Hobití kostýmy

Konečně se nám podařilo sehnat fotky a můžeme tedy vydat článek o tom, jak jsme si vyráběly naše kostýmy. Dalo to dost zabrat, ale výsledek stojí za to!

Poznámka: Díky Kiwi a Clarisse se Polly podařilo udělat zvýraznění komentářů. Tak snad to bude fungovat.

Dle Kiwi jsme ještě dosaly bezvadný nápad, ale nevíme, kdy se nám ho podaří zrealizovat. Schválně, jestli to odhalíte....

---

Začalo to tím, že jsme se rozhodly, že si pořídíme přesné hobití kostýmy (tedy spíše oblečení podle dvou nejmenovaných hobitů).

Plášť - Jako první jsme se odhodlaly pořídit plášť. V obchodě je ale strašně drahý, stojí dva tisíce a ještě má špatnou barvu, takže jsme se rozhodly, že si ho ušijeme. Naštěstí jsem byla asi před třemi lety na táboře s tématikou Pána prstenů a odtamtud jsem si odvezla pár super věciček, mimo jiné i hobití plášť. Problém je, že ten plášť byl strašlivě krátký, bílý a kapuce se nedala pořádně nasadit. Takže jsme ho pořádně rozpitvaly, opsaly si střih, provedení a nechaly ho jako vzor, podle kterého budeme šít ty naše. První problém byl koupit látku. Po té, co jsme oběhly všechny obchody s látkama u naší školy a zjistily, že za a) žádnou podobnou nemají nebo za b) jí mají metr za tisícovku, jsme se rozhodly sklopit uši a požádat o radu naše mamky. Moje mamka poradila, že bychom to mohly koupit v nějakém obchodě u Korunní ulice (kde jsme loni hledaly ty Pollyiny korálky). Naštěstí jsem asi o dva bloky dál chodila celý rok na tancování, takže jsme do té ulice trefily. Příslušný krámek jsme po několika marných pokusech a vyděšením většiny nájemníků v ulici našly a zapadly dovnitř. Těch látek tam bylo hodně, opravdu hodně. Nic, co by přesně odpovídalo hobitím plášťům, neměli. Vlastně nic, co by odpovídalo třeba jen té barvě, nebo látce. Potom, co jsme byly ujištěny, že nic podobného tady nemají, jsme hned u pultu zakoply o balík vyhovující látky. Je pěkně měkká, velice pružná, lehká a přitom hřejivá. Jediný problém je, že je tmavě hnědá, ale to jsme se nakonec rozhodly milostivě ignorovat. Pak se Polly jala počítat. Vůbec nechápu, co tam s těmi čísly dělala. Když jsem se jí zeptala, jestli si je jistá, že máme koupit tolik metrů čtverečních látky, nabídla mi, že to můžu přepočítat. To jsem s díky odmítla a se zděšením pozorovala, co tam vyrábí. Vyšlo jí, že máme koupit asi pět metrů čtverečných látky. Stálo to pět stovek, ale co bychom pro plášť neudělaly. Ale ukázalo se, že látka není tak lehká, jak jsme si myslely, ten balík byl pořádně těžkej a odtáhnout ho domů byla fuška.

Pokračování komedie "Irith a Polly se už definitivně zcvokly" proběhlo u mě doma. Tam jsme tu látku rozložily a rozhodly se, že ji nastříháme. Měli jste vidět ten koberec z látky, bylo to přes celý obývák. Zjistily jsme, že doma vážně nemám žádné měřidlo dlouhé metr a půl. Tak jsem přinesla kopí, které jsem pro změnu měla a chtěly jsme to odměřit kopím. To se nepovedlo. Tak jsme nakonec použily provázek a normální pravítko. Máte dojem, že nám to celou dobu vycházelo až neuvěřitelně dobře? No, já ho měla také. Pak se ale objevila moje vrozená nešikovnost a já za jednu minutu: rozbila památeční mamčin keramický zvoneček, šlápla na kopí a ulomila z něj jednu část hrotu a uklouzla po té látce a asi o centimetr minula prosklenou skříň. Ta rána, když jsem spadla, musela být slyšet i o tři domy dál. Polly mě jen zděšeně sledovala, nakázala, že mám sedět na zemi a ani se nehnout, sebrala mi prozíravě nůžky a jala se stříhat látku. Já jsem přitom samozřejmě kibicovala a podařilo se mi ještě rozpatlat po sobě, zemi, látce i Polly jogurt. To jsem ale šikulka, co?

Polly nějak nastříhala látku, pořád u toho drmolila, že za nic neručí a zoufale se dívala no to, co z látky stvořila. Ale bylo to náhodou docela rovné. Měly jsme pak každá dva díly pláště - plášť a kapuci, které bylo nutné přišít k sobě a ještě šitím upravit.

Pokud byste si chtěli ten plášť také vyrobit, ale nevíte jak na to, napište nám a my zveřejníme druhý článek s přesným popisem práce, fotkami a "dobrými" radami.

Pak jsme ale musily uklidit tu spoušť, co jsem napáchala. Odněkud jsem vyhrabala tavnou pistoli a jaly jsme se kopí a zvoneček slepovat. Kopí jsme slepily v pohodě, vůbec to na něm není vidět. Ale ten zvonek… vypadá to jako těžké moderní umění… ale ještě to nikdo nezjistil, tak dobrý.

Pak přišlo na řadu samotné šití. Nevím, jak probíhalo u Polly, ale u mě přesně dle tradic mé smůly a nešikovnosti. Když jsem se to konečně odhodlala začít šít a ušila to (Odmítla jsem to šít na stroji. Když už si mám plášť vyrobit, tak jedině opravdu poctivým šitím), přišla mamka a upozornila mě, že jen jednoduchým stehem se to rozpadne. A že jsem to měla dělat stehem zadním. Odmítla jsem to přešívat a prostě to sešila dalším jednoduchým stehem, ale z druhé strany, aby navzájem vytvořily ten zadní, jestli víte, co myslím. Ten tunýlek na gumičku jsem pak šila těžce postiženým zadním stehem v mém provedení. Ještě že ta nit není moc vidět….

Lorienská spona - Nezbytný doplněk k plášti byl Lorienský lístek. Mňo jo, ale z čeho ho vyrobit? Oběhla jsem celý internet, prosila o radu některé zručnější blogery, ale nic. Pak dostala moje sestra geniální nápad. Vyrobíme ji z fima (taková ta pečící hmota)! S Polly jsme se vydaly koupit fimo a takové ty cvakátka na brože, jak se to tím připíná k oblečení. Jak jsme získaly tyto dvě věci, už víte. Druhý den poté jsme se rozhodly, že si tedy spony vyrobíme. Asi bude lepší, když popíšu průběh celého toho památného úterka 5.8.2014, protože jsme tehdy , mimo jiné, kupovaly i další části kostýmu.

Události úterý - Sešly jsme se s Polly někdy v deset na tramvajové zastávce blízko mého domu, abychom šly k rákosníkům dokoupit potřebné. Tam, kde bydlím, jsou dvoji rákosníci. Nejdřív jsme tedy zamířili k jedněm a pak všechno pořídily u druhých, lépe zásobených. Jako první jsme se rozhodly, že koupíme košile. Po tom, co jsme byly třikrát ujištěné, že tady žádné bílé košile rozhodně nemají, jsme jich našly celý regál. Ale každá ta košile byla mohutně zabalená a opancéřovaná. Zděšeně jsme se na to dívaly, načež se šla Polly více méně dobrovolně zeptat, jestli si je můžeme vyzkoušet. Bylo nám vysvětleno, že je to pánská košile. Řekly jsme, že to nevadí. Dívali se na nás dost divně. (Pak mi došlo, jaký typ žen většinou nakupuje v pánských odděleních. No nic. Už tak se na nás dívali jak na totální exoty (jako všichni)). Pak proběhl památný rozhovor Polly vs. prodavačka.

Polly: Můžu si tu košili zkusit?

Prodavačka: Ale ta fám bude velká!

Polly: Ano ale, když si vezmu menší, můžu si ji zkusit?

Prodavačka: Ale vy potšebujete menší!

Polly: Ano! A když si vezmu menší číslo, můžu si ji zkusit?

Prodavačka: Fíte so, já fám ukášu, kde máme menší.

A tak dále a tak podobně. Já jsem se maskovaná regálem s kalhotama svíjela smíchy a Polly vypadala opravdu hodně nešťastně. Ale nakonec nám prodavačka dvě košile odzbrojila (vytáhla z nich všechny připínáčky, které by vystačily na zásobení menší zbrojovky) a nechala nám je, ať si je zkusíme. Polly má o číslo větší košili než já a je jí akorát, na mě ta moje visí. No co, malý roztomilý hobit.

Pak jsme se jaly shánět kalhoty. Našly jsme dost dobré. Stejná látka a dokonce i barva. Jen… řekněme, že na ulici v tom normálně vyjít nemůžete. Na mě opět ty kalhoty visely a Polly byly dobře. Dojem malého hobita to ještě umocnilo (pak jsem zjistila, že proto, že Polly si koupila normální velikosti, zato já se na velikosti nedívala a vybírala podle barvy, takže ty kalhoty jsou 5XL). Poté jsme si je šly zkusit do kabinek.

Když jsme vylezly v nich oblečené, jednak jsme padly smíchy a jednak několik lidí spěšně opustilo krám. Zase jsme zalezly, že se převlékneme zpátky. Ve chvíli, kdy jsem byla skoro celá nahá, přišla prodavačka a vyhodila mě ven, že si chce nějaká paní něco zkusit. Paní se na mě omluvně usmála a rychle zaplula dovnitř. Polly mi sice nabídla, že se můžu jít převléknout k ní, ale protože už nás doopravdy sledovali úplně všichni, raději jsem se převlékla za regálem s trikama. Ted už nám zbývalo jen sehnat vestu a modrý kabát. Šálu totiž mám ze Skotska.

Podařilo se nám sehnat takové tílko, které by se dalo vydávat za vestu. Jediný problém byl, že bylo svítivě oranžové. Udělaly jsme pokus zeptat se prodavačky, jestli nemají ještě nějaké jiné, žluté barvy, ale zůstalo jen u pokusu. Raději jsme tedy rychle zaplatily a odešly s tím, že ho nabarvíme.

Den pokračoval u mě doma. Jakmile jsem zavřela domovní dveře, začala Polly hlasitě jásat, jak je to skvělé, že konečně může mluvit v mužském rodě. Takže jsme se celý den oslovovaly "Pipe" a "Smíšku", mluvily v mužském rodě a řeknu vám, že když jsem šla něco koupit, měla jsem dost problém přehodit zpátky do normálu.

Vytáhla jsem fimo a všechny drátky, které jsem doma měla, Polly dodala svoje. Nakonec jsme se dohodly, že uvedeme v praxi dělbu práce, já jsem se vrhla na patlání Lorienských lístků a Polly na kalhoty. Tedy, abychom si rozuměli, jala se zkracovat ty kalhoty, co jsme koupily. Byly totiž dost dlouhé, zvlášť ty moje a musely se zkrátit tak do půli lýtek. Nejdřív jsme je dost složitě odměřovaly s křídou, kreslily značky, upravovaly pravítkem a tak, potom Polly vymyslela geniální způsob, jak to založit a sešít, aby se to nemuselo stříhat. Zatímco pilně šila a příslušně to komentovala, já jsem začala dělat kostru z drátků na ten lístek. Nebudu vás unavovat technickými podrobnostmi. Pokud byste si chtěli něco takového vyrobit a nevíte jak, opět napište, a dodáme návod.

Polly se ty moje kalhoty nepovedly a na jedné nohavici jí přebývaly asi tři centimetry materiálu… když to moje mamka viděla, rozhodla se raději, že to ustřihne a zapošije (Ne, Polly, já si nestěžuji, já pouze konstatuji).

Pak, po telefonickém rozhovoru se mojí mamkou, jsme se rozhodly, že tu vestu vypereme v pračce se savem, tím jí odbarvíme a pak ji obarvíme na žluto batikovací barvou. Takže jsem ještě letěla koupit savo. Protože jsme celou dobu byly v těch kostýmech a mě se nechtělo tu košili sundávat, jen jsem si vzala džíny, vymotala se z šály a vyrazila…. Až pozdě mi došlo, že pánská košile není úplně nejlepší oblečení na ven. Lidi se na mě dívali jak na sexuálního maniaka, který v té podezřelé, růžové flašce nese něco odporného a velice pravděpodobně nezákonného. Ale co, savo jsem koupila. Polly mezitím dopatlala lorienské lístky a daly jsme je péct. Pak jsem zakempovala před pračkou, dala tam předpírku a sledovala, kdy tam budu moci přidat savo. Po chvíli se ke mně přidala Polly, tak jsme tam seděly obě a hypnotizovaly pračku.

Savo bylo úspěšně přidáno a vesta se v tom začala máchat. Po dvou hodinách nezměnila barvu ani o fous. Tak jsme se naštvaly, vytáhly jí a rozhodly se, že to rovnou nabarvíme. Daly jsme to tedy do hrnce s vodou, přidaly barvivo a začaly vařit. Nic. Nakonec jsme to tím savem prostě polily, ale stále nic. Ta vesta je zřejmě komplexně barvyodolná.

Jediné, co změnilo barvu, byla Pollyina košile, když se pokapala tu žlutou barvou. A také její záclona, když… netuším, co s ní dělala, že ji dokázala od té vesty obarvit a nechci to vědět.

Tím byl tedy náš veleúspěšný den zakončen. Vestu jsme odpískaly a rozhodly se, že koupíme novou. Takže už zbýval jen modrý kabát a žlutá vesta. Prostě věci, které v srpnu seženete na 100%.

Pokračování probíhalo tak nějak průběžně :-). V jednom městě u mojí chalupy se mi podařilo sehnat žluté tílko a modrý svetr (jela jsem do toho městečka ve strašlivém dešti, na kole, nefungovala mi zadní brzda a měla jsem skoro vypuštěné gumy). Doma mi bylo oznámeno, že z toho svetru se vážně nedá udělat kabát, ale také mi bylo nenápadně sděleno, že mám počkat do konce prázdnin a ono se to nějak vyvrbí. Na konci se prázdnin se vyvrbilo, že mi ho teta ušije a dá mi ho dodatečně k svátku. Takže jsme s mamkou jely koupit látku. Bylo to opět do toho obchodu u Korunní. Nepodařilo se nám vybrat úplně přesnou látku. Barva sice sedí, ale je to manžestr. Snad to nebude moc vadit. Na chalupě jsem si s tetou sedla a začaly jsme dávat kabát dohoromady. Ona to měřila, stříhala apod. a já jí vyprávěla veselé historky, jak jsem s Polly sháněla ostatní části kostýmu. Načež mi teta přikázala, ať si sednu s rukama za zády a pro jistotu se ani nehýbu. Dobře udělala. Vůbec nechápu, jak se jí podařilo sestavit tak složitou věc jako střih na kabát z mé bundy, ale rozhodně se jí to povedlo skvěle. Pak to ještě sešívala, a i když tvrdila, že to zkazila, podle mě je to úplně skvělé. Jen ta práce, když hledala, jak vůbec ten kabát má vypadat…

S Polly jsme se usnesly, že to tílko je vážně strašné a prostě její vestu také ušijeme. Prošla jsem doma hromadu módních časopisů (to utrpení… :-)) a našla dobrý střih. Pak jsme prvního září hned po škole jely koupit látku… do toho samého obchodu, kde jsem byla už třikrát. Samozřejmě jsme zabloudily. Kdyby nebylo Pollyina orientačního smyslu, bloudíme tam doteď. Po několika zoufalých telefonátech se nám podařilo vybrat látku, a protože jsem samozřejmě zapomněla zjistit, kolik jí je potřeba. Nakonec jsme vzaly jsme všechno, co měli. Doma jsme se rozhodly nastříhat papírový střih, jestli víte, co myslím. Ten střih byl totiž nakreslený na obrovském papíru, kde bylo kromě toho asi pět dalších střihů na něco jiného. Totálně jsme se do toho zamotaly, ale kupodivu se nám podařilo obkreslit a vystřihnout správný. Potom jsme šly na zahradu (kde moje rodina staví dům) a nosily tam dřevo… i s vosím hnízdem…

Vestu nakonec hrdinně sešila Pollyina mamka.

Takže konec konců, kostýmy se nám podařilo sehnat náramně. Vyšší level teď bude sehnat uši.

Dohromady se vším všudy nás kostýmy dohromady vyšly každou asi na 1500,-. To není zas tak strašné, když si vezmete, že já mám za tuto částku plášť, loriénskou sponu, kalhoty, košili, kšandy, kabát a šálu. A Polly rovněž plášť, sponu, kalhoty a košili, ale k tomu ještě vestu.

Jediný problém je naše… jak to říct, fyziologie. Já mám naštěstí celkem chlapeckou postavu - široká ramena a neznatelný pas, zato Polly má typické "přesýpací hodiny". Takže Smíšek v našem podání holt bude mít velice ženskou postavu :-). Zbytek snad zamaskuje plášť a u mě kabát (neumíte si představit, jak ty kšandy vypadají blbě). Jen nám asi bude hrozné vedro. No, co bychom pro naši posedlost neudělaly…

UPOZORNĚNÍ!!!!! Následují naše fotky v kostýmech. Po delší diskuzi jsme se rozhodly obličeje nezamazávat (vypadá to děsně blbě), takže jen na vlastní nebezpečí! Slabší povahy by mohly snadno dostat šok! Prosím, ujistěte se, že máte kvalitní prášky na spaní, protože za ty noční můry, co z toho budete mít, odmítáme nést právní zodpovědnost!!!!

Jako první serie fotek "Smíškův kostým"krok za krokem.

(všimněte si, jak hrdinně šoupe bradu)

Následuje serie "Pipinův kostým krok po kroku"

A nakonec ještě porovnání. Komu to sluší víc? :-)

(Zdroj obrázku)

(Zdroj obrázku)

(Zdroj obrázku)

Doufáme, že jste se moc nelekli a teď už jen neškodný detailek Lorienského lístku.