Otrok Prstenu - Elfí rada

Čtvrtá kapitola Otroka. Do hry vstoupí pár nových postav (prostě je mi Galadriel z elfů nejsympatičtější) a konečně se dá tušit první střet mezi Pipinem a Legolasem.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Jak jsem to ale po sobě četla zpátky, uvědomila jsem si, že jsem udělala jednu hroznou chybu. Zkusím ji tady trochu vysvětlit a obhájit.

Při psaní (loni v dubnu) jsem se snažila držet filmu. Kde to nebylo možné, knihy. Čas jsem tedy měřila dle knihy. Udělala jsem si tabulku jednotlivých postav s tím, jak dlouho jim jaká část jejich dobrodružství musí trvat, aby se ve správný den mohly sejít s jinou postavou. Jde prostě o to, že tady v tomto příběhu je asi pět dějových liniích, které s emezi sebou neustále proplétají a spojují. A bylo by hloupé, kdyby např. se Gandalf setkal s Aragornem po třech dnech, zatímco u Aragorna by těch dnů uplynulo osm, jestli mi rozumíte. No a vznikla chyba. Útok na Rohan a válečná výprava elfů jde hrozně rychle (během 24 hodin). Problém je, že už to nemůžu změnit a opravit, protože jakmile to udělám, rozhodí se mi čas ve všech ostatních dějových linií. A nemůžu prostě jen tak hodin někam týden. Znovu se omlouvám, ano, o téhle chybě vím. Ale prostě už s tím nemůžu nic dělat. Neřvěte na mne prosím moc.

Předchozí kapitola

Kapitola čtvrtá - Elfí rada

"Mám žízeň!" řekl Smíšek další den a vysíleně si sedl na jeden kámen.

Pipin zaškubal za provaz.

"Pipe prosím! Od rána jsem nic nepil," začal škemrat Smíšek.

Pipin si povzdychl a přešel k němu. Z batohu mu vyndal vak s vodou a podal mu ho. Smíšek se na něj vděčně usmál, nešikovně ho otevřel a zhluboka se napil. Jejich cesta pro něj byla na hranici naprostého utrpení. Pipin se k němu nechoval špatně, ale byl chladný, vzdálený a podezřívavý. Včera šli docela dlouho a dneska také. Smíšek nevěděl, kam má Pipin namířeno a zdálo se, že to neví ani on sám. Jediné co věděl, bylo, že nesmí do Mordoru. Včera zamířili na opačnou stranu, zpátky, aby se Sauronově zemi vyhnuli. Prsten měl ale svou vlastní vůli a pomalu jejich kroky stáčel zase zpátky, k temné mase Mordoru. Ve výsledku vlastně jen zprava obcházeli pohoří a Smíšek, jelikož na rozdíl od Pipina měl orientační smysl a věděl, kde jsou, tušil, že se nakonec přes Vlhkou plán Nindalf a severní Ithilien stočí k hraničním pohořím Mordoru. Několikrát se to už snažil Pipinovi říct, ale ten ho pokaždé jenom popohnal k rychlejší chůzi a odmítal se s ním bavit.

Pipin stál nad Smíškem a pohrával si s Prstenem, zavěšeným na řetízku kolem jeho krku. Smíšek dopil a podal mu poloprázdný vak.

Pipin si ho vzal, ale neuklidil ho a s obavou sledoval Smíškovu obvázanou hlavu.

"Krvácí ti to ještě?" zeptal se.

Smíšek zavrtěl hlavou.

"Tak počkej, umyju ti to," povzdychl si Pipin, stáhl mu kapesník z čela, navlhčil ho a začal jím Smíškovu jizvu umývat.

Smíšek slastně přivřel oči. Byla to vlastně první pozornost, kterou byl k němu Pipin ochoten udělat. Na noc ho pevně přivázal ke stromu a ráno ho hnal k pochodu dřív, než se Smíšek mohl probrat a nasnídat. Ale jeho rána evidentně dělala Pipinovi starosti. Zřejmě opravdu litoval, že ho musel zranit. Pipin se na něj smutně usmál a na okamžik se v jeho očích objevil stín toho starého Pipina, než jeho úsměv ztvrdl a do očí se mu zase vrátila nepřítomná, chladná a krutá světýlka. Znovu kapesníkem zavázal Smíškovu hlavu, uklidil vodu a vykročil na cestu. Provaz se napjal a Smíšek musel jít za ním.

Aragorn se s lítostí zadíval na zlaté střechy Edorasu, ale dbal Eomerovy rady a pokračoval po úzké skalní pěšince dál. Rád by navštívil Edoras, bájnou zlatou síň Rohanu, ale věděl, že to nejde. Původně se chtěl v Edorasu zastavit, aby varoval krále a doplnil zásoby jídla a vody. Ted ale museli pokračovat dál a doufat, že pomoc přijde Rohanu včas.

Boromir si prohlédl skalní průrvu před nimi, vůbec se mu nelíbila. Kůň, na kterém jel, s sebou zaškubal, vzepjal se, mohutně zařehtal a začal házet hlavou ze strany na stranu.

"Šššš, no tak, uklidni se, to nic není," uklidňoval ho Boromir.

Ale v duchu věděl, že to NĚCO je. A to něco se mu vůbec nelíbilo. Ani trochu ne. Nelíbila se mu představa, že bude mluvit s mrtvými. Ale byla to jediná možnost, jak mohl zachránit své milované město. Pobídli s Aragornem koně a vjeli do úzké, tmavé a strašidelné průrvy. Cesta se za nimi zavřela a oni se ztratili v chuchvalcích mrtvolné mlhy.

Na půli cesty museli sesednout a pokračovat pěšky. Koně odmítali udělat i jediný další krok a museli je táhnout za sebou. Aragorn přimhouřil oči a před sebou uviděl skalní stěnu, konec tohohle strašlivého místa. Jako hladová ústa v ní zely temné dveře, se znakovým nápisem na obrubni.

"Cesta je zavřena. Zbudovali ji ti, kdo jsou mrtví. A mrtví ji střeží. Cesta je zavřena." Přeložil Aragorn nahlas. V tu chvíli je z vnitřku dveří ovanul mrazivý závan smrdutého větru. Koně se splašili, vytrhli jim otěže z rukou a odklusali pryč.

"Trebo!" vykřikl Boromir za svým koněm.

Ale bylo pozdě. Koně byli nenávratně pryč.

S hrůzou se podíval na temný otvor. Vůbec se mu dovnitř nechtělo. Dostal strach.

"Já se smrti nebojím!" prohlásil Aragorn a vykročil dovnitř.

Během několika vteřin Boromirovi zmizel z očí.

Boromir neklidně přešlápl. Jít tam, nebo tam nejít? Pak si vzpomněl na svého otce a mladšího bratra, kteří na něj čekají jako na spásu. A vzpomněl si i na Froda. Musí nějak odčinit svou chybu. Zhluboka se nadechl a vešel dovnitř.

"Vítám tě, Mithrandire!" Řekla Galadriel. "Zpráva o tvé smrti nás velice zarmoutila. Ale o tom můžeme mluvit později. Řekni mi, proč jsi přijel?" Paní lesa stála před svým trůnem, vysoká a krásná a jemně se usmívala. Celeborn tam nebyl. Gandalf věděl, že odjel na sever lesa přivítat Elrondovu družinu.

Gandalf se Galadriel podíval do očí a mlčky ji vyzíval, aby si přečetla jeho myšlenky. Poselství, které jí nesl, bylo moc závažné na to, aby se ho odvážil vyslovit nahlas.

Galadriel se na něj pár minut dívala. Gandalf cítil, jak mu projíždí myslí a jemně se probírá jeho vzpomínkami. Úmyslně jí ale zatím zatajil svou obavu o Prsten a nic z toho, co mu vyprávěl Aragorn jí neřekl. Když skončila, vypadala, jako by náhle zestárla o několik let. Bylo jasné, že jí to způsobilo starosti.

"Válka přijde na Rohan brzy." Slyšel v hlavě její hlas.

"A pokud Aragorn neuspěje, bude to konec," odpovídal Gandalf myšlenkami.

"Ale i kdyby uspěl, nepřijde jeho pomoc včas. Podle mých zvědů hodlá Saruman zaútočit brzy."

"Kde je Aragorn?"

"Právě vstupuje do Stezky mrtvých"

"Nepřijde včas."

"Ano, nepřijde. Než dorazí, bude po všem."

"Vyjeďte do bitvy!"

"Elfové odplouvají za moře. Nevěří vítězství. Nepomohou. A síla Lorienu nestačí."

"Ale Elrond by mohl pomoct."

"Ano, ten by mohl."

"Proč tedy nepomůže?"

"Ztratil víru."

"Musím si s ním promluvit!"

"Dobrá. Právě dorazil. Začne poslední setkání Bílé rady. Zde, v Lorienu se rozhodne o osudu světa."

"Zdravím tě Gandalfe!" řekl Elrond a maličko se uklonil.

Po jeho boku stál Celeborn, pán Lorienu.

"Gandalf nám přinesl důležitou zprávu." Zašeptala Galadriel. Oba elfové na ní pohlédli. Galadriel široce rozevřela oči, když jim myšlenkami sdělovala, co se od Gandalfa dozvěděla.

"Ano," sklonil hlavu Elrond.

"Co po nás tedy chceš, Gandalfe?" zeptal se Celeborn a postavil se po bok své manželky.

"Chci, abyste vytáhli do války. Bojujte po boku lidí. Bojujte za Středozem!"

Gandalf věděl, že jeho proslov byl pro elfy velice urážlivý. Normálně by se nejdřív hodinu zdravili a vyměňovali si zdvořilosti a samotné jednání by trvalo i s přestávkami na poslech hudby dva dny. Ale on potřeboval rychlost. Naděje byla v rychlosti. Koutkem oka zachytil Galadrielin úsměv. Věděl, že našel svého prvního spojence.

Elrond stáhl rty do úzké čárky. "Lidé jsou slabí a věk elfů minul."

"Lidé nejsou tak slabí. Jen potřebují čas a pomoc. Aragorn vyjel do Stezky mrtvých." Gandalfův pohled se při zmínce o Aragornovi srazil s Elrondovým. Spor byl jasný. Arwen.

"Nestihne ale přijet včas. A pokud Saruman porazí Rohan, Gondor bude sevřen do kleští. Bude stát sám proti nepříteli z obou stran, a pokud padne Gondor, temnota porazí svého posledního nepřítele."

"Ale Gandalfe, nemůžeme vyjet do bitvy. Je nás moc málo."

"Není. Dejte zprávu elfům, kteří zůstali v Roklince. Doženou nás. Pokud se Lorienští, Imladrisští a Mořští elfové spojí, bude nás dost na to, abychom nepřítele zdrželi."

Elrond ještě jednou pohlédl na Galadriel. Chvíle váhání byla k umučení dlouhá.

"Elfové z Roklinky vytáhnou do bitvy. Do bitvy po boku lidí. Splní dávné smlouvy." Řekl nakonec.

Gandalf si oddechl.

"Vyrážíme dnes o půlnoci!" Řekla Galadriel a počkala, až elfové odejdou.

"Vím, že jsi přede mnou něco utajil, Gandalfe. O co jde?" zeptala se poté.

Legolas citlivýma, elfskýma ušima zachytil jakýsi zvuk. Už se za hobity hnali dva dny. Včera došli k horám Emyn Muilu. Zdrželi se, když hledali, jestli hobiti šli přes hory, nebo ne. Až pak Gimli objevil ohniště na jih od hor a bylo jasné, že se je hobiti z nějakého záhadného důvodu rozhodli obejít.

"Něco slyším!" sykl Legolas a Gimli se zastavil.

"Kousek před námi. Někdo tam jde," dodal Legolas po chvíli.

Začali se plížit vpřed.

"Jsou to hobiti?" zeptal se Gimli.

Legolas pokrčil rameny a přikrčil se. Popoběhli ještě několik metrů. Legolas Gimliho zvednutou rukou zarazil a ukázal před sebe. Pak ukázal na prstech pětku. Bylo to jasné. Ten někdo byl padesát metrů od nich. Plížili se dál se zvýšenou opatrností. Gimli ukázal doleva a Legolas přikývl. Začali se k nim plížit zleva. Byl tam totiž menší kopeček, ze kterého mohli vleže kohokoliv, kdo šel pod nimi, kontrolovat, ale ten je spatřit nemohl. Legolas si klekl a opatrně nahlédl za vyvýšeninu. Byli to hobiti. Vzápětí si ale uvědomil, že je něco špatně. Pipin šel první a Smíšek klopýtal za ním, ruce měl svázané a Pipin držel volný konec provazu, poškubával s ním a nutil ho k rychlejší chůzi. Smíšek měl ovázanou hlavu a Legolas velice zřetelně viděl rudé zaschlé skvrny na látce. Legolas pohlédl na Gimliho a viděl zhrozený výraz na trpaslíkově obličeji. Všechno mu bylo jasné. Pipin byl ovládnutý Prstenem. Zranil Smíška, Prsten mu sebral a teď ho vede s sebou jako otroka.

Musí Smíškovi pomoct!

Gimli kývl a sevřel svou sekeru. Legolas neslyšně sundal luk, založil šíp, pečlivě zamířil a vystřelil.

Následující kapitola