Oslava Vykvetení mallornu 2016 - Neděle

Dnes Vás čeká poslední část reportáže. Dovětek soboty (je nám upřímně líto, že to nešlo do jednoho článku, ale to odporné, zlé, zlé ošklivé počítadlo je nevyzpytatelné), a Pollyina reportáž z neděle.

Uvidíte třeba jaké to je když to hobiti pořádně rozjedou, s kým jsme se to v neděli potkali nebo jak se žongluje na lavičce.

---

Sobota - Dovětek (Pomněnka)

Musím říct, že na to, jaké dřevo a pracovní nástroje měly k dispozici, odvedly holky opravdu naprosto skvělou práci! Všechna čest! Dřív než hranice vzplála, stihly ještě Třezalka, Irith a Polly vylézt na strom, stojící přímo ve skautské zahradě pod srubem, kousek od ohniště. Proč tam lezly? Prostě jen tak…ten strom byl příliš lákavý. Asi jsem je nakazila nadšením pro stromolezení. I když u Irith mám podezření, že měla takové sklony již od kolíbky. :D Poté, co holky opustily náruč větvovou, snesly jsme pití a všechny možné pochutiny s klobáskami v čele, usadily se na lavičky a špalky kolem ohniště a sláva mohla začít.

(Polly po uzření našeho výkonu)

(Také bylo třeba vyrobit pruty)

(Asi čekáme na buřty... nějaká idea co to já (Irith) vlastně držím v ruce?)

(Můůůůj milááááššššššek!)

Ardo div se, hlavnímu ohnivci se to povedlo zapálit a to bez použití hrubší síly. Asi ten oheň, když nás viděl, dostal strach a radši poslouchal. Večer ve světle a teple táborového ohně se pak nesl ve znamení blbnutí, zpívání, opěvování švestkových klobás, kotemničení, tulení, opékání, spřádání temných i světlých plánů, boji proti triumvirátu vážně i nevážně a mnoha dalších aktivit.

(To už nám byla zima)

(Ten Frodův zoufalý výraz...)

V jednu památnou chvíli pak Třezalka povstala a zahalena dýmem, vztáhla ruce a pronesla hlubokým jako dunění hromu znějícím hlasem text Jednoho prstenu v černé řeči Mordoru, přesně tak, jak jej pronesl Gandalf v Roklince na zasedání Elrondovy rady. Bylo to…epické. Na to neexistuje lepší slovo.

Když se večer překulil noc a nám začala být i u ohně moc velká zima, sebrali jsme zbývající jídlo a přesunuli se do srubu. V suchu a teple nám tam pak už nic nebránilo pokračovat v pohodovém programu dle vlastní chuti a postupně poté odcházely do klidnějších místností spát.

(Trénink na zítra)

(Co to asi tak dělají?)

(Třeba tohle!)

(Nebo tohle)

(Tak to jo.)

Krátce před tím, než první z nás zapadly do spacáků, se však pro některé uskutečnil ještě "dvojičkový program", který nám ušel na Nostě lotion (protože jsem tam nakonec nemohla přijet). Prvním z nich byl můj program pro Tani, po kterém následoval program Irith a Polly pro nás dvě - Tani a mě. Obojí bylo nádherné, silné a za sebe mohu říct, že na to nejspíš budu vzpomínat celý život. Dlouho, snad už na samotné akci, jsem přemýšlela, jak vám o tomto "tajném nočním programu" napíšu, co a jak popíšu a zaznamenám…později se tyto úvahy změnily na to, zda vám to napíšu. A nakonec…snad se na mě nebudete zlobit, ale dospěla jsem k názoru, že některé chvíle jsou příliš vzácné, příliš kouzelné a příliš soukromé a osobní, než aby se zaznamenávaly a zveřejňovaly. Budiž to, co jsme já, Tani, Irith a Polly oné noci spolu prožily, uchováno jen v našich srdcích a vzpomínkách. Památku na "dvojičkový" program Mittalmaru, který pro nás Irith s Polly nachystaly, nosím na krku a věřím, že budu nosit ještě dlouhá léta. Druhá památka na onu výjimečnou chvíli uprostřed noci při světle svíček v Čertově rokli roste v zemi kousek od chodníčku, a pokud ji mravenci nesežrali, roste tam dodnes.

Neděle (Polly)

Ráno jsme se s Pipem vzbudili zase dříve než ostatní, což už se na našich akcích stalo jakousi tradicí. Naštěstí jsme spali jinde, takže jsme nikoho moc nevzbudili. Odebrali jsme se do hrací místnosti, protože jsme věděli, že Pomněnka s sebou přivezla Černé jezdce (tu hru, názgûly jsme ve srubu neměli). No jo, jenže chyběla jedna důležitá věc a to hrací plán. Nakonec jsem ho musel nakreslit. Z paměti. Jako, trochu se to tomu podobalo, ale políčka byla moc malá a figurky se na to skoro nevešly. Pip si mezitím vzal foťák a jal se dokumentovat, jaké postřehy se v Brněnském srubu našly, asi by se jinak moc nudil. Nakonec byl plánek hotový, figurky se taky našly a rozdělilo se to tak, že Pip hrál za černé jezdce, zatímco já tuším za hobity a Rohan. No a vyhrál jsem! Sice skoro o fous, ale vyhrál. Pip to shrnul slovy, že je ta hra určitě udělaná tak, aby to černí jezdci nemohli nikdy vyhrát a prohlásil, že by si radši šel zazpívat. Jak nenápadný to způsob změny aktivity…

Ale dobrá, sklidili jsme Černé jezdce a já se ještě stavil pro kytaru, a zpěvníky. Odebrali jsme se s tím vším ven k ohništi, jelikož se nám nechtělo riskovat, že bychom vzbudili elfku (nebo kohokoliv jiného právě přítomného a spícího) a přešel by na nás pak hněv celé jejich populace.

Pomněnka s sebou měla Laegův zpěvník, proto jsme zkoušeli písničky i z něho. Ale na vlastní kůži jsem pochopil, že různé hudební nástroje opravdu hrají jinak a že to, co Laeg normálně hraje na harmoniku, nějak moc neumím převést na kytaru. Ale ani to nebylo na závadu.

Po čase se k nám přidala i Pomněnka a Tani, podívaly se na nás a začaly se smát. Teprve tehdy jsme si s Pipem uvědomili, že jsme bosí a jen v pyžamu. Ale chvilku jsme to ještě nechali být a blbli takhle ve čtveřici. Dál zpívali, povídali si, rozebírali spoustu věcí a novinek atd. Až už nám žaludek ohlásil, že takhle to dál nejde a že nutně potřebuje jídlo.

Takže jsme se potichu vkradli dovnitř a převlékli se (ale byl to dost obtížný úkol… beze slůvka, bez uchichtnutí se a podobných hlasitých zvukových projevů). Ovšem tuto chvíli ticha jsme nemuseli zachovávat moc dlouho, jelikož ostatní osazenstvo pomalu vstávalo a postupně se k nám začalo přidávat. A to tak, že velmi. Společně s Tani, Šárkou a Pipem jsme to tam pořádně rozjeli, začali trsat, házet vlasy a tak dále. Ale asi jsme se nechali trochu unést…

(Nová nadějná metallová generace...)

(Před)

(Po)

(Yavanno, do toho!)

(Tak teda, jo, když jinak nedáte)

(A co vy?)

(No jasně!)

(To má být všechno?)

(Ani omylem)

(A hele, mrkej!)

(A kdo teď)

(Mistře! Podpis! Prosím!)

(A zatleskáme si!!)

Protože ostatní zaveleli, že už je opravdu čas na snídani, proto jsme ven společně vynosili všechno jídlo, a jak se vždycky čekalo, než ostatní přijdou a sejdeme se konečně všichni, padla na nás dlouhá chvíle. Takže jsme obsadili nedaleké lavičky a začali jsme na nich tancovat. Napřed irské tance a potom jsme zatancovali všichni hobiti jakési malilinko kankánové sólo, já pak ještě malou chvíli žongloval. Zíral jsem, že jsme nikdo z té lavičky nespadl. Ovšem šlápli jsme u toho do jakési nevysvětlitelné mastné skvrny, která patrně vznikla předchozího večera u ohně.

(A jedna nožka...)

(A druhá nožka!)

(Smím prosit?)

(Tak jdem na to!)

(My to taky umíme!)

(...A i kdyby ne...)

(A i na žonglování došlo)

A protože pohyb unavuje, konečně jsme se po tancování dostali ke snídani… posedali jsme na jednu lavičku v rámci ušetření místa a začali přežvykovat. To, že vedle byly další tři lavičky úplně volné, je nedůležitý detail.

Ovšem po snídani už přišla ta smutná část. Balení a úklid. Aredhel se ho snažila nám všem ostatním zpříjemnit pár tanci. Naštěstí ale skupinová práce funguje, takže nám to netrvalo moc dlouho. Jen jsme se opravdu zasekli ve chvíli, kdy jsme za ubytování chtěli zaplatit. Ano, zní to dost bláhově, když fakt chceme něco dobrovolně platit. Ovšem nevzdali jsme se ani po tom, co jsme nedokázali najít kasičku, kam se ty peníze měly dát. Zoufale jsme prolézali každý kout srubu, nakukovali do všemožných míst a mysleli jsme, že už to snad budeme muset vzdát a odejít bez placení. Ale nakonec se nám přece jen kdesi povedlo najít maličkou kovovou krabičku a Pomněnka naši návštěvu ve srubu správně zaevidovala.

Jako skoro na všech akcích, i tady na konci zbyla spousta jídla, proto jsme se pustili do přípravy obložených housek na odpoledne. Rozdělili jsme si je a přebytek narvali Aredhel, přestože se velmi vehementně bránila. V nestřeženém okamžiku totiž na sebe prozradila, že na koleji nemá vůbec žádné jídlo, protože musela platit pokutu revizorovi. I když to přímo vybízí, ne, neplatila ji v naturáliích, jen jí pak na stravu nezbývaly peníze.

A aby se Pomněnka nemusela po celém Brně tahat s těžkým batohem a dalšími věcmi, byla vytvořena speciální četa skládající se z Pipa a Tani, která dostala za úkol ji doprovodit do jejího bytu a pomoct jí tam ty věci donést.

My ostatní jsme mezitím už finišovali s úklidem, Třezalka se rozloučila se sympatickým stromem před srubem a posadili jsme se tam na schody. A jak jsem tam tak seděl a čekal, než se četa od Pomněnčina bytu vrátí, všiml jsem si, že ten sympatický strom před srubem je opravdu velmi sympatický. A usměvavý. Takový příjemný ent. Myslím, že i Pip si toho všiml a snad mě na tuto stopu navedl.

(Ent)

(A navedení)

Když jsme se zase sešli všichni, zkusila Pomněnka zamknout (což se ukázalo jako téměř nesplnitelný úkol) a udat klíč na předem smluvené místo. Potom už jsme si jen vzali batohy na záda a vydali se do středu města.

Měli jsme tam totiž domluvený sraz s jednou blogerskou postavičkou, kterou většina z vás zná jen přes komentáře. Tento človíček totiž nerad dojíždí na větší akce, takže se moc naživo neukazuje. Ale my ho potkali :-) I když jsme ho skoro nepoznali. Vystoupili jsme ovšem na správné zastávce, kde byl domluven sraz. Tam jsme se začali rozhlížet kolem dokola a nahlas rozvíjet teorie, jak se navzájem poznáme. Jestli máme začít pořvávat něco středozemského nahlas, nebo se chodit diskrétně ptát všech podezřelých osob… Nakonec jsme se shodli na tom, že takové blázny jako jsme my, rozhodně nikdo nemůže přehlídnout a doufali jsme, že se oběť tak nějak ozve sama. A stalo se. Představujeme vám tedy Jíťu!

Společně jsme se sešli u jakési zvláštní kovové konstrukce, která byla hbitě přejmenovaná na žirafu. Po všeobecném vítání a představování se Jíťa s Pomněnkou jako místní znalci okolí zapojily do debaty, kde se usadíme. Když se vzalo v potaz, kolik zbývá času do odjezdu autobusu domů, odkud ten autobus jede a jak moc nás bolí nožičky, byl vybrán nedaleký kopec Petrov.

Jakožto nebrňáci jsme si s Pipem poté, co jsme se doplazili na Petrov, nebyli jistí, proč nás zavedli právě tam. Jestli to bylo prostě proto, že je to tam hezké nebo proto, aby nám ukázali, že je střed Brna opravdu celkem dost zelený. Vážně jsme o tom dlouho polemizovali a až zpátky v Praze jsme si uvědomili, že střed tam je taktéž zalesněný, a tudíž není Praha tak pozadu.

Posedali jsme si nedaleko hezkého altánku na trávu a doufali, že místní trávníček je bezpečný a nenachází se na něm žádné nechtěné nepříjemné objekty. Naštěstí zdejší hafani opravdu trávníček nevyužívali, ale jak jsme tam tak hezky seděli a vybalovali svačiny, všiml si nás někdo jiný. Nějaký zvláštní a trochu pochybný pán. Vydal se směrem k nám a velmi nesrozumitelně se nám snažil něco sdělit. Nakonec z něj vypadla naprosto dojemná historka, která končila prosbou o nějaký chleba, který jsme se právě chystali sníst. Ehm, to si dovolil hodně, snažit se hobity okrást o svačinu… Když jsme pochopili, že se ho tak snadno nezbavíme a že pokud chceme, aby odešel, asi mu fakt budeme muset ten chleba dát, obětovala se Aredhel. Snad ji poté uklidnila druhá várka chleba a celá igelitová taška jídla, kterou od nás vyfasovala už ve srubu. Chlapík nám nicméně poděkoval a rychle se vzdálil.

(Někdo balí, někdo připravuje plac, někdo hledá jídlo a někdo... fotí)

Tím nám nastal klid na povídání, řešení důležitých blogerských otázek, vzájemné probírání drbů ze zákulisí, uklidňování a přesvědčování, že se opravdu chceme zúčastnit Jítina projektu Tolkienistické sbírky, naťukávání možnosti mezigeneračního srazu (ano, byl s námi Pip…) a dalších zajímavých věcí.

Jenže čas je mrška, která se nikdy nezastaví, proto jsme se přece jen museli zvednout a začít se přesunovat směrem k autobusovému nádraží. Bylo to celkem daleko, takže jsme se dali do zpívání mittalmarovských písniček, aby nám cesta lépe ubíhala. Musel na nás být dokonalý pohled… už jen ty fotky vypadají opravdu vtipně. Skoro to vypadá, jako kdyby nás Jíťa měla na vycházce z blázince všechny na starost - jako jediná totiž s sebou nic nenesla a ani se do našeho zpěvu nepřipojila, protože neznala texty. Minimálně to však mělo tu výhodu, že jak se nám lidé vyhýbali, tak jsme neměli problém s přecpanými ulicemi.

(Jop, vypadáme jak na vycházce)

Tudíž jsme na autobusové nádraží přišli tak akorát včas, abych já s Pomněnkou stihl najít správný autobus, naložili jsme věci, důkladně se rozloučili a slíbili si, že někdy něco takového musíme zopakovat.

Až cestou do nudné Prahy plné šedého všedního života nám došlo, že jsme zapomněli na hromadné foto. No, nejde myslet na všechno a alespoň už máme záminku, proč někdy příště vytáhnout Jíťu ven.