Rozhovor - Daniela - část druhá

Druhá část rozhovoru s Danielou. V ní se dozvíte kupříkladu to, co se dá najít u Daniely v pokoji, jak se vlastně dostala k Tolkienově společnosti nebo co patří mezi její koníčky

Odkaz na první část zde.

---

I: A vzpomínáš si, které bylo tvoje úplně první muzikálové představení Falešného společenstva?

D: Tak muzikálové - těžko říct, co je muzikál. Protože Falešné společenstvo vrostlo do muzikálu velmi pomalu a nenápadně od, by se dalo říct, standardního folku. Ale abych to vzala od začátku, úplně první představení nebylo s Falešným společenstvem a bylo to na Oslavě zničení Prstenu v roce 1995. To byla zcela vážná hudba. Tam jsem se zúčastnila jako jeden ze dvou účastníku představení The Road Goes Ever On and on (https://www.youtube.com/watch?v=8dmRwj6QFIA&list=PLrIQzkwKKKvegf75Tgdz06MBTrzC81v_m&index=73), což jsou zhudebněné texty někdy z padesátých let. To znamená ještě z doby Tolkienova života, takže Tolkien se s nimi seznámil a schválil je. Je to opravdu taková trošku špatně skousnutelná, spíše vážnější hudba. Ale nás to tehdy zaujalo a chtěli jsme prezentovat, jak to vlastně vypadá, takže jsme nacvičili asi čtyři, pět písniček, už si to přesně nepamatuju, které jsme s pomocí kláves a ženského zpěvu (což jsem byla já) prezentovali na Oslavě. Takže to bylo moje úplně první veřejné tolkienovské hudební představení, ale nebylo to představení muzikálové. Potom další představení byl ten Bulva Cvalimír, stále dokola omílaný. Což je také dobrá historie, protože to je první píseň Falešného společenstva a slavné první vystoupení. Falešné společenstvo jsme zakládali někdy v srpnu a tohle byly Bilbovky následujícího měsíce. Hned v září, měsíc na to. Tohle vystoupení je slavné tím, že to byly Bilbovky v roce 2001, na kterých byla vůbec nejdelší hra a mnozí hráči docházeli až skoro za tmy a všichni byli zmožení a strašně hladoví. A my jsme toho Bulvu, který má skoro půl hodiny, hráli před hostinou. A všichni skřípali zubama a byli z nás zoufalí a čekali, kdy to skončí. A to je píseň, která nikdy neskončí. No, nikdy… skončí, ale všichni nás proklínali. A někteří se mnou od té doby vůbec nemluví.

I: A první muzikál jako vážně muzikál typu Aredhel, Beren a Lúthien a tak?

D: To byla asi Aredhel. První představení v roce 2008, tuším. Možná rok sem, tam, zpátky... To byla inspirací zase Orsejka, která měla několik písní a básní do cyklu Aredhel. My jsme to o ní věděli a hledali jsme téma pro další představení. Vlastně rok dopředu, bylo to na TolkienConu rok předtím. A my jsme Orsejku ulovili a řekli jsme: "Orsejko, co bys dělala, kdybychom ti nabídli, že rozšíříme tvůj cyklus Aredhel a uděláme z toho větší představení?" A Orsejka byla nadšená a tak se to stalo.

I: A tvoje netolkienistická vystoupení, byla nějaká?

D: Určitě byla. Každý člověk vystupoval mnohokrát v životě. Ale jako úplně zásadní ve svém životě považuji moje první. A to mi byly dva a půl roku, kdy jsem na vánoční besídce v jeslích vystupovala jako chrpa.

I: A nějaká další podobná vystoupení?

D: Ještě bych možná mohla zmínit svoji improvizaci, taneční kreaci, kdy mi byly asi čtyři roky, a slyšela jsem poprvé cikánskou cimbálovou hudbu. Tak mě to nadchlo, že jsem tancovala po stole, dokud mě tedy nesundali…

P: Po stole?

D: Po stole, no. Tak byly mi čtyři a chtěla jsem, aby mě všichni viděli.

Pom: Hobitem už od narození.

I: Co máš na vystupování nejraději, co ti to přináší?

D: Mě mnohem víc baví ta příprava před tím vystupováním. Všechny ta organizace, to tvoření písní, zapisování do not, nacvičování i ta organizace čistě organizační - kdo kdy přijde, kdy tam bude, kdy zase odejde. A to vystoupení, to už je opravdu jenom taková ta třešnička na dortu. Samozřejmě, že mě baví, a že kdyby nebylo, tak by to všechno předtím vlastně nedávalo moc smysl. Ale to předtím také stojí za to. Ale co mě vlastně baví na tom hlavním vystoupení, jsou diváci. Já totiž mám strašně ráda, jak jsou diváci nadšení, z nich sálá ta radost, kvůli který člověk vystupuje. Kdyby tam ti diváci nebyli, tak by mě to prostě nebavilo.

I: Jak ses dostala do Tolkienovy společnosti? Kdesi kdysi jsem četla, nebo mi někdo říkal, že ses dostala k Tolkienově společnosti velice zajímavým způsobem, kdy sis dala na dveře ceduli, že překládáš Tolkienova díla.

D: Ne, to je velmi velká mystifikace, ale je v tom úplně malinkaté jádro pravdy. S Tolkienovou společností jsem se setkala na Parconu v roce 1992. Parcon, to byl takový obrovský con, V té době, jestli ne jediný, tak ten hlavní con všech scifistů. My, kteří jsme sci-fi četli v osmdesátých letech, ale byli jsme ještě malí a nemohli jsme jezdit na takovéto akce, tak jsme byli rádi, že se někdy můžeme potkat s podobnými lidmi. Byl to můj druhý con a Tolkienova společnost byla založena v Brně toho roku, co se konal tenhle con a prezentovala tam svoji činnost. Měla tam prostě koutek a tam nějaký program a tam jsem se poprvé setkala se všemi tolkienisty. A co taky můžete s nadšenými mladými lidmi, kteří se chtějí nějakým způsobem družit a zabývat se Tolkienem, dělat, je, že jim dáte něco k překládání. Protože tehdy ještě nebylo přeloženo skoro nic, zato v angličtině bylo dostupné už docela hodně věcí. Takže jsme si rozebírali texty jako Nedokončené příběhy, které tehdy ještě nevyšly, nebo Dopisy a překládali jsme je. A to, že jsem si tu cedulku dala na dveře, to je asi úplná hloupost. Nicméně to, jak já jsem se dostala k užším akcím Tolkienovy společnosti, bylo, že mi jednoho krásného večera zazvonil na dveře nadšený mladý muž, který říkal, že je z Tolkienovy společnosti, že má na starosti organizovat pražskou buňku a že se se mnou přišel seznámit.

I: A kdo to byl?

D: To byl Filip Münz, později také předseda Tolkienovy společnosti.

I: Věnuješ se i nějaké nestředozemské tvorbě? Literární nebo poetické?

D: Velmi zřídka a velmi málo, protože ta tolkienovská mi zabere veškerý čas a vlastně i veškeré ambice. Občas tak pro radost píšu takové hloupé básničky.

P: Dají se někde najít?

D: Jenom v mojí hlavě.

P: To je ani nikam nezapisuješ? Pamatuješ si je všechny?

D: Ale no tak dobře, mám nějaké v počítači, ale není jich mnoho, protože to jsou spíš takové výstřelky.

I: Zarecituješ nám něco?

D: V restauraci U Motýla

sedí dívka s pistolí,

prohlašuje, že je víla.

Až jí nervy povolí,

s náušnicí v pupíku

vystřílí tu putyku.

Pom: Máš nějakou nejoblíbenější středozemskou píseň nebo nějakou, která je ti mimořádně blízká?

D: Mám mnoho oblíbených středozemských písní. Předpokládám, že se teď ptáš na písně, které složil někdo jiný. Takže když to vezmu historicky, tak úplně původně mě úplně nadchly písničky Katky Schwarzerové, protože ona také má co píseň, to perlu. Myslím to zcela upřímně, a já je miluji od první do poslední. Ale kdybych měla vybrat jednu, která mě úplně omámila, tak je to Slunovrat, to je tak archetypální píseň, že mnohdy zjišťuji, že si ji zpívám a ani nevím proč. Další autor, kterého mám ráda, je Eliška - Elsa. A její písničky, které mají náboj rozhovorů, vnitřního pnutí. Velmi často jsou tam dvě osoby, z nichž každá chce něco jiného. Já třeba mám strašně ráda Olwëho přesvědčení nebo Konfrontaci. Pamatuji si, když tenkrát přišli s Laegem s Konfrontací, tak nám spadla brada. To bylo úžasné. A z těch novějších mám ráda Lament. K Fallon bych řekla, že její hudební styl je pro mě velmi objevný harmonicky. Ona skládá způsobem, který neumí reflektovat, ale mě to prostě bere. Co ona je schopna vymyslet za zvláštní disonantní akordy. A strašně mám ráda jejího Dernhelma. Miluji Bóžových Pět čarodějů - to je píseň, u které vám k naplnění její základní melodie stačí tři tóny, ale je tak působivá, že se nikdy neomrzí. Pak mám úplně strašně ráda Píseň jako kouzla v Laegově provedení, protože tohle nikdo jiný nemůže zopakovat. A úplně nakonec bych ještě zmínila Aha a jeho písně. Protože Aho není nijak závažně zásadně plodný autor, ale co kousek, to je prostě klenot, který je vybroušený, každé slovo sedí na svém místě a jsou to texty, se kterými se můžete potýkat, protože já se s nimi tedy potýkám, pořád dokola. Pořád ve mně vzbuzují nové a nové představy a emoce a já mám docela problémy se s některými srovnat. Ale myslím si, že je to úžasný autor.

I: Ohledně Bilbovek, ty jsi několikrát vyhrála titul Bilba…?

D: Titul Bilba lze oficiálně vyhrát jen jednou, což se mi povedlo v roce 1994. Ale protože se účastním pravidelně všech oslav Bilbových narozenin a několikrát jsem se zúčastnila i hry o Bilba, tak se mi dokonce jednou mezitím povedlo vyhrát opětovně. Ale protože, jak jsem říkala, nemůže nikdo Bilba vyhrát dvakrát, tak jsem vlastně místo postoupila automaticky druhému. Bilbovky jsou prostě moje oblíbená kmenová akce, kam musím každý rok jet a kdybych tam nejela, byla bych strašně nešťastná.

I: Jakou svou roli z Falešného společenstva máš nejraději? Co nejraději ztvárňuješ?

D: Roli? Já jsem nikdy žádnou velkou roli neměla. Já jsem tam hlavně ten, kdo to celé organizuje, takže bych spíš řekla jako režisér a pomocná holka pro všechno. Samozřejmě, že si ráda zazpívám ve sboru a občas i nějakou menší roličku si vezmu. Ale zdá se mi, že velmi často mi svěřují role zvířat. Tak nějak to ke mně asi patří. Takže jsem zpívala, koně, drozda, orla a taky jsem tedy zpívala Míriel - matku od Fëanora.

I: (Záchvat smíchu) Koně, drozda, Míriel…

I: Jaký máš vztah k filmovým adaptacím Pána Prstenů a Hobita?

D: No, asi mě nebudete mít rádi, ale pro mě je to prakticky to samé. Já jsem přemýšlela, jakým slovem bych to nejlépe vyjádřila. Je to svatokrádež. Pro mě jsou ty knihy více než jen příběh. Pro mě jsou určitým světem, který existuje kdesi, nějakým způsobem, nevím jak. Ale je to tak jako napůl v mém srdci a napůl někde jinde. A snažit se to ztvárnit, jaksi příliš to vizualizovat, znamená, že se to v každém případě příliš překroutí. A to dokonce i tehdy, když se nedělají změny v ději. Samozřejmě každý je naštvaný za ty změny v ději, které jsou v Hobitovi. Mnozí byli naštvaní za změny v ději, které byly v Pánovi Prstenů, protože tam taky byly. Ale mně nejvíc vadí, že mi to někdo předkládá před oči. Protože já si to chci představovat. A já si to představuji mnohem realističtěji. To, jak je to natočené, to vypadá trošku barvotiskově. A moje představa je mnohem víc realistická, mnohem víc špinavá, mnohem víc nehrdinská.

I: Čemu se věnuješ v reálu? Jaké děláš zaměstnání?

D: Já jsem vystudovaný architekt a živím se coby urbanista…(ticho) Ano, to je morče namalované na zdi. (Daniela si všimla, že už delší dobu věnujeme místo ní pozornost morčeti, namalovanému na zdi.)

(Všeobecný smích)

D: A to vám klidně taky řeknu.

I: A jenom ty míry u toho, to je co? To je vždycky letopočet 17.9. 2013.

D: No, to jsou míry zatejkání. Jako datum, ke kterému stoupla hladina.

P: A tam to nemáte?

I: Jo tady, na tom stropě…

D: Ono to ve skutečnosti není tak zábavný. (Pozoruje hystericky se chechtající hobity.)

I: Jo, pardon. Ale normálně takhle s lidmi neblbneme. To třeba zvládneme celý rozhovor bez výbuchu smíchu, bez ukazování na morčata a podobný věci.

P: Třeba proto, že tam morčata nemají.

D: Ale to je dobrá připomínka, protože samozřejmě lidi nemají obvykle na zdech namalované morče, vlastnoručně. A já ho tam mám proto, že jednou, když mi zase bylo strašně špatně a nevěděla jsem kudy dál a člověk si říkal, jestli má skočit z mostu nebo ne, tak si místo toho namaloval prostě morče na zeď. Tak to je… Ale kde jsme skončili?

I: Jaké děláš zaměstnání.

D: Takže já jsem vystudováním architekt, živím se jako urbanista a dělám územní plány, což je taková hodně neromantická věc a hodně racionální.

Pom: Jaké máš koníčka a zájmy, kromě tedy Tolkiena?

D: No, kromě Tolkiena se tam toho moc nevejde, ale samozřejmě mám mnoho různých podivných zájmů. Hodně času trávím luštěním křížovek a logických úloh, což je taková věc čistě pro jednoho člověka, protože já hodně trávím času i sama. Takovou trošku zvláštní zálibou je astrologie. A taky chovám morčata.

I: A ta astrologie, zajímala ses se o ni i v dětství nebo co tě k tomu přivedlo?

D: Ale ne, nezajímala jsem se o to v dětství, vůbec mě to nezajímalo. Až jsem potkala jednu kamarádku, a to už mi bylo hodně přes třicet, která mi vysvětlila, jak to celé funguje. Já jsem si potom pořídila nějakou knížku, pak jsem si pořídila další knížku, začala jsem o tom přemýšlet, zjistila jsem, že v knížkách se píšou pitominy, ale že za tím vším něco je. Alespoň mně to tak připadá, že to začíná dávat smysl, když tomu člověk věnuje čas a přemýšlí o tom. Že to je hodně racionální systém a dá se v něm najít určitý řád věcí, opaky a podobnosti, opakování… je to prostě nějaká umělecká struktura.

I: A jaké je tvoje znamení zvěrokruhu? Sedí to k tobě?

D: Já jsem Rak. A sedí i nesedí. Ono je to složité, protože člověk je určen mnoha věcmi a ty astrologické jsou jenom malinkatý výsek, a i z nich je to sluneční znamení jenom jedno z mnoha. Takže ovlivní něco málo, ale vůbec neovlivní celého člověka. Ale musím říct, že jako Rak opravdu velmi toužím po svém domově a po tom, abych se mohla každý večer vrátit tam, kde jsem doma, nemusela jsem nikam cestovat a aby mi nikdo nenarušoval moje nejbližší okolí.

I: Prý jsi významný chovatel morčat. Co nám k tomu můžeš říct?

D: Nejsem významný chovatel. Máme čtyři morčata, jsou to morčecí oříškové. Nerozumím chovu morčat, ale mám je strašně ráda. Jsou to členové naší rodiny a velmi je opečováváme, až rozmazlujeme.

P: A jak dlouho už morčata chováš?

D: Úplně původně jsem měla jedno morče pak dlouho nic, pak zase jedno, pak dlouho nic. A pak jsme se před šesti roky rozhodli, že si zase morčátko pořídíme. Ale aby nebylo samo a nebylo smutné, tak jsme pořídili dvě. No a nakonec jsme jich měli pět. Ne snad proto, že by ty dvě byly páreček, byly to sestry. Ale ony už přijely jaksi ve vícečetném stavu.

I: Vraťme se k Pánu Prstenů, nebo k Tolkienově tvorbě, nejenom Pánovi Prstenů. Máš nějakou oblíbenou postavu z Tolkienovy tvorby?

D: V každé době jsem měla trošku jinou oblíbenou postavu. Když jsem to četla poprvé, byl to určitě Frodo, protože s ním se člověk ztotožnil a cítil tu jeho osudovost a úkol, který prostě musí být splněn, a s tím jsem se strašně moc ztotožnila. Samozřejmě, měla jsem moc ráda i všechny ty ostatní hlavní postavy z Pána Prstenů. Zatímco v té době mě Silmarillion moc nebral, tak čím jsem starší, tím víc chápu některé postavy ze Silmarillionu a zajímají mě jejich motivace a snažím se je odhalit. Takže v současné době třeba mezi mé oblíbené postavy patří Finrod Felagund a nebo Maedhros.

I: A co se týče nějaké podobnosti, je ti nějaká postava podobná? A přiřazuješ se k nějaké středozemské rase?

D: Jasně, že je mi nějaká postava podobná - všechny! V každé je něco, co je součástí člověka. Protože já bych spíš řekla, že je to tak, že každá z těch postav má něco z autora. A autor musel být velmi sympatický člověk, alespoň tak já to vnímám. Takže každá z těch postav má něco, co mám i v sobě. A která z ras? To je jednoduché, já jsem z pěti osmin hobit, ze dvou osmin člověk a z jedné osminy elf.

I: Ale hobiti převažují, to je milé.

D: No jasně, hobiti převažují.

Pokračovat v četbě třetí části : http://mittalmar.blog.cz/1703/rozhovor-daniela-cast-treti