Nildanya - Epilog

Epilog a s Nildanyou se už definitivně loučíme. Ale ne tak docela. Tenhle příběh totiž není uzavřený, nekončí. Tím, jak je to vlastně jen několik na sebe navazujících drabblů je absolutně otevřený. Je možné, že časem napíšu něco, co by se do něj také hodilo, je možné, že něco takového napíšete i vy. Nildanya nekončí, Nildanya žije vlastní životem a kdokoliv do ní může vstoupit a zase odejít.

Potom bude následovat Pollyina dvoukapitolová povídka Změna plánu, pár jednorázovek, které se za tu dobu vyskytly a už přijde na řadu dlouho slibovaný Otrok Prstenu.

Epilog. O čem to je? V hloubi Fanghornského lesa, Peregrin Bral vzpomíná na staré křivdy...

---

Předchozí kapitola

Epilog

"Je mi zima," postěžoval si Pipin.

Smíšek se k němu starostlivě obrátil. Leželi vedle sebe pod klenbou stromů Fanghornu a marně se snažili usnout. Smíšek byl už dávno dospělý a Pipin měl být za pět let plnoletý také. Pořád v něm ale viděl toho malého, roztomilého bratrance, kterého je třeba chránit.

"Myslíš, že to Frodo se Samem zvládnou?" zeptal se Pipin.

Smíšek povzbudivě kývl. "Určitě to dokážou. Zničí Prsten a pak bude všechno dobré."

"A myslíš, že umřeme?" znovu se otázal Pipin. Smíška vystrašilo, jak normálním hlasem to říkal. Bylo to, jako kdyby mluvil o čajovém dýchanku v Kraji.

"Ne Pipe. Nedovolím, aby ti někdo ublížil," řekl rázně Smíšek. Pipin se k němu přitulil a Smíšek ho oběma rukama objal. Cítil, jak se jeho kamarád třese.

"Neboj, Stromovous slíbil, že se o nás postará."

Pipin se roztřásl ještě víc.

"Nepřekážím ti?" špitl potichu.

Smíšek ztuhl. "Jak si na to přišel Pipe?"

"Vždycky všechno pokazím. Vždycky jsem byl pro všechny jen přítěž. Zavazadlo. Překážel jsem Chodcovi, překážel jsem skřetům, když nás nesli do Železného pasu, a teď překážím i tobě."

"Ne, mně nikdy překážet nebudeš. Těch jedenadvacet let, co s tebou kamarádím, jsou ty nejšťastnější roky v mém životě. Věř mi."

"Ale předtím jsem ti taky překážel."

Smíšek si uvědomil, co Pipina trápí. Přitáhl si ho co nejblíž k sobě a pohladil ho po tváři.

"Můj malý hobite. To bylo předtím. Byl jsem nafoukaný sobec, který byl schopen uhodit sedmiletého hobita jen proto, že jej ten hobit měl rád. Ale já jsem se změnil. Musíš mi věřit, že jsem doopravdy rád, že tu se mnou jsi. Nejsi pro mě přítěž. Naopak. Kdybys tady nebyl, zhroutil bych se už první noc, co jsme odešli z Roklinky. Věř mi, že jsem raději tady, uprostřed temného lesa s tebou, než třeba v Lorienu s kýmkoliv jiným."

"Opravdu?" fňukl Pipin a zabořil nos do Smíškova ramene.

"Jsem doopravdy rád, že tu s tebou mohu být," řekl Smíšek potichu a pohladil Pipina po vlasech.

"To je dobře," zašeptal Pipin, široce zívl a usnul.

Smíšek spícího bratrance chvíli pozoroval. Potom ho jemně přikryl a stočil se také ke spánku.

"Mám tě rád, Pipe. Opravdu."