Oslava vykvetení mallornu 2016 - Sobota

Druhá část reportáže z Oslavy vykvetení Mallornu. Pomněnčin vykecávací úvod je tentokrát tak dlouhý, že byl umístěn až pod perex...snad vás délka neodradí. ;-)

P.S. Výběr fotek do reportáže, stejně jako jejich popisky jsou dílem Irith!

PPS: Ale ostatní dostali možnost se k nim vyjádřit...

---

Bylo - nebylo, kdysi dáno, přesněji řečeno na začátku května roku 2016, se naše slavná tolkienovská parta účastnila hobití akce zvané Mallornová slavnost. Byl to svého druhu první ročník této události, ačkoliv doufáme, že se stejně jako např. Radostiny nebo Novorok zařadí mezi naše tradiční každoroční akce. První Mallornová slavnost se konala v Brně, kde nám byl na víkend dočasným domovem jeden sympatický skautský srub v ještě sympatičtější městské čtvrti zvané Lesná (věrný to název!). Nicméně... vyskytla se jistá komplikace, která může za to, že reportáž z této akce spatřuje světlo světa s téměř ročním zpožděním (přesněji 10 měsíců). Ta komplikace se jmenuje Pomněnka. Poučení pro mé drahé spolublogerky - NIKDY mi nesvěřujte reportáž, pokud má spatřit světlo blogového světa ještě téhož roku. Protože Irith měla před rokem plno práce a jiných článků, které byly na jejím triku (ne, že by to nyní bylo jiné), domluvily jsme se tehdy s holkama, že se reportáže ujmeme my ostatní - tři mittalmarovské grácie. Tani měla psát pátek, já sobotu a Polly neděli. Holky svůj úkol splnily. Ale protože stále chyběl prostřední den, reportáž nebyla v následujících týdnech po akci zveřejněna. A týdny míjely, potom už to byly měsíce a na reportáž se nějak zapomnělo... Nyní, po "sto letech" se pokouším napravit svůj "blogový trestní rejstřík" a smazat tento obrovský prohřešek, ač je mi jasné, že hrubka již zůstane zapsána napořád, může snad být alespoň částečně odčiněna, jak u osazenstva Mittalmaru, tak u vás, milí čtenáři. Proto prosím trochu omluvte podobu této reportáže, nejedná se o zaznamenání čerstvých dojmů, detailů a perliček z právě proběhlé akce, je to spíše vzpomínání, co se to před rokem vlastně událo, dokládané výběrem ze spousty fotek, které tehdy vznikly (a bez kterých bych reportáž už nejspíš ani nedala dohromady, neb paměť mám "děravou jak cedník" a hůř aneb jsem v tomto takový druhý Ječmínek Máselník). Ale už vás nebudu ještě více napínat a raději vám povím alespoň něco málo o tom, co se v onu památnou sobotu 1. Mallornové slavnosti našeho Společenstva Mittalmar událo. Byl to totiž den vskutku pamatování hodný. Alespoň z mého pohledu. :-)

Ráno jsme se probouzeli a trousili ze spacáků ve značných rozestupech, proto vám nemůžu říct, co se dělo od probuzení prvních ranních ptáčat, nicméně když jsme se já a Frodo dokopali vstát a přišli do jedné z nespacích místností, našli jsme tam Aredhel, Smíška a Yavannu, kterak sedí vedle sebe u stolu, před sebou otevřený můj notebook a trsají na středozemské písničky z něj puštěné. A to způsobem velmi zajímavým a náležitě vtipným.

(Tohle tuším bylo na nějakou písničku z Flight of the Noldor...)

(Nevidíš mě!)

Byl to opravdu zážitek a hobit měl díky tomu hned po ránu dobrou náladu. Další zajímavou a skvělou věcí byla jak jinak než snídaně. Ochotná Yavannka nám udělala naprosto famózní poridž, který měl jedinou nevýhodu - velmi rychle došel. Nicméně bříška se nám zdála alespoň trochu zasycená, takže jsme naznali, že to prozatím bude stačit. Konec konců byly k snídani i jiné dobroty (i když na Yavannin ovesný pokrm nic nemělo!).

Po snídani probíhala akce "budeme bavit Šárku v jedné místnosti a nenápadně po menších či větších skupinkách průběžně mizet do druhé místnosti, kde budeme pro koho jiného než pro Šárku vyrábět a domlouvat dárek k narozeninám". S holkama jsme sice vymyslely, že Šárce vyrobíme trojdílné pexeso s kytičkama a tengwar, nicméně protože jsme to vymyslely nedlouho před Mallornovou oslavou, bylo jasné, že výroba bude probíhat ještě nějaký ten pátek. Bylo nutno rozdělit dílčí úkoly (čti - rozdat práci) a také vyrobit přáníčko. Nemohli jsme přece nechat Šárku, aby si až do dokončení výroby dárku myslela, že jsme na její narozeniny zapomněli. Takže bylo vyrobeno zelené přáníčko ve tvaru listu, na které byl napsán text ve 3 druzích písma - latinkou, tengwar (psala myslím Tani nebo Polly, už nevím) a v trpasličích runách. Na těch pilně pracovala Třezalka (uměla je zpaměti!), zatím co jsme se ve vedlejší místnosti snažili před Yavannou tvářit, že se vůbec nic neděje. Když bylo konečně hotovo, zavolali jsme již velmi zvědavou Šárku do "zapovězené komnaty", slavnostně jí popřály, předaly přáníčko a Aredhel jí jako "předdárek" předala i nové ponožky, které byly předmětem jejich sázky (neptejte

se! :D).

(A ještě autorské autogramy)

(Valie i se svými úlovky)

(A dárci)

Po předání těchto darů (a příslibu velkého dárku na příštím setkání nebo prostě až bude vyroben) nastala chvíle na velký oznam. A sice…dnes už to všichni víte, nicméně v tu chvíli to byla nejnovější novinka, novinka tak velká a důležitá, že by nejspíš zastavila lopatky Pískařova mlýna…Zkrátka a dobře jsme my, Mittalmar, oznámily zbylému osazenstvu, že se Mittalmar konečně stává záležitostí čtyř - právoplatných a jediných hobitů - Pipina, Smíška, Sama a konečně - Froda. Aneb Tani se slavnostně připojila k naší žlutozelené hobití bandě a nic už nebylo jako dřív. Protože čtyři je to nejhezčí hobití číslo. Čtyři byly mušketýři, čtyři byli hobiti ve Společenstvu prstenu a čtyři jsme my. Now and for always.

Toto oznámení následoval pokus o první společnou fotku aktuálního a konečného osazenstva Mittalmaru, kteroužto jsme chtěly připojit do oznamovacího článku na blog. První pokus o fotku v klubovně se však holkám nelíbil, následoval tedy přesun ven. A tu si Irith usmyslela, že se zkusíme vyfotit podle jedné společné fotky Pipina, Smíška, Froda a Sama. Na mobilu hbitě našla onu filmovou předlohu a už se nás jala aranžovat do stejné pozice. Aby byla fotka co nejlepší, oblékly se holky do svých "pravých" kostýmů (= nejpovedenější pokusy o cosplay, které ale nejsou cosplay, spíš se jedná o jakési naše pomittalmarovštěné verze filmového oblečení), jen já jim to kazila, protože jsem u sebe neměla nic jiného než typickou pomněnkovskou výbavu - šaty a sukni. Alespoň byly ty šaty zelené. Pokusila jsem se tento nedostatek vynahradit tím, že jsem si po vzoru Samvěda na fotce strčila do pusy stéblo trávy. Špatný nápad. Fotka vypadala tak vtipně a nepřirozeně, že se muselo fotit znovu. To však nebylo zdaleka poprvé. Celkem jsme udělaly 6 různých fotek na 2 různých místech zahrady, a přesto byl pokaždé někdo příliš nespokojený se svým zjevem a hlasitě proti němu protestoval. No, protestovat můžeme, fotku mít musíme. Protože jakmile si jednou Irith usmyslela, že dáme na blog naši společnou fotku, vyfocenou podle filmové předlohy, muselo se tak stát. :D Nakonec jsme tedy demokratickým hlasováním vybraly fotku, která nám vadila nejméně a zdála se nám nejmíň strašná. Poděkovaly jsme trpělivé fotografce a stejně trpělivým přihlížejícím (= čti: poděkovaly jsme Aredhel, Šárce a Třezalce za to, že nás neposlaly k šípku... stejně tam žádný nebyl) a vrátily se do srubu.

(Tohle je prostě málo epické)

(Výherce našeho výběru. Irith za sebe může říct, že přesně tuto fotku má na pozadí monitoru počítače... takže to s ní zas tak strašné nebude, když se na to zvládla koukat už rok..)

Tam jsme se pustily do přípravy jídla (neb od snídaně už nějaká ta chvíle uběhla) a vydaly se vstříc dalšímu programu, který se mi nesmazatelně vryl do paměti a který máme přebohatě obrazově zdokumentovaný (čest a chvála Irith, která se probrala více než 600 fotkami, aby vybrala ty, které doprovází reportáž zde na blogu). Byla to naše první (a snad ne poslední) "výprava na stromy". Ano, protože programovou stránku akce jsem měla z větší části na starosti já, a protože jsem chtěla náležitě využít toho, že mí drazí kamarádi (Ehm... možná spíš ženský rod? Smíšku, Pipe, co vy na to?) protentokráte vážili cestu až za mnou na dalekou předalekou jižní Moravu a že jsme měli útočiště přímo na Lesné (kterou již 3 roky považuji za "svou čtvrt"), nemohla jsem jinak než přesvědčit holky, abychom se vydaly vstříc lození po stromech (s ujištěním, že vím o stromě, na který zvládne vylézt i pětileté dítě a unese nás všechny a že si tudíž i ti, kdo se stromolezením nemají příliš mnoho zkušeností, přijdou na své). Naštěstí mě s tímto návrhem neposlaly do Mordoru, i když se některé (nebudu jmenovat) tvářily, že by mne nejradši zaškrtily. Odměnou za to jim však byla slíbená mmj. I návštěva dětského hřiště, občerstvení, hraní a zpívání a tah na nanuky do Lidlu - a takové nabídce už se přece jen těžko odolává, no ne? ;-)

(Po cestě)

(My jsme děěěěsně roztomilí! Věřte nám! No fakt!)

(A pak byli i tací, kteří měli krásné všechny fotky :-) )

(Mimo jiné třeba Yavannka)

(Nebo Třezalka)

Nakonec jsme se však natolik zabavily, že na ono slibované dětské hřiště ani nestihlo dojít (Ale někdy příště to určitě musíme prubnout, je jich plná Lesná, vlastně celé Brno, a jsou suprová!). Vyrazily jsme v dobré náladě s batohem plným svačin a drobného občerstvení, kytarou, flétnou, zpěvníky, plášti a nezbytnou zrcadlovkou, vstříc přátelské zeleni. Samozřejmě v kostýmech. (Ne, šaty ani sukně nejsou při lezení na stromy samozřejmě žádný problém! :D). Jako první jsme navštívily dva stromy v blízkosti CVČ Lužánky (pobočka Lesná) - nemusely jsme tedy ujít ani 50 metrů. Stromy byly kousek od sebe - z koruny jednoho bylo krásně vidět do koruny druhého. Rozdělily jsme se tedy intuitivně na dvě skupiny, přičemž každá obsadila jeden strom. Jak to dopadlo? Na jednom stromě seděly Polly, Yavanna a Třezalka, druhý strom byl obsazen Temným Triumvirátem - Aredhel, Irith a Tani. Já stála dole na zemi, na neutrální mírové zóně uprostřed a fotila je. :D Neobešlo se to bez řady póz, výrazů a vtipných poznámek, takže byla opravdu sranda. Stokrát vám totiž někdo může tvrdit, že se nerad fotí nebo že není fotogenický - fotit se s partou kamarádů v kostýmech v koruně stromů je vždycky legrace. Nakonec jsem i já vylezla do větví (hádejte, na kterou "stranu") a holky mi s gustem oplatily mé cvakání aparátem. Že jsem s tím foťákem raději nezůstala na zemi! :D Ale většina fotek vypadala opravdu hezky, každý odešel s alespoň jedním povedeným zachycením své maličkosti.

(Pohleďte na ty, kteří Vám jednou budou vládnout!)

(No a taky na ty, kterým jednou budou vládnout)

(Co takhle tohle dát na volební plakáty?)

Po nějaké době, když jsme se náležitě vyřádily a vytěžily ze zábavy na daných dvou stromech maximum, jsme naznaly, že je na čase přesunout se dál. Ujala jsem se tedy vedení a v čele výpravy jsem zamířila do parku, táhnoucímu se od srubu z kopce podél Čertovy rokle až ke konečné zastávce šaliny (pro nebrněnské - tramvaje). Tato příjemná zelená zóna totiž skýtá na celé Lesné snad ty nejlepší objekty k lezení. A především jeden - můj strom snů, který je dětem z Lesné tou nejlepší prolízačkou již od útlého věku. Ano, jedná se o onen pověstný "strom, na který zvládne vylézt i pětileté dítě". On byl hlavním zamýšleným cílem naší výpravy. Když jsme k němu dorazily, uznali hobiti, elfové, Maiar i Valar, že na něj zvládnou vylézt opravdu všechny chodící bytosti. Nicméně se blížil čas svačiny a hobití část osazenstva naznala, že by nebylo špatné posedět, něco zakousnout, zahrát a zazpívat. Rozhodly jsme se tedy, že zakempíme a nedaleko stromu (téměř v těsné blízkosti) rozložily pláště, nástroje, zpěvníky a hlavně... jídlo! Než jsme se však pustily část do prolézání stromu, část do piknikování, uskutečnila se ještě jedna věc. Irith s Polly totiž seznaly, že náš slavný strom je dokonalým exemplářem Dědka Vrbáka a rozhodly se to vyzkoušet na vlastní kůži. Zda měly pravdu, se můžete přesvědčit na této fotce

(A z druhé strany)

- incident s Vrbákem jsme totiž neopomněli zdokumentovat. Naštěstí, ačkoliv jsme neměly po ruce Toma Bombadila, Dědek naše milé hobity nakonec pustil a my tak mohli pokračovat v programu.

Uvelebili jsme se na trávě, pod sebou pláště, obklopeni dobrým jídlem, zpěvníky v rukách a pustily se do muzicírování. Polly k tomu krásně hrála na kytaru a došlo i na premiéry nových písniček. Ti, které zpěv příliš nelákal, mezi tím vesele hodovali na našich zásobách nebo odpočívali a sbírali síly na průzkum Dědka Vrbáka (nebo se možná snažili zaspat naše pěvecké pokusy).

(A pějme píseň dokola...)

(Náš (dlouho)vlasý kytarista)

(Podpis!!!)

(To se tak někdo má. Zpívají mu a ještě ho drbou)

Nicméně po nějaké době Irith naznala, že lelkování na trávě a amatérského muzicírování už bylo dost a že je na čase dělat zase něco aktivního. Načež vstala a odhodlaně se vydala vstříc Vrbákovi (který neměl s vrbou nic společného). My ostatní jsme naznali, že ani Irith nemůže mít celý strom sama pro sebe a hbitě jsme ji proto následovali. A začalo další kolo stromolezení. Tentokrát jsme se však všechny dovedly naskládat na jeden strom a to mnohdy do velmi pohodlných pozic. Tak se stalo, že Aredhel mohla přímo na stromě číst nebo zpívat se zpěvníkem v ruce, že jsme si navzájem mohli podávat zrcadlovku a fotit (nejen) naše bosé hobití nožky apod. Také jsme se opět přesvědčily o tom, že je Polly naprosto fotogenický hobit. A že Yavannu fascinují zvířátka všeho druhu. Bylo to skvělé, ten jeden strom jakoby se na chvíli proměnil v mezirasové středozemské ležení nebo jakýsi multikulturní obytný domeček, přístupný všemožným aktivitám. Nebylo divu, že jsme tam strávily hodnu chvíli. A vznikly také desítky krásných portrétových a jiných zajímavých fotek.

(Pojď dolů! Pojď ty nahoru!)

Následuje galerie Seznamte se:

Pomněnka

(Vidíš? Nedržím se!)

(I: Navrhuji udělat z tohoto nový profilový obrázek)

Polly

(Ještě někdo se diví, proč se Smíškovi přezdívalo Nádherný?)

(Zeshora)

(Zezdola)

(A to prosím nepozuje. Je to momentka. Prostě jen seskakuje ze stromu...)

(I: Navrhuji udělat z tohoto nový profilový obrázek)

Tani

(Tani zde má jen jedinou fotku. Ale zato fotku tak krásnou a dokonalou, že si myslím, že bohatě přebije všechny ostatní. Ani profilovka není hodna této fotky.)

Irith

(Ladné dlouhé nožky...)

(A poněkud typický obrázek)

Šárka

(To je tak, když Valar dostanou slintavku)

(Profilovku!!!)

Aredhel

(Kousnu tě!)

(TY!)

(Tohle myslím že ani nevyžaduje komentář)

Třezalka

(Třezalka má taktéž jen jedinou fotku (Asi proto že fotila))

Nicméně ani takový stromový nadšenec jako já nemohl své přátele držet ve větvích celý den a proto jsme přece jen po čase slezly...

(Ještě názorná ukázka toho zpěvu)

(Slézáme. Všichni slézají, Polly stojí a pozuje, neskutečné (Ale zato jí to fakt sekne) :-))

...a…vydali se vstříc civilizaci na návštěvu velkého modrožlutého krámu (zvaného Lidl), abychom dokoupili něco k snědku (čti - nakoupili jídlo na celý zbytek víkendu) a především doplnily zásoby nanuků.

(Kampak kráčíme?)

(Valie v opět celkem nešílené podobě)

(Dvojička)

(Další dvojička)

(A hele, zase dvojička!)

Cesta do civilizace však vedla napříč parkem a kolem konečné zastávky jménem Čertova rokle. No a u Čertovky roste několik stromů jako stvořených pro pořádné lezení. Když to Irith zaznamenala, nedalo jí to a během chvíle se vyšplhala do pořádné výšky, skoro nejvýš, kam to šlo. Byla by možná lezla ještě dál a ještě výš, ale navzdory jejím schopnostem (vytrénovaným ještě geocachingem) jsem se o ni v té výšce už začínala bát, tak jsem ji poprosila, aby se vrátila k nám, na pevnou zem. Náš hobití Tarzan tedy slezl a my mohly pokračovat v cestě za jídlem.

(Ano, fakt s batohem. Někdo prostě leze na stromy s batohem)

(A ostatní Irith zoufale pozorují a sázejí se, z jaké výšky spadne)

V nejmenovaném obchodě jsme byli převelice úspěšní. Jako obvykle jsme se tam vydaly v kostýmech a naše nákupní jízda musela přitáhnout pozornost nejednoho kolemjdoucího. Ve vrchovatě naloženém košíku nesměly chybět švestkové klobásky na večerní táborák a vydatná porce zeleniny (Yavannka musí taky něco jíst, že?). Největší nadšení ale asi sklidily nanuky jménem Smíšek. Všichni, včetně Polly, jsme se do nich pustili a byly opravdu dobré.

Protože jsme nakoupily dvě narvané igelitky jídla a plno zmrzliny, bylo jednomyslně odhlasováno, že se vrátíme do srubu.

(V celé své kráse)

(Odcházíme)

Tam nás čekala další konzumace jídla (přece jen bylo už po poledni a my neobědvaly) a volná zábava. O tu samozřejmě v našem provedení nebyla nouze. Já a Tani jsme si potom však zmoženy únavou musely jít na chvíli lehnout, abychom načerpaly sílu a energii na večerní program a ostatní měli mezi tím za úkol blbnout pouze tak, aby nezbořily srub a pokud možno nás nevzbudily (kdybychom náhodou přece jenom usnuly). Nevím jak, ale povedlo se jim to.

(Objevily jsme enta!)

Když jsme později už odpočaté s Tani vstaly, zavelela jsem vzhledem k času do boje a započala příprava táboráku. Jak to vypadalo? Já, Polly a Tani jsme se v klubovně pustily do krájení spousty švestkových a jiných klobás a zeleniny, chystání pečiva apod. Aredhel, Irith, Třezalka a Šárka mezi tím vyrazily do akce a pokusily se za A) najít dřevo, za B) nasekat či nařezat dřevo, za C) nachystat ohniště tak, aby v něm později mohl po celý večer hořet oheň (a aby ho někdo z nás byl schopný zapálit). Co k tomu říct? K naší přípravě jídla se nedá říct asi nic než to, že to proběhlo v pohodě. K činnostem ostatních se dá říct…kdo tam nebyl, o hodně přišel. Bylo to něco neskutečného. Nejlépe by vám to však povyprávěly samy zúčastněné. Třeba se o své zážitky podělí v komentářích. Prozatím vám snad dají alespoň mlhavou představu o průběhu této bojové akce následující fotky…

(Tak pro představu. Aredhel skákala po téhle ubohé větvi, přitom do ní náhodně sekala sekyrou a ječela: "Zemři! Zemři odporný Morgothův služebníku. Noldor jsou silní!")

(No jo, to je ta korupce. Valie přírody a všeho živého tu zcela nepokrytě vraždí kus klacku.)

(Třezalka se také snažila. Ale vzhledem k tomu, že jsme dohromady měli dvě sekery (z čehož jedna neustále vypadávala z topůrka) a jeden nůž, fakt to moc nešlo)

(A ještě jednou si jí vychutnáme...)

(Aredhel se Šárkou se pak rozhodly napůl obobrovat a napůl klínem rozetnout největší špalek v okolí. Ta sekera jim tam zůstala a zbytek přípravy jsme strávili tím, že jsme se jí zoufale snažily dostat ven a napáchat na ní přitom co možná nejmenší zjevné škody)

(Naše pracoviště)

(A naše pracovní četa. Za sebe (Irith) mohu říct, že jsem o téhle fotce dost dlouho uvažovala jako o profilovce na stránkách tábora...)

Druhá část reportáže bude spojená s reportáží z neděle, protože blog má omezení 40 000 znaků a Irith jen jedny nervy.