozmlouvat. Snil o těch, kteří dají jeho bytí smysl.
Procházel dlouho a sám. Bratra již dávno přestal přemlouvat, ať jde s ním. Už dávno se přestal snažit. Poznal, že jejich vůle je slabá a nemají tu jiskru, která by je hnala dál a nenechala jim klidně spočinout když ví, kolik ještě má být vykonáno, kolik mohou vykonat již teď. Jeho cesty byly mnohé a zatím nenalezl, co hledal. Věčný plamen mu zůstával skryt. Ale, postupně měl dojem, že se možná něčemu blíží, bylo jedno místo, místo, kde něco cítil. A teď (ač mluvit v rámci okamžiku nemá v tomto případě smysl) chtěl jít, chtěl tvořit a zkusit rozdmýchat život. Věděl, jak na to.
Zlatý se zhmotnil v bytí, připomínal sloup nebo snad oheň, přelévající se v mnoha odlescích prostorem. Upřel svou mysl tam, kde tušil Plamen. Začal zpívat. Ta píseň nebyla žádná, kterou kdy bylo možné slyšet v síních elfů, lidí nebo trpaslíků. Byla stará, mocná a jiná. Tony se proplétaly a zpívaly o barvě a o světle. Zpívali o smíchu, o štěstí těch, co má stvořit, pěly o míru, ač neznaly válku a pěly o životě, který ještě nebyl. Povznesl svou píseň v nevídané nádheře, těšil se na to, co stvoří. Nadšení, touha po světle a radosti naplnila jeho duši a on zpíval tak, jak již nikdy nezazpívá.
Dozněly poslední tony a on pohlédl na to, co stvořil. Výkřik nejhlubšího děsu rozezněl prostor, když poprvé spatřil zhmotnění písně. Tam, kde byla barva nebylo nic, kde bylo světlo byla tma, kde štěstí tam zkáza a z míru byla nenasytná, sžíravá touha a hlad. Černá se přelévala a formovala. Vše, co chtěl, vše, po čem toužil bylo změněno a pokřiveno a z jeho písně o životě se stala smrt.
Nenašel plamen a nestvořil děti, stvořil čirou temnotu a zlo. V hrůze prchal z toho místa, zlomený. Ale než mohl být pryč, vztáhla Temnota svůj jeden pařát a dotkla se Zlatého. Ozvěna výkřiku rezonovala bytím a v pozdějších příbězích se znovu zhmotnila, v severních zemích Středozemě. Osvobodil se a za cenu velkých bolestí utekl. Ale kus pařátu Temnoty zůstal uvězněný v jeho těle, rostl, prorůstal a sílil. Až do jeho srdce zanesl pochybnost, touhu podobnou jí samé a zmar. A Zlatý, (pozdější příběhy ho znaly pod jinými jmény), své první jméno navždy ztratil a již se nazýval jinak, snažíce se zapomenout na píseň a to, co jejím prostřednictvím vytvořil, snažíce se uniknout svému zranění i neodvratnému osudu.
A Temnota tam byla, rostla a sílila. A když Melkor poprvé žárlivě pohlédl na bratrovo království, sestoupila do světa Ardy a přijala jméno Ungoliath.
Žádné komentáře:
Okomentovat