Den všeho hobitstva

Den všeho hobitstva! Den blogu mittalmar a naší posedlosti. Den, kdy se pokazilo, co mohlo, ale nakonec jsme si to i tak bezvadně užily. Teď konečně přinášíme článek o průběhu tohoto památného svátku. Teď se konečně dozvíte, jak se k našim bosým nohám postavili ve škole, jak jsme dokázaly spolehlivě vyděsit každého, kdo zrovna v ten den přišel do Stromovky a jak to vlastně celé dopadlo.

Protože je dost těžké popisovat něco takového v množném čísle a z úhlu pohledu nás všech, budu to popisovat já, Irith, ze svého pohledu. Ale protože to byl Den hobitů a my jsme hobiti, budu to psát v mužském rodě a naše jména upravím jako hobití (dle obvyklého klíče). Ale pro jistotu sem ještě dám slovník, abyste se v našich jménech (ne)ztratili.

Takže poslyšte vyprávění Peregrina, syna Palladina, o událostech Dne Hobitů roku 2014 Krajového letopočtu. Nechť dlouho roste mrkev na poli sedláka Červíka!

---

Pipin - Irith

Smíšek - Polly

Frodo - Ze začátku Delfi, z událostí v parku jakási bytost, ve skautu známá jako Ťapka.

Bilbo - Další bytost ze skauta, známá jako Karkulka.

Gilly - Plačící Anděl. Tuto přezdívku si vybral(a) sám(a). Je to jméno nějakého hobita na Bilbově oslavě. Vtip je v tom, že nikdo z nás netuší, jak se to má číst.

Sam - Na skautu Kamzík. Na konec nedorazil(a) (musel(a) sázet bandory).

Falko - Irithiina sestra

Ráno jsem měl budíka na třičtvrtě na šest. Neptejte se mě, proč jsem to udělal. Zřejmě jsem chtěl vstát dřív, abych se mohl patřičně ustrojit. Ve dvacet (na osm) jsem se měl na metru u naší školy sejít se Smíškem a do školy dojít společně. Přibližně ve čtvrt na sedm jsem byl už (kromě oblečení) kompletně připravený, tak jsem se začal na poslední chvíli dovzdělávat čtením Společenstva. Deset minut předtím, než jsem měl odejít, začalo moje vsoukávání do oblečení. Palladin prohlásil, že mi to hrozně sluší, což mi bylo celkem jedno - hlavně když je to přesné. Pět minut před odchodem jsem si s pocitem dobře vykonané práce navlékl plášť. Načež se mi urvala Lorienská spona. Tedy, utrhlo se takové udělátko na brože od samotného lístku. Vytáhl jsem tavnou pistoli, počkal, až se dostatečně zahřeje a znovu to nalepil. Minutu před nutným odchodem jsem zjistil, že jsem to nalepil špatně. Tak jsem se na sponu vykašlal, že to zakryje šála, a vyrazil. Chtěl jsem jít v sandálech, ale Palladin mě donutil vzít si normální boty.

Autobus mi ujel, ale asi dvě minuty nato jel další. Občas mohu mít štěstí i já. V autobusu mě dost naštvalo, že si mě nikdo nevšiml. Zřejmě jsou tady lidé na hobity zvyklí. Nevšiml si mě dokonce ani spolužák, který seděl přímo proti mně. Ignorant jeden elfská! K místu srazu jsem dorazil přesně a Smíšek nikde. Ve dvacet pět jsem se lehce znervoznělý rozhodl, že mu zavolám. Esemeska, že přijde později. V půl dorazil udýchaný Smíšek se strašně divným tlumokem. Já si inteligentně vzal jen plátěnou tašku. Spolu jsme se vydali do školy. V šatně jsem si sundal plášť, protože mi bylo hrozné vedro, ale kabát jsem si nechal. První hodinu jsme měli testování vektor (jak jsme na tom se Západštinou), takže jsme šli stepovat před učebnu informatiky (test se měl psát na těch odporných skřetích vynálezech jménem počítače). Za chvíli doklusal rozzářený Frodo, byl naboso, oblečený úplně normálně a s velkou žlutou čelenkou ve vlasech. Hodil po nás dvě červená jablka a prohlásil, že má ty čelenky dvě, žlutou a zelenou, a na každou hodinu si je bude měnit. Asi si nás tím chtěl usmířit. Ale je fakt, že když předložil dokonalý obrázek kozy, skoro jsem mu odpustil. Začala hodina. Byly nějaké zmatky s přihlášením (hádejte, kdo nedokázal ten počítač ani zapnout) a pak se testovalo. Se Smíškem jsme skončili skoro stejně, chvilku po Frodovi, a tak jsme s úklonami z té hrozné učebny vycouvali a vystoupali několik pater Orthanku do další učebny, kde měla být chemie. Tam už na nás čekal obutý(!!!) Frodo. Měl jakés takés výsledky toho testu. Nejlepší ze třídy byl samozřejmě Smíšek, ale já za ním nebyl zas tak daleko (1 bod) a Frodo byl na stejno se mnou. Tak Západštinu zřejmě umíme. Než přišli ostatní naši spolužáci, pustil Smíšek z mobilu hobití písně a alespoň jsme si zatancovali J. Pak přišel elfí ignorant a bylo po písničkách.

Chemikář, vypadá jako Eomér, na Smíška na začátku hodiny vyvalil oči a zeptal se ho, jestli přichází z Lorienu. Tak jsem ještě s Eomerem měli zuřivou hádku o to, že ne všechny bytosti s pláštěm musí být elfové. ( S: A pak naší diskusi uzavřel s tím, že všichni hobiti, co se dostali do společenstva, jsou divní. Naší logickou poznámku, že jsme taky divní, raději přeslechl. Celý zbytek hodiny po mně potom pokukoval takovým tím výrazem, jestli jsem probíranou látku pochopil (asi mu došlo, že podle role bych měl byt inteligentní...). Jako kdyby si myslel, že mě bude nesmírně bavit vyrábět Gandalfovy ohňostroje. Přitom jediná věc, která mě s nimi láká, je, předčasně je odpalovat :) )

Mě si Eomer nevšiml, fňuk! Chemie (aneb nauka o Gandalfovo rachejtlích) už proběhla celkem klidně, jen jsem to jaksi nepochopil.)

(Zdroj obrázku)

O přestávce jsem si jednak šel se Smíškem pro učebnice, které jsem si zapomněl vzít, a jednak jsme poprvé potkali profesorku biologie (anatomie mrkve). Sedlák Červík v ženské podobě nás neskutečně seřval za to, že jsme bosi a nastydneme. Ukecali jsme to, že je to jen výjimečně a raději zdrhli.

Další hodina byl místopis Středozemě - Zeměpis. Profesorka, pravděpodobně Denethor rovněž v ženské podobě, si nás nevšimla. Brali jsme druhy dopravy a já se raději ani neodvážil navrhnout orly. Nechci být donucen zpívat. O přestávce jsme lítali po škole a hledali jednu Smíškovu spolubojovnici ze skauta, aby ocenila, jak jsme krásní hobiti. Podařilo se nám vlézt do její třídy, kde ovšem ona nebyla. Ale její spolužáci zřejmě poznali nás živočišný druh (jako jedni z mála), takže dobré. Spolubojovnice nás patřičně ocenila a my už zase letěli do Orthanských schodů na španělštinu (rohirštinu). Zabloudili jsme a vlezli do jiné třídy. Asi si nás ale nevšimli. Jo, zapomněl jsem napsat, Smíšek mě donutil vzít si plášť. Ale kupodivu mi ale ani moc horko nebylo.

(Zdroj obrázku)

Rohirština (elfštinu jsme naštěstí dneska neměli) ušla, jen nás čekalo opakování na test. Eowyn (profesorka) si nás opět nevšimla. Měli jsme dělat diskuzi, a jako obvykle jsem absolutně netušil, o čem se mluví. Ještě že mám Smíška, který umí Rohirsky výborně. Poslední přestávka a závod po škole - hledali jsme hobity z Hůrky (paralelka), se kterými se docela kamarádíme a kteří stáli o to nás vidět. Opět jsme měli diskuzi se sedlákem Červíkem. Ale Hůrečtí nás ocenili.

Poslední hodina byly Dějiny Kraje. Ač by je měl Smíšek zvládat bezvadně, je toto jediný předmět, který ovládám lépe než on. Takže Smíšek byl celou dobu těžce nervozní, ale já konečně v pohodě. Dějiny jsou prostě moje. Lobelie Pytlíková ze Sáčkova, která přednášela, na nás vytřeštila oči a zeptala se nás, co to provádíme. Tak jsme jí oznámili, že slavíme Den hobitů. Vzala to, ale pak si všimla našich bosých nohou a začala se chechtat. Následovala hodina jako obvykle (nudná, zbrklá, výklad k ničemu). Jediný problém je, že musím dávat kvůli Smíškovi pozor. Po hodině si nás Lobelie zavolala a šla nás ukázat Otovi (největší postrach na škole). Ten se začal hrozně smát a bylo jasné, že my to u něj máme dobré. No, zítra s ním a Lobelií jedeme na exkurzi…

(Zdroj obrázku)

Po vydatném obědě jsme se vydali do Bralova Městce, počkat, až bude čas odjet na Hradčanskou, kde jsme měli sraz s Frodem, Gillym, Bilbem a ostatními. V mé noře jsme nejdříve přečetli skvělou Thranduilovu (Jeremiáš) povídku a správně slepili mou sponu. Poté jsme vzali všechno jídlo, co jsme měli, snesli ho na hromadu a zabalili je sebou. Jídlo se skládalo z medových koláčků, které jsem (sám!!!) napekl o víkendu (Dopadly velice dobře, vzhledem k tomu, že naposledy jsem vařil brambory s tvarohem a to jsem jednak zapomněl ty brambory nakrájet, takže byla navrchu rozvařené a dole nedovařené a jednak jsem na ně míso tvarohu dal balkánský sýr), chleba s brusinkami, který upekla Rosana (dopekl se pět minut před naším odchodem), čajem, a hromadou Smíškových sušenek všech druhů a jeho ostružiny, které si pro tuto příležitost šetřil už od léta. Jelikož jsme měli ještě dost času, donutili jsme Falka, aby nás šel vyfotit. Serie fotek " Smíšek a Pipin se snaží vypadat normálně" se kupodivu díky velké Falkově trpělivosti a jeho fotografskému umění povedla.

Nakonec jsme se se Smíškem ještě vydali do obchodu koupit plastové hrnečky na čaj. Dostali jsme jen ubrousky. Vlezli jsme k jedné pokladně a elf u ní nás seřval, že je zavřená, protože takové světélko nad ní svítí červeně. Tak jsme vycouvali jinam. Vzápětí světélko zezelenalo a přišla tam nějaká lidská žena s dítětem. Tu neseřval. Načež začal elf provozovat diskotéku a to světélko měnilo barvu rychleji, než Gandalf. Ještě mě Smíšek obvinil z toho, že nejsem dostatečně roztomilý a raději jsme i s ubrousky prchli.

V mé noře jsme sbalili věci a vydali se na cestu, Jakmile jsme z ní udělali první krok, začalo příšerně pršet a pršelo, dokud jsme nevlezli do tramvaje.

(Zdroj obrázku)

Na Hradčanské jsme se potkali s Frodem a společně šli vyzvednout Gillyho do metra. Sam nás zradil a ohlásil Frodovi, že nedorazí a Bilbo na rozzuřené zprávy nereagoval a neobjevoval se. Gillyho jsme úspěšně našli a všichni se za trvalého záchvatu smíchu vydali dolů, do Stromovky. Jediný, kdo věděl, kam máme jít, byl Frodo. My ostatní jsme neměli ani ponětí. Naštěstí se Frodo ukázal jako dobrý navigátor a dovedl nás do parku. Na padlém kmeni stromu jsme vybalili jídlo, jali se konverzovat a hlavně jíst. Rozdal jsem své dárečky k narozeninám (bílé stromy Gondoru) a Smíšek své (kapky z Galadrieliny studánky). Smíškovi se rozbil mobil, ale nakonec ho rozchodil, takže jsme si pustili i písničky a já se Smíškem jsme se pokusili tančit na "stole". Dopadlo to tak, že jsme se navzájem nakopli a spadli.

(Zdroj obrázku)

Nejlepší moment byl, když se mi uprostřed jakési diskuze z kapsy ozvalo" Je sedmnáct hodin, nula devět minut". Mobil si se mnou zřejmě rozhodl povídat. Ošklivě jsem se na něj podíval a on zmlknul. Asi po hodině vytrvalého jezení, povídání, jezení, tančení a jezení se konečně ozval Bilbo, že je na metru a máme mu jít naproti. Vedeni Frodovým orientačním smyslem jsme se vyškrábali zase nahoru. Cestou na Froda Smíšek spáchal atentát a hodil po něm kaštan, načež mě Frodo donutil, abych ho po něm hodil také. Nechápu. Nahoře jsme vyzvedli Bilba, Smíšek se začal až podezřele přátelit s jakýmsi obyvatelem karavanu a tak jsme ho raději odtáhli zpátky do Stromovky. Prostě cesta tam a zase zpátky. Tentokrát jsme zakempovali trochu jinde, kde byl plošší "stůl".

(Zdroj obrázku)

Ale začala být příšerná zima, vážně hrozná. I s tím kabátem jsem mrzl. Gilly si neopatrně postěžoval a Smíšek mu narval svůj plášť (načež se jeho spona rozpadla). My ostatní jsme raději okamžitě zmlkli a dělali, že nic, protože Smíšek vypadal, že prvnímu, kdo si postěžuje, dá svou vestu, druhému košili a třetího bude zahřívat živočišným teplem. Raději jsem s ním šel zase tancovat. Tentokrát už mnám to šlo lépe. Po chvíli k nám přišla jakási cizí hobitka s malou holčičkou a holčička začala tancovat s námi. Divím se, že se nás nelekla. Pak mi ale zavolal Palladin. V sedm mám být na metru. Takže balit a vzhůru nahoru. Smíšek mi vzal tašku, Bilbo krabici s chlebem a Frodo mě chtěl za každou cenu nést na zádech. Po chvíli se ale Frodo začal chovat divně. Pořád mlel o sametovém hrochovi (sebevražedný) a poté, co se mi pokusil uříznout nohu (neprozřetelně jsem řekl, že mám křeč), se málem podřezal sám, načež Smíškovi skoro omdlel v náručí. Nechápu, co mu bylo. Jedl to samé, co my (jen mi snědl asi polovinu všech těch medových koláčků) a my ostatní na sobě žádné příznaky pozření něčeho otráveného (kromě Smíškoých zkyslých ostružin) nepozorovali.

(Zdroj obrázku)

Na metru se ukázalo, že jsem hlupák Bralovská a Palladin dorazí až za čtvrt hodiny. Utvořili jsme tedy způsobný kroužek a jali se na něj čekat (ostatní mě nechtěli opustit). Za pár minut k nám přišel podezřelý chlápek a zeptal se nás, jestli náhodou neslavíme něčí narozeniny. Opatrně jsme řekli, že ano, ale asi ne ty, které on myslí. Rozzářeně nám oznámil, že slavíme Bilbovy narozeniny a dodal, že je také chtěl slavit, ale parta, se kterou byl, jaksi nenašla volné prostory, kde by to mohlo proběhnout. Pchá! To MY jsme to tak krásně zařídili! Přerostlý hobit po chvíli nadšeně odešel a my byli rádi, že fakt nejsme s naší posedlostí sami (Frodo říkal, že má kamarádku na škole, kam já se Smíškem chodíme, a ta mu hlásila, že si nás dneska všimla (měli jsme ji od Froda pozdravovat, na což jsme jaksi zapomněli) a že ty naše Potterovské obleky jsou skvělé. Příště jdeme do školy s transparentem). Po pár minutách nás opustil i Gilly, že už musí domů. My ostatní jsme čekali dál. Pak se objevil Palladin a i s ním jsme jeli metrem domů. My dva jsme vystupovali dříve, takže jsem se se Smíškem, Frodem a Bilbem rozloučil a smutně s Palladinem odešel. Zapomněl jsem si u Froda tu krabici s chlebem… Ale zato mi na rozloučenou Frodo dal ten kaštan, co jsem po něm hodil.

O kus dál nás dohnal Gilly, že omylem odjel na opačnou stranu. Měl s námi docela velký kus cesty, tak jsme ještě pokecali.

Domů jsem došel úplně vyřízený, zmrzlý a nacpaný k prasknutí. Ještě horká vana, čaj a hoplá do postele. Náš hobití den se zkrátka vydařil.

(Zdroj obrázku)

Tak doufám, že řádně závidíte, že jste se neúčastnili a umanujete si, že příští rok se rozhodně přidáte.

Ke konci bychom, já, Smíšek a Frodo chtěli vyjádřit poděkování několika statečným hobitům.

V první řadě Gillymu, který s námi celou akci statečně absolvoval a ani se nás moc nelekl. Pokud byste si chtěli přečíst jeho bezvadný popis tohoto významného dne, podívejte se na reportáž Gillyho.

Poté Scrat, která se také zúčastnila a hrdinně šla v kostýmu do školy. Moc jí děkujeme, že se k nám přidala.

Nesmíme opomenout ani Thranduila, který sice v kostýmu nešel, ale zato upravil design blogu speciálně na dnešní den a vydal překrásnou báseň a úžasnou povídku, která nás hrozně potěšila.

V neposlední řadě děkujeme i Clarisse, která vydala krásné filozofické zaprovozování nad hobity.

A pak, hlavně, děkujeme Falkovi, který s námi měl trpělivost a obětavě nás fotil, Palladinovi za doprovod nočním městem, Rosaně za skvělý chleba, Esmeraldě za sušenky a vestu a Saramírovi za, ač o tom vůbec nevěděl, psychickou podporu.

Tím své vyprávění končím. Oslavu jsme si užili, vzbudili správné pozdvižení a jsme pevně rozhodnutí v tom příští rok pokračovat. Jen dodatek, Smíška v noci skolilo zranění z boje s Černým jezdcem a já tedy musel jet na tu exkurzi sám… ale o tom až někdy příště.

Tak nashledanou, milí hobití přátelé,

Peregrin Bral