Nildanya - Kapitola první

Tak konečně je to tady! První kapitola mé dlouho slibované povídky. Ale kapitola je dost špatný název. Spíš by se hodilo říct "část". Pato povídka totiž není jeden příběh, je to spíš sbírka navzájem navazujících drabble. Z toho důvodu nemám kapitoly pojmenované, protože těžko vymyslíte jedno jméno pro pět časově odlišných drabble.

Teď už k příběhu. Jak se Pipin se Smíškem skamrádili. Kdysi jsem četla nějaké anglické povídky na toto téma a všechny se mi zdály dost nepravděpodobné. Většinou to bylo tak, že se Smíšek do Pipina zamiloval, jakmile ho jako malé miminko uviděl. Ale podle mě by se takhle osmiletý kluk nechoval (ale nemůžu moc soudit. Klučičí myšlení vážně neznám, mám jen dva mladší bratrance a tátu). Pokud by tohle nicméně četl nějaký příslušník opačného pohlaví, prosím napište mi, jestli jsem se, co se "klukovského způsobu myšlení" týče, trefila.

---

Kapitola První

"Ne, já tam nechci! Opravdu ne! Proč bych se vůbec měl jít podívat na nějaké ošklivé malé mimino?" dupl Smělmír Brandorád nohou a zaškaredil se na svou matku.

"Ale Smíšku, když nás strýček Palladin pozval, abychom se přijeli podívat na jeho novorozeného syna, tak tam prostě musíme jít. Vždyť víš, jak dlouho Palladin čekal na dědice," konejšivě odpověděla Esmeralda Brandorádová, Smíškova matka.

Smíšek se zatvářil otráveně. "Ale mami, slíbil jsem Frodovi, že s ním půjdu chytat ryby. No tak, prosím!"

Esmeralda jen nadzvedla obočí nad tím 'chytat ryby'. Měla pocit, že Frodo Pytlík jejího Smíška vyloženě kazí. Jen málokterý osmiletý kluk uměl chytat ryby. Jí vždy naháněla voda trochu strach, a i když její manžel Smíška v rybaření podporoval, jí se to ani trochu nelíbilo.

"S Frodem můžete jít na ryby jindy, teď už musíme jet. Jsem si jistá, že tě Palladin rád uvidí. A také si můžeš hrát s Perlou, Berunkou a Barvínkou."

Smíšek se zamračil. "Ale to je nuda, hrát si s holkama. Pořád vaří, povídají si se svými panenkami a hrají si na elfky." Z jeho tonu bylo znát, že tu poslední věc považuje za nepřekonatelný prohřešek.

"No vidíš. A teď se ti narodil bratranec, se kterým si můžeš hrát klučičí hry," uzavřela Esmeralda diskuzi a přetáhla Smíškovi přes hlavu svetr. "Za půl hodiny vyjíždíme, tak se připrav!"

Smíšek si sedl na postel ve své ložnici a zakabonil se. Ještě to malé ani neviděl a už na něj měl pořádný vztek.

Otevřít jim přišla Perla Bralová. Pozdravila se se Smíškovými rodiči a Smíškovi s úsměvem prohrábla kudrnaté vlasy. Za jejími zády už zvědavě vykukovaly Berunka s Barvínkou.

"Ahoj Smíšku, ty už jsi ale velký kluk!" pozdravila ho Perla hlasitě.

Smíšek se na ní vyloženě nepřátelsky zamračil. Perle bylo teprve patnáct, ale chovala se jako dospělá. Měla dlouhé, hnědé vlasy se spoustou loken, hnědé oči a lehce přezíravý výraz. Smíšek z ní měl vždycky trochu strach. Berunce bylo jedenáct a dlouhé tmavě hnědé vlasy měla spletené do copu. Hnědé oči jí přátelsky zajiskřily, když se na něj usmála a potřásla si s ním rukou. Smíšek se na ni maličko usmál. Tu měl ze všech svých sestřenic nejraději. Barvínka naproti tomu byla ještě mladší než on. Bylo jí pět, měla skoro medově zlaté vlasy a, stejně jako její sestry, hnědé oči. V ruce třímala obrovskou panenku. Smíšek si rezignovaně povzdychl. Vypadalo to, že dnešní den bude probíhat, jako všechny návštěvy u strýčka Palladina. Totiž, že bude sedět někde v koutě, závistivě pozorovat kouřící dospělé hobity a ignorovat Barvínčiny prosby, aby si s ní šel hrát s panenkami

"Jsme rádi, že jste přišli," řekla nakonec Perla a pozvala je dál. Přesně, jak se Smíšek obával, dospělí hobiti se sesedli kolem krbu a začali si povídat a jemu nezbývalo, než se opírat o zeď a pozorovat je.

"Nechtěl by ses jít podívat na našeho bratříčka?" zeptala se Berunka po chvíli a odtáhla ho do jednoho z pokojů. Berunka si přiložila prst k ústům, aby byl zticha a otevřela jedny dveře. Vklouzli dovnitř. Uvnitř stála jen malá kolébka, nad kterou se právě skláněla Perla a hladila něco, co bylo schované pod spoustou nadýchaných pokrývek. Také si přiložila prst k ústům a pokynula jim, aby přišli blíž. Smíšek sice neměl moc náladu rozplývat se nad svým malým bratrancem, ale bylo to lepší, než se ukousat nudou k smrti. Pomalu přistoupil ke kolíbce a nahlédl dovnitř. Zachumlané v bílých peřinkách tam leželo malé miminko a kulilo na něj velké, zelené oči. Smíšek ho opatrně pohladil po tvářičce.

"Ahoj, já jsem Smíšek, tvůj bratranec. A jakpak se jmenuješ ty?" zeptal se a trochu zatahal za jeho karamelově hnědé vlásky. Myslel si, že to bude horší. Takhle se mu jeho bratranec vlastně docela líbil. Už viděl spoustu miminek a tohle bylo z nich všech rozhodně nejtišší. Všechna ostatní pořád řvala jak na lesy, jen tohle klidně leželo a smálo se na něj.

"Jmenuje se Peregrin, ale říkáme mu Pipin," odpověděla mu Berunka s úsměvem.

Smíšek zavrtěl hlavou a znovu miminko zamyšleně pohladil. "Pipin…to je ale ošklivé jméno. Hmmm…budu ti říkat Pip. To se ti líbí mnohem víc, že ano, Pipe?" zeptal se miminka.

Jeho bratranec s sebou spokojeně zavrtěl a usmál se. Smíšek se sklonil až nad něj a polechtal ho na nose. Pipin zvedl svou malou pěstičku a chytil ho za vlasy. Smíšek se usmál, ale najednou zavrávoral, protože ho Perla překvapivě rychle odstrčila a vrhla po něm velice nepřátelský pohled. Smíšek se zamračil. Co udělal tak špatného?

"Pipin už potřebuje spát," řekla Perla důležitě. "Běž pryč!"

Smíšek pokrčil rameny a obrátil se. Berunka mu otevřela dveře a zamračila se na něj. Smíšek byl už úplně zmatený.

"Tak jak še ti náš blatčíček líbil?" zašišlala Barvínka, když vyklouzl ze dveří.

Smíšek se zamyslel a pak jen pohrdlivě pokrčil rameny. Byl na miminko pořádně naštvaný, protože nemohl jít s Frodem na ryby. "Nic moc. Prostě je to jen mimino," odvětil pohrdlivě a vrazil ruce do kapes.

"Tak všechno nejlepší, Pipe!" ušklíbl se Smíšek a pohladil svého bratrance po vlasech. Pipin slavil své první narozeniny a ke Smíškovu velkému zklamání je Palladin pozval na oslavu také. Byla sice pravda, že dostal doopravdy moc pěkný dárek, ale to nekompenzovalo to, že musel trávit další den se svými sestřenicemi a bratrancem. Pipin už stihl rozpatlat narozeninový dort po celé místnosti a všichni se nad tím jen rozplývali. Smíšek si se zamračením uvědomil, jaký dostal výprask on, když naposled rozpatlal šlehačku, jelikož se snažil sestrojit katapult. Tomu miminu to ale zřejmě všichni tolerovali.

"Měl by sis jít také hrát. Berunka s Barvínkou si hrají na slepou bábu. Mohl by ses k nim přidat," řekla Rosana, Pipinova matka a zadívala se Smíškovi do očí.

"Ale to jsou holčičí hry," zaprotestoval Smíšek. Poslední, co teď chtěl dělat, bylo honit se zavázanýma očima přehnaně vřískající Berunku s Barvínkou. Nikdy úplně nechápal, proč nadělají hobitky u svých her tolik hluku. Jemu spíše vyhovovalo, když se mohl tiše s Frodem plížit zeleninovým záhonem a vyhlížet, jestli sedlák Červík nezpozoroval, že mu právě ukradli půl pytle mrkve.

"Máš pravdu," uznala, k velkému Smíškovu překvapení Rosana.

Smíškovi zasvítily oči. Třeba mu dovolí jít si povídat s dospělými. Sice ho to moc nebavilo, ale všechno bylo lepší, než hrát se svými sestřenicemi na slepou bábu. Jeho naděje ale vzápětí pohasly, protože Rosana zvedla Pipina z jeho židličky a položila mu ho do náruče.

Zářivě se na Smíška usmála. "Hrajte si spolu. Konečně si budeš moct hrát klučičí hry s klukem."

Smíšek chtěl zaprotestovat, ale Rosana se už otočila a vrátila se ke krbu. Smíšek se podíval na hobita ve svém náručí. Pipin se blaženě usmíval a svýma malýma ručkama ho tahal za vlasy. Smíšek se na něj zašklebil a chtěl ho vrátit zpátky do židličky, ale zachytil varovný pohled svého otce. Smíšek si těžce povzdychl. Takže mu nezbývá nic jiného, než si hrát s jednoletým prtětem. Zvedl svého bratrance znovu do náruče a odnesl ho do jednoho pokoje. Zřejmě ložnice. Nohou zavřel dveře, sedl si na postel a Pipina si položil vedle sebe.

Pipin se na něj vyčkávavě díval svýma zelenýma očima a Smíšek usilovně přemýšlel, na co by si s ním mohl hrát. Byl na svoje rodiče pořádně naštvaný, že mu hodili na krk takové mrně. Vždyť ani neumí pořádně mluvit!

"Tak co mám s tebou dělat?" zeptal se Pipina vyčítavě a ani nečekal odpověď.

"Počkej tady, dojdu pro míč," rozhodl se nakonec Smíšek, nechal svého bratrance na posteli a vyšel ven, aby se porozhlídl po nějakém míči. Bylo to to jediné, co ho napadlo. Přinést míč a kutálet si s Pipinem. Vzhledem k tomu, že Pipin uměl maximálně lézt po čtyřech, bylo vyloučené, aby se honili, nebo házeli a tohle byla jediná další hra, která Smíška napadla.

Až venku si uvědomil, že nemá ani ponětí, kde by tady mohl být nějaký míč. Přešel tedy chodbu a zkusil otevírat jednotlivé dveře k pokojům s tím, že Bralovi přece někde musí mít schované hračky.

"Co to děláš?" ozvalo se za ním zvědavě a Smíšek se otočil.

Za ním stála Perla a s ironickým úšklebkem ho pozorovala.

"Hledám míč. Mám si hrát s Pipem a na to potřebuji míč," odpověděl jí klidně Smíšek. Perla podezřívavě zúžila oči a měřila ho pohledem. Pak ale jen trhla rameny, otevřela jedny dveře a zmizela uvnitř. Po chvíli se znovu objevila a v ruce držela velký, růžový míč. Smíšek nakrčil nos.

"Růžový?! Nemáte nějaký jiný?"

Perla mu ho beze slova podala, ještě jednou se ušklíbla a dlouhými kroky odkráčela pryč. Smíšek na její záda vyplázl jazyk, ale míč si vzal a vrátil se zpátky k Pipinovi.

Otevřel dveře a vešel dovnitř. Zalapal po dechu. Pipin nikde.

"Pipe?" zavolal opatrně a rychle zavřel dveře.

Po chvíli se rozzářil, protože zaslechl slabé pofňukávání. Lehl si na zem a nahlédl pod postel. Odtamtud mu pohled oplatil pár zoufalých zelených očí. Pipin se nějak dostal pod postel a teď zřejmě nemohl ani tam ani zpět.

"Blázínku," usmál se Smíšek a vsoukal se pod postel k Pipinovi. "Ty ses tady zasekl, co? A co jsi tu vůbec hledal?" ptal se, zatímco svého bratrance opatrně vystrkoval ven.

Pak si znovu sedl na postel a posadil si Pipina do klína. Smíškovi bylo záhadou, jak se mu podařilo slézt z postele a vlézt pod postel a i to, proč tam vůbec lezl. Pipin se na něj jen nevinně usmíval a cumlal si palec.

"Směš," prohlásil nakonec, slezl ze Smíškova klína a odplazil se pro míč.

Uplynulo půl hodiny a Smíšek zjistil, že je Pipin naprosto neunavitelný. Pořád chtěl, aby si s ním Smíšek kutálel míčem a kdykoliv se chtěl Smíšek zvednout a odejít, natáhl po něm ručky, zelené oči se mu zalily slzami a on začal naříkavě volat: "Směš, Směš."

Smíškovi tedy nezbývalo nic jiného, než si sednout a trpělivě si dál kutálet míčem. Nechtěl, aby začal Pipin brečet. Vůbec netušil, jak se brečící mimino uklidňuje. Najednou uslyšel, jak vrzly dveře, a ohlédl se. Ve dveřích stála Barvínka s Perlou a v očích jim zářila špatně potlačovaná žárlivost.

Následující kapitola