Otrok Prstenu - Nečekaná setkání

Druhá kapitola mé povídky. Zlo a nebezpečí se stupňuje a nikdo si už nemůže být ničím jist...

A o co tady vlastně jde? Pipin se odhodlá k dost razantnímu kroku, Aragorna dohoní záhadný muž v plášti, Sam s Frodem jsou ve skřetím zajetí a Gimli s Legolasem jsou každým krokem blíže Mordoru i prvně jmenovaným hobitům...

PS: Ano Kořene, je to zveřejněné až dnes. Ber to jako pomstu za Pověry (respektive tvoje (ne)zveřejnování Pověr)...

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola druhá - Nečekaná setkání

Pipin se neklidně převracel a snažil se usnout. Hobiti leželi vedle sebe na zemi. Byli na cestě k Černé bráně. Dohodli se, že se tamtudy pokusí proniknout do Mordoru a Prsten zničit. Jestliže z celého Společenstva zbyli jen oni dva, jak se zdálo pravděpodobné, je jejich povinností pokusit se Prsten zničit.

Pipin s sebou zavrtěl a pozoroval Smíškova záda. Smíšek klidně oddechoval a evidentně hluboce spal. Pipin pomalu napřáhl ruku a začal jí šátrat směrem ke Smíškově kapse s Prstenem. Silou vůle ji ale zase stáhl zpátky. Prsten ho lákal ještě víc než obvykle. Předtím, před Raurskýmy vodopády, se neodvážil nic udělat. Věděl, že Sam by ho zabil a stejně, proti ostatním osmi Společníkům neměl šanci. Zato teď byl tady se Smíškem sám. Byl přibližně stejně silný jako Smíšek a mohl mu tak Prsten vzít a uprchnout s ním. Zvlášť, když Smíšek spal. Ale něco mu v tom pořád bránilo. Možná to bylo právě tím, že byl jeho bratranec tak zranitelný a Pipin se ho tedy neodvažoval okrást. Pipin se obrátil na druhý bok a pomalu se propadal ke spánku. Zdálo se mu o Prstenu Moci.

"Pipe, vstávej, je ráno!" zatřásl s ním Smíšek. "Musíme jít dál!"

Pipin se probudil. Smíšek měl pravdu. Ranní rozbřesk se rozléval krajinou a osvětloval hory Emyn Muilu sotva pár kilometrů před nimi. Pipin si ani neuvědomil, že včera ušli tak hodně. Ale přece jenom šli až dlouho do noci, dokud nebyla taková tma, že neviděli ani deset centimetrů před sebe.

Smíšek Pipinovi podal kousek lembasu a Pipin ho hladově snědl. Ale na nohy se zatím zvednout odmítal.

"Tak pojď. Čím dřív vyjdeme, tím dřív bude oběd," ušklíbl se Smíšek a hlasitě se rozesmál nad Pipinovým radostným výrazem. Sbalili přikrývky do batohů a vyrazili na cestu.

Pipin klopýtal za Smíškem, hlavu měl skloněnou a snažil se uklidnit. Pořád si v mysli opakoval to samé: Nemůžu mu Prsten vzít. Je to můj bratranec a nejlepší kamarád. Nemůžu mu ho vzít. Neodpustil by mi to. Nemůžu mu ho vzít. Ale…

Vždycky tam bylo nějaké ale. Pipin si přestal cokoliv namlouvat. Prsten ho ovládl. Je jen otázka času, kdy se přestane ovládat on a vezme si ho.

Smíšek seděl na malém balvanu a zamyšleně jedl. Pipin seděl kousek od něj, opřený o kmen statné borovice a zíral do prázdna. Rty se mu přitom bezhlase pohybovaly.

Smíšek dojedl a sáhl do kapsy u vesty, aby vytáhl Prsten. Vlastně na něj tak trochu zapomněl, jak se soustředil na cestu a na chmurné myšlenky, co se asi stalo s ostatními členy Společenstva. Cestou o tom s Pipinem debatovali. Froda se Samem unesli skřeti, to bylo jisté. A co ostatní? I když se na tom s Pipinem nedovedli shodnout, Smíšek si byl jistý, že všichni zemřeli. Stáli proti obrovské přesile. Všichni byli mrtví, nebo pryč. Zůstali jen oni dva. On a Pipin. A pak ta odporná malá věc, která to celé zapříčinila. Smíšek vytáhl Prsten a prohlížel si ho v záři poledních paprsků. Vždy si říkal, jak může něco tak malého mít tak strašlivou moc. Zkusmo do něj cvrnkl. Zamračil se a zastrčil si ho zpátky do kapsy. Pak si uvědomil, že kousek od něj stojí Pipin a na tváři má zvláštní, zasněný úsměv.

Pipin se přestal ovládat. Doteď to ještě šlo, ale když Smíšek Prsten vytáhl a začal si s ním hrát, jeho sebeovládání bylo to tam. Jeho mysl ovládla jen jediná myšlenka: Prsten! Jeho miláček! Musí ho mít. Chce ho! Musí ho mít ted!

"Děje se něco, Pipe?" zeptal se Smíšek znepokojeně a vstal.

Pipin se roztřásl. "Dej mi ho," zašeptal.

"Cože?" zeptal se Smíšek. Vůbec Pipinovi nerozuměl.

"Dej mi ho! Je můj! Dej mi ho!" Zopakoval znovu Pipin a každou slabikou nabýval jeho hlas na síle. Na konci téměř křičel.

Smíškova ruka okamžitě vystřelila ke kapse. Začal pozpátku ustupovat a vrtěl hlavou. Ne, to nemohla být pravda! Prsten nemohl ovládnout Pipina! To nebylo možné. Pak si ale uvědomil, že je to pravda. Vzpomněl si na Pipinovy toužebné pohledy, které vrhal po Frodovi, když si myslel, že se nikdo nedívá a vzpomněl si i na Větrov, kdy Pipin Prsten dokonce držel v ruce. Najednou mu došlo, proč se Pipin vlastně vydal spolu s ním a ostatními na cestu. Šel proto, že doufal, že se dostane k Prstenu.

"Ne, Pipe." Zavrtěl hlavou.

"Dej mi ho!" zaječel Pipin a skočil po něm.

Oba hobiti se svalili na zem. Smíšek ležel dole, Pipin na něm klečel a sápal se po jeho kapse. Smíšek se ho vší silou snažil udržet dál. Pipin zoufale vykopl a trefil Smíška do břicha, až mu vyrazil dech. Ale Smíšek se nedal. Pipinovi sice dodávalo zoufalství sílu, ale bylo zřejmé, že Smíška podcenil. Nebyli stejně silní. Ani omylem ne. Pomalu se jejich pozice začaly obracet a Smíšek tlačil Pipina k zemi. Pipin si uvědomil, že nemůže vyhrát. Ne takhle. Ale měl ještě jednu zbraň. Věděl, že Smíšek ho má rád jako vlastního bratra a nikdy by mu neublížil. Pipin se rozhodl, že toho využije. Ještě jednou se zazmítal a Smíšek ho tvrdě udeřil do obličeje. Pipinovi začala téct z nosu krev. Přestal se bránit a zavřel oči v zoufalém výrazu.

"Ne, prosím, neubližuj mi!" vykřikl žalostně. "Nebij mě už. Prosím. Už se nebudu bránit. Jen mi, prosím, znovu neubližuj!" Po tvářích mu začaly téct slzy a mísily se s krví, kapající mu z nosu. Cítil, jak váha na něm trochu povolila.

"Ach Pipe, promiň!" Vykřikl Smíšek a pustil mu ruce. "Nechtěl jsem ti ublížit."

Pipin ležel na zádech a slabě se třásl. Smíšek se k němu sklonil a zadíval se mu do očí.

"Odpust mi to." Řekl a rukávem mu setřel krev z obličeje.

Pipin se na něj podíval tak bolestně, že s sebou Smíšek cukl.

"Prosím Smíšku. Neubližuj mi," pokračoval, zatímco jednou rukou šátral po zemi.

Smíšek si vedle něj klekl a sušil mu slzy špičkou druhého rukávu.

Pipin se na něj smutně usmál. "Promiň," zašeptal, než zvedl kámen a tvrdě s ním udeřil Smíška z boku do hlavy. Smíšek krátce vykřikl a zhroutil se v bezvědomí na zem.

Aragorn běžel planinou směrem, kterým tušil skřety a za ním supěl Boromir. Už běželi celý den a síly jim docházely. Jedno bylo jisté, musejí zastavit na noc. Utábořili se u malého pahorku. Ted byla skoro půlnoc. Oba spali a tak si nevšimli muže, zahaleného v dlouhé, šedé kápi, který se k nim přikradl. Muž se sklonil nad Aragornem a natáhl ruku. Vzápětí mu něco podkoplo nohy. Hraničář se vymrštil tak rychle, že to ani nebylo postřehnutelné, vytasil meč a namířil ho na muže.

Vzápětí mu meč vylétl z ruky. Muž se otočil a Boromirovi, který stál za ním s napřaženým mečem, vzplanul meč jasným plamenem. Boromir vykřikl a pustil ho.

"Kdo jsi?" zeptal se Aragorn a měřil si muže pohledem.

"Nevíš?" Ušklíbl se cizinec a odhodil kápi. Pod ní měl bílé roucho.

"Bílý čaroděj!" vykřikl Boromir a ustoupil.

"Ano, jsem Bílý čaroděj. Gandalf Bílý." Prohlásil Gandalf a usmál se na ně.

"Ale jak jsi přežil? Mysleli, jsme, že jsi padnul," vyštěkl Aragorn.

Gandalf pokýval hlavou. "Padnul jsem, ale znovu jsem se narodil. Prošel jsem ohněm a smrtí. Na to teď ale není čas."

Aragorn přikývl. "Gandalfe. Pronásledujeme vojsko skřetů, kteří unesli Froda se Samem."

Gandalf se zarazil. "A co Prsten?"

"Prsten má Smíšek," odpověděl Aragorn.

Gandalf se na něj podíval. "Řekni mi všechno."

Aragorn mu tedy převyprávěl bitvu se skřety, zabití Gluma i jejich rozhodnutí, vypravit se za Frodem a Legolase s Gimlim poslat za Smíškem a Pipinem.

Gandalf se zamyslel. "Nežeňte se za půlčíky. Těm přijde pomoc včas. Obraťte se na západ. Jeďte do Šeré Brázdy a ke stezkám mrtvých. Saruman šikuje skřety a zanedlouho zaútočí na Rohan. Pokud Rohan padne, nic nebude stát v cestě zničení Gondoru. Povolejte vojsko mrtvých, vyjeďte s nimi do války!"

"Ale co Frodo se Samem?" zeptal se Boromir.

"Skřeti se ženou k Železnému pasu, k lesu Fangorn. Mám tam dobrého přítele, Stromovouse. Ten se o půlčíky postará." Gandalf vytáhl zdánlivě odnikud dlouhý meč v ozdobné pochvě.

Aragorn otevřel překvapením ústa.

"To je Andúril, Plamen západu, zkutý z úlomků Narsilu. Mistr Elrond ti ho posílá jako právoplatnému Gondorskému králi a Isildurovu dědici." Prohlásil Gandalf slavnostně a podal meč Aragornovi. "Muž, který vládne tímto mečem, k sobě může povolat vojsko smrtonosnější než všechna, jež chodí po této zemi. Odlož Hraničáře, Aragorne. Stan se tím, kým ses narodil. Vyjeďte ke stezkám mrtvých. Jdi cestou do Černoboru."

Aragorn si meč převzal a s posvátnou bázní ho vytáhl z pochvy. Chvíli zamyšleně stál a díval se na Gandalfa.

"A co vy? Kam půjdete vy?"

"Vrátím se do Lorienu. Musím s paní Galadriel a Elrondem projednat několik důležitých věcí. Pojedeš ke stezce mrtvých a uplatníš svůj nárok na Gondorský trůn?"

"Ano," odpověděl Aragorn.

Gandalf pískl. Na zahvízdání přiběhli tři koně. Jeden obrovský, bílý hřebec a pak dva menší hnědí. "Dám vám koně. Ale pamatujte, že do stezky mrtvých musíte vstoupit nejpozději za tři dny. Jinak bude vše ztraceno. Jeďte. Vyjeďte ihned!" Vykřikl, nasedl na Stínovlase, bílého hřebce, a rozjel se pryč.

"Poběž Gimli!" vykřikl Legolas a ohlédl se na trpaslíka.

Gimli se na něj zamračil, ale přidal a srovnal se s elfem. Rozhlédl se po obzoru. Nic. Jen hory Emyn Muilu. Překvapilo ho, že ještě hobity nedohonili. Asi museli jít doopravdy rychle. Rychleji než čekali. I když je fakt, že jeho a Legolase docela zdržela řeka. Nakonec museli přeplavat. I s plnou zbrojí. Elf to měl jednoduché, ten prostě jen zvedl luk a toulec do jedné ruky nad hlavu a plaval. Zato on, Gimli, se vláčel s těžkou, bojovou sekyrou. Ted běželi už druhý den a hobiti pořád nikde. Snad je brzy dohoní. Doběhli k prvním skaliskům hor a Legolas se zastavil. Gimli se rozhlédl kolem. Rozhodně tady hobiti byli. A ne dávno.

Sam se se zasténáním probudil. Obličej měl přitisknutý ke krku jednoho odporného skřeta a ruce měl svázané pevnými provazy a přetažené přes skřetova ramena. Rozhlédl se kolem a viděl, že je tam mnohem víc skřetů. Všichni běželi v jednom chumlu. Sam si začínal vzpomínat na předcházející události. 'Pan Frodo!' bleskla mu hlavou myšlenka a on otočil hlavu a zoufale po Frodovi pátral. Nakonec ho uviděl. Byl svázaný úplně stejně jako Sam a nesl ho (jestli to vůbec bylo možné) ještě větší a ošklivější skřet než jeho. Frodo byl zřejmě v bezvědomí, byl smrtelně bledý a nohu měl stále zkroucenou v prapodivném úhlu, ale teď obvázanou špinavým hadrem.

"Pane Frodo!" zavolal Sam.

Frodo se ani nehnul, zato Sama něco tvrdě udeřilo přes záda a otočilo mu hlavu dozadu.

"Přestaň pištět, ty hnojná kryso!" zavrčel skřet, který běžel vedle nich a strčil mu pod nos ošklivé, rezavé a zahnuté něco, co Sam identifikoval jako pokus o meč. "Nebo náhodou zapomenu na rozkazy a vykuchám tě jak chovný prase!"

Sam si demonstrativně odfrkl.

"A jeho taky," dodal skřet a ukázal na Froda. S úšklebkem sledoval, jak Sam ihned poslušně zavřel pusu.

Následující kapitola