Nildanya - Kapitola pátá

Pátá kapitola. Konflikt mezi Pipinem a Smíškem se vyhrocuje a Smíšek se rozhodne zbavit se svého mladšího bratrance. A jak se mu jeho pomsta povede? Čtěte a uvidíte.

---

Předchozí kapitola

Kapitola pátá

"No tak! Vem mě tam! Nebo já to na tebe řeknu! Řeknu Červíkovi, jak jsi mu minule ukradl ty houby," řekl Pipin vážně a přisedl si ke Smíškovi na trávu pod obrovským dubem, na kraji kopretinové louky.

Smíšek se na něj zamračil. Nemohl uvěřit tomu, že ho vydírá. Doufal, že poté, co Pipinovi před rokem nadával kvůli zkažené loupeži v Lobelliině zahrádce, Pipin konečně pochopí, že jej Smíšek nenávidí a nechá ho na pokoji. Ale ne. Vypadalo to, že se Pipin upnul k Smíškovi ještě více než předtím. Pořád se k němu lísal, v noci chodil spát do jeho postele, protože tvrdil, že se bojí a pokaždé, když se na něj Smíšek omylem usmál, rozzářil se jak sluníčko a začal kolem něj vesele poskakovat. Jeho a Smíškovi rodiče zřejmě usoudili, že je naprosto báječné, když spolu jejich synové kamarádí a pořád je nutili, aby byli spolu. Pipin byl z toho samozřejmě naprosto nadšený, ale Smíšek byl už vážně příšerně naštvaný. Jen Pipinovy sestry se zřejmě pořád bály, že by mohl mít na jejich bratříčka až moc velký vliv. Smíšek se jim ani nedivil.

Pak Smíška něco napadlo a on se velice ošklivě ušklíbl. "Dobře Pipe. Půjdeme zítra spolu na loupež jahod k sedláku Červíkovi."

Pipin se rozzářil a vší silou jej objal. "Já tě mám tak rád, můj Smíšku!"

Smíšek se od něj znechuceně odtáhl. Ale popleskal ho po rameni. "Běž teď domů. Já ještě musím něco zařídit. Sejdeme se zítra u mě doma. Ano?" zeptal se Pipina a potěšeně sledoval, jak Pipin nadšeně kývl, dal mu pusu na tvář (kterou si Smíšek velice významně otřel) a upaloval domů.

Na tváři se mu rozlil široký a nebezpečný úsměv. Zítra se snad toho vlezlého, sedmiletého mrněte zbaví!

"Já jsem tak rád, že tu můžu být s tebou!" vykřikl Pipin a objal Smíška, který se skláněl pro další jahodu.

Oba dva stáli uprostřed jahodového záhonu sedláka Červíka, kradli jahody a dávali je do košíčků. Červík šel do města a měl se vrátit asi až za hodinu. Měli tedy klid na krádež. Smíšek se na Pipina zářivě usmál a pohladil ho po vlasech. Už měli skoro celý záhon vysbíraný. Jen pod starou hrušní, která rostla na kraji políčka, zůstávalo pár jahod.

Smíšek na ně významně ukázal. "Támhle je ještě pár jahod. Co kdybys pro ně došel, Pipe?"

Pipin se rozzářil, zvedl svůj košíček a upaloval k hrušni. Smíšek šel pomalu za ním a zamračeně ho sledoval. Zavřel oči. Pipin vyjekl. Smíšek se usmál. Jeho plán se povedl!

Když se totiž Pipin sklonil pro jahody, pro krásné červené jahody, ty nejkrásnější z celého záhonku, něco se mu sevřelo kolem rukou a připoutalo mu zápěstí k sobě. Pipin vyjekl a pokusil se utéct. Ale zavrávoral a spadl. Ruce mu totiž svázal pevný lněný provaz, který byl nakrátko omotaný kolem stromu.

Byla to past. Jakmile se totiž dotkl jahod, zavadil o malé pérko, skryté v trávě, které způsobilo, že se mu provaz utáhl kolem rukou. Pipin zaškubal provazem a s vyděšeným výrazem se podíval na Smíška.

"Smíšku! Pomoz mi!"

Ale Smíšek se jen klidně ušklíbl a pomalu došel k němu. Naaranžoval košíček s několika jahodami vedle spoutaného Pipina a rozsypal kolem něj několik jahod.

"Smíšku? Co to děláš? Smíšku!" vyjekl Pipin a zděšeně ho pozoroval.

Smíšek se opřel o strom a s pobavením mladšího hobita sledoval. "Chytil ses do pasti," řekl tiše. "A až tě tady sedlák Červík takhle najde, pořádně tě potrestá. Hádám, že si potom alespoň týden nesedneš," prohlásil lhostejně.

Pipin se na něj nevěřícně díval. Najednou ho poznání zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Pipin si klekl a vážně se na Smíška podíval.

"Tys to tady na mně nastražil schválně!" řekl a vzápětí vyděšeně zavřel pusu, protože si uvědomil, co řekl.

"Ano!" odsekl Smíšek a pobaveně hobita sledoval.

"Proč?" bylo to jediné, na co se Pipin zmohl. Už se nepokoušel vyprostit, jen klečel na zemi a oči se mu zalívaly slzami. Kousl se do rtu. Nechtěl se rozplakat.

"Protože mě pořád otravuješ! Pořád za mnou lezeš! Nenecháš mně chvíli na pokoji!" zaječel Smíšek. Už zdaleka nebyl klidný. Tváře mu zčervenaly a ruce se mu klepaly, jak ze sebe chrlil všechny problémy, které mu kdy Pipin způsobil. "Pořád se na mně lepíš. Už od narození. Nenecháš mně chvíli v klidu, chceš být se mnou. Vyžaduješ, abych si s tebou pořád hrál. V noci chodíš ke mně do postele a fňukáš, že se bojíš. Už několikrát jsem se ti snažil říct, ať mně necháš na pokoji, ale tys mne nikdy neposlouchal. Dokonce se ti podařilo přesvědčit i moje rodiče a oni mně k tobě posílali 'abych si s tebou hrál' i skoro celé minulé léto jsem musel trávit s tebou. Už tě mám plné zuby! Nenávidím tě! Chci, abys to už jednou pochopil - nenávidím tě!"

Pipin pofňukl. "Ale já jsem jenom chtěl být s tebou. Já tě mám tak rád. A ty jsi můj kamarád! Nechci si hrát s holkama. Chci být s tebou! Ty znáš tak úžasné hry! Je s tebou zábava. Myslel jsem, že mě máš rád, myslel jsem…."

Smíšek ho přerušil. "No vidíš! A teď tě tady nechám Červíkovi, abys byl potrestaný za to, jak jsi mně sedm let trápil. A konečně mě, doufám, necháš na pokoji."

Pipinovi se zachvěla brada. "A jak víš, že to na tebe neřeknu? Můžu přece všude rozhlásit, jaký jsi zlý hobit, mohl bych Červíkovi přesně říct, kdy jsi mu co ukradl!" zoufale vykřikl.

Smíšek se krutě usmál a pomalu k němu přešel. "Ale to ty nikdy neuděláš, protože pak bych si tě našel a…" výhružně na Pipina zamrkal.

"Tomu nevěřím!" špitl Pipin, "Nevěřím, že jsi tak zlý, že bys mne uhodil."

"Vážně?" ušklíbl se Smíšek. Ruce se mu zachvěly, když zíral na mladšího hobita před sebou. Najednou se v něm zvedla vlna nenávisti, k tomu malému, otravnému hobitovi. Frustrace posledních sedmi let v něm převládla a on Pipina otevřenou dlaní tvrdě udeřil do tváře. Pipin zalapal po dechu a schoulil se do klubíčka. Slzy mu konečně vytryskl z očí a on se hořce rozplakal. Neplakal kvůli té ráně. Sice ho to bolelo, ale nebylo to tak strašné. Plakal proto, že mu Smíšek právě zlomil srdce. Pipinovi se rozplynuly všechny sny a on si musel přiznat to, co měl vědět už dávno - jeho bratranec jej nenávidí.

"Jsi ošklivý, ošklivý zlý hobit! Moje sestřičky měly pravdu. Jsi zlý a zkažený hobit. Já dostanu výprask. A ty se budeš smát. Ale stejně to na tebe neřeknu. Ale ne proto, že se tě bojím. Neřeknu to proto, že tě mám rád. I když už nejsi můj kamarád." Pipinovi se zlomil hlas a on se schoulil do klubíčka.

Smíšek se na něj díval. "Jak jsi mi to řekl?" zeptal se nebezpečným hlasem.

"Zlý, ošklivý hobite!" vyjekl Pipin.

Smíšek se k němu sklonil. Celý se třásl. Najednou uslyšel zvuk. Vrzla vrátka. Sedlák Červík se vracel z města!

Pipinovi se v očích objevil strach a odtáhl se od Smíška co možná nejdál. Smíšek udělal dva tři kroky zpátky. Kdyby teď utekl, sedlák by ho určitě neviděl a jemu by se jeho plán vydařil!

Smíšek se podíval na mladšího hobita, který se choulil u hrušně. Potřásl hlavou. Něco se hluboko v něm zlomilo. Rychle přiskočil k Pipinovi a obrátil ho čelem k sobě. Pipin se zachvěl a zavřel oči. Myslel si, že ho jeho bratranec pravděpodobně znovu udeří. Za to, co mu řekl.

Smíšek se ale jen velice smutně usmál a pohladil Pipina po hlavě. "Tak pojď, Pipe," řekl a stáhl velice překvapenému Pipinovi z rukou provaz. "Pojď, než nás objeví!" zavolal a začal ho táhnout pryč. Pipin nemohl věřit svým očím. Smíšek tlumeně zaklel. Zaslechl totiž spěšné kroky sedláka Červíka. Sám by mohl ještě utéct, ale s Pipinem ani omylem. Malý hobit rozhodně nemohl utíkat dostatečně rychle. Pipin si to uvědomil také a vyčítavě sklopil oči. Smíšek si sedl na bobek před něj.

"Vlez mi na záda!" zašeptal směrem k Pipinovi.

"Cože?"

"Vylez mi na záda, tak budeme rychlejší!" důrazně řekl Smíšek.

Pipin ho poslechl, rukama ho objal kolem krku a zezadu se k němu přitiskl. Smíšek se vrávoravě zvedl, chytil Pipina za nohy a rozeběhl se s ním pryč. Stihli to jen tak tak. O minutu později vešel na jahodový záhonek rozzuřený sedlák Červík.

"Trefíš domů?" zeptal se Smíšek Pipina, když ho o kus dál položil na zem. Pipin kývl. "Tak ahoj, Smíšku. A díky, že jsi mě zachránil. Bude se mi po tobě stýskat, i když teď vím, že…" Pipinovi se zlomil hlas a tak jen mávl na pozdrav a rozeběhl se pryč. Smíšek stál nehnutě na cestě a díval se za zmenšující postavičkou. Cítil se zvláštně. Poprvé ve svém životě pocítil něco, čemu se říká láska.

Následující kapitola