Rozhovor - Daniela - část třetí

Část třetí a poslední. Tentokrát se podíváme na zub Danieliným písním, zjistíme, jak vznikal zpěvník Písně ze Středozemě, či co dělali vysokoškoláci v dobách, kdy nemohli trávit celé dny na blogu.

Odkaz na druhou část zde http://mittalmar.blog.cz/1703/rozhovor-daniela-cast-druha

---

Pom: Jak ses dostala k mixování zvuku na koncertech Hlasů Středozemě?

D: Už jste někdy mluvili s Ahem? Protože Aho je člověk, který vymámí z jalové krávy tele. No prostě bylo potřeba, aby to někdo dělal. Aho by to byl rád dělal sám, ale zároveň musel sedět za kytarou. A tak hledal někoho, kdo by se toho ujal a já jsem byla tak trošku nezaměstnaná, tak mě do toho uvrtal. Je to o to podivnější, že já vlastně jsem naprosto technický antitalent a veškeré techniky se strašně bojím. Ale to bylo asi jeho kouzlo osobnosti.

Pom: Prý zpíváš v chrámovém sboru, řekla bys nám něco o tom?

D: Klidně. To je jeden z mých vůbec nejstarších koníčků. Už nějakých asi pětadvacet let zpívám ve sboru u sv. Ignáce na Karlově náměstí.

Pom: A máte nějaká veřejná vystoupení nebo koncerty?

D: My jsme takový pracovní sbor. Jako jsou psi, které vodíte na výstavu a psi, kteří tahají vozíčky. Tak my jsme ti psi, co tahají vozíčky, takže my vystupujeme v rámci bohoslužby, stojíme na kůru a zpíváme to, co je zrovna potřeba.

Pom: A co tam zpíváš?

D: To je dobrá otázka, ale nevím, jestli bude zajímat i všechny ostatní. Já jsem vždycky zpívala alt - už od střední školy. Ale jak stárnu, je to zajímavé, obvykle se lidem stává to, že už nevyzpívají výšky. Ale mně se stalo to, že nevyzpívám hloubky. Já jsem přišla o spodní části rejstříku, a tak jsem se před půl rokem začala přeučovat na soprán.

I: A když se vrátíme k písničkám, psala jsi na svém profilu na Písních Středozemě, že tvoje písničky bývají zpovědí hlavní postavy a že přicházejí tak jako odnikud. Která ta písnička tě nejvíce překvapila nebo pobavila?

D: Mnohé mě pobavily, i když pobavily asi není nejlepší výraz. Ale mnohé mě překvapily. Už zmíněná Arwen, která mě oslovila v přecpané tramvaji se svým traumatem se žárlivostí. Ale potom také Šmak ve Šmakově písni, který se mi začal vlastně obhajovat, začal mi vysvětlovat, jak to s ním bylo doopravdy a že všichni ti elfové a hobiti a lidi, kteří byli kolem, si strašně vymýšlejí a vůbec mu nerozumí. A mnoho dalších ke mně promluvilo způsobem, který jsem nečekala. Vlastně, co bylo také trochu nečekané, byl Sauron v Souboji Saurona s Finrodem. Protože samozřejmě všichni víme, že ten souboj vyhrál, ale nevěděla jsem, že to bylo s takovou převahou.

I: S tím drakem Šmakem, je to něco podobného jako zpověď Scathy dračice ve Framově dobrodružství?

D: Scatha dračice, to byla taková zvláštní kombinace asi několika nevědomých linií, které se pokřížily, protože jsem si pak uvědomila, že jsem asi rok předtím četla Dračí jezdce, kde je vlastně podobný motiv. Kde si hlavní hrdina dlouho neuvědomí, že jeho drak, který se mu vylíhl, je vlastně dračice a dračice se mu za to směje. A tenhle motiv někde v mém nevědomí byl a zřejmě, když jsem psala píseň o Framovi a jeho setkání s drakem, tak vyplul, ani nevím odkud a jak. Ale tahle píseň, to asi není přímo zpověď nějaké postavy, to je jenom taková blbůstka, přesně je to ten typ písně, která vznikla mezi prvním a třetím schodem nastupování do autobusu.

I: Ptám se, protože když jsme hráli na oslavě Volání Rádovských divadlo Framova dobrodružství nebo spíše příběhu jistého rohu, tak právě ta písnička Scatha dračice byla jedním z hlavních inspiračních zdrojů.

D: Vážně? To je milé!

Pom: Jo a přesto, že jsme to hráli, tak jsem dodneška nevěděla, že to nebyl drak, ale dračice.

D: To je moje invence. To je můj apokryf, vlastně. Protože samozřejmě, v Tolkienovi je jenom, že Fram zabil draka. Ale jak to bylo, to tam není, a že to byla dračice, to vlastně asi nebyla. Moje písničky jsou vždycky tak na hraně mezi realitou, apokryfem, nějakou sebestylizací postavy a lži. Od všeho je tam malinko a je docela těžké to rozlišovat.

I: A také jsi psala, že skládáš jako něco za něco. Za tragickou, vznešenou, epickou píseň musí přijít něco odlehčeného a trhlého. Jaké jsou nejznámější páry těchto písní?

D: Není to přesně tak, jak říkáš. Ono to není něco za něco, není to moje rozhodnutí. Ony se takhle párují samy. Většinou to je prostě tak, že já se snažím složit nějakou větší, zásadnější skladbu, která mě hlodá vevnitř, a já nevím, jak do ní. Strašně se s ní trápím a jak mám ty svaly duševní strašně napnuté, tak asi dělám nějaké bezděčné pohyby kolem sebe a udělám šup, lap a hup a už mám nějakou malou, komickou, nedůležitou, ale za to veselejší písničku hotovou, ani nevím jak.

P: Já jsem se chtěla zeptat, jestli když takhle při skládání té velké písně přijdeš na tu malou, jestli jsi spíš ráda, že jsi nějakou objevila, nebo naštvaná, že se to vlastně nepovedlo a že se tak snažíš a vylezlo něco jiného, co jsi vlastně nechtěla.

D: Ono to není tak, že ona vylezla místo ní, ona vylezla vedle ní. Spíš je to, jako když jdeš s rybářskou sítí na velkou potvoru, hodíš síť, zatáhneš. A najednou zjistíš, že vedle té potvory nebo alespoň nějaké její ploutvičky jsou tam další čtyři malé rybičky, které se tam připletly.

I: A jaké jsou ty dvojice?

D: První z těch dvojic byla Sláva Númenoru a Gandalfovy obchodní úspěchy, také známé pod pojmem Gandalfovy knoflíky. A to vzniklo tak, že jsme se na začátku existence FS scházeli s Drakem, Jakubem Kočím, který byl jedním ze zakládajících členů, a snažili jsme se nějakým způsobem tu hudbu provozovat. To znamená, že jsme si hráli, zpívali, snažili jsme se vymýšlet aranže, případně i něco složit. A dostali jsme zadání složit nějakou oslavnou, hrdinskou númenorejskou píseň. Ani jeden z nás to zadání tak úplně nesplnil, protože já jsem tehdy složila Slávu Númenoru a Drak složil Princeznu pastýřku, která je sice númenorejská, ale zdaleka ne hrdinsky oslavná. Existuje samozřejmě mnoho dalších podobných dvojic. Většinou v každém představení, v každém tom tematickém celku, existuje alespoň jedna z těch dvojic. Mohla bych třeba jmenovat k Fëanorovu cyklu Plátno a Chůvičky, k Rohirům Mlžnou cestu a Frama a teďka v tom posledním, v Berenovi a Lúthien, je to Souboj, paralelně s ním ještě skládaná Finrodova smrt, to jsou vlastně dvě takové těžší písně, a k tomu Hoď mi klacík, Berene.

I: Jak jsi říkala, že ta písnička Sláva Númenoru vznikla spíše na objednávku, to máš napsané u hodně svých písniček. Jak to funguje? Jak si můžeme objednat? A máš i nějaké písničky bez objednávky?

D: Většina je napsaná na objednávku a většina těch objednávek bylo představení Falešného společenstva. Dostali jsme téma a bylo potřeba pojednat celý ten příběh. Většinou to funguje tak, že nejdříve si lidi rozeberou ty části, které je nějakým způsobem oslovují, napíšou písničku, která je napadne, kterou cítí a tak. Jenomže představení je potřeba napsat od začátku do konce. A tak ke konci sezóny, když už se čas jaksi krátí, je potřeba docpat příběh za každou cenu. Za každou cenu tedy ne, ale je potřeba vymyslet písničky i na místa, která si nikdo nevzal a která jsou třeba klíčová. Takhle třeba v posledním představení vznikla písnička Hon na vlka, protože to je místo, kdy umře Huan a umře Beren. To tam prostě nemohlo chybět, ale nikdo si ho nevzal. A já jsem ani nechtěla tuhle písničku skládat. Chtěla jsem skládat písničku Lúthien před Mandosem, a jak jsem otevřela Silmarillion a listovala jsem, tak najednou mi padly oči na větu: "Ještě to neskončilo." A byla jsem v tom. Prostě jsem musela napsat písničku Ještě to neskončilo.

I: A můžeme si objednat?

D: Můžete si objednat, ale nevím, jestli budu mít čas.

I: Které tvé písničky jsou bez objednávky? Které jsi složila z radosti srdce?

D: Z radosti srdce jsem skládala hlavně na začátku. Tehdy, když jsme ještě neskládali pro představení. Potom bylo období, kdy jsem neskládala vůbec a nakonec jsem zjistila, že nejlíp se mi skládá opravdu na tu objednávku, protože, jak se říká, múza deadlinea je ta nejlepší. Ale které písničky vznikly samy od sebe - samozřejmě všechny ty veselé. Ty malé rybičky chycené do sítě spolu s velkými rybami. Ale třeba úplně samostatně vzniklo Šťastné shledání. Písnička, která je v mém repertoáru úplně zvláštní, protože ona vznikla jako jedna z těch, kdy se mi nějaká osoba zpovídá. Ale na rozdíl od všech ostatních jsem v ní neodhalila nic, co by už nebylo v originále. Tohle je apokryf, který je naprosto věrný originálu.

I: A která postava se ti zpovídala? Smíšek?

D: No oba. Oba. Prostě byla to jejich zpověď.

I: S velice ironickým názvem.

D: Ne, to není ironický název. To je úplně upřímně myšlené. To BYLO šťastné shledání. Vždyť oni se rozešli o tisíc kilometrů na západ, vůbec o sobě nevěděli, museli být strašně zoufalí a náhle se potkají na konci bitvy, která sice nedopadla špatně, ale nedopadla ani úplně dobře, ve vedlejší uličce neznámého města.

P: Ale v jakém stavu se potkali.

I: Jako: "Ahoj Smíšku. Jsi úplně mrtvej, máš mimo ruku, máš mimo úplně všechno, bodl jsi tamhle Černého jezdce někam, kamkoliv, já jsem tady voják v citadele, jsem úplně mimo. Jé čau, co budeme dělat?"

(Pozn. I: Nemůžu uvěřit, že jsem tohle vážně řekla…)

D: Ale byl živý.

I: Ale na jak dlouho?

D: Ale byl živý. A dokud prostě byl živý, tak je naděje. Já to cítím jako obrovskou sílu - že to prostě je šťastné shledání.

Pom: Máš ze všech skoro nejrozpracovanější povídání ke svým písničkám na Písních Středozemě. Je pro tebe každá absolutně jedinečná nebo bys raději nějakou zapomněla a vymazala, že někdy vznikla?

D: To určitě ne. Všechny jsou pro mě jedinečné. Každá trochu jiným způsobem. Některé jsou zásadnější, některé jsou méně zásadní, ale žádnou bych nechtěla vyhodit nebo zapomenout nebo zapřít. To ne.

I: Co se týče těch písniček s velice vtipnými texty a velmi jednoduchou melodií, třeba Gandalfovy obchodní úspěchy a tak… Musím se zeptat na Chůvičky, která je snad tvoje nejoblíbenější mezi mládeží…

D: Vážně?

I: Jojo. Co jsme se ptali lidí okolo blogu, Chůvičky, ty rozhodně vedou. Tak kde se vzal ten nápad udělat ze vznešených noldorských elfů, kteří vraždí rodné, malé caparty, co si tam škubají orly, hází podkovy a takové věci?

D: Tak oni to nejsou caparti, oni to jsou puberťáci. A ty jejich zábavy jsou docela drsné, když si představíme, co to vlastně dělají. U některých mohlo jít i docela o život. Takže ono je to zábavné a komické vlastně jenom tím pojednáním. Kdyby se to pojednalo trošku jiným způsobem, mohla by to být docela černá kronika. A jak mě to napadlo, to nevím.

I: Tahle píseň - hodně lidí má problémy s pochopením. Já jsem třeba nejdřív vůbec nepochopila, že Fëanor v palantíru sleduje svoje děti. Nebo jsem měla za to, že na té kredenci stojí Fëanor.

D: To už mi říkalo hodně lidí. No, asi to tak vyznívá. Ne všechno se vždycky jazykově povede.

I: Ale je to velice vtipná představa.

D: Ale tak to nebylo myšleno, ani to nebyl žádný vedlejší nápad. Prostě je to chyba.

P: Třeba já jsem to pochopila.

Pom: Já taky.

I: Kdo v Písni druhého nifredilu křičí na svět, že byl obelhán? Je to nějaký Númenorejec?

D: Naprosto netuším, protože to je píseň Orsejčina. Já jsem k ní dělala jenom, bych řekla, druhou verzi melodie. Protože to je píseň, kterou napsala Orsejka, jak slova, tak melodii. A myslím, že mě ta melodie nějak inspirovala k tomu, že jsem se ji pokusila přepracovat do něčeho trošku jiného a Orsejce se to potom docela líbilo, takže píseň byla nahraná v té mojí verzi melodie.

(Ano, to byla naše (Irithina) další chyba v informacích…)

I: Kde se vzal nápad na vytvoření Písní ze Středozemě? Jak vznikl ten zpěvník, co za tím stojí? A bude další?

D: Tak já to vezmu od začátku. Jak vznikl, to je docela hezká historie. Taková náhoda, jak říkáme u nás ve Středozemi, abych citovala Gandalfa. Sešli se na jedněch Bilbovkách lidi, kteří se do té doby znali jenom buď po dvojicích, nebo jenom od vidění. A všichni čtyři měli k tomu co říct. Byla jsem to já, byl to Lemming, byl to Michal Bronec a byl to Pavel Vondřička. Pavel Vondřička, toho možná moc neznáte, ale on dělal Poetickému společenstvu zvukaře, respektive nahrával jejich zkoušky. A Michala Bronce jistě znáte, ten je vydavatelem zpěvníku. Já jsem se s Lemmingem seznámila krátce předtím na oslavě narozenin Jixipen a já jsem zase toužila zapsat písničky Poetického společenstva do not. A tihle čtyři lidi se sešli na jedněch Bilbovkách a zjistili, že mají vlastně společný zájem, který dohromady vede k vydání zpěvníku PS. Bylo to v roce 2001 tuším, a pak jsme na tom asi rok a půl pracovali. Co se týče první části práce, to znamená zapsání do not a vysázení not, na tom jsem pracovala já, Jirka Grunt a Lemming a potom následovala druhá fáze - kontrola od autorů a vydání Michalem Broncem.

I: A bude další?

D: No, to nevím.

I: Můžeš nám k tomu říct něco víc? Nějaké zajímavosti ze zákulisí, z vydání? Jak to šlo, jak se dělaly ilustrace…

D: Já k tomu můžu říct to, že jsem se na tom naučila notopis. Protože já jsem do té doby znala notopis vlastně jenom pasivně. Člověk celý život zíral do not, ale neuvědomil si, jak to vlastně vypadá. Je to, jako když umíte číst, ale neumíte psát. A já jsem se naučila psát. Protože teprve, když ty noty sázíte, tak si uvědomíte, co všechno kolem nich je, co všechno něco znamená a co nic neznamená, s čím můžete pohnout někam a s čím nemůžete pohnout vůbec nikam. Byla to pro mě docela zajímavá škola.

I: Můžeš nám prozradit nějaký mimořádný, nejzajímavější zážitek za dobu tvého působení v oboru? Nějakou tu perličku na závěr?

D: Řeknu vám kmenovou historku k Falešnému společenstvu. Když se k nám přidala Eliška, první sezóna. My jsme totiž, dokud Lemmingovi bydleli na Moravě, každé jaro a každý podzim na celý víkend jezdili na zkoušku do vesnice jménem Jabloňany, kde bydleli. Což bylo z Prahy docela daleko. Jezdili jsme vlakem a jezdila nás opravdu velká banda lidí. A když se k nám přidala Eliška, tak nepřišla sama. Ona přišla s klávesama. A nevím, jestli víte, jak jsou klávesy veliké, když jsou zabalené. Je to obrovský balík s ušima, ještě mají stojan a je to docela těžké a je to strašlivě neskladné. Ta historka je jednoduchá. Sešli jsme se na Hlavním nádraží, ale nebyli jsme zatím všichni, někteří ještě byli kdesi pryč. Sháněli se a jiní dostali za úkol zabrat ve vlaku kupé. A zabrali kupé i s těma klávesama a s mnoha dalšími hudebními nástroji. Jenže problém byl v tom, že to nebyl správný vlak. A zjistilo se to až ve chvíli, kdy se rozjel. A zůstaly v něm tři osoby a hromada hudebních nástrojů. Místo toho, aby jely směr Brno, tak jely směr Smíchovské nádraží. Byla to Eliška, Fallon a Goldie. Po menším chaosu a organizování přes mobily, internet a tak jsme zjistili, že jediný způsob, jak ještě tentýž den dojet na Moravu, a to pokud možno i s těmi hudebními nástroji a třemi osobami ve špatném vlaku, je, aby se nám na Smíchovském nádraží obrátily. Ovšem ne zpátky na vlak, ale metrem aby dojely na Masarykovo nádraží a z Masaryčky na Hlavák přeběhly, jinak by nestihly ten poslední vlak, kterým by se to stihlo tentýž den. Což se uskutečnilo a tři osoby vlekly hromadu nástrojů, běžely a u toho ještě rachotily. Protože jedna z těch položek, kterou táhly, byla obrovská taška s perkusema, jako jsou tamburína, rumby a podobně. A když doběhly, vypadaly jako taková zvláštní trikolora. Eliška byla úplně zelená a až do Pardubic nepromluvila. Goldie byla celá rudá a funěla a Fallon vypadala úplně normálně a říkala: "To jsme se to hezky proběhly."

I: Jaký máš vztah k mladé generaci?

D: Nevím, mám ji ráda. To je trošku taková složitá otázka. Co byste rádi slyšeli?

I: Ehm, přišli, založili si blog, převrátili všechno okolo vzhůru nohama, nacpali se, kam mohli, začali si utvářet všechno k obrazu svému a teď tady sedí a dělají rozhovor.

D: Mně je to sympatické, já vám držím palce.

I: Děkujeme.

I: A důležitá otázka, co nám můžeš říct o Bilbově cestě? Loutkovém představení v divadle Minor?

D: To je jeden můj dávný prohřešek. To měl takhle člověk půl roku ve škole na vysoké, aby udělal diplomový projekt. Měl na tom pracovat denně pokud možno mnoho hodin. Dělal takhle jeden diplomový projekt? Nedělal. Místo toho se nechal najmout, dokonce zadarmo, od divadla Minor, které chystalo loutkové představení Hobita, a aby přišlo na to představení co nejvíc dětí, tak se rozhodli, že udělají takovou propagaci. Propagace že bude vlastně taková etapová hra po pražských ulicích a sháněli někoho, kdo by to zorganizoval. Obrátili se na Tolkienovu společnost. A nás několik, na začátku jsme vlastně byli dva a postupně nás přibývalo, jak se nabalovali další lidi, tak jsme organizovali hru pro tehdy malé pražské děti, které dneska už budou třicátníky. Byla to docela zajímavá hra v tom, že jsme se věnovali jednomu tématu čtvrt roku. Mělo to asi osm nebo deset etap, možná i víc a trvalo to od září do prosince. A když se věnujete jedné věci, tolkienovské jedné věci, čtyři měsíce zátahem, tak je to docela náročné. Ale moc ráda na to vzpomínám a ze vzpomínek z tehdejší doby od všech možných účastníků, jak organizátorů, tak hráčů, vznikla brožurka, taková knížečka. Kterou také doporučuji k přečtení.

I: Jestli víš, tak asi před třemi roky probíhala v Praze podobná hra. Organizovala to Městská knihovna a bylo to k tomu, že šel první Hobit do kin. A byla to v podstatě etapová hra po Praze. A právě to byla doba, kdy jsme se s Polly nějak víc seznámily, kdy jsme to obě dvě začaly hrát a spolu jsme jezdily po těch knihovnách, kdy se v každé knihovně měl rozluštit nějaký středozemský úkol. Přeložit runy, uhodnout nějaké otázky a takové věci. Třeba jsme překládaly různé básničky, odhalovaly jsme, kde je Šmak, hádaly jsme Glumovy hádanky, chytaly jsme soudky z Jezerního města. Bylo to hodně podobné. Víš o tom?

D: Ne, o tom nevím. Nějaký plagiát?

I: A bacha, výherní cena, tak byly placky s citáty z Hobita.

D: Hezké, my jsme také měli placky.

Pom: Tak to je úplný plagiát.

I: Ale to vaše asi muselo být podstatně propracovanější.

D: Bylo to určitě propracované v tom, že jsme se tomu strašně moc věnovali. Ale bylo to poplatné svojí době. Tehdy se hrály určité druhy šifrovacích her a určité úkoly se plnily. Předpokládám, že dneska by to bylo prostě jinak.

I: A asi poslední otázka, než se s tebou rozloučíme. Máš nějaké životní heslo, motto nebo zásadu, kterou bys ráda sdělila posluchačům této nahrávky?

D: Všechny velké věci vyrůstají z malých semínek.

I: Děkujeme. A loučíme se s posluchači Rádia Středozem. Zase někdy na shledanou.

D: Ahoj!