Staré schody

Už jsme tu měli hobití povídky všech možných druhů, ale zatím žádnou pořádnou detektivku. Tak to dneska napravíme. Víte, kdo byla Lalia Bralová? Znáte příběh o tom, jak zemřela? A je vám znám důvod, proč žila Pipova sestra Perla v ústranní? Chcete vědět, jak to všechno bylo? Tak si přečtěte příběh, o kterém se mezi hobity nemluví...a když už o té události v Kraji někdo vypráví, tak ne o tom, co se skutečně přihodilo.

---

"Dobrý den, dobrý den slečno Berunko," smekl Marmadas Brandorád obřadně imaginární klobouk a uklonil se jí.

Berunka se zachichotala. "Zdravím."

"A kampak kampak?" pokračoval Marmadas, který zjevně nalezl velké zalíbení v častém opakování slov.

"Jdu navštívit Perlu do Velkých Pelouchů. Už dlouho jsme se neviděli. Nemá totiž čas, je ve službě u Tlusté Lalii," odpověděla Berunka a ukázala mu košík s čerstvým ovocem.

"Tak to jí vyřiď mou upřímnou soustrast," ušklíbl se Marmadas. "Před pár minutami jsem se s ní bavil, potkal jsem jí ve Velkých Pelouších. Perla si stěžovala, že musí Laliu každý den vozit nad schody. Prý ten její vozík sotva utlačí. Lalia je vážně hrozná. Nad schody jsem jí potkal. Ani si mě nevšimla. Hádala se totiž se svým synem. Strašně na něho křičela," otřásl se.

Berunka nenápadně přešlápla a zamrkala v té záplavě informací. Jistě, měla svého strýčka Marmadase ráda, ale jeho hloupá výřečnost už jí docela lezla na nervy.

"Já teď jedu domů. Byl jsem ve Velkých Pelouších domluvit něco s Reginardem," poklepal si důležitě na nos. "Dluží mi jednu dvě službičky a zrovna jsem něco potřeboval. Víš, moje nejstarší dcera se má vdávat za jeho syna a mě se tak úplně nelíbilo to věno, co po nás Reginard chtěl.

Berunka si odkašlala. Těšila se na to, jak si jednou zase popovídá se sestrou. Ne s tímhle hrabivým Brandorádem.

"Ano? Tak to je mi líto. Ale neboj, určitě se to vyřeší," plácla rychle a naznačila, že už musí jít.

"Snad. Chryzantéma je do něj úplně zblázněná. A, víš, on se mi moc nelíbí. Nechce s naší rodinou nic mít. Tvrdí, že jsme divní a trvá na tom, že si mou dceru odveze k sobě tam někam do Bralska."

"Jak na tohle mohl přijít, to vážně nechápu," naoko vážně pronesla Berunka a vykročila.

"Promiň, ale už musím jít," omluvila se a vykročila tak rychle, jak si jen troufala.

"Perlo!" zavolala Berunka a rozeběhla se ke své sestře. Běžela po pískové cestičce perfektně udržovanou zahradou směrem k Velkým schodům. U jejich paty stála Perla a skláněla se nad něčím na zemi.

"Ahoj, přišla jsem na návštěvu," zašvitořila Berunka, jakmile dorazila blíž.

Perla se prudce ohlédla.

Berunka zalapala po dechu. Její sestra se skláněla nad polámaným tělem Tlusté Lalii Bralové a nad zbytky jejího vozíku. Tělo leželo přímo pod velkými schody.

Berunka si dala dvě a dvě dohromady.

"Perlo…"

Její sestra se k ní vrhla a chytila ji kolem ramen. V očích jí svítil plamínek odhodlání a strachu.

"Spadla sama, jasné? A teď běž. Okamžitě se běž schovat!" zasyčela a strčila do ní. "Do křoví dělej!"

"Ale…"

"Nesmí tě tady vidět," Perla ji chytla za ruku a odtáhla za nejbližší keř. "Zůstaň tady a ani se nehni. Pamatuj, nikdo, nikdo nesmí vědět, že jsi tady. Až tady bude prázdno, utečeš a půjdeš domů. Přímou cestou. Nikomu neřekneš, kde jsi byla."

"Sestro," začala Berunka znovu, ale byla rázně přerušena.

Perla se netrpělivě ohlédla a zatlačila ji hlouběji do křoví. "Pamatuj, že se zabila sama."

Berunka sklonila hlavu a vůbec nevěděla, co si o tom má myslet.

Ozval se vyděšený výkřik a mladá hobitka viděla, jak ze schodů sbíhá Ferumbras, Laliin syn. Popadl Perlu za ramena a začal s ní třást. Pak se sklonil k rozbitému tělu své matky. A vzápětí Berunce pohled na něj zakryli další a další Bralové, vybíhající z labyrintu Bílé studně. Kolem těla staré Lalii se to hemžilo desítkami zděšených a zmatených hobitů. A uprostřed toho Perla, s očima sklopenýma k zemi.

Berunka zalezla hlouběji do křoví. Musí se odsud dostat pryč. Její sestra vypadala vyloženě zděšeně, když jí tady viděla a zřejmě jí představa, že by někdo mohl Berunku uvidět, naháněla hrůzu. Berunka se otočila doprava a pozorně si prohlédla cestu k zahradní brance. Nemožné. Všude tam pobíhali Bralové a jeden z jejích mnoha strýčků si stoupnul přímo do branky a výhružně se díval na všechny, kdo by chtěli projít ven. Berunka sykla. Co teď? Zahlédla Perlu, jak vrhla vyděšený pohled směrem ke křoví, kde se její sestra schovávala. Berunce bylo jasné, že musí zmizet dřív, než ji tu někdo najde a bude klást nepříjemné otázky. Ještě jednou obhlédla situaci a pak vyrazila doleva, podél Velkých schodů. Celé je lemovaly okrasné keře a nebyl tedy problém se vedle nich nepozorovaně plížit. Najednou se Berunka zastavila a ohlédla se dolů na Laliinu mrtvolu. Něco se jí na tom nezdálo. Kdyby Lalia doopravdy spadla sama, nebylo by pravděpodobnější, že by se vozík zaklínil někde nahoře? Kdyby se z něj Lalia vyklonila, spadla by sama. Ale Lalia zcela jasně padala i s vozíkem. Ten tedy musel nahoře nějak nabrat rychlost. Něco do něj muselo opravdu silně strčit.

Pak potřásla hlavou a vklouzla do vstupních dveří Velkých Pelouchů.

Perla, bílá jako stěna, stála před půlkruhem hobitů. Sešli se nejdůležitější členové Bralovské rodiny, aby posoudili případ smrti Lalii Bralové. Byl tam ošklivě se na ni mračící Ferumbras, bratři Reginard a Everard, její otec Palladin, plačící Rosana a další. Perliny rodiče přijeli okamžitě, co nechal Ferumbras vyhlásit svolání soudu a vzali s sebou i své tři zbývající děti, které byly ovšem vykázány na zahradu.

Berunka se přitočila ke své mladší sestře. "Barvi?"

Barvínka se smutně usmála.

"Potřebuji od tebe něco. Víš, ohledně smrti Tlusté Lalii… přišla jsem na něco. A možná, možná by to zachránilo Perlu. Ale, víš, potřebuji se dostat k tomu soudu. Myslíš, že by ses mohla o to tady zatím postarat a krýt mi záda?"

Barvínce se vzrušením rozšířily zorničky. "Samozřejmě!"

Berunka ji poklepala po zádech a vyběhla směrem k přijímací síni. Musela to slyšet. Musela slyšet Perlin hlas.

"Perlo Bralová, můžeš nám říct, co se stalo předtím, než Lalia spadla?" zaslechla Berunka, právě když se stihla přikrčit u klíčové dírky. Úzkým průhledem viděla zezadu vysokou postavu své sestry a Ferumbrase, sedícího před ní.

"Jako každý den jsem ji vyvezla nad Velké schody, aby se nadýchala čerstvého vzduchu, měla to ráda. Zrovna kolem nás prošel strýček Marmadas, tak jsem s ním prohodila pár slov. A pak…," Berunka cítila to zaváhání v jejím hlase a všimla si, jak po ní Ferumbras střelil podezřívavým pohledem, "… dívala jsem se za Marmadasem, jak odchází, a nevšimla jsem si, že Lalia dojela až na samý konec schodů. Než jsem stihla cokoliv udělat, spadla."

Berunka s sebou trhla. Zaslechla kroky. Honem ode dveří odskočila a vklouzla do jednoho pokoje. Vzápětí kolem dveří pomalu prošla jedna starší Bralová. Berunka roztřeseně vydechla. Netušila, jak by vysvětlovala, co u těch dveří dělá. Pro jistotu ještě hodnou chvíli stála v prázdném pokoji a čekala, až si byla stoprocentně jistá, že je vzduch čistý. Až pak se znovu vyplížila ke klíčové dírce. Ale ke své smůle už slyšela jen rozsudek, pronesený Ferumbrasovým nadutým hlasem.

"Svou trestuhodnou neopatrností jsi přímo zavinila smrt hlavy rodiny Bralů a mé matky. Budeš vyloučena z ceremonie mého uvedení do úřadu a zbavena všech dalších výsad. Odejdeš do ústraní a budeš si jen přát, aby lidi nezačali tlachat a nerozšiřovali kdejaké klepy!"

A to už Berunka musela zmizet podruhé, protože se její matka v záplavě slz rozeběhla ven.

"Tak co jsi zjistila?" zeptala se Barvínka s očima navrch hlavy, když se k nim Berunka vrátila.

"Docela dost. Až si promluvím s Perlou a budu mít jistotu, vysvětlím ti to. Ale jedno ti můžu říct už teď. Myslím," pronesla Berunka tajuplně, "že to byla vražda."

"Vražda?" vypískl chlapecký hlas a dvanáctiletý Pipin Bral ji zatahal za ruku. "Opravdu? A kde?"

Berunka obrátila oči v sloup a poplácala ho po hlavě. "Ty jsi taky hlupáček, co?"

Pipin na ní vyplázl jazyk a uraženě odkráčel. Obě sestry se za ním s úsměvem dívaly.

Berunka zaklepala na Perlin pokoj. "Perlo?"

"Dále," ozval se celkem klidný hlas její setry.

Perla seděla na posteli a četla si.

"To jsem já, můžu s tebou mluvit?" vklouzla dovnitř Berunka a zavřela dveře. Perla se napřímila.

"O čem?" zeptala se podezřívavě.

Berunka se usmála. "O smrti Tlusté Lalii."

"Vždyť už je to vyřešené, ne? Zabití z neopatrnosti. Vyloučení ze slavnosti a život v ústraní. Pohoda," ušklíbla se Perla.

"Ale já si nemyslím, že to bylo zabití z neopatrnosti," šeptla Berunka a sledovala, jak s sebou její sestra trhla.

"Nic nevíš!" vykřikla. "Nic nevíš a hlavně nic nikomu nebudeš říkat. Je to nebezpečné. Prostě se zabila sama, já ji zabila, jasné! Nic nevíš!" začala se sestrou třást.

"Zabila se sama," opakovala Berunka. "I tak se to dá říct."

Perla zbledla a odstoupila od ní.

"Perlo, byla to vražda. Byla to vražda a já to vím. Jen nemám důkaz. Nechtěla bys mi něco říct?"

"Ne!" štěkla Perla a šokovaně si sedla na postel. "Nic nevíš, nesmíš vědět. Přestaň se v tom rýpat, je to nebezpečné, slyšíš!"

"No tak, Perlo, tohle není fér a ty to víš. Opravdu mi nic neřekneš? Neřekneš mi pravdu."

Perla zavrtěla hlavou.

Berunka přešlápla. "Tak dobrá, nechám toho. Ale chci něco na oplátku. Chci, abys mi řekla jednu jedinou věc. Teď se tě na něco zeptám a ty mi odpovíš. Pak už to nechám být."

"Dobře," souhlasila rychle Perla a z celé její bytosti vyzařoval strach o svou sestru. "Jednu věc. Pak od toho dáš prsty pryč."

"Takže," nadechla se Berunka, "vezla si Laliu nad ty schody ty?"

Perla ztuhla a pak sotva neznatelně zavrtěla hlavou.

"Beru! Beru!" slyšela Berunka volání a ohlédla se. Právě zamyšleně kráčela po zahradě Velkých Pelouchů. Zítra měli odjet domů a nechat Perlu vlastnímu osudu ve Velkých Pelouších.

"Berunko, viděla jsem…" vyjekla Barvínka Bralová a chytila ji za ruku.

Berunka se k ní otočila a zářivě se usmála. "Opravdu? Počkej s tím, musím ti něco říct. Víš, jak ses zajímala o to mé pátrání?"

Barvínka vzrušením úplně zapomněla, co chtěla říct a pokývala hlavou.

Berunka si sedla do trávy a pokynula, aby její sestra usedla vedle ní.

"Víš, nemohu to nijak dokázat, ale jsem si jistá, že Lalia byla zavražděna."

"Takže Perla…?" zakryla se Barvínka rukou ústa.

Berunka zavrtěla hlavou. "Ne, Perla ji nezabila. Ale ví, kdo to udělal."

"A kdo tedy?"

"Víš," Berunce zesklovatěly oči, "když jsem se tenkrát plazila tím křovím do Velkých Pelouchů, napadlo mě, že nebylo možné, aby takhle spadla sama. Kdyby se naklonila a vypadla z vozíku, vozík by zůstal nahoře. Nespadl by i s ní."

"Třeba omylem přijela moc blízko k okraji a vozík přepadl," ozvala se Barvínka a fascinovaně hleděla na svou sestru.

Berunka mávla rukou. "Ona sama se skoro nemohla hýbat. Těžko by tak dotlačila vlastní vozík blíže nad schody. Někdo do ní musel strčit."

Barvínka se zatvářila zmateně. "Strčit?"

"Je to jediné možné řešení. Takže, to byla první věc, která mě přivedla na myšlenku, že možná není všechno tak, jak vypadá. Pak to bylo Perlino tvrzení o tom, že ten den Laliu vyvezla nad schody jako obyčejně. Ale jak by ji pak mohl Marmadoc potkat ve Velkých Pelouších? Perla asi sotva mohla Laliu vyvézt nad schody, nechat jí tam a jít si dělat svoje věci. Takže z toho logicky vyplývá, že ji tam nevyvezla. Že dostala volno. Ale proč tedy lhala?"

Barvínka pokrčila rameny.

"Za další, jako jeden z prvních byl u Laliina těla Ferumbras. Seběhl ze schodů. Ale podle toho, co Marmadoc říkal, byl celou dobu nahoře u Lalii. Já jsem se s Perlou nějakou dobu bavila a Perla tam také musela být pár minut sama. A pokud byl Ferumbras nad schody, musel to nutně celou dobu vidět. Proč tam tedy neběžel ihned? Proč váhal?"

Barvínka vypadala naprosto zmateně. "Třeba po té hádce odešel do Velkých Pelouchů."

"Na to by neměl čas. Lalia musela spadnout pár vteřin potom, co Marmadoc odešel. Ferumbras by nestihl odejít dostatečně daleko, aby mu pak trvalo takovou dobu, než by se znovu vrátil a seběhl dolů."

"Je jen jediné vysvětlení, on tam byl celou dobu. Celou dobu byl nahoře, a když viděl, že jeho matka spadla, schválně čekal, aby na něj nepadlo podezření."

Po jejích slovech následovalo absolutní ticho.

"Ferumbras musí být šílený. Je nemocný, moc nemocný. Přes padesát let pod pantoflem své matky. Nikdy mu nebylo dovoleno se zamilovat, nebo mít děti, vždy musel dělat jen to, co chtěla jeho matka. Ani se nemohl stát Velkým Bralem, Lalia to nedovolila, ovládala ho, tyranizovala. Muselo to být už před dlouhou dobou, kdy se jeho mateřská láska změnila v nenávist. A nemoc bujela. Ferumbras z toho zešílel a rozhodl se své matky zbavit. Asi to nijak neplánoval. Při hádce s matkou se mu to v hlavě prostě všechno převrátilo a on se jí rozhodl zabít. Lalia po něm chtěla, aby jí vyvezl nad schody, takže Perlu propustila. Nikdo tam nebyl a nikdo ho neviděl. Měkl dokonalou příležitost spáchat vraždu. Perla o ničem nevěděla, bavila se s Marmadasem. Ferumbras při hádce do vozíku prudce strčil a shodil ho dolů. Pak se asi ukryl. Perla slyšela nějaký zvuk a rozeběhla se podívat, co se stalo. Vyšla nad schody a viděla svou velitelku mrtvou pod schody. Uviděla Ferumbrase, který ji ale přiměl, aby byla nic neříkala. A Perla ho poslechla. Seběhla dolů k Lalie a nic neřekla. Ferumbrasovi se vražda povedla. Dokonalé. Nebýt toho, že jsem s Marmadasem mluvila, nikdy by se na nic nepřišlo. Vina by se svalila na Perlu, ta by byla potrestána za nedbalost, ale vlastně by se nikomu nic nestalo."

"To je… děsivé," otřásla se Barvínka. "Co s tím uděláš?"

"Nic. Nemůžu to nijak dokázat. A hlavně, Perla Ferumbrase kryje a i když ví, co se stalo, odmítá to říct. Myslím, že se bojí skandálu. Kdyby se lidé doslechli, že vladyka Kraje zabil svou matku, byl by to strašný skandál. Ještě horší, než když Hildifons odešel za dobrodružstvím. A také si možná uvědomuje, že Ferumbras už nikdy dědice mít nebude a po něm se Vladykou stane náš otec. A její jméno by se tak mohlo očistit. Ale nevím, nezdá se mi, že by to byl celý důvod, proč vinu vzala na sebe."

"Víš, Beru," ozvala se Barvínka. "To jsem ti právě přišla říct. Viděla jsem Ferumbrase, jak nesl Perle do pokoje ten starý Adamantin náhrdelník, co po něm tak toužila."