Rozhovor - Daniela - část první

Přišel čas na další, dlouho slibovaný a odkládaný rozhovor. Proč slibovaný? Protože je to opravdu "pecka", jeden z nejlepších rozhovorů, které jsme dosud absolvovaly. A proč odkládaný? Protože má hodinu a půl...

Daniela se opravdu rozmluvila. A tak vydal přepis na nějakých 15 hodin práce a 18 stránek. Prosím minutu tichého obdivu pro Polly Pantoflíčkovou.

Rozhovor jsme tentokrát dělali ve čtyřech. K Irith a Polly se jako reportér přidala i Pomněnka.

Rozhodně se máte na co těšit. Dozvíte se mnoho ze zákulisí prvních členů Společnosti, Falešného společenstva a třeba i něco o křečcích, trikoloře nebo chrpě.

---

Ještě pár odkazů. Nejdříve na rozhovor na Písních Středozemě, kde se dá také najít Danielin profil. A pro ty, kteří by si to rádi poslechli naživo, máme i video s fotkami, sestříhané Ahem.

Irith: Dobrý den, vážení posluchači Rádia Středozem, Mittalmar vás vítá u rozhovoru, u středozemského rozhovoru s Danielou Binderovou. Ahoj Danielo!

Daniela: Ahoj!

I: A začneme první, velice tradiční otázkou - jaké bylo tvé první setkání s Tolkienem?

D: To už bylo hodně dávno, moje úplně první setkání s Tolkienem proběhlo v polovině osmdesátých let, kdy jsem chodila na gympl a v té době tam někdo z mých spolužáků vlastnil samizdatový překlad Pána Prstenů, který se tam půjčoval a koloval mezi ostatními spolužáky. Ale bohužel, nebyla jsem zrovna takový ten oblíbený spolužák, takže ke mně se nedostal. A po letech jsem byla úplně nadšená z toho, že se ke mně nedostal, protože tenkrát bych byla bývala musela přečíst všechny tři díly během jednoho jediného víkendu a takhle jsem si je mohla užít během asi dvou let.

I: A jak to probíhalo? Užít během dvou let…

D: Asi víte, že Pán Prstenů vlastně vycházel postupně ve třech knížkách. Další díl vždy vyšel teprve po roce nebo tři čtvrtě roce. Takže my jsme si přečetli první díl - první dvě knihy, co jsou v jednom svazku - a potom jsme tři čtvrtě roku čekali, než vyjde další díl a mohli jsme přemýšlet o tom, co asi bude v druhém díle.

I: A chybí ti tyhle staré časy? Jako čekání na Návrat krále, Dvě věže a třeba jak jsi nám kdysi říkala, přechod Helcaraxë...

D: Ale ne, vůbec. Žádné staré dobré časy nejsou a nebyly. Každá doba má svoje a vůbec se nedá říct, že by tehdejší doba byla nějakým způsobem zajímavější než ta dnešní.

Polly: Co, nebo kdo tě přivedlo ke středozemské hudební či literární tvorbě?

D: No, nepochybně to bylo Poetické společenstvo, které bylo takovou naší kmenovou hudební skupinou tolkienistické komunity. Já jsem patřila mezi takové ty skalní fanoušky a byli jsme natěšení na každý koncert, který Poetické společenstvo pořádalo.

Pomněnka: Takže by se dalo říct, že Poetické společenstvo tě přivedlo i k tvé vlastní tvorbě?

D: Nepochybně. Protože Falešné společenstvo bylo založené právě s tou myšlenkou, že poté, co se Poetické společenstvo rozpadlo a přestalo existovat, tak ty písničky přece nemůžou zaniknout. Musí je někdo dál udržovat. A tak jsme se v roce 2001 se sešli a založili jsme Falešné společenstvo s tím, že to bude jenom taková skupina přátel, která si bude hrát písničky Poetického společenstva, případně jiné písničky, které mají tolkienovský náboj, nebo které se nám líbí. A teprve v průběhu času se ukázalo, že někteří z nás mají vlastní ambice a začali sami skládat.

I: A jaká byla tvá první písnička?

D: První písnička… myslíš první písnička hudební, nebo první písnička i hudba i text, nebo jak to vlastně myslíš?

I: Všechno dohromady a ještě víc?

D: (smích) Všechno dohromady a ještě víc… No, tak pak asi opravdu musím přiznat, že to byl Bulva Cvalimír. Nechvalně známá píseň, která má asi pětadvacet minut. Byť tedy ta hudba je poněkud kradená… Úplně původně je to nějaká česká lidová, kterou přepsal jakýsi skladatel ve dvacátém století do vícehlasu, a já jsem pak ten vícehlas ještě adaptovala pro svůj vlastní text.

I: A když máme tvou první píseň, jaká je tvoje nejoblíbenější píseň, které si nejvíce ceníš?

D: To je složité. To nemůžu říct, že bych měla jednu nejoblíbenější, ani co se týče vlastní tvorby, ani co se týče obecně tvorby jiných lidí. Ale mám písničky, kterých si velmi cením, které jsem složila já, protože jsem je prostě potřebovala složit. A nějakým způsobem buď vyjádřily nějakou hlubší myšlenku, kterou jsem chtěla říct nebo nějaký emocionální přetlak. Hm… Asi chceš slyšet nějaké konkrétní?

Pom: Které to jsou?

D: Historicky první z těch velkých písní, kterých si fakt cením, je Sláva Númenoru. To je jedna z takových těch větších klád, která zatěžuje moji tvorbu dlouhodobě. Protože ta písnička už má postupně už asi čtyři verze. Ne textově, textově má jenom jednu. Ale v aranžmá má prostě víc verzí. Ta historicky nejstarší verze byla jednoduchá s kytarou. Pak existovala druhá verze, kterou jsme udělali pro představení Númenor, to první. Pak existovala pro druhé představení Númenor - to byla třetí verze. A ta čtvrtá verze je nahraná. S tou jsem se tedy nejvíce potrápila, protože tam jsem se opravdu snažila nějakým způsobem vyjádřit čtyři různá období númenorejské historie. I v tom hudebním pojednání. A nejsem zrovna skladatel, takže mi to dalo fakt zabrat.

Pom: A jakým způsobem nejvíce tvoříš? Jak tvé písničky nejvíce vznikají, a tvoříš nejdříve text nebo hudbu?

D: Píšu to zároveň, ale ne tak, že by jely opravdu obě ty složky zároveň, ale spíš jako pingpong. Vždycky chvíli jedu text a chvíli hudbu tak, aby obě ty části do sebe zaklaply. Protože nemůžu napsat pořádně text, dokud neznám rytmus té hudby. A tu hudbu zase nesložím, dokud ten text nemám. Takže je to takový začarovaný kruh. Nedá se to udělat jinak, než že si člověk nahodí nějakou takovou pomocnou formu, do které se naladí a v ní zároveň hledá odpovědi na otázky textu a odpovědi na otázky hudby.

I: To zní velice mysticky…

D: Ne, to není mystické. To je pravá a levá hemisféra, která si tu písničku přehazuje mezi pocitem a mezi racionálním uvažováním, do které je třeba potřeba zahrnout znalosti z výstavby melodie nebo harmonie a tak. No, ale myslím, že tam byla ještě jedna složka té otázky, teď jsem to zapomněla…

Pom: Jakým způsobem nejvíce tvoříš.

D: Já tvořím několika způsoby. Jednak tvořím tehdy, když je to třeba. Což obvykle je, když chystáme nové představení Falešného společenstva, kdy je zadané téma a já se musím do toho tématu nějak vtěsnat se svou inspirací. Snažím se uplatit svoji inspiraci, aby našla nějaké téma z toho, které bylo předloženo. Obvykle to dělám tak, že otevřu knihu, ať už Pána Prstenů nebo Silmarillion, a čtu text, dokud mě některá věta nebo slovo neosloví a pak to nechám na sebe působit a ta písnička nějakým způsobem z toho slova, z té myšlenky vyroste. Je to jako takové semínko, ze kterého to potom vznikne. No a kromě toho, některé písničky vznikají samy od sebe. To je mnohem větší mystika. Protože člověk nastupuje do autobusu a stojí venku a ještě tu písničku nemá a pak vstoupí do autobusu a už ví, že ji má. Sice ještě nemá zformulovaný text slovo od slova, ale už ji má v sobě a ví, že teď už stačí jenom chvíli počkat a ona vyleze ven.

I: Já jsem kdysi četla historku o jistém zpoždění jisté tramvaje a o vzniku jisté písničky v té jisté tramvaji…

D: To nebylo zpoždění, to byly povodně. Ty velké slavné povodně v roce 2002, kdy nejezdilo metro a celá Praha se přepravovala tramvajemi, a to tak, že visela za jeden prst v naprosto natřískané tramvaji a ta tramvaj se táhla přes celou Prahu hodinu, dvě, podle toho. A člověk neměl co dělat. Nemohl si ani číst, jak byla nacpaná. No a kupodivu zrovna v téhle situaci ke mně přišla Arwen a začala mi vykládat o tom, jak ji trápí žárlivost.

I: Takže Kopretina?

D: Ne, to byla Královská zástava.

I: (smích) Já jsem úplně mimo… Ne, počkat, já jsem si četla ten text na Písních Středozemě a mně se to teď úplně popletlo. To je ta písnička, co ji dostal kdosi ke svatbě…

D: Ano, to je Královská zástava.

I: A to je ta, co není nikde zveřejněna.

Pom: Jako že nemá nahrávku?

D: Královská zástava má nahrávku. To popisuje tu vlajku a je o tom, jak Arwen dělala tu vlajku a… (Další dohadování, jestli nahrávku má nebo ne.)

I: A můžeš zkusit kousek zazpívat?

D: Ne, ne, já teď nejsem ve stavu, kdy…

(Pro vysvětlení: Královská zástava nahrávku opravdu má, jen Irith se do toho nějak kompletně zamotala…)

I: A je nějaký příběh, motiv nebo nějaká věta z knížky, kterou bys chtěla v budoucnu zpracovat?

D: Asi takhle přímočaře ne, protože jak jsem říkala, my hlavně tvoříme tehdy, když je potřeba naplnit představení, takže ke mně písničky přicházejí spíš z nutnosti, pokud to nejsou jenom takové malé hlouposti pro radost. Ale měla jsem jeden motiv, který jsem toužila zpracovat, a to se mi vlastně teďka splnilo. Byl to souboj Saurona s Finrodem Felagundem. To byla totiž taková velká otázka, která ve mně hlodala - o čem vlastně ten jejich souboj byl? A já jsem odpověď na tu otázku hledala víc než jeden rok. Ta písnička se opravdu skládala strašně dlouho a potrápila jsem se s ní vůbec nejdéle ze všech témat, která jsem pojednávala. A také je myslím, nepočítáme-li Bulvu Cvalimíra, nejdelší ze všech.

I: A považuješ ji za svůj největší úspěch? Nebo jakou písničku, nebo, nemusí to být písnička, považuješ za svůj největší úspěch?

D: Nenene, úspěch ne. Myslím si totiž, že úspěch není to, o co mi jde. Úspěch mě netrápí. Já hledám pravdu. Ono se to možná špatně chápe, u tvoření písniček. Ale já hledám to, co je za tou skutečností a neumím to najít líp, než že se snažím to vtělit do hudby a do slov a pak se většinou sama divím tomu, co jsem našla a jak to zní. A vlastně už mě potom netrápí, jestli se to někomu líbí nebo jestli si to bude zpívat.

Pom: A co vlastně je ten rejstřík k Hobitovi?

D: No, tak to jsme skočili pěkně daleko do minulosti a i do jiného tématu, než je hudba. Protože já jsem vlastně začala skládat písničky až poté, co bylo založeno Falešné společenstvo, což je v roce 2001. Ale tolkienistou jsem už od začátku devadesátých let. Takže těch prvních deset let jsem strávila úplně jinou činností a mezi jinými jsem například i dělala rejstřík k Hobitovi. Tehdy byla dvě vydání Hobita. Takové to staré s těmi podivnými obrázky a potom to druhé, které patřilo k vydání s hologramy na obálce. A mě posedla touha udělat k tomu rejstřík. Protože on nebyl. A nějak jsem se do toho hrozně zamotala a zakousla a vytvořila jsem tlustopis, který je vlastně celý jenom o heslech a číslech stránek v jednom a v druhém vydání.

I: A jak dlouho to zabralo?

D: To už si nepamatuju. Po těch letech už vlastně nejsem schopná říct, jak dlouho jsem to dělala. Ale řekněme rok, dva? Nevím, něco takového. Mě to prostě hrozně bavilo. Musím přiznat, že něco takového mě bavilo i dlouho potom, takže jsem dělala i rejstřík k Harry Potterovi. Ale nikdy jsem ho už nedotáhla do konce tak, aby se dal třeba nějak vydat, nějak prezentovat. Zkolabovala jsem někdy ke konci šestého dílu a pak už jsem ten sedmý nikdy nedodělala. Ale mám různé zájmy, tak i rejstříky.

I: Když už jsme u toho psaní… Je o tobě známo, že jsi také překladatelka. Jak ses k překládání vlastně dostala?

D: To je úplně triviální záležitost. Na začátku devadesátých let jsme neměli přeložené z Tolkiena skoro nic. Existoval Hobit, existoval Pán Prstenů, existoval Silmarillion. A potom to teprve všechno začalo vycházet. A mnoho věcí samozřejmě nikdy nebylo přeložených a nikdy nevyšlo. Tolkienovská komunita se bavila v první řadě tím, že překládala to, co chybělo. Překládal každý. Každý, kdo uměl alespoň tři slova anglicky, se snažil něco přeložit. My jsme to nebrali jako umělecký překlad, ale jako utilitární. Prostě potřebovali jsme ty texty mít. No a pak mi to asi deset let vydrželo.

I: A…

D: Co jsem přeložila, že jo? Tak, nepřekládala jsem nikdy beletrii, ta mě moc nebrala. Ale překládala jsem Tolkienovy dopisy, protože mi přišlo, že je v nich strašně moc zajímavých informací, které nikdo nezná. Pak jsem překládala některé články z Historie Středozemě - česky HOME (smích). Různá pojednání, která mě něčím zaujala. A potom tu poezii. Poezie mě vždycky bavila, protože mi přišlo, že je to na rozdíl od těch vážných věcí v podstatě jenom taková hra, že se člověk může vyblbnout tak, jak potřebuje.

I: A v čem přesně je to jiné, než překládat prózu?

D: Prózu jsem nikdy nepřekládala, takže to úplně neřeknu.

I: No, ty Tolkienovy dopisy? Ty nejsou úplně veršované…

D: Dopisy neberu jako prózu. Není to beletrie, není to umělecká próza, je to esejistická próza, což je ještě něco jiného. Překládat Tolkienovy dopisy je vůbec speciální umění samo o sobě. Protože Tolkien, jak byl vzdělanec a navíc byl latiník, tak jeho výstavba textu, zvlášť pokud je to souvětí složité, je už docela složitá a zmatená. Ne proto, že by měl mnoho složité slovní zásoby, ale proto, že vkládá věty do sebe tak, že člověk, který na to není zvyklý, tak se v tom vůbec nezorientuje. Ale my jsme vlastně mluvili o poezii, že jo? Co je na poezii složitého, nebo jak ta otázka zněla?

I: No jako v čem je to jiné. Protože mi přijde, že člověk musí přemýšlet úplně jinak, než když překládá prózu. Musí to dávat tak, jako aby to trochu znělo, nebo jak to říct.

D: Musí to znít hodně, ne jenom trochu (smích). Je to složité v tom, že člověk musí zároveň lovit mnoho zajíců. Musí dodržet nějaký harmonický řád té poezie. Protože i poezie bez hudby má harmonický řád. Ne samozřejmě hudebně harmonický, ale má to nějaký rytmus, nějakou výstavbu, nějakou strukturu, kterou v tom člověk musí vidět. Musí ji nasáknout do sebe, musí dýchat v rytmu té poezie a potom, když už vlastně má v podvědomí ten rytmus, tak si představí to téma, ten obsah, který se má přeložit. Ten si jakoby dá před oči a někde doprostřed mezi to pustí svoji slovní zásobu. A začne taková kombinatorická práce, kdy se člověk snaží sladit to, co má před očima (to je vlastně ten motiv), ten rytmus, který má někde za sebou, za zády (alespoň já to tak subjektivně pociťuju), a potom ta slova, která se někde uprostřed ve velké rychlosti permutují a snaží se ty dvě věci nějak propojit. A když se to propojí, tak ono to udělá PÍP a člověk ví, že je to ono.

Pom: Já bych se tedy chtěla ještě zeptat na tu poezii. Když ji překládáš, předpokládám, že je to tvůj docela oblíbený žánr. Je nějaký druh poezie nebo nějaký básník, kterého máš obzvlášť v oblibě?

D: Kupodivu nejsem takový milovník poezie, protože mě na tom vlastně zajímá ta racionální stránka. Takže logicky z toho vyplývá, že mám nejradši epiku. Nejsem zrovna příliš nadšená do lyriky a taky bych lyriku asi vůbec nepřekládala, protože s tím bych si neporadila. Já potřebuju vyjadřovat konkrétní fakta, myšlenky a něco, co se dá vtělit do jasných a srozumitelných slov. Ale oblíbený básník..., měla jsem mnoho oblíbených básníků během svého života, oni přišli a pak zase odešli, protože jak člověk stárne, tak se mění jeho nálady. Jako dítě jsem milovala Sándora Petőfiho. Já jsem bilingvní a měla jsem moc ráda jeho básně v originále.

I: Jenom, to je maďarský autor?

D: Ano, to je maďarský autor. Můj další takový jazykový zásek byla latina. Protože já jsem už od střední školy toužila po tom učit se latinsky. A taky se mi to splnilo a skoro dvacet let jsem chodila do jazykové školy na latinu, takže mnoho básníků bylo zase těch originálních starých latinských a nebyla bych to já, kdyby to nebyl Martialis, což je takový tehdejší satirik.

Pom: A četla jsi jenom tu zahraniční poezii? Nebo i nějakou českou, či překlady? Překlady asi u tebe nepřichází moc v úvahu, že?

D: Ale jako jo, já jsem toho četla hodně. Ale myslím, že se ptáš spíš na moje oblíbené básníky. Ono totiž, člověk toho na střední škole musel strašně moc přečíst povinně, a tím pádem se mu toho hodně znelíbilo. Taky se mi vždycky líbily takové ty dlouhé eposy, staré. Počínaje tedy Illiadou, kterou jsem četla v jakémsi podivném starém archaickém překladu. A když člověk přečetl prvních deset stran, tak zjistil, že už to taky tak cítí a že si myslí, že by se to jinak ani nedalo říct a dostal se do takového transu z toho a četl dál a dál…

I: A jak ses dostala k tvorbě Alexe Lewise a k Flight of the Noldor, Pádu Gondolinu a těmhle věcem?

D: Jak jsem se k němu dostala, to je taky vlastně dlouhá historie. Protože někdy kolem roku 1995 nám do Tolkienovy společnosti přišla zásilka od Alexe přímo osobně, který nám zaslal tři magnetofonové kazety a zpěvníček ze svého cyklu Pád Gondolinu a z volných písní s tolkienovskou tematikou, které neměly žádný cyklus. Tohle vlastně bylo první setkání s Alexem Lewisem. Nám se ty písničky strašně líbily - hlavně se líbily Bóžovi, který byl úplně nadšený a který je začal postupně překládat a hrál nám je u ohně. A jednou takhle v létě, když jsme byli někde v Moravském krasu, tak Falešné společenstvo najednou pojalo ideu, že by bylo dobré, kdybychom ten cyklus Pád Gondolinu přeložili do češtiny, kdybychom ho nějakým způsobem hudebně pojali a mohli bychom s ním vystoupit příští zimu na TolkienConu. A takhle začala ta naše, řekla bych, vážnější nebo solidnější část vystupování Falešného společenstva. Protože do té doby jsme sice měli už nějaké představení, ale byly to spíš jenom takové hlouposti, právě Bulva Cvalimír nebo jedno představení s Elrondovým žalozpěvem. Ale nikdy to nebyl celý cyklus. A ten Pád Gondolinu byl vlastně první cyklus, který jsme nacvičili a předvedli a měl potom ještě dvě další reprízy, takže byla celkem tři představení.

P: A kde se vzal cyklus Flight of the Noldor? Tedy ten, z něhož jsme v posledních letech mohli slyšet písničky na TolkienConu.

D: No, druhý cyklus Alexe Lewise, který se k nám dostal, je Flight of the Noldor, který slyšeli ti, kteří byli v roce 2012 v Anglii, což byla Eliška (Elsa) a několik dalších lidí. Elišce se strašně líbil, a tak si vyžádala od Alexe podklady - nahrávku a texty a akordy. A před více než dvěma lety se do toho zažrala a začala na tom pracovat, nacvičila všechny písně a potřebovala nějakého posluchače. A ten posluchač jsem byla já. Takže já jsem byla první, kdo slyšel všechny písně tohoto cyklu v Eliščině podání. A na první pohled se mi tedy zdálo, že Eliščino provedení je mnohem lepší, než to Alexovo. Protože Alex má takovou trošku zvláštní barvu hlasu. V Eliščině podání se mi prostě líbily mnohem víc.

I: A jak to s Flight of the Noldor bude probíhat dál? Chystáte něco dalšího? Další písničky, pásmo, muzikál?

D: To je Alexovo pásmo, takže my s tím můžeme dělat jenom to, že budeme případně dál překládat, s čímž počítáme, ale zatím jsme nepostoupili. A jakmile budou další písně přeložené, můžou být nahrané, může se s nimi vystupovat a tak dále. Protože Alex chtěl, abychom nenahrávali písně v anglické podobě, protože on si je chce nahrát ve své vlastní režii.

Odkaz na druhou část zde: http://mittalmar.blog.cz/1703/rozhovor-daniela-cast-druha