Nildanya - Kapitola šestá

Smíšek teď už ví, že udělal chybu, velkou chybu. Dokáže si ji ale přiznat? Dokáže se svému bratranci omluvit? A dokáže mu Pipin odpustit? Budou znovu kamarádi? Mohou zapomenout staré křivdy a začít znova?

---

Předchozí kapitola

Kapitola šestá

Smělmír Brandorád se cítil velice bídně. Už uběhl týden od té doby, co svého malého bratrance málem předhodil Červíkovi. Ke svému zděšení a překvapení cítil, že se mu po Pipinovi začíná doopravdy stýskat. Musel si chtě nechtě přiznat, že má to mrně doopravdy hodně rád. Nechápal, kde se v něm tenhle pocit vzal. Vždyť Peregrina Brala v podstatě nenáviděl celých dlouhých sedm let! Možná to bylo tím, jak se na něj Pipin podíval, když pochopil, že ho Smíšek nechá napospas Červíkovi, nebo to bylo tím, jak vyděšeně mu Pipin dýchal do ucha, když ho nesl pryč, ale nejspíše to bylo tím, že byl sám. Pipin poprvé pochopil, že jej Smíšek nemá rád a už neprojevil zájem se s ním přátelit. Smíšek teď věděl, že ho Pipin neotravoval schválně. Měl ho jen moc rád a chtěl být s ním. A on to neocenil. On sedm let Pipina obviňoval, nadával mu a odháněl ho. Až teď, když ho ztratil, si uvědomil, jak moc ho má rád. Měl dobrého kamaráda, ale on si toho nevážil a namlouval si, že ho nenávidí. Ted to tedy má. Je sám, opuštěný, malý a zdrcený hobit. Až teď poznal, jak byl k Pipovi nespravedlivý, až teď pochopil, že Perla, Berunka a Barvínka měly pravdu, když nechtěly, aby se s ním jejich bratříček kamarádil. Pip ho měl doopravdy moc rád, ale on to nikdy nedocenil. A Smíšek zjistil, že s tím nemůže takhle dál žít. Nemůže žít bez svého otravného malého bratrance.

Pipin seděl u stolečku ve svém pokoji a soustředěně kreslil. Vystrkoval přitom špičku jazyka, a když se najednou za ním ozvalo nesmělé zakašlání, leknul se tak, že si ho málem prokousl. Za ním stál nesměle se zubící Smíšek, červenal se a klopil oči.

"Chtěl bych s tebou mluvit. A taky se omluvit. Tedy, jestli mne chceš ještě vidět," zamumlal. Pipin pomalu slezl ze židličky a přešel k němu. Smíšek se sehnul, aby měl své oči v jedné úrovni s jeho očima a opatrně mu položil ruce na ramena.

"Víš, chtěl bych se ti strašně moc omluvit. Za to, co jsem ti udělal. Za to, jak jsem tě tolik let od sebe odháněl. A taky se ti chci omluvit za to, jak jsem tě chtěl nechat Červíkovi, aby tě potrestal. A hlavně…" Smíškovi se roztřásl hlas. "Za to, jak jsem tě uhodil." Dokončil šeptem. Pipin se na něj chvíli vážně díval a pak smutně přikývl.

"Nechtěl bys jít na hrušky ke Křepelkům?" zeptal se Smíšek po chvíli. Dlouho si lámal hlavu, jaký by byl pro Pipina nejlepší dárek na usmířenou a nakonec se rozhodl pro tohle. Věděl, že Pip hrušky zbožňuje.

Pipin sklopil oči, ale souhlasně pokýval hlavou. Poznal, že si ho tím chce Smíšek usmířit.

Oba hobiti leželi vedle sebe v křoví před sadem starého kmotra Křepelky a vyhlíželi, jestli je vzduch čistý.

Pipin se nespokojeně ošil. Věděl, že by měl být rád. Byl znovu na loupeži se svým bratrancem a Smíšek mu ještě ke všemu slíbil, že ho nechá, aby si ty hrušky nasbíral sám. Ne, že bude muset hlídat, jako obvykle. Pipin věděl, že by měl být šťastný, ale nebyl. Smutek ho ovládl. Roztřásl se jako osika a z očí mu začaly pomalu kapat slzy.

"Co se stalo?" zeptal se ho Smíšek se znepokojením a objal ho.

Pipin se ale ještě víc roztřásl a odmítal k němu otočit hlavu.

"Co se děje?" zkusil to Smíšek znovu.

"Smíšku, já…. já mám strach," zašeptal sotva slyšitelně Pipin a konečně se k němu obrátil.

Jeho oči vypadaly ještě zelenější než obvykle a prolité slzy vytvářely dojem, jako by se mu v nich odráželo světlo hvězd, ač bylo teprve odpoledne.

"Mám tam tedy vylézt já? Bojíš se, že tě chytnou?" zeptal se Smíšek účastně.

"Ne…to není ono…. já….bojím se…" zakoktal se Pipin a hlas se mu zlomil.

V krku měl obrovský knedlík a věděl, že nahlas ze sebe nedokáže vypravit ani slovo. Naklonil se k Smíškovi co nejblíž a zašeptal mu do ucha.

"Bojím se, že nebudu mít žádného kamaráda."

Smíšek se na něj podíval a najednou vypadal strašně smutně a odevzdaně. Pomalu zvedl ruku a palcem setřel Pipinovi slzy z tváře.

"Ach Pipe, jak moc bych si přál, abych znovu mohl být tvůj nejlepší kamarád. Je mi strašně líto toho, co jsem udělal, vím, že to nejde nijak odčinit, byl bych nejraději, kdyby se to vůbec nestalo. Nikdy jsem tě neměl potkat, pak bych se k tobě nechoval tak špatně. Nikdy sis mě neměl tak oblíbit, pak bych ti nemohl ublížit. Je mi to strašlivě líto, Pipe. Moc rád bych svou chybu nějak napravil, ale chápu, že jsem ti ublížil tak moc, že už to napravit nelze…" Jeho monolog byl náhle přerušen, když ho Pipin prudce objal.

"Můj milý Smíšku, tak moc bych si přál, abychom se zase mohli stát kamarády!"

Smíšek se zatvářil nevěřícně. "Ty by ses doopravdy chtěl se mnou ještě po tom všem kamarádit?"

Pipin přikývl. Smíšek najednou roztál. Hlasitě se rozesmál a objal Pipina tak pevně, že ho málem zadusil. "Tolik se mi po tobě stýskalo!"

Pipin se jen rozesmál zvonivým smíchem a přitulil se ke svému nejlepšímu kamarádovi, který vymýšlel ty nejbáječnější hry.

Pro ten den zůstaly hrušky v Kmotrově sadu ušetřeny.

Smíšek se škodolibým úsměvem pověsil Berunčiny nejlepší šaty na lustr v jejím pokoji.

Pipin ho s úsměvem pozoroval. "To má za to!"

Bylo mu osm a Smíškovi šestnáct. Právě se vloupali do pokoje Pipinovy sestry, aby se jí pomstili za to, jak Pipinovi včera snědla hrušky. Pipin se se Smíškem už rok znovu kamarádil. Smíšek ho mezitím naučil lézt po stromech, rybařit a pořádně krást jablka. Pro Smíška to byl nejšťastnější rok v jeho životě. Poprvé si totiž plně uvědomoval, jak má svého bratrance rád. Pipin byl naproti tomu rád, že ho už Smíšek přestal přehlížet a naučil ho spoustu těch nových báječných věcí. Dokonce mu slíbil, že ho naučí plavat. Samozřejmě tajně. Smíšek věděl, že se Pipinovy sestry nesmějí v žádném případě dozvědět o tom, jak jejich bratra 'kazí'. Pipin si to uvědomoval také a už se velice zdokonalil ve vymýšlení výmluv.

"Už se těším na její výraz, až to uvidí!" řekl a pomstychtivě se ušklíbl.

Smíšek slezl dolů a odtáhl křeslo. Kriticky své dílo přeměřil. "Té bude trvat pořádně dlouho, než to sundá!" najednou zbledl. Uslyšel veselý hlas. Barvínka se vracela domů.

"Honem pryč!" vyjekl Pipin a vytáhl ho ven. S tlumeným chichotáním utekli do Pipinova pokoje. Pipin zavřel dveře, ale přiložil k nim svoje špičaté ucho a poslouchal. Po chvíli se znovu škodolibě rozesmál, když uslyšel zlostný výkřik. Ohlédl se na Smíška, který se dusil tichým smíchem. Pak ale Pipin od dveří rychle odskočil a v očích se mu objevila panika.

"Jde sem!"

Smíšek se okamžitě přestal smát. Nesmí ho vidět!

"Rychle do skříně!" rozkázal Pipin, otevřel dveře velkého, dubového šatníku, postrčil Smíška dovnitř a přivřel dveře tak, aby Smíšek mohl vidět, co se venku děje, ale přitom sám nebyl viděn.

O minutu později dovnitř jako velká voda vtrhla rozzlobená Barvínka.

"Hlupáku! Ty jsi mi pověsil moje nejlepší šaty na lustr!"

Pipin zavrtěl hlavou, ale věděl, že to nemá smysl. Netušil, jak to Barvínka dělala, ale jako jediná z jeho sester na něm vždycky dokázala spolehlivě poznat, že lže.

Barvínka k němu přešla s nebezpečným úsměvem.

"Nezapírej. Vím, že jsi mi je tam pověsil ty. Já se jen ptám, kdo ti pomáhal."

Pipin ztuhl. Jak poznala, že mu Smíšek pomáhal?

"Ty bys je tam nikdy nepověsil. To není tvůj styl. To musel vymyslet někdo jiný. A já chci vědět kdo!"

Pipin se jí vzdorně podíval do očí. "Pleteš se. Pověsil jsem ti je tam já sám, protože jsi mi včera snědla všechny hrušky!" Musel Smíška krýt. Barvínka se nesmí dozvědět, že to vymyslel Smíšek. Pak by to určitě všechno vyklopila jeho rodičům a Smíšek by potom z toho měl problémy.

Barvínka se ušklíbla. "Vím zcela jistě, že ti někdo pomáhal. Ty bys tam ani nedosáhl. Řekni mi, kdo to je a já možná rodičům o těch šatech neřeknu."

Pipin zavrtěl hlavou.

"No tak. Kdo to je? Nebo budeš litovat, že jsi mi to neřekl dobrovolně!"

Pipin se otřásl, ale zarputile mlčel. Smíšek se ve skříni hryzal do rtu a doufal, že ho Pipin neprozradí.

"Tak dobře, ale můžeš si za to sám. Tvrdohlavý hobite," řekla a bolestivě ho chytla za ruku.

Pipin zoufale vykřikl a začal se bránit. Zápasící sourozenci se svalili v jednom klubku na podlahu. Vypadalo to, že má Barvínka navrch, ale Pipin se nedal. Barvínka sice byla silnější, ale Pipin byl zvyklý na časté přátelské pranice se Smíškem a měl tedy na rozdíl od Barvínky cvik.

"Co se tady děje?" ozvalo se od dveří a dovnitř zvědavě nakoukla Berunka.

"Pověsil mi moje nejlepší šaty na lustr a nechce mi říct, kdo mu pomáhal. Vím určitě, že to nevymyslel sám!" vyjekla Barvínka, zatímco se snažila vymanit z Pipinova sevření.

Berunce se zablesklo v očích. "Tak ty nechceš své starší sestře říct, kdo ti pomáhá v tvých lumpárnách?" prohodila významně.

"Ne!" ozvalo se rázně ze zápasícího klubka.

"Hmmm. Myslím, že ti budeme muset trochu pomoci," řekla Berunka škodolibě a přiskočila své sestře na pomoc.

Pipin neměl proti svým sestrám šanci. Za chvíli bylo po boji. Berunka mu klečela na hrudi a držela mu ruce u těla a Barvínka mu přidržovala nohy.

"No tak! Kdo to je?"

Pipin jen zoufale zavrtěl hlavou. Berunka se ohlédla a mrkla na Barvínku.

"To tě budeme muset polechtat," prohlásila Barvínka.

Pipin se zazmítal.

"Řekni nám to dobrovolně a necháme tě!" zkusila to Barvínka ještě jednou.

Pipin mrkl ke skříni. "Ne!"

Smíšek zatal pěsti. Obdivoval Pipina, že ho ještě neprozradil. Věděl, jak je Pipin strašně lechtivý. Pro něj bylo lechtání to nejhorší mučení vůbec.

"Jak chceš," pokrčila rameny Barvínka a škodolibě ho polechtala na chlupatých chodidlech.

Pipin zaječel a začal s sebou házet. Ale jeho sestry ho držely pevně.

"Kdo je to?"

Pipin znovu zavrtěl hlavou.

Barvínka ho polechtala i na druhé noze.

"Řekni to!"

"Ne!" zaječel Pipin.

Najednou cítil, jak ho Barvínka pustila.

"Já jsem mu pomohl!" ozval se čísi hlas a Pipin viděl, jak Smíšek vystoupil ze skříně.

"Ty?!" vyjekla Berunka a na chvíli Pipina pustila.

Pipin své výhody okamžitě využil a shodil ji ze sebe.

Smíšek rychle dýchal. Už prostě nemohl přihlížet tomu, jak statečného Pipa kvůli němu mučí jeho škodolibé starší sestry. Vyskočil tedy ze skříně a odstrčil Barvínku. Ted se nad nimi tyčil a tvrdě se díval do očí Berunce, kterou mezitím ze sebe Pipin shodil, vstal a rozeběhl se k němu.

"Smíšku!"

Smíšek ho ale zvednutou rukou umlčel. Pipin ho objal a nepřátelsky se zaškaredil na svou druhou nejstarší sestru, která se šokovaně zvedala ze země.

"Ale vždyt jsi říkal, že s Pipinem nekamarádíš. Říkal jsi… "

Smíšek ochranitelsky svého Pipa objal a začal s ním nenápadně couvat ze dveří.

"Změnil jsem názor."

"Sliboval jsi nám, že ho nezkazíš!" prskla Barvínka.

"Zkazit? Zkazit?" zaječel Smíšek. "Já ho nekazím. Učím ho úplně normální klučičí věci. Chytat ryby, plavat, lézt po stromech…"

"Krást," neodpustila si Berunka.

Smíšek trhl rameny. "Ano. Prostě všechny ty věci, co dělají normální osmiletí hobiti. Je to kluk! Přece jste si nemyslely, že bude chtít pořád vysedávat u zrcadla, hrát si na elfky, vařit pro panenky a hryzat si nehty nudou, jak to děláte vy!"

Barvínka se rozhořčeně nadechla.

"Sklapni," doporučil jí Smíšek. Netušil, kdy se v něm bere ten vztek. Snad to bylo tím, jak obě hobitky jeho Pipa 'mučily'. Měl pocit, že musí Pipina chránit, že už mu nesmí nikdo ublížit. Úplně se přestal ovládat. "Přesně tohle jste přece chtěly! Pořád jste v něm viděly malé, roztomilé miminko s velkýma, zelenýma očima, kterého by vám mohl ten ošklivý Smíšek, který krade spolu s Frodem Pytlíkem jablka a který má prsty v každé lumpárně, pokazit. Ale to se stalo, dámy. On vyrostl. Je mu osm. Už vám nechce dělat živou panenku. Chce být jako každý jiný kluk! Já jsem ho nezkazil, já jsem ho jen popostrčil správným směrem. A vy už do toho nemáte co mluvit!" řekl Smíšek zvýšeným hlasem a vystrčil Pipina ze dveří. "Pojd, Pipe. Půjdeme na hrušky," oznámil a spolu s vyděšeným Pipinem odklusal pryč.

Následující kapitola