Druhá část mého Bretoňského cykloputování. Pak ještě bude následovat "Irith-vidí-hobity-i-v-Bretaňi", ale bude to chudší než Skotsko, protože jsem toho, ač jsem se snažila, našla mnohem méně.
Tak si užijte další část!
5. den 20.8.2014 - Další cyklistický den. Díky včerejší procházce městem jsme měly s mamkou rozmyšleno kudy jet tak, aby sestra nemusela po hlavní silnici. Ano, všechno jsme si obešly a důkladně prohlédly. Takže jsem se samozřejmě ztratila. Na kruháči jsem odbočila špatně. Ale podařilo se mi zbytek naší malé výpravy dohnat a jely jsme dál.
Chapelle Treminou - První dnešní kostel. Stál přímo u silnice, byl zavřený a kalvárii měl tak malinkou, že to, jak mi bylo dodatečně řečeno, kalvárie ani nebyla. Byl to jen křížek na schůdkách, co vypadal jako šibenice. Skoro to za to ani nestálo. Skoro, kdybych neměla takovou úchylku pro hezké kostely :-)
St. Jean Trolimon - Další kaple. Zase zavřeno. Ale kaple zase nádherná.
Beuzec - Sem jsme zajeli kvůli kešce, ale byla tu další krásná kaple s kalvárií a pak jsme našly i úžasný, tříkomorový dolmen.
Tronoan - Nejkrásnější kostel dneška s nejkrásnější a nejstarší kalvárií v Bretani. Ta kalvárie byla vážně nádherná. Celý Nový zákon vytesaný do dvou metrů krychlových kamene. Bohužel je už žula dost zvětralá a tak se obrysy ztrácejí. Schody na zvoničku byly tady těžce maskované, ale nakonec jsme je odhalily :-). Tedy, to musí být finance, když si na schody postaví samostatnou věž…
Pointe de la Torche - Mys surfařů, maličkatého, nedomrlého tumulusu a bunkrů. Roztomilá kombinace. Ten tumulus byl asi dvoukomorový, malý a nijak zvláštní (ten naprosto neznámý u Beuzecu byl větší a lepší). Bunkry mě nijak neoslovují a ti surfaři…. Já o mořském surfingu nic nevím, jelikož provozuji jen windsurfing a to ještě od dost nedávné doby. Ale… no, měla jsem dojem, že by to nemělo vypadat tak, že si na to prkno lehnete, zuřivě mácháte všemi končetinami, abyste se dostali do blízkosti nějaké vlny, tam se postavíte, zaječíte a po zádech spadnete do vody….
Jo, a strašně to tam smrdělo. Nevím čím, ale bylo to vážně příšerné.
Po cestě k St Guénolé jsme se ještě stavily v kapli, kde měl dle pověsti Tristan čekat na Isoldu. Kaple dozajista zajímavá, jen ta opět měli dost divnou výzdobu. Stropní trámy jim totiž zdobily příďové lodní figury, takže první, co člověk uvidí, když do kaple vstoupí, jen nahá ženská. A dodám, ze stropu tam visely modely lodí, jak je v Bretaňi zvykem.
St Guénolé - Obědvali jsme u místního muzea, které stálo uprostřed tak různorodého a hustého shluku menhirů, že jsem to ještě neviděla. Vévodil tomu obrovský, čtyřkomorový tumulus. Dále tam bylo několik opracovaných menhirů (jeden z vytesanými ornamenty), několik sarkofágů a dolmenů. Zajímavé je, že to nepocházelo z jednoho období, ale z různých dob během asi 5 tisíce let…
Tímto městečkem jsme projížděly, míříce na maják Eckmúhl. V přístavu nás odchytil nějaký starý pán. Vypadal jako bezdomovec. Měl psíka na provázku a v puse rozžvejkaný doutník. Pořád nám ukazoval, ať jdeme za ním. Mamka se rozhodla, že za ním tedy půjdeme. Nechápu. Řekl nám, že umí bezvadně anglicky a dál mlel francouzsky. Pak se nás třikrát během pěti minut zeptal, jestli jsme Němci, zdravil se se všemi v okolí sta metrů a dvakrát nás vedl kolem jednoho baráku dokola. Nakonec nás dovedl na písečnou stezku, kde nás opustil a jal se dolézat na nějakého pána v autě, aby mu ten doutník zapálil. Ujely jsme tak rychle, jak se dalo. Ale ukázal nám celkem dobrou cestu. Bez aut, při pobřeží, přímo k majáku.
Eckmúhl - Krásný kamenný maják na pobřeží. Mohlo se vylézt i nahoru, ale byla tam taková fronta, že jsme to vzdaly a jely dál.
Zastavily jsme u jedné plážičky a já šla na kešku. Po cestě jsem zjistila, že to, po čem celou dobu šlapu, nejsou kamínky. Byly to mušle. Hory a hory mušlí. Zavolala jsem sestru a mamku a jaly jsme se je po hrstech sbírat. Ségra je chce na něco do školy. Výsledek byl, že jsem na kole ke všemu táhla pět kilo mušlí…
le Guilvinec - Přístav, kterým jsme projížděly na cestě k městu Loctudy a místní katedrále. Cestou jsme narazili na hezký kostelík sv. Treméura a na krásně zachovalou chlebovou pec.
Loctudy- Město, kam jsme se táhli jen kvůli nádherné, románské katedrále (jediná románská katedrála v Bretani). Jakmile jsem do toho kostela vstoupila, přerazila jsem se na schodech a málem je sletěla po hlavě. Klasika. Ale kostel fakt hezký. Jen mám dojem, že jsem dneska viděla deset úplně stejných svatostánků, s deseti úplně stejnými kalváriemi.
Cestou zpátky jsem se ještě musela v Pont-l-Abbé několikrát vracet, jelikož rodiče zapomněli koupit chleba a vyslali pro něj mě. Prodavačka byla dost zděšená, když jsem vstoupila do obchodu a zahlásila "Buenos días! Por favor one bread and one baguette!" pak jsem s ní ještě pár minut spokojeně španělsko-anglicky a hlavně rukama-nohama konverzovala o tom, jestli jsem z České republiky, nebo Československa. Za žádnou cenu mi nechtěla věřit.
6. den 21.8.2014 - Cykloturistika po "nejzápadnějším" místě Bretaně.
Pointe du Raz - Mys, na kterém není bouře, vlnobití, konec světa a ztroskotání asi jen deset dní v roce. My to dali :-) Tedy, ten konec světa je tu furt. Toto místo je totiž další, ze světových "konců světa". Ale Pointe du Raz si tohle přirovnání rozhodně zaslouží. Bylo nádherně, oceán byl naprosto klidný, nefoukalo a obloha byla bez jediného mráčku. Prostě počasí, které by se tady mělo zaznamenat do kronik. Většinou tu jsou vlny až k soše padesát metrů nad hladinou oceánu…
Stály tu dva majáky a socha Panny Marie Spásy trosečníků. Bylo to vážně úchvatné. Jen jsme se nemohly moc zdržet, abychom měly dost času na další cestu.
Po příšerném kopci, na jehož vrcholku jsem málem dostala astmatický záchvat se nám ještě díky kešce podařilo najít menhirek v zapadlé vesničce kousek od hlavní.
Pointe du Van - Druhý takový mys.
Tady pro změnu byla nádherná kaple, jediný kostel zasvěcený sv. Thayovi. Bohužel byl zavřený.
Po cestě jsme ještě viděly několik moc krásných větrných mlýnů.
Pointe du Castelmeur - Na tomhle mysu měla být keška. Hledala jsem jí tam, ale musela jsem to vzdát. Tráva byla hrozně kluzká, boty mi padaly a z obou stran kolem mě byla propast. Ještě ke všemu jsem musela přejít po pěšince, metr široké, kde z každé strany byla vedle mě propast a čtyřicet metrů pode mnou moře. A ke všemu začalo foukat. Jediný krok znamenal jistou smrt. Na poslední chvíli jsem to vzdala a couvla. Kdybych se zřítila, nikdo by to nikdy nezjistil. Mamka čekala za kopcem, odkud sem nebylo vidět. Přežila jsem tedy, ale celý den jsem měla pocit jakési… mortality. Jako kdyby se v tom okamžiku vytvořilo několik paralelních vesmírů, ale jen v tomto jediném jsem přežila… jsem paranoidní, já vím.
Větrný mlýn v nějaké obci, jejíž jméno si už pro jistotu nepamatuji - Sem nás opět zavedla keška. Kousek od vsi stál, uprostřed hustého, nesmírně pichlavého křoví větrný mlýn. Nejdřív jsem se k němu snažila probojovat polem kopřiv, než mě mamka laskavě upozornila, že tím houštím vedou tunely… tak jsme si nakonec prohlédly i těžce rozpadlý vnitřek mlýna.
Pointe du Pernharn - Mys, kam jsme opět šly kvůli kešce a opět ji nenašly. tentokrát jsme slezly až dolů k moři, objevily podvodní jeskyni a byly asi jedno malé uklouznutí od dvacetimetrového pádu do vody plné velice ostrých skalek.
Goulien - Další hezký, malý kostelík s ručně vyřezávanými svatými.
Quillivic - Hezký malý kostelík s ohradní zdí, ve které byla zabudovaná studánka. Víte, jak jsou ve většině Bretonských kostelů zavěšené od stropu modely lodí? Tady byl ten model vystavený na nosítkách, zřejmě aby se mohl nosit v průvodu.
Cleden-Cap-Sizun - Nádherná katedrála v tomto hezkém městečku, s vytesanými loděmi na portálu. Také jsme tady strávily asi hodinu hledáním pekárny, který nakonec byla asi půl kilometru za městem a ne na náměstí, jak jsem se domnívaly.
Tugdual - Malý kostelíček s moc krásným jezírkem a zahrádkou. Jen bůhvíproč byl ten kostelík orientovaný na sever…
Po šíleném krpálu zpátky (jo, vyjela jsem to! Při čekání na mamku se sestrou jsem ještě napsala jedno drabble..) jsme se ještě stavily v sušenkárně, nakoupily místní sušenky a šly si odpočinout do autobusu :-).
7. den 22.8.2014 - Přesun do Normandie.
Cancale - Autobusová zastávka v městečku, proslulém svým trhem s ústřicemi. Jo, ochutnala jsem to. Sice mi po tom bylo dost špatně, ale to bylo spíš díky mé psychice, než kvůli jídlu. Takže, pokud byste to někdy chtěli jíst - musíte tu ústřici vypreparovat z mušle, zakapat citronem a pak vysrknout. Chutná to jako mořská voda s citronem.
(Pokud by to náhodou někoho napadlo, ta ženská na fotce fak nejsem já a ani nikdo z mé rodiny, připletla se mi do záběru náhodou a já jsem moc líná tu fotku šmikat)
Menhir du Champs Dolent - Tady nás vysadil autobus a měli jsme začít naši dnešní cestu. Menhir byl naprosto obrovský, největší, jaký jsem kdy viděla. Podle mých výpočtů mohl měřit tak osm metrů a to jen ta část, která koukala ze země. Podle pověsti je už v zemi dvěma třetinami a až tam bude úplně, nastane konec světa. Zřejmě se sebere a odletí na Pointe du Raz :-)
Dol-de-Bretagne- Středověké městečko s nádhernou katedrálou svatého Samsona. Poprvé za tento zájezd nám tady pršelo. Ale pršelo pořádně. Katedrála byla skvělá, po zkosených kostelících příjemná změna.
Odtud jsme se vydaly směrem k Mont-Saint-Michel. Zdálky jsme zamávaly Mont-Dol (nebyl čas) a přes krásnou kapličku sv. Anny vjely po cyklistické stezce do lesa. Všude tam byly posekané ostružiny a divím se, že jsme nepíchli, byl to fakt zázrak. Na jednom místě se najednou cyklostezka začala stáčet prudce doprava. Na místě jsme se setkali s dalšími účastníky cyklozájezdu a radili se kudy kam. Oni se zbaběle vydali po asfaltce doprava, kdežto my statečně pokračovaly polní cestou dál. Cestu jsme si neuvěřitelně zkrátily a ještě si prohlédly krásná políčka kukuřice, mrkve, salátu a cibule, kolem Mont St. Michel.
Večer jsme ještě měli slavnostní večeři v hotelu. Jen jako zákusek byl nějaký pohár s calvadosem, takže jsem ho obětovala tátovi.
8. den 23.8.2014 - Návštěva nádherného ostrovního kláštera a přejezd domů.
Mont Saint Michel - Nebýt davu japončíků a jiných asiatských turistů, kteří byli snad úplně všude, možná by to byl nejhezčí zážitek z Bretaně. Tam jsme se měli svést pendlem, který jezdil co pět minut. Průvodkyně měla jet napřed, aby stihla koupit lístky. Když jsme nakládali kufry do autobusu, ozval se druhé průvodkyni mobil. Autobus se v zastávce rozbil a nejdou otevřít dveře. Takže průvodkyně, která měla u sebe všechny peníze na zaplacení vstupu, zůstala uvízlá v autobuse a nemohla se dostat ven. Vydali jsme se tedy na zastávku, že nám ty peníze podá oknem a pojedeme to tedy koupit jako celá skupina. Pak se nějakému zřízenci podařilo otevřít ty dveře a řekl, že už je to v pohodě. Protože průvodkyně rozhodly, že nebudeme čekat, nastoupili jsme do toho autobusu, že to riskneme a pojedeme s ním. Zavřely se dveře, autobus nastartoval a… nic. Mezitím nám ujel další autobus. Po několika pokusech to autobus vzdal a vystoupili jsme. Jel další autobus. Nezastavil, protože byl plný. Tak jsme jeli až tím dalším. Autobus nás vysadil před mostem a po něm jsme se vydali do kláštera. Město pod klášterem bylo úžasné. Středověké baráky s břidlicovou střechou, obchůdky, palačinkárny… Prohlídka kláštera byla celkem v pohodě, podařilo se nám to stihnout ještě před hlavním náporem turistů. Nevím, co k tomu dál říct. Fotky mluví za vše.
Pak ještě následovala prohlídka města ulicemi, po hradbách a pod hradbami. K završení dne jsme klusali k našemu autobusu, abychom nepřišli pozdě. Co víc si přát?
9. den 24.8.2014 - Cesta domů proběhla v pohodě, bez front a k našemu domu jsme dorazili v deset ráno. Pohoda.
A to jest vše. Bretaň byla skvělá, i když na Skotsko prostě neměla. Když už pro nic jiného, tak zkrátka z principu :-) Ale moc se mi tam líbilo, z těch částí Francie, kde jsem zatím byla, asi nejvíc.
Vždycky, když Irith vydá takový deník, dělám jednu věc.
OdpovědětVymazatUdělám si čaj, uvelebím se v posteli, pustím si Boba Dylana a čtu. Netuším proč, ale je to fakt dobrá kombinace.
Doporučuji. A mimochodem, už jsem ti říkala, že se mi líbí tvoje fotky? Máš dobrý záběr.
A má todobrý obraz. Evidentně kvalitní foťák.
[1]:Ehm... ty fotky povětšinou nejsou moje, ale mamčiny .
OdpovědětVymazatJá mám mnohem horší foťák, takže ta kvalita je naprosto nesrovnatelná a proto sem dávám mamčiny fotky.
Rodiče dělají do umění, takže se v něčem takovém jako je zlatý řez bezvadně vyznají a praktikují
Já asi fotím hůř, nevím, nikdy jsem se nenaučila fotky docenit.
Ten bretaňský styl křesťanskopohanského dolmenismu se mi fakt líbí a s tvých paranoiních pocitů jde mráz po zádech i cynicky skeptickému Jeremiášovi, neboť měl nedávno s jistým astrofyzikem - amatérem dlouhý pohovor o paralelních vesmírech a dosud si netroufá určit hranici, kam ještě sahá věda...Opět jeden článek, který nedokážu zcela obsáhnout na jedno přečtení. Važ si toho - málokdo něco takového dokáže (jen pár vysokoškolských profesorů, jejichž nesmírně komplikované výplody čas od času čtu a zpracovávám, když má mamka moc práce a nestíhá odevzdávat eseje a reflexe. Inu každá zkušenost se hodí ).
OdpovědětVymazatVšechny ty kostely jsou úžasné a krásné, úplně si představuji, jak před nimi ležím a dívám se nahoru. (Jo, to já občas dělám. Nejlepší to bylo před chrámem sv Víta na Pražském hradě. Turisté se dívali dost divně, ale bylo to úžasné, máš skoro pocit, že na tebe ten kostel padá...)
OdpovědětVymazatA taky to moře- prostě nádhera.
[4]: Eh, nejsem si jistá, jestli to je hezký pocit, když na tebe padá kostel.
OdpovědětVymazatAspoň to je rychlá smrt. Ne, dělám si srandu.
[2]: Tak to vyřiď mamce. Já chválou neplýtvám jen tak.
OdpovědětVymazatVypadá to nádherně, Keltská minulost se nezapře. Závidím ti Bretaň a hlavně krásný Mt. St. Michelle. :)
OdpovědětVymazatPocit mortality... to zní děsivě. Úplně jsem si představila, jak v tu chvíli, co ses rozhodla se vrátit, se zatřásla země a vytvořil se nový vesmír.
OdpovědětVymazatMont St. Michel vypadá jako Minas tirith ve filmu, akorát tam není ta skála. hrozně se mi líbí ty pohledy a něj z dálky.