Otrok Prstenu - Prsten Moci

Třetí kapitola a příběh se pomaličku začíná rozjíždět. Pipin je rozervaný mezi touhou po Prstenu a láskou ke Smíškovi a je otázka, čeho všeho je schopen. Smíšek naproti tomu chce jen jedno - zpátky svého malého bratrance. Aragron a Boromir se setkají s Eomerem a pošlou ho zpátky varovat Edoras. Sam s Frodem jsou stále ve skřetím zajetí a vypadá to s nimi bledě. Zato Gandalf ujíždí do Lorienu a v mysli mu roste stín a hrozba...

(Autorem obrázku je Jermiáš)

---

Včera mi Jeremiáš poslal úžasný dárek, kterým mi naprosto vyrazil dech, takže jsem byla schopná naťukat jen nesmysluplnou a nadšenou odpoveď a jít se kochat. Tento úžasný elf (a važ si toho, jsi první elf, o kterém jsem ochotná něco takového říct) pro nás udělal fantastické grafiky právě k této povídce. Jednu dáme jako rozcestník a druhou budu dávat pod název každé kapitoly. Tady je obě představuji v celé své kráse.

Předchozí kapitola

Kapitola třetí - Prsten Moci

Pipin ze sebe vyděšeně Smíška odvalil a vyškrábal se na nohy. Smíškovi stékal po čele pramínek krve. Pipin zoufale o pár kroků ucouvl a nevěřícně zíral na zkrvavený kámen. Odhodil ho co nejdál a podíval se na svou ruku, měl ji trochu ušpiněnou od Smíškovy krve. Vyjekl a okamžitě si jí začal zoufale utírat do svého pláště. Uklidnil se až, když ji měl úplně čistou. Sklonil se vyděšeně k Smíškovi, převrátil ho na záda a přitiskl mu ruku na prsa. Úlevou dlouze vydechl, když ucítil, jak se mu hrudník pravidelně zvedá. Konečně si uvědomil, proč to vlastně udělal a zajel mu rukou do kapsy. Nahmátl zlatý řetízek a pomalu Prsten vytáhl. Konečně! Konečně ho držel v ruce. Po tak dlouhé době! Usmál se a pohladil Prstýnek. Měl ho u sebe. Získal ho. Ted je jenom jeho, jeho miláček. Pomalu si řetízek přetáhl přes hlavu a Prsten si zastrčil za košili. Ta váha mu okamžitě dodala tak příjemný pocit, že na chvíli zakusil touhu si Prsten navléct. Ale přece jenom ještě nebyl tak ovládnutý, aby tohle našeptávání nedokázal potlačit. Věděl, co by se stalo. Ze snění ho vytrhlo slabé zasténání. Smíšek se začínal probouzet. Pipin se zvedl v pokušení utéct pryč. Ale okamžitě si uvědomil, že to by byla chyba. Smíšek se za chvílí vzbudí a v tu dobu on, Pipin, rozhodně nebude tak daleko, aby ho Smíšek nemohl dohonit a o Prsten ho připravit. Poznal, že je mnohem slabší než Smíšek a ten mu navíc podruhé na lest neskočí. Musí Smíškovi znemožnit, aby ho pronásledoval. Rozeběhl se k jednomu batohu. Ve skutečnosti to byl Samův batoh, protože si při jejich útěku spletl svůj a Samův batoh. To se mu ale teď se mu hodilo. Věděl, že Sam má ve svém batohu, kromě jiných povětšinou zbytečných věcí jako pánve a soli, i pevné elfské lano. Spěšně ho vytáhl a navlékl přes jedno rameno. Vrátil se zpátky ke Smíškovi, který se slabě chvěl a sténal. Zvedl ho v podpaží a začal ho táhnout k borovici, u které předtím seděl. K jeho velké úlevě byl Smíšek docela lehký a hlavně se vůbec nevzpíral. Opřel ho o kmen stromu, sundal si lano a začal ho pevně svazovat. Nejdřív mu svázal zápěstí k sobě za borovicí, několikrát mu provaz omotal těsně kolem pasu a konečně mu i pevně svázal kotníky. Zkusmo za lano zatahal a spokojený s výsledkem ustoupil. Teď Smíšek rozhodně nemohl utéct. Ještě se k němu vrátil, vytáhl z kapsy svůj kapesník a obvázal mu s ním čelo, aby rána tolik nekrvácela. Otočil se, Smíškův batoh položil pár kroků od borovice, svůj si navlékl na záda a chystal se vykročit pryč.

"Pipe?" zeptal se Smíšek slabě a zhrouceně visel ve svých poutech.

Pomalu se mu začínala vracet síla a zároveň vzpomínky na uplynulých několik minut. Pipin ho omráčil. Jeho malý bratranec ho omráčil, protože ho ovládl Prsten, a teď jeho, Smíška, chce tady nechat svázaného a utéct pryč.

Pipin se zastavil. Sklopil oči a zoufale dlouho váhal. Pak se pomalu otočil a podíval se na Smíška.

"Co jsi to udělal?" zeptal se ho Smíšek zhrozeně.

"Promiň. Já…musím…Prsten…prostě… Promiň," zakoktal Pipin a znovu se obrátil, aby vykročil pryč.

"Ne, Pipe ne! Přece mě tady takhle nenecháš?!" zoufale vykřikl Smíšek a trhl provazem. Vzápětí sykl, když se mu lano zarylo do břicha. Neměl šanci osvobodit se sám. Nikdy.

"Omlouvám se Smíšku. Ty bys mně pronásledoval a chtěl mi vzít můj Prstýnek. Musím to udělat," trhl rameny Pipin, ale zůstal stát na místě a mlčky na Smíška zíral.

"Nemůžeš mě tady nechat. Prosím," pokračoval Smíšek a oči se mu začaly zalévat slzami.

Pipin zrychleně dýchal. Vypadalo to, že se rozmýšlí. Zajel si rukou ke krku a nahmátl Prsten. Krátce zamrkal, odvrátil se od Smíška a rázně udělal několik kroků pryč.

"Když mne tady necháš, zemřu," zašeptal Smíšek.

Pipin se zarazil. Uvědomil si, že má Smíšek pravdu. Byl zraněný a navíc se nemohl hýbat. Dřív nebo později by zemřel žízní. Udělal několik váhavých kroků směrem k němu.

Nedělej to. Lže ti. Jakmile ho pustíš, vezme ti mě. Nevěř mu. Nech ho tady. Už ti nebude moct ublížit. Tak, udělej to. Prostě běž pryč a nech ho být. Když ho pustíš, bude vše, čeho jsi dosáhl, ztraceno…Našeptával mu Prsten.

Pipin trhl hlavou.

"Pipe, prosím," řekl Smíšek. Věděl, že je Pipin jen krůček od toho, aby ho prostě nechal umřít a podlehl našeptávání Prstenu.

Pipin se zachvěl a váhavě k němu přešel.

"Prosím, prosím, prosím…," šeptal Smíšek a snažil se zachytit Pipinův pohled.

Jeho bratranec se mu však pečlivě vyhnul.

"Tak dobrá," řekl rychle. "Stůj klidně a nehýbej se, nebo tě budu muset zabít."

Smíšek povolně sklonil hlavu, bez hnutí stál, a nechal Pipina, aby ho uvolnil. Hlava mu třeštila a kolena se mu podlamovala. Ve skutečnosti neměl ani pomyšlení na to, že by utekl nebo se pokusil Pipinovi vzít Prsten. Na to byl moc vyřízený. Jen tiše stál a v duchu se modlil, aby neomdlel. Pipin mu začal obratně rozvazovat pouta. Konečně provaz spadl na zem a Smíšek byl volný. Pipin se napůl přikrčil, očekávaje, že se na něj Smíšek vrhne. Ale Smíšek se na něj jen zvědavě ohlédl a dál trpělivě stál na místě. Pipin tedy vytáhl meč (Smíškův schoval k sobě do batohu) a zadíval se mu přímo do očí.

"Vezmi si batoh. Ale žádné hlouposti!" řekl tiše Pipin a pevněji sevřel meč.

Smíšek se pomalu sehnul a navlékl si batoh na ramena. Poté se s pozvednutým obočím podíval na Pipina, který držel konec provazu a přivřenýma očima Smíška kontroloval.

"Dobrá. Já…omlouvám se, ale musím ti svázat ruce. Vím, že by ses mi pokusil Prstýnek vzít a to já nedovolím. Vezmu tě s sebou, ale musíš si teď nechat svázat ruce," řekl maličko omluvně.

Smíšek prostě jen apaticky natáhl ruce před sebe a nechal Pipina, aby mu je svázal. Volný konec provazu přitom držel jeho bratranec v ruce.

"Tak jdeme," prohlásil Pipin a vykročil doprava, pryč od hor Emyn-Muilu. Smíšek ho se svěšenou hlavou klopýtavě následoval a svázanýma rukama si upevňoval kapesník, který se barvil rudě.

Sam nevěděl, jak dlouho je skřeti nesli, všechno se mu slévalo v jedno. Odporný puch stovky skřetích těl, vyprahlá pláň Rohanu, rytmické dupání skřetů, nesnesitelné vedro a pan Frodo, který se konečně probudil. Ne, že by mu to ale nějak pomohlo. Skřeti je drželi daleko od sebe a Sam s ním nestihl prohodit ani pár slov. Jenom, když si skřeti dávali přestávku, viděl, jak Frodovi největší a nejodpornější skřet s krutým úšklebkem znovu bolestivě obvazuje nohu.

Aragorn s Boromirem jeli už celý den. V dálce viděli hory Šedé brázdy. Najednou Aragorn něco zaslechl a stočil koně. Plání se k nim hnalo tisícihlavé vojsko jezdců na koních v stříbrných helmicích. Nebylo pochyb, byli to Rohirové, páni koní. Za chvíli byli jezdci u nich, obklíčili je a namířili na ně svá kopí. Pak před ně předjel jeden jezdec, s chocholem z koňských žíní na hlavě a podezřívavě si je prohlédl.

"Co tady děláte?"

"Já jsem Aragorn, syn Arathornův, Isildurův dědic. A tohle je Boromir, syn Denethora, správce Minas Tirith," ujal se představování Chodec a varovně kývl na Boromira, který už měl napůl vytažený meč.

"Vyšli jsme z Roklinky za důležitým posláním. U Raurských vodopádů jsme se rozdělili. My jsme se vydali pronásledovat skřety, kteří unesli dva naše přátele. Ale včera jsme potkali Gandalfa, Mithrandira, který nám nařídil, abychom cestovali do Šedé brázdy a ke stezkám mrtvých. Na Rohan se žene strašlivá pohroma, Doufáme, že jí můžeme zabránit," řekl a vyprávěl jezdci o Gandalfově varování.

Muž pomalu kývl. "Znám Gandalfa. Dobrá, jeďte tedy, ale dejte si pozor, ať se neoctnete moc blízko Edorasu. Theoden, můj strýc, je zmatený zlým našeptáváním Grímy Červivce a dal by vás zabít. Kéž vás provází světlo."

Kývl na své vojáky a nechal Aragorna s Boromirem odjet. Dlouho se za nimi díval, ale pak se obrátil na své muže.

"Vracíme se do Edorasu. Jestli sem táhnou skřeti, musíme se vrátit a hájit svou zem. Vyženeme Červivce i s jeho radami!"

Vojsko se obrátilo a ujíždělo zpět. Za chvíli se do posledního jezdce ztratili v houstnoucí tmě.

Gandalf ujížděl do Lorienu. Stínovlas byl rychlý, rychlejší než kterýkoliv jiný kůň, který kdy žil, ale jemu to stejně nestačilo. Potřeboval být v Lorienu rychle. Paní Galadriel tam pozvala i Elronda a Círdana na tajnou poradu. Zpráva, že Saruman zradil, byla totiž velmi vážná a vyžadovala rozum celé Bílé rady. Gandalf tam měl být také. Ale potřeboval přijet trochu dřív. Potřeboval Galadriel poprosit, jestli by se nemohla podívat do svého zrcadla a říct, kde je Prsten teď a kdo ho má. Vystrašilo ho, když zjistil, že Prsten má někdo jiný než Frodo. Smíškovi sice věřil, ale věděl, co dokáže s lidmi udělat Prsten. A navíc, Smíšek mu takové starosti nedělal, víc ho znervozňoval Pipin. Celou cestu měl matný pocit, že po Prstenu pošilhává. Byl přesvědčený, že se strachuje zbytečně a že Pipin šel se Smíškem prostě proto, že ho o to Smíšek požádal, ale přece jen. Potřeboval mít jistotu.

Následující kapitola