Irith na Šumavě aneb Když se hobitomaniak vypraví na hory část. 2

Asi si zasloužíte vysvětlení, proč byl ten minulý díl tak utnutý a bez předmluvy. Blog mi to absolutně nechtěl vzít, část fotek jsem musela smazat a i část textu, abych to tam vůbec nějak narvala. Tady by to mělo být lepší.

Mimochodem, když se oštěstí, můžete časem čekat reportáž z Japonska, z Telče a z Irska!

---

Středa 12.8.2015 - Na programu dneška byl druhý a poslední cyklistický výlet - jezero Laka. Tj. nejmenší a údajně nejkrásnější ze všech šumavských jezer. Zaparkovali jsme pod Prášily. To bylo dobrodružnější, protože nějaká dvě auta si tam stoupla tak blbě, že napasovat se mezi ně se dalo jen tak, že na obou stranách od zrcátek zbýval přibližně centimetr.

Vyrazili jsme. Ovšem, mělo to háček. Co bobr, že? Také už jste si říkali, že jsem nějak zapomněla na bobra? Takže my jsme vyrazili lesní cestou podél řeky k místu, kde prý měl být bobří hrad. První část cesty jsme v pohodě jeli na kole, lovili si nějaké kešky a tak. Pak se ovšem cesta rozdělovala. Jedna šla nahoru úplně jiným směrem, jedna šla nahoru a řeka šla dole. Takže se táta rozhodl, že tu kola necháme a zkusíme jít podél vody, protože nevěří, že by kterákoliv z těch cest podél ní vedla. Ehm… No, nechali jsme kola u stromečku ve srázu a sestoupili dolů k řece.

Neomylně první, co vidíme, nudisti. Táta se zatvářil zuřivě a odhodlaně vykročil podél proudu řeky. Jak jsme postupovali, terén se začal měnit z pěšinky na posekanou louku, pak na louku neposekanou a nakonec na totálně zarostlý a neprostupný bažiny. Falko vypadal, že bude stávkovat. Nicméně jsme se takhle probrodili houštím až do nejbližšího meandru. Po bobrech ani stopy. Tak pokus číslo dvě, že si zujeme boty a půjdeme naboso řekou. Za pět minut jsme ušli zhruba těch pět metrů. Voda byla ledová a ty šutry také nic moc. Mimochodem, umíte si představit, jaké to muselo pro hobity být na Caradhasu? Ty brďo…

Takže pokus o zdolání bobra číslo tři. Přebrodili jsme tu řeku na druhou stranu, kde byla posekaná louka a šli po té louce. Ale kde nic tu nic. Potom, co nás třikrát udržela v chodu jen naděje za-támhletím-meandrem-něco-vidím jsme konečně dospěli k bodu B. Na druhé straně řeky byla pláž, kde se slunili nějací lidé, a uprostřed toku bylo naplavených pár polínek. Táta zajásal, já si stoupla do mraveniště, máma skepticky prohlásila, že tohle přece není bobří hrad a Falko si odmítal nazout boty, ani se kamkoliv pohnout.

Nakonec jsme bobra museli vzdát s tím, že se tedy vrátíme. A copak jsme zahlédli na druhé straně řeky? Správně, onu cestu, kterou jsme na začátku zavrhli a která hezky pohodlně vedla celou tu dobu podél řeky. Další brod, škrábání se do kopce a heuréka, naše cesta.

U kol jsme se ještě vydali trošku proti proudu s tím, že za-támhletím-meandrem-něco-vidím. Bylo to daleko a bylo to nedostupné.

Cesta zpět už byla celkem v pohodě. U auta jsme zahnuli vlevo v bok a dali se cyklostezkou do kopce do Prášil. Cesta byla, jak již jsem zmínila, do kopce, což mluví za všechno. Vedro, výhledy, kopec. Náš výlet byl ovšem naplánovaný tak, že z Prášil pojedeme do kopce na úpatí Ždánidel, což je asi půlka cesty, a od nich už z kopce na jezero Laka a dál do Prášil. Tuto trasu si prosím zapamatujte a klidně si to najděte na mapě.

V Prášilech jsme v krátkosti obdivovali rozbořený kostel, jen tak dlouho, abychom stačili nabrat dech a znovu se začali škrábat do krpálu. Bylo to totálně úmorný. Ale fakt strašně. Jediný, kdo to od nás vyjel, byl táta, ale to také proto, že Falko je malý a já s mámou jsme tahali víc než pět kilo navíc zátěže v taškách.

Proto, že táta jel napřed, na nás také někdy musel čekat. No a poprvé na nás počkal na rozcestníku dvou cest. Jedna vedla doleva dolů, jedna doprava nahoru. Abych se ospravedlnila. Já si s GPS provozovala, že máme jít dolů, že jsme na jiném rozcestí, než si provozuje zbytek rodiny. Já jim říkala, že tahle cesta je špatně. Později mi máma oznámila, že jsem to měla říkat více důrazně a přesvědčivě, že takhle si mysleli, že jen mám opět pošramocený orientační smysl. Hmmm…

Takže jsme se jali stoupat cestou vzhůru. Já se stále kojila marnou nadějí, že jsme třeba dobře, táta nám definitivně ujel a máma s Falkem šli za mnou a povídali si. Pro jejich obranu můžu říct, že Rosaně došlo, že jsme asi špatně ve chvíli, kdy se nám po pravé ruce otevřel nádherný výhled do míst, kde měl být vrch Ždánidla, nejvyšší kopec v okolí. Takže kde jsme byli? Ano, na Ždánidlech. Zavolala jsem tuhle skutečnost tátovi. Nevěřil mi a přesvědčoval mě, že podle mapy… Tak nic, no. Nahoře na Ždánidlech jsme si dali oběd. Telefon od táty. Vážně jsme špatně. Došlo mu to tehdy, kdy cesta skončila v roští. Co teď? Počkali jsme, až se vrátí k nám zpátky a já zkusila najít nějakou cestu dle GPS. Cestu jsem našla. Ještě menší dohad s tátou, že to je jiná cesta, ale nakonec jsme se shodli, že to je ta správná cesta a zarostlou polňačkou jsme vyrazili dolů. Ovšem zarostlé polňačky většinou nemívají nijak zvlášť zářnou budoucnost a ani tahle nebyla výjimkou. Po pár desítkách metrů skončila. Pro popsání situace: Vlevo od nás byl les, jímž měla ona cesta procházet. Přímo dolů leželo Laka, ale dělilo ho od nás několik set metrů polomové louky, kterou se s kolama fakt překonat nedalo. Vlevo dole za lesem měla být naše původní cesta, po které jsme se měli držet. Takže jsme si vzali směr a vyrazili jsme. S kolama to lesem byla vážně lahoda. Táta nakonec vzal kolo sobě i Falkovi, protože ten to prostě nedával. Představte si fakt zarostlý les, kde jsou navíc popadané stromy a celé je to pěkně rozbahněné. Celou dobu jsme se s Rosanou modlili, abychom nebyli v první zoně. Sto metrů nám trvalo k deseti minutám. Pak Rosana zahlásila, že nad námi je cesta. Potom, co jsme ji při všech možných pokynech ani já, ani Paladin nedokázali najít (doteď netuším, kde ji Rosana viděla), jsem já zahlédla cestu kousek pod náma. Slezli jsme korytem potoka a ano, byla to cesta. Vydali jsme se po ní doleva, kde se měla napojovat ta naše původní asfaltová cyklostezka. Rozbahněná cesta se po pár metrech změnila v cestu vysypanou většími šutýrky a po dalších několika metrech, hurá! Naše asfaltka. Rosana se najednou začala smát. Hádejte, co bylo napsáno na ceduli na začátku té kamenné cesty? První zona NP, prosíme, nevstupujte mimo značené cesty! Takže my nejen že vstupovali, ale vstupovali ve fakt velkém stylu prostředkem lesa a ke všemu s kolama…

(1. zona NP)

(štěrkovnice)

(naše krásná cesta)

Na odbočce k jezeru ještě hádka, kudy tam a protože rodiče odmítli riskovat, šli jsme po turistické, místo po cyklo.

Jezero hezké. Protože už bylo celkem pozdě, ani tam nikdo nebyl. My tam dost vyřízeně obdivovali jezero, zašli si i na obě dvě terásky na vyhlídku a pak byl čas vrátit se. Vraceli jsme se přes osadu Nová Hůrka, kde jsem jednak měla kešku a jednak tam byl zbořený kostel. Kešku střežila lebka nějaké srny, či co, což už bylo opravdu povzbuzující. Kostel i kapli u něj jsme si důkladně prolezli.

K autu už byla cesta bez zastávek a fakt hezká. Kolem minového pole.

A v penzionu nám netekla voda. Dokonalé!

Čtvrtek 13.8.2015 - Hlavní cíl dne byl vrch Boubín, rozhledna Boubín a prales Boubín. Alespoň se to bude lépe pamatovat, když se vše jmenuje stejně…

Poníka jsme zaparkovali v Kubově Huti. Bylo krásně, sluníčko svítilo, ale máma nám vyprávěla, že sem jezdili každý rok s jejími rodiči na výročí svatby, či čehože a že tu pokaždé bylo strašně hnusně, foukalo a nic se nedalo dělat.

My vyrazili směr Boubín. Bylo to, jak jinak, do kopce. Cesta to byla zajímavá. Jednak tam bylo hafo lidí, což sice moc fajn nebylo, ale zase to bylo uklidňující po včerejšku, když jsme teď měli jistotu, že na 99% jdeme dobře, když jdou tím směrem i všichni ostatní. Dále byla cesta fakt pěkná. No a nakonec… asi nebudu rozebírat, co se po té cestě stalo a řešilo, protože táta vypadal při samé možnosti toho, že bych to zaznamenala písemně, velice, ale opravdu velice zuřivě.

U vrcholu se cesta změnila v dřevěné schody, po kterých jsme se doplazili nahoru k rozhledně. Já s mámou a Falkem jsme si ještě udělali odbočku k Srnímu vrchu. A proč? No protože tam byla keška. Ta byla u pomníku jakémusi čemusi básníkovi. Mám dojem, že Šumava byla na neznámé básníky opravdu plodná. A těch pomníku co tu mají. To asi dělá to, že šutr tu není zrovna nedostatkové zboží.

Na rozhledně jsme zastihli spícího tátu. Můj pokus o obsazení jediné volné lavičky v okolí ztroskotal na tátově výkřiku "Ne!" a ceduli "Čerstvě natřeno" která byla pověšená tak hezky zapykaně, že si na to samé místo co já sedl ještě minimálně jeden člověk. Ale kalhoty to přežily a lavička také. Na patě rozhledny jsme si dali oběd, nechali mírně naštvaného tátu hlídat zavazadla a vypravili jsme se nahoru. Mám dojem, že Falko a jedna paní počítali schody. Paní vyšlo 210, Falkovi asi 200 a dle brožury jich tam mají tuším že 221. Tak nevím…

Rozhodně to bylo schodů víc než dost a než jsme se vyškrabali nahoru, byli jsme pořádně zplavení. Ale výhled byl naprosto předpisový. Jen bylo tak jako kouřmo.

Dole jsem ještě rodinu na chvíli opustila a šla na další keš. To byl trochu problém, protože nad ní seděli důchodci a ošklivě se na mě dívali, ale nakonec uloveno. A ty podpapíráky mě už fakt děsně štvou. Jsou všude!!! Keška byla v muchomůrce. Docela fajn skrýš.

Cesta dolů. Ta byla rozhodně zajímavější. Jednak vedla lesem, takže byla hezčí a jednak tam bylo více zastávek. Falko začal po chvíli stávkovat, že je unavený a že tu umře, takže jsme ho nechali s tátou a běželi napřed. Další keška měla být u loveckého zámečku. Šli jsme po cestě, přes kořeny a větve, když jsme onen zámeček zahlédli padesát metrů pod námi. Hádejte, co správný kačer udělá, když vidí vytoužený objekt několik metrů kolmo dolů, a jinak k němu vede cesta 500 metrů po rovince? Ano, sleze to. Takže jsme dali Paladinovi vědět kam jdeme a pustili jsme se po svahu dolů. Spadl jsem jen jednou a to dost dobře, tedy úspěch.

Vylezli jsme u docela fajn chaty. Máma si umyla ruce v korytě vedle (to já si už netroufl) a přečetli jsme si naučnou ceduli. Pak krátká cesta ke kapličce sv. Huberta a samotný odlov. Víte, že tohle byl Schwanzenberský zámeček, který, když tyhle lesy museli prodat, si vzali a přestěhovali na Hlubokou? Docela síla. Tohle tady byl projekt nějaké školy, která tu postavila chatu. Jediná původní věc tu prý zůstala jen ta kaplička.

Vrátili jsme se na rozcestí, kde na nás v altánu čekal Falko (který nadšeně ukazoval šikmou láhev na Boubíně) a Paladin, který kupodivu nespal. Podél obrovské obory jsme se vydali k pralesu. Cesta byla dost jednotvárná, prostě normální les. Za zmínku stojí snad jen nějaký pomník smrku (jo, už tady staví pomníky i pro smrky), který přežil kdesi cosi (jako ten smrk) a kdysi pod ním jeden loupežník zabil druhého. Zásluhami mi to připomíná Mořice…

Boubínský prales je docela pěkný. Ze začátku to sice vypadalo pěkně obyčejně, ale čím více jsme postupovali, tím byl hezčí a hezčí. Zahájil to výstup do kopce (fuj kopce) a následné regenerační cachtání v tůňce na vrcholu. Falko do té vody vlézt odmítl, už nevím proč. Celou dobu byl docela mrtvý a vzpamatoval se až nakonec, kdy jsem zase začal odpadat já. Cestou nás provázely naučné cedule a zvláštní "chůdové stromy". To jsou stromy, jejichž kořeny visí ve vzduchu a vytvářejí pod tím stromem takovou dutinu. Jde o to, že ten strom začal růst na kmeni padlého stromu a jak ten kmen postupně rozložil, zůstal na místě, kde kořeny obepínaly dřevo, prázdný prostor.

(Glumíšek)

Cestu kolem pralesa jsme zakončili na Boubínském jezírku. Byli tam lidi, ale celkem to šlo. U jezírka se pod stříškou nacházel "největší smrk dvoják na Šumavě". To už je asi třetí, kterého jsme za tu dobu potkali…

Bylo dohodnuto, že sejdeme do Zátoně a tam vlakem pojedeme zpět na Kubovu huť. Ovšem po cestě mi začaly slušně odcházet boty. Normálně se mi oddrolila část podrážky. Nechápu. Jako že se odlepí podrážka, udělá se v botách díra nebo tak, to pochopím, ale že se z nich začnou drolit kousky, to ne. Nakonec už jsem vzniklým otvorem mohla prostrčit prst.

Cestou na vlak jsme se stavili na zmrzku a odlovili kešku u nádraží (byla ve stromě) a pak jsme jen čekali na vlak. Já měla toto čekání zpestřené esemeskami od Esmeraldy s průběžným hlášením o stavu jejich cesty na letiště vyzvednout Smíška. Ale byla to sranda.

Ve vlaku táta počastoval průvodčího svou klasickou otázkou, kde má kleště, a velice ho potěšilo, když mu průvodčí oznámil, že zase budou, ano, opravdu znovu budou.

Dojeli jsme do Kubovy Huti a k autu.

Jestliže byl Boubín cíl číslo jedna, tak cíl číslo dva byli, jak jinak, bobři. Tentokrát byl bobří hrad v podstatě kousek od místa, kde jsme bydleli. Táta tam už jednou byl, tak že nás tam zavede. Falka jsme hodili do penzionu, vzali jsme si sandály a vyrazili.

První úsek - loukou, byl v pohodě. Jen nechápu, jak máma dokáže tak dlouho telefonovat. Ještě k tomu s bratrancem mé babičky….

Druhý úsek už byl rákosím a trochu horší. Táta také několikrát zabloudil, takže nám to docela trvalo. Nakonec jsme ale byli tak mokří a špinaví, že už byla nějaká lepší cesta úplně jedno a šli jsme prostě skrz. Já si zula boty a ťapala jen v ponožkách. Bylo to docela fajn. Prošli jsme skrz několik potoků a tu bobří hráz konečně fakt našli. Konečně! Ještě jsme chvíli lezli okolo a pak se jen vrátili zpátky a do sprchy.

Pátek 14.8.2015 - Poslední výletový den. Naplánované bylo poslední jezero, které nám v této oblasti scházelo - Prášilské. A samozřejmě rozhledna Poledník, protože jaký by to byl den bez pořádného kopce, že?

Tentokrát jsme se ale rozdělili na dvě skupiny. Skupina a) čítající mě, Falka a Rosanu šla pěšky a skupina b)čítající Paladina jela na kole. Nakonec byly obě skupiny v podstatě stejně rychlé, jen Paladin si dojel až na Modravu, zatímco my to slezly rovnou.

Cesta začala pokusem zaparkovat auto na neplaceném parkovišti. To je totiž tady na Šumavě nedostatkové zboží. Ale přeci jen, z něčeho ty památníky financovat musí. Takže jsme vyplázli sedmdesát káčé za parkovné a vydali se po cestě. Cesta to byla cyklostezka, neb se toto parkoviště nacházelo o kus dál, než jsme původně potřebovali. No nic, tak jsme měli cestu zpestřenou o naprostý nedostatek stínu a přebytek cyklistů.

Pěšina vedla, jak jinak, než do kopce. Falko kupodivu fungoval. Teď ten poslední den chytil nějaký druhý dech a celé to v podstatě vyběhl, když mi ostatní jsme supěli téměř po čtyřech.

K jezeru vedla odbočka, ale po pár set metrech to už vypadalo, že je jezero totálně imaginární. Ze štěrkové cesty se stala lesní pěšina, pak pěšinka, nakonec pochod terénem přes padlé kmeny a výhledově pořád nic. Kamenné moře a potůček, cesta pořád do kopce, ale na jezero to široko daleko fakt nevypadalo. Už už jsme to chtěli vzdát, když se před námi za další zatáčkou zjevilo.

Bylo hezké, ale lidí tam zase bylo jak psů a psů jak kachen, které tam ty lidi krmili. My si sedli na kraj, počítali něco do kešek a pozorovali psa, který porušil zjevný zákaz a jak se ve vodě koupat. Sázky, na koho se pes otřepe, nakonec nevyhrál nikdo, neb se neotřepal. Divný zvíře. Chvíli jsme tam poseděli, poklábosili, odpočinuli si a zase se vypravili na cestu k Poledníku.

Fakt nevím, co o té cestě mám napsat. Stínová dieta (super nápad, Smíšku), vedro, všude kolem v lese podpapíráky, na cestě cyklisti a prach. A vrcholek nikde.

Ale nakonec jsme se tam přeci jen dohrabali a v záplavě turistů se kůrovcovou pustinou vydali na Poledník. Jako řeknu vám, ty šedé stromy bez jehliček vypadají fakt ponuře. Taková atomovka.

Poledník vypadá jak loď. Ne, jako fakt. Ta vypouklina nahoře mi strašně připomíná Titanik. Nicméně to ale byl komunistický vysílač, kdy kvůli jeho utajení dokonce celý kopec vymazali z map. Teď je tam pochybné muzeum. Celou cestu k němu jsem dumala, jestli nemůže mít latinské Meridian něco společného s Meriadocem. Asi nemůže…

Po cestě jsem ještě šla na jednu kešku u Poledníku. Moje nadšení se trochu zchladilo, když jsem se přerazila o ostnatý drát, ale nakonec to proběhlo v pohodě. Hledala jsem tam asi půl hodiny. Dost mě dostalo, když jsem zjistila, že tamtudy vede "zážitková stezka pravým polomem". Hmmmm… polomů už mám docela dost.

Na Poledníku jsme si dali oběd, zastihli tátu a poprosili ho, ať nám pohlídá batohy, že půjdeme na rozhlednu. Řekl nám, že se vstup platí, ale že se ten vstup platí snad jen na tu výstavu a jinak ne. A dal mámě svůj lístek. Tak jsme se vypravili nahoru odhodlaní nic neplatit. Skoro nahoře nás doběhla pokladní, jestli máme lístek. Máma se vytasila s tím svým, ale to zřejmě nestačilo, protože musela ty tři patra dolů ještě koupit lístek mě a Falkovi. Doteď netuším, proč jí ten její pokladní uznala.

Výhled byl opět strašně hezký. K dovršení atmosféry byla plošina té vyhlídky z takových těch mříží, co je jima vidět dolů. Bylo vážně zajímavé chodit po tom a dívat se těch padesát metrů pod sebe. Falko se ale docela bál a asi jedna z nejlepších hlášek týdne.

Falko: "Už chci mít pod nohama pevnou zem!"

Já: "Vždyť ji tam máš, padesát metrů pod sebou a věř mi, že je opravdu velice pevná."

Moc to neocenil.

Cestou dolů jsme se v rychlosti koukli na ukázku toho, jak to tady vypadalo za komunistů (ostnatý drát a vysílačky).

Vyrazili jsme z Poledníku do Prášil. Táta se odpojil, že pojede ne na Modravu a my se po zelené hnízdištěm tetřevů vydali vlastní cestou. Celou dobu jsem Falkovi vyprávěla pohádky a na konci už jsem myslela, že nebudu. Všechny totiž byly z hlavy - vymyšlené detektivky o panu Třešníkovi. No a ono vyprovozovat přijatelnou detektivku pro malé dítě za pochodu, zatímco mluvíte, je docela obtížné. Cestu jsme si ještě trochu zkrátili a dole u Prášil se vycachtali v potoce. Jo, a našli jsme tam bobří hrad. protože ale s námi táta nebyl, nemuseli jsme ho jít prozkoumat. V Prášilech zmrzka, pak cesta k autu přes botanickou zahradu, kde měli super papoušky, Modrava a penzion.

Jediné co můžu zmínit dál k sobotě jsou tyhle super mraky, které se ráno ukázala a fakt, že v noci byla příšerná bouřka.

Výlet to byl skvělý a počasí nám vyšlo přímo zázračně. Doufám že jsem vás neunudila k smrti a třeba se na tahle místa opravdu někdy podíváte.