Nildanya - Kapitola druhá

Druhá "kapitola" a druhé ponoření do Smíškova nádherného světa, který kazí jen jediné - jeho mladší bratranec. Kapitola se odehrává v někdy v době od Pipinovo dvou do jeho tří let let, a konečně v ni Smíšek pochopí, proč Perla, Berunka a Barvínka tolik žárlí. Pokud bych opět byla mimo, co se klukovského způsobu myšlení píše, opravte mě (a to platí i pro všechny následující kapitoly).

---

Předchozí kapitola

Kapitola druhá

"Smíš-ku! Smíš-ku!" rozesmál se Peregrin Bral a rozběhl se vstříc svému staršímu bratranci. Smíšek ho otráveně objal a nevšímal si, jak kolem něj Pipin nadšeně poskakuje.

"Konečně máš bratrance, se kterým si můžeš hrát," usmála se Esmeralda Brandorádová a postrčila Smíška do dveří. "Tak si hezky hrajte! Zítra si pro tebe přijdu!"

"To je vážně úžasné," zabrumlal Smíšek a kopal do kamínků na cestičce, před norou strýčka Palladina Brala.

Esmeralda se na něj jen usmála a upravila mu jednu hnědou kšandu, která se mu svezla přes rameno. Polibkem se rozloučila se svým bratrem, zamávala Smíškovi, a odešla.

"Vítej u nás!" pozdravil Smíška Palladin a potřásl mu rukou. "Jsem rád, že už jsi tady. Pipin se po tobě pořád sháněl. Poté, co se naučil vyslovovat tvé jméno, neříkal skoro nic jiného. Pořád jen volal Smíš-ku Smíš-ku. Bylo to k nevydržení," rozesmál se starší hobit a pohladil Pipina po vlasech, "myslím, že si tě doopravdy oblíbil. Má jen tři sestry a tak potřebuje klučičí společnost."

Smíšek se usmál. Kdyby nebyl na Pipina tak naštvaný, možná by mu ho bylo docela líto. Jeho mrňavý bratranec si totiž vyfňukal, že k němu on, Smíšek, musí přijít na návštěvu. Smíškova matka se toho okamžitě s nadšením chopila a dohodla se se svým bratrem, že u něj Smíška nechá přespat. Takže Pipin zase dostal, co chtěl. Smíšek se divil, jak může být jeden malý hobit takhle tvrdohlavý.

"Holky jsou vzadu na zahradě, jděte se s nimi pozdravit. Já zatím připravím svačinu," pokračoval Palladin s úsměvem a zřejmě si nevšímal Smíškovi trpkosti.

Slovo 'svačina' Smíška trochu rozveselilo, ale přece ne dost. Znechuceně se podíval na svého bratrance, který mu svou malou packou svíral ruku, vítr si pohrával s jeho hnědými vlasy a on se nábožně díval nahoru na Smíška. Byly mu teprve dva roky.

"Tak pojď," vzdychl Smíšek, popadl Pipina, který se tvářil jako by se mu splnil celoživotní sen, do náruče a odešel s ním dozadu na zahradu.

Okamžitě k němu dolehl zvuk výskajících hlasů. Berunka s Barvínkou se honily mezi stromy a vesele na sebe volaly. Perla nebyla nikde k nalezení, ale Smíšek předpokládal, protože jí bylo už sedmnáct, že se raději prochází někde venku s některým mladým hobitem.

"Ahoj!" pozdravil je nahlas a obě hobitky ztuhly.

Smíšek postavil Pipina na zem, ale ten se okamžitě snažil vydrápat zpátky nahoru a vytahával Smíškovi košili.

"Ještě že už jsi tady," pozdravila ho Berunka a na pozdrav ho políbila na tvář. Barvínka mu potřásla rukou a zamračeně pozorovala Pipina, který se úporně snažil stáhnout Smíška tak nízko, aby na něj mohl vylézt.

"Tak si pojďte hrát s námi," přerušila trapné ticho Barvínka a plácla Smíška přes ruku. "Máš jí!" Smíšek se rozesmál, odstrčil Pipina a začal ji honit. Po chvíli se k nim přidala i výskající Berunka a honička vypukla nanovo. Pipin si sedl na zem, pofňukával a uslzenýma očima Smíška sledoval.

Takhle ho našla až Perla, která se mezitím vrátila z procházky a teď se přišla podívat, co se děje, protože tři hobiti dělali víc hluku než Brandyvína po jarním tání.

"Ach ty můj chudáčku," vykřikla a sedla si vedle Pipina. Otřela mu oči svým rukávem. "Oni tě tu nechali?"

Pipin přikývl a vysmrkal se do jejího kapesníku.

"Smíš-ek!"

Perla se na něj zamračila. "Ošklivý hobit, když tě tady takhle nechal. Chudáčku," řekla a posadila si ho na klín. "Nechtěl bys jít se mnou zpátky domů?"

Pipin rázně zavrtěl hlavičkou.

Barvínka právě zakopla a spadla do trávy a Smíšek se celý zadýchaný posadil vedle Pipina s Perlou.

Pipin k němu natáhl ručky a rozzářeně zavolal: "Smíš-ek" vykroutil se z Perlina náručí a přelezl na Smíška.

Perla sjela Smíška pohrdavým pohledem a okamžitě uraženě odešla. Smíšek se na ni vylekaně díval a snažil se od sebe odstrčit dotěrného Pipina.

"No tak, nech mě, Pipe," zabručel a tázavě se podíval na Berunku s Barvínkou, které stály kousek od něj a zamračeně se na ně dívaly. Smíšek nakonec zvedl Pipina do náručí a přešel k nim.

"Co se Perle stalo?"

Barvínka se zamračila ještě víc a odvrátila se od něj. Smíšek postavil Pipina na zem a chytil Berunku za ruku.

"Řeknete mi někdo, co se děje?"

Berunka se mu tvrdě podívala do očí. "Děje se to, že nám bereš našeho bratříčka."

Smíšek zalapal po dechu. "Cože?!"

"Je to tak!" přerušila je Barvínka. "Nevíme, co jsi s ním udělal, ale vypadá, že je tebou úplně posedlý. Pořád se po tobě ptá. Má tě daleko raději než své vlastní sestry a to tě viděl asi jenom třikrát. Ale my to nedovolíme. Nedovolíme, abys nám ho zkazil," řekla a dloubla ho prstem do hrudníku. Byla rudá vztekem a ochranitelsky Pipina objímala. Smíšek se zatvářil naprosto zmateně.

Ale Barvínka pokračovala dál. "Však my víme, co pořád provádíš. S tím Frodem Pytlíkem. Kradete hobitům ze sadů ovoce a vůbec. Provádíte jen samé lumpárny," obvinila ho Barvínka.

"A my nechceme, abys zkazil i našeho bratříčka," uzavřela Berunka.

Smíšek pokrčil rameny. To co říkaly o Frodovi byla pravda, ale jinak… "Já se s ním kamarádit nechci. To on se na mně pořád lepí," řekl a šlehl po Pipinovi znechuceným pohledem. Berunka se nadechla.

"Svačina!" ozval se hlas jejich matky Rosany. Berunka se na sebe s Barvínkou podívaly a obě se rozběhly ke dveřím. Smíšek si těžce povzdychl, zvedl šťastně se tvářícího Pipina a rozeběhl se s ním na jídlo. Pomalu mu začalo docházet, co Pipinovo sestrám vadí. Chtěly mít Pipa samy pro sebe, jako své miminko, aby se o něj mohly starat a hrát si s ním holčičí hry "na maminku a tatínka" a podobně. Ale pak přišel on, Smíšek, Pipin se na něj upnul a Berunce s Barvínkou se jejich sen začal rozplývat před očima. A to nemohly dovolit. Jediný problém ale byl, že Smíšek rozhodně Pipinovo nadšení neoplácel. Byl by mnohem raději, kdyby Pipin zůstal se svými sestrami a neotravoval ho. Ale jak to má vrcholně podezřívavým Pipinovo sestrám vysvětlit?

Smíšek klidně spal. Bylo mu jedenáct let, ale vyrostl o tolik, že vypadal alespoň na třináct. Také byl na to náležitě hrdý. Zdál se mu krásný sen a on si užíval alespoň chvilku klidu. Spal totiž v noře svého strýce Palladina Brala. Byl k Bralovým pozvaný na týden, aby si hrál s jejich nejmladším synem, Peregrinem. Pipin Smíška pořádně štval. Vytrvale za ním lezl a nenechával ho ani chvilku o samotě. Pořád si s ním chtěl hrát a i když se na něj Smíšek zlobil, nebo mu nadával, měl na tváři blažený výraz. Evidentně byl nadšený, že zase může být se Smíškem.

Najednou s sebou Smíšek trhnul. Někdo mu položil ruku na rameno.

"Cso ssse dějjje?" zamumlal v polospánku a otevřel oči. Před ním stál Pipin v bílé noční košili a za sebou táhl obrovského, plyšového medvěda.

"Co zase chceš?" zeptal se Smíšek unaveně.

Pipin na něj vykulil zelené oči a zašeptal: "Já nemůžu ušnout."

Smíšek zavrčel a pokusil se zahrabat pod peřinu. Pipinova malá ručka mu ale nahmátla bradu a otočila ji k sobě.

"Můžu jít k tobě? Já še bojím a je mi žima," zašišlal Pipin a zamrkal na Smíška. Smíšek se neochotně odvalil a Pipin si radostně vlezl k němu. Obrovského medvěda mu přitom strčil přímo do obličeje. Smíšek se odvrátil a snažil se ignorovat Pipinovo tělíčko, které se k němu přitisklo, a navíc ho ještě Pipin oběma rukama objal. Věděl, že kdyby na něj zařval, ať ho neotravuje a vrátí se k sobě do postele, Pipin by byl schopný jen pokrčit ramínky a dál na něj vytrvale kulit smutné, zelené oči, dokud by se Smíšek neslitoval a nedovolil mu, aby si vlezl k němu.

"Jši můj nejlepší kamalád. Můj Smíšku," oznámil mu Pipin vážně a přitiskl se k němu co nejpevněji.

Smíšek jen zavrčel a znovu usnul.

Následující kapitola